ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.335.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 335/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 4. 2014 o dovolání obviněného Ing. J. F. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 8 To 9/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 61/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 1 T 61/2011, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 8 To 9/2013. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušen ve výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin a za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nedotčen, podle §325 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze a předtím až na nepodstatné odchylky v popisu skutku i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 13. 10. 2010 napsal a odeslal místopředsedovi Obvodního soudu pro P. JUDr. J. M. na adresu soudu v J. a. N. M. v P. jako reakci na vyřízení své stížnosti vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 31 St 40/2010 dopis, v němž ho urážel hanlivými výrazy a vyhrožoval fyzickou likvidací s použitím výrazů „ ... modli se, abys mě na ... M. náhodou nepotkal, protože by to byl Tvůj definitivně poslední zážitek v tomhle Tvým ... životě, a předtím, než zaklepeš bačkorama naposled ... si na Tebe svorně, co na M. budem, půjdem plivnout a vyblít se Ti do ksichtu, abys ty vlastní sračky taky jednou zažil na vlastní kůži, pekelzplozenče, těš se, hovado, máš na co ...“.
Jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10, s nimiž se ztotožnil i Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 11. 2. 2011 kolem 13,00 hodin v P. , ul. 28. p. , v J. a. N. M. na chodbě před jednacími síněmi při zákroku příslušníků justiční stráže zezadu přistoupil k příslušníku justiční stráže L. S. , do kterého strčil, poté kousl do předloktí pravé ruky dalšího příslušníka justiční stráže J. J. , kterému tím způsobil hematom a oděrky, a dále mu při zákroku kladl aktivní odpor tak, že mu způsobil na palci pravé ruky zlomeninu první záprstní kosti – odlomení vnitřní části hlavičky této kosti, přičemž toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného nejméně do 2. 4. 2011. Z odůvodnění rozsudků vyplývá, že zákrok příslušníků justiční stráže směřoval podle pokynů soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ke zjištění totožnosti osoby, která po ukončení hlavního líčení před tímto soudem vstoupila do jednací síně, bez oprávnění fotografovala soudce a urážela ho.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e), g) tr. ř. Uplatněné námitky jsou převážně výrazem nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, které se staly podkladem výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Další část námitek obviněného se týkala procesních okolností, které podle jeho názoru nezaručovaly objektivní projednání a rozhodnutí věci. Podle obviněného „ani jeden z posuzovaných skutků není trestným činem“. To obviněný ve vztahu k výroku o vině přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku konkretizoval námitkami, že JUDr. J. M. nebyl ve vztahu k němu úřední, ale jen soukromou osobou, že posuzovaný dopis nebyl JUDr. J. M. napsán a odeslán „pro výkon funkce“ a že neobsahuje žádnou přímou výhrůžku usmrcením. Další námitky obviněný zaměřil proti výroku o trestu co do jeho přiměřenosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby vrátil věc do přípravného řízení, tj. aby přikázal státnímu zástupci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání nemůže být podán z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z námitek obviněného je patrno, že měl výhrady proti tomu, že „ve věci rozhodoval týž soud, kde se událost stala“, a dále proti tomu, že jako předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci rozhodoval JUDr. Ondřej Lázna.
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravují ustanovení §30 až 31a tr. ř. Institut vyloučení je v citovaných ustanoveních konstruován tak, že se jedná o vyloučení soudce nebo přísedícího pro jejich poměr k věci, k stranám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení (§30 odst. 1 tr. ř.) nebo z důvodu předcházejícího rozhodování ve věci (§30 odst. 2, 3, 4 tr. ř.). Vyloučení se netýká soudu jako takového, tj. soudu ve smyslu celého tohoto orgánu veřejné moci, nýbrž vždy jen konkrétní osoby soudce či přísedícího. Námitky směřující proti tomu, že ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10, nejsou slučitelné s žádným ustanovením upravujícím vyloučení.
Ve vztahu k osobě JUDr. Ondřeje Lázny jako předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by svým obsahem odpovídala některému z důvodů vyloučení podle §30 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. Námitka, že JUDr. Ondřej Lázna rozhodoval jako „nezákonný soudce“, byla založena na pochybnostech obviněného o tom, zda mu věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce soudu, protože obviněný namítal, že JUDr. Ondřej Lázna „si spis sám vybral k projednání“. Jde o námitku, která nemá nic společného s otázkou vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. a která tudíž není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedená námitka by mohla zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (tj. že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen), avšak obviněný tento dovolací důvod neuplatnil.
Žádná z námitek, které obviněný vztahoval k tomu, že ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 a že jako předseda senátu tohoto soudu rozhodoval JUDr. Ondřej Lázna, nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
S ohledem na to, že námitky obviněného se týkaly té složky práva na spravedlivý proces, která záleží v nestrannosti soudu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podmínky nestrannosti nebyly nijak ovlivněny tím, že věc projednal a rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10. Nestrannost tohoto soudu, který byl soudem věcně i místně příslušným, nebyla nijak dotčena namítanou okolností, že jde o „týž soud, kde se událost stala“. Místo spáchání činu je naopak zákonným hlediskem pro určení místní příslušnosti soudu (§18 odst. 1 tr. ř.). Pochybnosti o nestrannosti soudu by důvodně mohl vzbuzovat postup, při kterém by Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval ve věci, v níž by šlo o jednání směřující proti tomuto soudu, proti některému z jeho soudců, soudních funkcionářů či zaměstnanců. V dané věci však Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval ve věci, v níž šlo o jednání směřující proti osobě soudního funkcionáře jiného soudu (proti místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9) a proti příslušníkům justiční stráže, která není žádnou organizační částí soudu.
Vzhledem k tomu, že právo na zákonného soudce je jedním z ústavně garantovaných základních práv (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že regulérnost přidělení věci JUDr. Ondřeji Láznovi jako předsedovi senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 byla z podnětu námitek obviněného ověřena již Městským soudem v Praze v odvolacím řízení. Ze zjištění, která vyplynula z tohoto postupu, je jasné, že věc byla JUDr. Ondřeji Láznovi přidělena v souladu s rozvrhem práce soudu. Právo obviněného na zákonného soudce tudíž nebylo dotčeno.
K důvodu dovolaní podle 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání znamená, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (§11 odst. 1 tr. ř.). Důvody nepřípustnosti trestního stíhání zákon stanoví v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř., §11a písm. a), b) tr. ř. (ve znění účinném v době rozhodování soudů).
Obviněný neuvedl v dovolání nic, co by odpovídalo některému ze zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle citovaných ustanovení. Z celkového kontextu podaného dovolání lze usuzovat, že obviněný ze svého subjektivního hlediska považoval trestní stíhání za nepřípustné z důvodu meritorního nesouhlasu s tím, co mu bylo kladeno za vinu. Tím však není naplněn žádný ze zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle citovaných ustanovení.
Námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní posouzení skutku, jde rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze zčásti, a to pokud v něm obviněný namítl, že „ani jeden z posuzovaných skutků není trestným činem“. Jestliže se v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vezme v úvahu, že „posuzovanými skutky“ jsou skutky, tak jak byly zjištěny oběma soudy, pak je jasné, že každý ze skutků odpovídá zákonným znakům toho kterého trestného činu, jak je uvedeno v pravomocném výroku o vině.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku posouzeného jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku obviněný uplatnil námitky, které jsou evidentně bez jakéhokoli opodstatnění.
Nepřijatelná je námitka, podle které JUDr. Jiří Malý nebyl ve vztahu k obviněnému úřední osobou. Dopis adresovaný JUDr. Jiřímu Malému obviněný zaslal na jeho pracoviště u Obvodního soudu pro Prahu 9. Z obsahu dopisu je bez pochybností patrno, že dopis byl reakcí obviněného na způsob, jímž JUDr. Jiří Malý jako místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 9 vyřídil stížnost obviněného na postup soudkyně tohoto soudu v občanskoprávním řízení. Urážlivý a výhrůžný obsah dopisu byl vyvolán tím, že JUDr. Jiří Malý shledal stížnost obviněného nedůvodnou, což je zřejmé z jeho obsahového kontextu a z návaznosti jeho jednotlivých částí. V pozici místopředsedy soudu JUDr. Jiří Malý vykonával státní správu soudu a při vyřizování stížnosti obviněného vykonával pravomoc uvedenou v §121 odst. 4, §127 odst. 2 písm. c), §171 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Z toho je jasné, že JUDr. Jiří Malý jako adresát dopisu byl úřední osobou podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a že v tomto postavení požíval ochrany podle §127 odst. 2 tr. zákoníku, §326 odst. 1 tr. zákoníku.
Přisvědčit nelze námitce, podle které dopis nebyl motivován tím, jak JUDr. Jiří Malý vykonával svou funkci. Již samotný obsah dopisu bez pochybností svědčí o tom, že obviněný mu urážky a výhrůžky adresoval z toho důvodu, jak vyřídil jeho stížnost. Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že obviněný zaslal JUDr. Jiřímu Malému uvedený dopis „pro výkon pravomoci“, tj. pro to, jak JUDr. Jiří Malý vykonával pravomoc místopředsedy soudu při vyřizování stížnosti.
Námitka, že v dopise není uvedena žádná přímá výhrůžka usmrcením, je v totálním rozporu s obsahem dopisu. Slova „modli se, abys mě náhodou ... nepotkal, protože by to byl Tvůj definitivně poslední zážitek v tomhle ... životě“ a navazující slova „než zaklepeš bačkorama naposled“ nelze interpretovat jinak než jako výslovnou hrozbu fyzickou likvidací, tedy jako výhrůžku usmrcením.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku posouzeného jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku v tom smyslu, který nebo které ze zákonných znaků tohoto trestného činu nebyly podle jeho názoru naplněny. S paušálně pojatou námitkou obviněného, že „posuzovaný skutek není trestným činem“, se Nejvyšší soud nemohl vypořádat jinak než také jen obecným konstatováním, že skutek vykazuje znaky uvedeného trestného činu, a odkazem na odůvodnění rozsudků obou soudů. Námitky obviněného proti této části výroku o vině byly primárně zaměřeny proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a vycházely z obhajoby obviněného, že sám byl příslušníky justiční stráže bezdůvodně napaden. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je k tomu důvod v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce průběhu incidentu obviněného s příslušníky justiční stráže. V tomto ohledu si soudy vytvořily potřebný důkazní podklad pro svá zjištění tím, že vyslechly nejen samotné účastníky incidentu, ale i další přítomné osoby, a dále tím, že přehrály všechny dostupné obrazové záznamy incidentu včetně toho záznamu, který předložil obviněný. Pro posouzení příčinné souvislosti zjištěného zranění poškozeného J. J. s jednáním obviněného měly soudy náležitý podklad také ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, zaznamenaly protichůdnost výpovědí některých svědků a překlenuly tyto rozpory přijatelným vysvětlením, proč věří usvědčujícím výpovědím a proč nepovažují za věrohodné výpovědi vyznívající na podporu obhajoby obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se neuchýlily k žádné deformaci důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vyložily a že v tomto rámci náležitě zdůvodnily nadbytečnost dalších důkazů navrhovaných obviněným. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou námitky směřující proti výroku o trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest, který mu byl napadeným rozsudkem uložen, je přípustným druhem trestu uloženým ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Obsahově se námitky obviněného týkaly přiměřenosti uloženého trestu, avšak takové námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Přiměřenost uloženého trestu je sice otázkou aplikace ustanovení hmotného práva, zejména ustanovení §39 odst. 1 a násl. tr. zákoníku, ale přesto nejde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Logicky to vyplývá z vzájemného poměru ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. První ustanovení vymezuje obecný hmotně právní dovolací důvod. Druhé ustanovení vymezuje zvláštní hmotně právní dovolací důvod ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho nelze dovodit nic jiného než to, že pokud má být samotný výrok o uložení trestu napaden pro rozpor s hmotným právem, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu stanoveného ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Opačný výklad by byl nelogický a činil by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním, protože uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je porušení hmotného práva, není možné pokládat ani další námitky, které měly vesměs procesní povahu a týkaly se seznámení obviněného se spisem, jeho práva na bezplatnou obhajobu apod.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec