ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.401.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 401/2014-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2014 o dovoláních obviněných M. Z. a J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 4 To 43/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 1/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. Z. a J. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 61 T 1/2013, byli uznáni vinnými obviněný M. Z. organizátorstvím dvojnásobného zločinu vydírání podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, organizátorstvím přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a návodem k přečinu ublížení na zdraví podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §146 odst. l tr. zákoníku a obviněný J. P. dvojnásobným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. l písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný M. Z. podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §67 odst. l tr. zákoníku, §68 odst. l tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb s denní sazbou 5 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. l tr. zákoníku na 200 dnů a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to mobilního telefonu, bateriového zdroje a paměťové karty blíže specifikovaných ve výroku o trestu, a obviněný J. P. podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to mobilního telefonu, bateriového zdroje a SIM karty specifikovaných ve výroku o trestu. Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodnuto také ohledně obviněných D. S., J. N., Z. K. a M. V.
O odvoláních, která podali obvinění M. Z., J. P., D. S., J. N. a Z. K. proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněných M. Z. a D. S. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 4 To 43/2013. Pokud jde o obviněné M. Z. a J. P., byl z podnětu jejich odvolání rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně zrušen ohledně obviněného M. Z. ve výroku o vině návodem k přečinu ublížení na zdraví podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §146 odst. l tr. zákoníku a ve výroku o trestu a ohledně obviněného J. P. ve výroku o vině (jedním) pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. l písm. c) tr. zákoníku a ve výroku o trestu. Nově pak bylo rozhodnuto tak, že obviněný M. Z. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro návod k přečinu ublížení na zdraví podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §146 odst. l tr. zákoníku a odsouzen za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nedotčen, podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §67 odst. l tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb s denní sazbou 5 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. l tr. zákoníku na 200 dnů a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu, bateriového zdroje a paměťové karty blíže specifikovaných ve výroku o trestu, a obviněný J. P. byl uznán vinným návodem k zločinu vydírání podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, návodem k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, organizátorstvím zločinu loupeže podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §173 odst. l tr. zákoníku a přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. l písm. c) tr. zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy a za trestný čin, ohledně něhož zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nedotčen, podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu, bateriového zdroje a SIM karty blíže specifikovaných ve výroku o trestu. Odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného M. Z. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obvinění M. Z. a J. P. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný M. Z. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že nebyla zrušena i ta část jeho se týkajícího výroku o vině, která zůstala v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nedotčena. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V obsáhle zpracovaných námitkách projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině, a s tím, jak soudy v tomto směru hodnotily důkazy. Obviněný M. Z. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný J. P. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci co do výroku o trestu, který mu byl uložen. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), h) tr. ř. V uplatněných námitkách označil uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný a vytkl, že výrokem o tomto trestu byla porušena ustanovení §39 odst. l, 3 tr. zákoníku, §56 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný J. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že není jen dalším „odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Tím se dovolání podstatně liší od odvolání, v němž lze namítat v podstatě cokoli, neboť důvody odvolání nejsou nijak omezeny. Zároveň je významné, že nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají svým obsahem.
K dovolání obviněného M. Z.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že „právním posouzením skutku“ se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je ovšem skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), jde rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný M. Z. byl odsouzen pro organizátorství dvojnásobného zločinu vydírání podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a organizátorství přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Trestná činnost obviněného M. Z. spočívala podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, v podstatě v tom, že obviněný M. Z. vymyslel plán, jak vymoci od poškozeného M. K. částku 36 000 000 Kč, za tím účelem podal obviněnému J. P. informace týkající se podnikatelských aktivit poškozeného, přičemž
- v průběhu února 2012 obviněný M. Z. udělil obviněnému J. P. instrukce, aby si zajistil další dva lidi, zajel s nimi k rodinnému domu čp. ..... v obci R. – P., okr. K., kde mají zazvonit, poškozeného vylákat ven, dostat se na jeho pozemek, prolískat a svázat ho, prostřednictvím obviněného J. P. telefonicky kontaktovat obviněného M. Z., který by po poškozeném požadoval hotovost 36 000 000 Kč, a obviněný J. P. tento plán realizoval dne 23. 2. 2012 v součinnosti s obviněným D. S. a další nezjištěnou osobou, avšak bezvýsledně, protože poškozený se fyzickému napadení na zahradě u domu ubránil tím, že začal volat o pomoc a že E. K., která mezitím vyšla z domu, křičela, že již volala policii (bod II/1 výroku rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně),
- v průběhu března 2012 obviněný M. Z. opětovně oslovil obviněného J. P., jemuž na schůzce v K. sdělil, že se na psacím stroji napíší tři anonymní dopisy adresované poškozenému M. K. a jeho společníkům L. M. a J. N. s obsahem poukazujícím na jejich nekalé podnikatelské praktiky, za které hrozí vysoké tresty, a obviněný J. P. veden instrukcemi obviněného M. Z. jeho plán realizoval tak, že dne 26. 3. 2012 napsal a poštou odeslal poškozeným M. K., L. M. a J. N. tři anonymní dopisy, ve kterých byla uvedena pohrůžka, že orgánům činným v trestním řízení, finančnímu úřadu a televizi budou předloženy kompromitující materiály dokládající, že se v rámci společné podnikatelské činnosti dopustili trestných činů, za které jim hrozí tresty odnětí svobody na 10 až 15 let, že za nezveřejnění těchto materiálů je požadována částka 36 000 000 Kč a že tuto částku v tmavé sportovní tašce mají dne 29. 3. 2012 v 16,00 hodin přivézt a odložit na určené místo, následně obviněný J. P. za účelem vyzvednutí tašky s očekávanou hotovostí dojednal součinnost obviněných J. N. a D. S., avšak dne 29. 3. 2012 při vyzvednutí tašky s obsahem simulujícím částku 36 000 000 Kč byli obvinění J. N. a D. S. a krátce poté i obviněný J. P. zadrženi policií, která uložení a vyzvednutí tašky na určeném místě sledovala z podnětu trestního oznámení poškozených (bod II/2 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně).
V podaném dovolání obviněný M. Z. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav neodpovídal zákonným znakům organizátorství dvou zločinů vydírání podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body II/1, 2 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) a zákonným znakům organizátorství přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II/1 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně). Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách, jejichž obsahem byla polemika s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce účasti obviněného M. Z. na trestných činech spáchaných proti poškozenému M. K., resp. též proti poškozeným L. M. a J. N.. Tato zjištění mají odpovídající obsahový podklad ve výpovědi obviněného J. P., který se k činu doznal a zároveň uvedl, že jednal na popud obviněného M. Z. a podle jeho instrukcí. Obviněný M. Z. se snažil zpochybnit výpověď obviněného J. P. nejen z hlediska věrohodnosti jejího obsahu, ale především z hlediska samotné její důkazní použitelnosti.
Otázka použitelnosti výpovědi obviněného J. P. jako důkazu proti obviněnému M. Z. se odvíjí od okolnosti, že obviněný J. P. v hlavním líčení v souladu se svým právem podle §33 odst. l tr. ř. nevypovídal a že výpověď, v které usvědčoval obviněného M. Z., učinil v přípravném řízení před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání obviněného M. Z. Ve veřejném zasedání před Vrchním soudem v Olomouci byl obviněný J. P. vyslechnut v přítomnosti obviněného M. Z. a jeho obhájce, podrobně vypovídal, avšak apriorně odmítl odpovídat na otázky, přičemž svou výpověď učinil v podstatě tím způsobem, že přečetl předem napsaný text, a vysvětlil to svým stavem a špatnou schopností se vyjadřovat. Z hlediska zásad spravedlivého procesu je nutno připustit, že výpověď obviněného J. P. vykazuje ve vztahu k obviněnému M. Z. jistý deficit kontradiktornosti, neboť obviněný J. P. – byť vypovídal v přítomnosti obviněného M. Z. a jeho obhájce – apriorně odmítl odpovídat na otázky a ty mu ani nebyly kladeny, a že trpí i nedostatkem spontánnosti, neboť výpověď spočívala v přečtení napsaného textu. Tyto nedostatky nelze považovat za důvod nepoužitelnosti výpovědi obviněného J. P. jako důkazu, jímž byl usvědčen obviněný M. Z. Uvedené nedostatky nejsou důsledkem vadného postupu soudů, ale vyplývají z postoje obviněného J. P., s jehož právem neodpovídat na otázky se střetlo právo obviněného M. Z. na kladení otázek. Ze zmíněných nedostatků vyplývá jednak nezbytnost obezřetného hodnocení tohoto důkazu a jednak potřeba kompenzovat nedostatky tohoto důkazu obsahovou návazností a podporou dalších důkazů.
Výpověď obviněného J. P. jako usvědčující důkaz proti obviněnému M. Z. zdaleka není osamocená, neboť je byť nepřímo podporována širším okruhem dalších důkazů a objektivně zjištěných okolností. Tvrzení obviněného J. P., že podnětem celé akce vůči poškozenému M. K. byl plán obviněného M. Z., je v souladu s výpovědí obviněného Z. K., který potvrdil, že obviněný M. Z. se s ním bavil o pohledávce vůči poškozenému M. K. a v té souvislosti se ho zeptal, zda nezná někoho, kdo by uměl peníze vymoci, což bylo důvodem k tomu, že obviněný Z. K. si vzpomněl na obviněného J. P., sdělil mu, o co jde, zjistil od něho souhlasné stanovisko k akci včetně toho, že obviněný J. P. sám vše zařídí, a zprostředkoval jeho kontakt s obviněným M. Z. a schůzku, na které si oba, tj. obvinění M. Z. a J. P., mimo jiné vyměnili telefonní čísla. Z výpovědi obviněného Z. K. také vyplývá, že obviněný M. Z. ve svých úvahách vycházel z toho, že poškozený M. K. má peníze doma v sejfu. Ze svědecké výpovědi poškozeného M. K. je patrno, že se v minulosti s obviněným M. Z. stýkal a že mu dokonce půjčil peníze, které u sebe doma před ním vybral z trezoru, takže obviněný M. Z. o trezoru a jeho umístění věděl. Obviněného J. P. poškozený neznal, což je v souladu s tím, že i poškozený byl pro obviněného J. P. až dosud neznámou osobou. Významné okolnosti potvrzující účast obviněného M. Z. vyplývají z výpovědi obviněného D. S., který popsal postup po nezdařeném útoku, ke kterému proti poškozenému došlo dne 23. 2. 2012. Z výpovědi obviněného D. S. je zřejmé, že cestou z místa činu měl obviněný J. P. s obviněným M. Z. schůzku, při které obviněný M. Z. požádal obviněného D. S., aby zavolal na telefonní čísla napsaná na papírku a aby se ptal na „pana K.“ s tím, že bude do telefonu uvádět to, co mu řekne obviněný M. Z. Podle výpovědi obviněného D. S. byly telefonáty bezvýsledné, na což obviněný M. Z. reagoval vyjádřením, že si to zařídí sám. Vztah mezi obviněnými M. Z. a J. P. dokreslují zjištěné údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, z nichž vyplývá, že spolu před oběma útoky proti poškozenému M. K. telefonovali. Závěr o celkové věrohodnosti usvědčující výpovědi obviněného J. P. je konec konců podporován i shodou jeho výpovědi s ostatními důkazy, jimiž bylo objasněno, jak byly oba útoky provedeny. Za popsané důkazní situace není nic nepřijatelného na závěru soudů, že útoky proti poškozenému M. K. a proti poškozeným L. M. a J. N. vymyslel, naplánoval, zosnoval a řídil obviněný M. Z.
Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný M. Z. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Tím není ani dodatečná změna tvrzení obviněného J. P., ke které mělo podle dodatku k podanému dovolání dojít formou dopisu adresovaného obhájci obviněného M. Z. (při splnění dalších podmínek by případně mohlo jít o podklad k návrhu na povolení obnovy řízení podle §278 odst. l a násl. tr. ř.).
K dovolání obviněného J. P.
Podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněnému J. P. byl za trestné činy, jimiž byl uznán vinným, uložen úhrnný trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu, a to na sedm let a deset měsíců, tedy ve výměře v rámci sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin, tj. v rámci sazby stanovené v §175 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do dvanácti let. Námitky, v nichž obviněný označil uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. a obsahově se s tímto dovolacím důvodem míjejí. To platí také ohledně námitek, které obviněný zaměřil proti té části výroku o trestu, v níž bylo rozhodnuto o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, tj. o zařazení obviněného do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněného, že měl být zařazen do mírnějšího typu věznice podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, nepřesahují rámec námitek, které se vztahují k přiměřenosti trestu, a stojí tudíž mimo dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř.
Námitky obviněného J. P. ohledně přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, v nichž obviněný vytýkal porušení §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §56 odst. 3 tr. zákoníku, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je v citovaném ustanovení vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (tj. jiné, než je právní posouzení skutku). Přiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotně právních ustanovení trestního zákoníku, avšak uvedené námitky přesto nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
To, že námitky ohledně přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, je dáno vzájemným vztahem ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., které stanoví o b e c n ý hmotně právní dovolací důvod, a ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř., které stanoví z v l á š t n í hmotně právní dovolací důvod týkající se jen výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obou dovolacích důvodů vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden z hmotně právních pozic, může se tak stát zásadně pouze prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu. Výklad, který by připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by byl nelogický, protože by činil ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by při takovém výkladu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. l písm. h) tr.ř. by nedávalo žádný smysl.
Z důvodů vztahujících se k otázce přiměřenosti trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku, jímž soudy prvního a druhého stupně rozhodly o trestu, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe. V takovém případě by byl uložený trest neslučitelný s principy demokratického právního státu (čl. l odst. 1 Ústavy). V posuzované věci se o nic takového nejedná, jak je zjevné již z toho, že trest odnětí svobody byl obviněnému J. P. uložen ve výměře spadající do dolní poloviny zákonné trestní sazby. Lze uvažovat o tom, že uložený trest odnětí svobody je spíše přísný, ale rozhodně se nepříčí ústavní zásadě proporcionality trestní represe. To, že obviněný J. P. považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.
Závěrem k podaným dovoláním
Jak bylo vyloženo v předcházejících částech tohoto usnesení, obvinění M. Z. a J. P. podali dovolání s námitkami, které obsahově neodpovídají deklarovaným zákonným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obou obviněných jako dovolání podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec