ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.38.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 38/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 v Brně dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 220/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 20/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 T 20/2012, uznal obviněného P. P. (dále jen „obviněný“) vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to 2 ks triček, černé mikiny s kapucí, zastřihovače chloupků zn. ETA a kšiltovky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených M. B. , L. B. , I. T. a V. K. na náhradu škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného A. S. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 220/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že po vydání usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 1 T 99/2011, nespáchal žádný trestný čin a zbytek trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011, má být považován za prominutý vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Poukázal na to, že nebylo na místě mu uložit souhrnný trest odnětí svobody podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť vzhledem k premise sledované amnestií se na něj mělo v době po vydání amnestie hledět jako na netrestaného. Krajský soud v Brně proto nemohl zrušit výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011. Dále namítl, že odvolací soud mu uložil nepřiměřeně přísný trest a s ohledem na průběh řízení se mu rozhodnutí o amnestii jeví jako nespravedlivé. Poukázal na to, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil skutkový stav věci. Namítl, že nikdy nejednal v úmyslu nedodat zákazníkům zboží, které si objednali, nebo v úmyslu jim záměrně dodat jiné zboží.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 220/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu prominutí trestu amnestií (agraciací) nelze považovat za vykonání trestu a takto prominutý trest lze započítat podle §38 odst. 2 tr. zák. jen tehdy, jestliže amnestie obsahuje výslovné ustanovení, že prominutý trest se považuje za vykonaný a že po právní moci nového rozsudku se znovu rozhodne o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud jeho použití ještě přichází v úvahu. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu je v souladu se zákonem i dlouhodobě ustálenou judikaturou. Dále poukázal na to, že námitky proti nepřiměřenosti uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný zpochybňuje skutková zjištění, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl, činí tak jen obecně bez bližšího odůvodnění. Obviněný neuvedl žádnou výhradu, která by mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest odnětí svobody podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť podle něj vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se na něj mělo v době po vydání amnestie hledět jako na netrestaného.
Obviněný tuto námitku uplatnil již v řízení o odvolání a odvolací soud se s ní správně a v souladu se zákonem vypořádal. Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje na správnou argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud shledal podmínky pro uložení souhrnného trestu za sbíhající se stejnou trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. P. byl nejprve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 10 To 267/2012, za pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců (č. l. 267 spisu). Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 1 T 99/2011, dále rozhodl, že obviněný P. P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a tímto rozhodnutím mu byl prominut zbytek trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011. Obviněný byl následně rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 T 20/2012, odsouzen za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/20011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 10 To 267/2012, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Okresní soud v Nymburce tímto rozhodnutím zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že z ustanovení §368 tr. ř. je zřejmé, že rozhodnutím o amnestii soud pouze vyslovuje, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie. Výrok o vině ani o trestu se takovým soudním rozhodnutím neruší. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že amnestii prezidenta republiky je prominut původně uložený trest odnětí svobody nebo jeho zbytek, který je v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu zrušen, je jeho započítání do souhrnného trestu možné jen v případě, že v rozhodnutí o amnestii je stanoveno, že prominutí uloženého trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku má ty účinky, jako by byl vykonán. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 takové ustanovení neobsahuje, a proto nepřichází v úvahu započítání trestu odnětí svobody prominutého amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 do trestu nově uloženého (srov. rozh. č. 33/1982 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 24. 5. 1990, sp. zn. Tpjf 35/1990, platí, že ukládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle §368 tr. ř., na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody. Původně prominutý trest odnětí svobody nebo jeho část nelze po uložení souhrnného trestu započítat. Po právní moci nového rozhodnutí je však třeba opět rozhodnout o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud ovšem jeho použití přichází v úvahu.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že soudy obou stupňů postupovaly v této trestní věci v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, když obviněnému správně a v souladu se zákonem uložily souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost poté, co bylo usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 1 T 99/2011, rozhodnuto, že obviněný P. P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a tímto rozhodnutím mu byl prominut zbytek trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 1 T 99/2011, nikoliv však s tím, že by platila zákonná fikce, že by byl zbytek trestu vykonán. Námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby. Námitka nepřiměřenosti trestu nespadá pod žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek