ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.496.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 496/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné E. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 5 T 3/2011, byly obviněné E. K. a B. K. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěny návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě, pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo E. K. uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Zároveň soud rozhodl i o uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě ohledně spoluobviněné B. K.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná E. K. proti výroku o uložení ochranného léčení odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 7 To 225/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná E. K. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě a nezohlednily přiměřenost ústavní formy uloženého ochranného léčení. Soudy podle ní rozhodly o ochranném léčení ústavní formou na základě znaleckého posudku, kdy znalec v tomto směru uvedl, že obviněná je rizikovou pro společnost. Ohledně konkrétní nebezpečnosti obviněné pro společnost není ve znaleckém posudku ani v rozhodnutích soudů žádná zmínka. Otázkou přiměřenosti ochranného léčení se soudy údajně vůbec nezabývaly. Oproti závěrům soudů obviněná deklarovala svou ochotu účastnit se ambulantního léčení. Ve vztahu k posouzení nebezpečnosti své osoby pro společnost, přičemž podle ní nepostačuje, že z jejího ústavního léčení bude mít prospěch druhá z obviněných, připomíná, že k jednání, pro něž se řízení vedlo, došlo v roce 2011, a od té doby se neopakovalo její jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu. Obviněná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013, z něhož vyjímá závěr, že výrazný časový odstup od páchání činu je okolností, s níž není slučitelný závěr o „potenciálním“ nebezpečí recidivy ze strany obviněného. Takové nebezpečí musí být aktuální a reálné. Namítá, že z hlediska časového je její situace zcela shodná s věcí uvedenou v citovaném rozhodnutí, což dle jejího názoru dokládá, že pro uložení ústavní formy ochranného léčení zákonné podmínky splněny nebyly.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, dále aby zrušil ohledně ní i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ve výroku o uložení ochranného léčení a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky ohledně údajné nepřiměřenosti uložení ochranného léčení a nesplnění podmínky nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., považuje je však za zjevně neopodstatněné. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy podle něj nemůže obstát námitka obviněné, že od jejího činu jinak trestného uběhla delší doba, po kterou se dalšího nebezpečného jednání nedopouštěla, neboť z výpovědi svědka T. K. je patrné, že nejenže toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, ale jednání obviněné (spolu s další obviněnou B. K. ) mělo dokonce gradující tendenci. Při hodnocení nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě je podle státního zástupce třeba přihlédnout i k tomu, že soustavného obtěžujícího jednání se obě obviněné dopouštěly po dobu několika let a v tomto jednání jim nezabránila ani snaha poškozeného uplatnit proti nim prostředky civilního práva. Učiněná skutková zjištění tak podle státního zástupce podporují závěr, že pobyt obviněné na svobodě je pro společnost nebezpečný, neboť pravděpodobnost opakování jejího závadného jednání vůči T. K. je zcela reálná. Skutečnost, že obviněná má významný vliv na svou dceru, není podle státního zástupce sama o sobě rozhodující pro závěr o nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě, jde však o dílčí skutečnost, jež závěr o nebezpečnosti obviněné podporuje. Podle státního zástupce nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. a nemohl být proto naplněn ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za potřebné na úvod uvést, že obviněná E. K. (spolu s obviněnou B. K. ) byla rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 5 T 3/2011, podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání, neboť není pro nepříčetnost trestně odpovědná. Jednání obviněných E. K. a B. K. podle skutkové věty spočívalo v tom, že dne 23. 6. 2011 v době kolem 22:15 hodin v M. , ul. M. , na parkovišti u budovy SD Komes, se v těsné blízkosti snažily komunikovat s T. K. a porušily tak předběžné opatření vydané Okresním soudem v Mostě pod č. j. 21 Nc 728/2011-10 ze dne 21. 6. 2011, které je podle §76b o. s. ř. vykonatelné dnem vydání předběžného opatření, v čemž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněná podala dovolání proti rozhodnutí, kterým jí bylo podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. Domnívá se, že se soudy nevypořádaly s otázkou nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě a otázkou přiměřenosti uloženého ochranného léčení ústavní formou. Uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou zákonem stanoveny v §99 odst. 1 tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu trestních sankcí podle §36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku a §96 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud tedy uloží ochranné léčení za současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že a) stal se skutek, b) tento skutek jinak má znaky trestného činu, c) obviněná je pachatelkou tohoto skutku, d) obviněná není pro nepříčetnost trestně odpovědná, e) pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se pečlivě zabývaly podmínkami stanovenými zákonem pro uložení ochranného opatření, a to včetně přiměřenosti. K tomu v průběhu trestního řízení provedly řadu důkazů.
Nejvyšší soud zcela akceptuje závěry soudů o správnosti uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (srov. např. rozh. č. 58/1968 Sb. rozh. tr., rozh. č. 11/1974 Sb. rozh. tr., rozh. č. 23/1979 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž zjistily, že pobyt obviněné na svobodě je s ohledem na její zdravotní stav nebezpečný a byla tak splněna i tato zákonná podmínka pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
V uvedené trestní věci bylo především nade vší pochybnost zjištěno, že se stal skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, tedy že obviněné přes předběžné opatření, které jim ukládalo nevstupovat do bezprostředního okolí T. K. (viz č. l. 54 a násl. tr. spisu), tohoto dne 23. 6. 2011 kontaktovaly a v těsné blízkosti se s ním snažily komunikovat. Dále bylo zjištěno, že se tohoto trestného činu dopustila obviněná E. K. (spolu s obviněnou B. K. ), a to téhož dne poté, co jí bylo předběžné opatření doručeno.
Na osoby obviněných byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 122 a násl. tr. spisu a č. l. 133 a násl tr. spisu). Pokud jde o obviněnou E. K. , ze znaleckého posudku znalce MUDr. R. Špeciána vyplynulo, že obviněná v době spáchání činu trpěla trvalou duševní poruchou s bludy na terénu smíšené poruchové osobnosti, její rozpoznávací schopnosti byly podstatně snížené a schopnosti ovládací vymizelé. Obviněnou znalec vyhodnotil jako osobu z psychiatrického hlediska pro společnost rizikovou, kdy trvá riziko, že se podobného jednání bude dopouštět pod vlivem duševní nemoci i nadále, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by spolupracovala na léčbě na dobrovolné bázi. Znalec u této obviněné doporučil nařízení ochranné léčby psychiatrické v ústavní formě. Tyto své závěry znalec potvrdil při hlavním líčení dne 25. 2. 2013 (č. l. 174 a násl. tr. spisu). Obviněná byla tedy nalézacím soudem podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání, neboť nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Bylo proto nezbytné rozhodnout o přiměřeném ochranném opatření.
Soudy v uvedené věci pečlivě hodnotily další provedené důkazy. Z rozhodnutí civilních soudů ve věci předběžného opatření (č. l. 54 a násl. tr. spisu), vyplývá dlouhodobost jednání obviněné (obviněných) spočívající v pronásledování T. K. Svědek T. K. ve svém výslechu u hlavního líčení dne 21. 11. 2012 (č. l. 157 a násl. tr. spisu), tedy téměř jeden a půl roku po spáchání předmětného skutku, navíc vypovídal o tom, že předběžné opatření civilního soudu sice obě obviněné v jejich obtěžujícím jednání „zbrzdilo“, avšak jeho platnost již skončila a obě obviněné se v současnosti nejen pohybují v jeho blízkosti, ale neustále na něj hovoří, urážejí ho a vyhrožují mu, přičemž dříve se vyvarovaly slovního obtěžování a pouze vyhledávaly jeho blízkost.
V souvislosti s výše uvedeným je třeba podotknout (jak správně uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření), že rozhodně nemůže obstát námitka obviněné s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013, že od jejího činu jinak trestného uběhla delší doba, po kterou se dalšího nebezpečného jednání nedopouštěla. Z výpovědi svědka T. K. je patrné, že nejenže toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, ale jednání obviněných má dokonce gradující tendenci. Výpověď tohoto svědka navíc podporuje závěry znaleckého posudku týkající se toho, že u obviněné do budoucna hrozí riziko, že se obdobného jednání bude dopouštět i nadále.
Soudy tak na základě provedených důkazů dospěly ke správnému závěru, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný zejména vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, paranoickému vývoji její osobnosti (č. l. 141 a násl. tr. spisu). Obviněné v souvislosti se závažnou duševní nemocí, kterou trpí, chybí reálný náhled na její zdravotní stav. Sama nezahájila dobrovolnou ambulantní léčbu, přičemž její sliby nelze v uvedené souvislosti považovat za relevantní, jak správně posoudil soud II. stupně k námitce obviněné v odvolání. Pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný pro reálnou hrozbu nebezpečného jednání vůči T. K. v důsledku změněného – bludného – zpracování reality, kterou sama hodnotí jako nespravedlivou a nepřátelskou vůči ní a její dceři. Toto reálné nebezpečí přitom bylo i v době rozhodování soudu o ochranném léčení.
Ústavní formu ochranné psychiatrické léčby pak soudy správně vyhodnotily jako přiměřenou. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpeční, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013). V tomto případě je ústavní forma ochranné psychiatrické léčby prevencí reálně hrozícího protispolečenského jednání obviněné. Je nutno zopakovat, že není v tomto případě podstatné, že se od spáchání deliktu, za který nebyla pro nepříčetnost odsouzena, ale zproštěna návrhu na potrestání, žádného jiného trestného jednání nedopustila, neboť při neřešení zdravotního stavu obviněné (nelze akceptovat sliby dobrovolné ambulantní léčby) takové jednání reálně hrozí. Svědčí o tom skutečnost, že obviněná ve svém jednání – pronásledování T. K. – po dobu mnoha let v podstatě neustala, a v jejím jednání lze vysledovat i jistou gradaci, jak vyplývá z výpovědi T. K. Skutečnost namítaná obviněnou, jež spočívá v jejím vlivu na dceru, opravdu nelze považovat samu o sobě za rozhodující při posouzení nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě, jde však o dílčí skutečnost, jež závěr o nebezpečnosti pohybu obviněné na svobodě evidentně podporuje.
Nejvyšší soud shledal, že nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud nebyl dán uvedený dovolací důvod, nebyl naplněn ani další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné E. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš