ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.425.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 425/2014-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. května 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného L. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 218/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 54/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 T 54/2009, byl obviněný L. P., společně se spoluobviněným P. T., uznán vinným účastenstvím na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byli uvedení obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro část skutkově obdobného jednání ve vztahu k dalším 16 žadatelům o úvěr.
Pomoci k uvedenému trestnému činu se podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně oba obvinění dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 12. 8. 2006 do 26. 9. 2007, za účelem schválení a přidělení úvěrů jiným žadatelům Českou spořitelnou, a. s., v úmyslu získat různě vysoké finanční částky z těchto poskytnutých úvěrů, vytvořili skupinu, kdy obviněný L. P. prostřednictvím obchodního zastoupení uzavřeného mezi jeho firmou a Českou spořitelnou, a. s., jejímž předmětem byl závazek vyvíjet činnost směřující k uzavření smluv o úvěru, odděleně stíhána H. M., jednající jménem firmy svého manžela L. P., a odděleně stíhaný P. U. vystupující jako externí obchodní zástupce firmy L. P., vyhledávali a sháněli zájemce o poskytnutí úvěru, zejména z příjmově a sociálně slabších vrstev, kteří by úvěr při doložení svých skutečných příjmů nezískali, zhotovovali pro ně potvrzení o zaměstnání s výší pracovních příjmů postačujících k poskytnutí úvěru, opatřovali je razítky různých firem, včetně společnosti Fraganeo Bohemia, s. r. o., jejímž jednatelem byl L. P., u kterých žádný ze zájemců nikdy nepracoval, následně žadatele o úvěr vysílali za bankovním poradcem České spořitelny, a. s., obviněným P. T., který z titulu svého pracovního postavení zajistil jejich schválení, přidělení a vyplacení, kdy vědomě neověřoval pravdivost údajů v žádostech, ač od ostatních obviněných věděl, že potvrzení o zaměstnání a příjmech jsou fiktivní, za což mu byly obviněnou H. M. vypláceny přesně nezjištěné finanční částky, a takto pomohli k získání úvěru nejméně ve 24 v rozsudku uvedených případech konkrétně uvedeným osobám.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 218/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný L. P. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že v řízení mu nebyl prokázán úmysl organizovat, navádět nebo pomáhat jinému ke spáchání úvěrového podvodu. Uvedl, že bylo prokázáno, že ze všech 24 osob, kterým měl údajně pomoci ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, většinu z nich nezná, nikdy je neviděl, tyto osoby neznají jeho, a podle jeho přesvědčení by mělo být u každé z těchto osob konkrétně uvedeno, jakým způsobem se na spáchání měl podílet. V žádném případě, že neuzavřel s Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o obchodním zastoupení s úmyslem pomáhat někomu ke kriminálnímu jednání, podle této smlouvy byl oprávněn provádět sjednanou činnost prostřednictvím obchodních zástupců, a pokud tito poskytovali žadatelům např. falešná potvrzení o zaměstnání, neměl ani možnost se to dovědět. Z jeho strany tak mohlo jít pouze o nedbalost, když dostatečně neověřoval informace získané od spořitelny ohledně dokladů a podkladů potřebných k uzavření úvěrových smluv. Naopak v případě, že sám zjistil nevhodné jednání obchodního zástupce, ukončil s ním spolupráci, např. s P. U., nebo podal i trestní oznámení, jako v případě R. N. I když právě u R. N zjistil vydávání falešných potvrzení, a požadavky na vyplácení vysokých provizí, bylo jeho trestní oznámení jako nedůvodné odloženo. Dále obviněný uvedl, že u obchodní společnosti Fraganeo Bohemia, s. r. o., které byl jednatelem, pracovala řada osob na stavbách, nebo vykonávaly administrativní činnost, na základě tzv. outsourcingových smluv, ale on sám podepsal potvrzení o příjmu pouze Z. K., který pracoval na stavbách a dosahoval potvrzeného příjmu, a J. P., která zase vykonávala administrativní činnost, příležitostně prováděla úklidové práce na stavbách a také dosahovala potvrzený příjem. Popírá, že by podepsal ostatní potvrzení této společnosti, a zamítnutí jeho návrhu na písmoznalecké zkoumání podpisů na těchto dalších potvrzeních, považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami a odůvodnění jeho rozhodnutí považuje za pouze formální. Za nepřiměřeně přísný považuje také uložený trest, a nesouhlasí ani s jeho zařazením do daného typu věznice, přičemž poukázal na svoji dosavadní bezúhonnost a řádný život. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, nebo věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se nelze ztotožnit s námitkou obviněného týkající se jeho úmyslného jednání, tedy pomoci jinému ke spáchání trestného činu. Z rozhodných skutkových okolností totiž podle ní jednoznačně vyplývá, že obviněný spolu s obviněným P. T., jakož i dalšími samostatně stíhanými obviněnými, jednal v úmyslu získat finanční částky z úvěrů poskytnutých jiným žadatelům Českou spořitelnou, kteří by podle své skutečné finanční situace na úvěrové finanční prostředky nemohli dosáhnout, přičemž obvinění spolupracovali a koordinovali svoji činnost a rozdělili si přesně své úlohy tak, aby došlo k uzavření smluv o úvěru za pomoci fiktivních potvrzení o zaměstnání a fiktivních potvrzení o výši příjmu u žadatelů o úvěr. Obviněný tak podle státní zástupkyně svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, a to navíc v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 písm. a) tr. zákona, neboť šlo o trestnou činnost v postavení člena organizované skupiny, v níž obviněný podle ní sehrál zcela nezastupitelnou roli při naplnění trestného záměru celé skupiny spolupracujících osob. Ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku shledala státní zástupkyně u obviněného úmyslné zavinění. S ohledem na skutková zjištění státní zástupkyně nesouhlasí s námitkou obviněného, že mu úmysl nebyl prokázán. Rovněž se neztotožňuje s námitkou, že popis skutkových okolností u všech 24 skutků není dostatečně konkretizován. Státní zástupkyně dále poznamenala, že ve všech případech vystupují v postavení podvodných úvěrových dlužníků zcela odlišné osoby a obviněný (spolu s dalšími obviněnými) figuruje jako pomocník na úvěrových podvodech různých pachatelů a že tak (nejen) jeho jednání nemělo být posouzeno jako jeden pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a) tr. zákona, ale jako několikanásobná pomoc k tomuto trestnému činu. Taková výhrada však podle státní zástupkyně nemůže ovlivnit naplnění přísnějšího kvalifikačního znaku „jako člen organizované skupiny“, který byl rozhodující pro právní kvalifikaci a ukládání trestu. Výhrada, jejíž podstatou je, že soudy nižších stupňů nevyhověly některým důkazním návrhům, podle státní zástupkyně není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se netýká nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle ní podřadit ani námitku obviněného týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud předně shledal, že obviněný v dovolání uplatnil shodné námitky, které byly součástí celé jeho obhajoby a stejné námitky uplatnil také v odvolání. V odůvodnění rozhodnutí, když věc projednával opakovaně, se s nimi již soud I. stupně přesvědčivě vypořádal. S ohledem na shora uvedené požadavky na relevantní argumentaci v rámci uplatněného důvodu dovolání, je z obsahu dovolání zřejmé, že námitka o absenci úmyslné formy zavinění pouze formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je ve své podstatě založená na nesouhlasu obviněného s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a na přímém popření skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Zejména na popření zjištění, že obvinění, a tedy také L. P., za účelem schválení a přidělení úvěrů žadatelům, vytvořili koordinovaně spolupracující skupinu s rozdělením úloh, kdy prostřednictvím obchodního zastoupení uzavřeného mezi firmou obviněného L. P. a Českou spořitelnou, a. s.,(dále jen poškozená) vyhledávali zájemce o poskytnutí úvěru, zejména ze sociálně a příjmově slabších vrstev, kteří by úvěr při doložení svých skutečných příjmů nezískali, pro tyto žadatele zhotovovali potvrzení o zaměstnání s výší pracovních příjmů postačujících k poskytnutí úvěru, tato potvrzení opatřovali razítky různých firem, včetně společnosti Fraganeo Bohemia, s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný L. P., a u kterých žádný ze zájemců nikdy nepracoval, které pak následně vysílali za bankovním poradcem poškozené, obviněným P. T., který z titulu svého pracovního postavení zajistil schválení, přidělení a vyplacení úvěrů, ač od ostatních obviněných věděl, že potvrzení o zaměstnání a příjmech jsou fiktivní, a takto pomohli 24 žadatelům konkrétně v rozsudku uvedeným k získání úvěrů.
Závěr o zavinění a jeho formě (úmysl, nedbalost) je závěrem hmotněprávním, který soud učiní na základě skutkových zjištění, k nimž dospěl po zhodnocení provedených důkazů. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil soud I. stupně v této trestní věci jednak právní závěr uvedený také v popisu skutku, že obvinění takto jednali v úmyslu získat různě vysoké finanční částky z poskytnutých úvěrů, a z těchto skutkových zjištění vyplývá také spolehlivý závěr, že také uvedenou pomoc při získání úvěrů poskytovali žadatelům úmyslně, protože právě z těchto úvěrů jim pak žadatelé poskytovali provize v různé výši. Obviněný L. P. ale v dovolání nenamítá, že z uvedených skutkových zjištění soudu I. stupně nevyplývá jeho úmysl pomocníka. Námitkami, že smlouvu o zprostředkování s poškozenou neuzavíral s úmyslem někomu pomáhat ke kriminálnímu jednání, že v podstatě vše provedli pouze jeho obchodní zástupci, přičemž on o ničem takovém nevěděl a neměl ani možnost se to dovědět, se ale domáhá předně změny skutkových zjištění v tomto smyslu a na základě této změny skutkových zjištění pak dovozuje svůj závěr o neprokázání úmyslné formy zavinění.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor a ani obviněný L. P. jej výslovně nenamítá. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání jeho viny, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. S ohledem na důkazní situaci ve věci, nemohlo dojít ani k namítanému porušení ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces. Shledává-li obviněný porušení tohoto práva v tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na písmoznalecké zkoumání jeho podpisů na daných potvrzeních, je z odůvodnění rozsudku na straně 39 až 40 zřejmé, že to soud I. stupně jednak správně považoval za nadbytečné a navíc by takové zkoumání nebylo ani proveditelné.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Z právě uvedeného rovněž vyplývá zjevná skutková povaha a neopodstatněnost také námitky obviněného L. P., že skutková věta by měla obsahovat konkrétní popis jednání obviněného u každého z celkem 24 případů žadatelů o úvěr. K tomu lze připomenout, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu. V §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona je jednání pomocníka, jako účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, popsáno jako úmyslné poskytnutí pomoci jinému k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Podstata tohoto jednání tedy spočívá v umožnění nebo usnadnění spáchání trestného činu jinému různými formami pomocného jednání. Není podstatné, jak je namítáno v dovolání, zda obviněný již samotnou smlouvu o obchodním zastoupení uzavíral s poškozenou s úmyslem pomáhat někomu ke kriminálnímu jednání. I ve výroku o vině je pouze uvedeno, že se daného pomocného jednání dopouštěl pouze „prostřednictvím obchodního zastoupení“. Podstatné je, že s uvedeným úmyslem jednal v jednotlivých případech uvedených ve výroku o vině, a to navíc s dalšími osobami jako člen organizované skupiny, mezi nimiž byla dělba úkolů, jejich činnost byla koordinovaná a vedena společným cílem. Proto je nevýznamné také to, zda vůbec a v kolika z uvedených případů obviněný L. P. skutečně sám podepsal fiktivní potvrzení o zaměstnání. Ohledně jeho úmyslného jednání v rámci této skupiny, s odkazem na podrobné důvody uvedené v rozsudku soudu I. stupně, lze zejména poukázat na výpověď svědkyně E. B., že spoluobviněnému P. T. pravidelně vozil na pobočku spořitelny obálku s penězi, a na výpověď svědka O. L., kterého nabádal v době, kdy se už věc šetřila, aby lhal a policii tvrdil, že ve firmě Fraganeo Bohemia, s. r. o., skutečně pracoval. Vše se přitom odehrávalo za významné spoluúčasti manželky obviněného H. M. v prostorách jeho firmy, hned vedle jeho volně přístupné kanceláře a často za jeho přítomnosti. Ohledně namítaného zaměstnávání na tzv. outsourcingové smlouvy postačí rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku (str. 35 a 43).
Protože námitky obviněného L. P. neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což platí také o námitce nepřiměřeného trestu a způsobu jeho výkonu, a ve věci nebyl shledán ani výše uvedený extrémní rozpor, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Přitom se nezabýval otázkou posouzení jednání obviněného jako jeden pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech úvěrového podvodu více pachatelů, a jeho souladu s platnou judikaturou, když v tomto směru obviněný L. P. nic nenamítal a případná změna by ani nebyla v jeho prospěch.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš