ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.561.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 561/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. června 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 387/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 90/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 16 T 90/2006, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a byl odsouzen podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v období od 26. 2. 2004 do 1. 4. 2005 v P., jako zástupce na základě plné moci, a od 15. 7. 2004 jako předseda představenstva společnosti První pražská přepravní, a.s., se sídlem v Praze 6, na základě nabídek v denním tisku na práci řidiče, uzavíral jako zaměstnavatel pracovní smlouvy, přičemž podmínkou uzavření pracovní smlouvy bylo složení vratné kauce ve výši 20 000,-Kč při převzetí vozidla, které měly být vráceny při ukončení pracovního poměru, přestože od počátku věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na to, aby obstaral dostatečný počet vozidel a zákazníků, a aby tedy mohl zaměstnancům přidělovat práci, vyplácet mzdy a při rozvázání pracovního poměru vrátit kauce, čímž uchazeče o zaměstnání uvedl v omyl, že jim zajistí zaměstnání s pravidelným měsíčním příjmem a kauce vrátí, přičemž uzavřel pracovní smlouvy a převzal kauce od celkem 62 osob konkrétně uvedených ve výroku o vině uvedeného rozsudku.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z podnětu kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 387/2010, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně, ale považoval z hlediska trestnosti za příznivější pro obviněného použití nového trestního zákoníku, přičemž zjistil také jeho další odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2010, což bylo nutno promítnout do výroku o trestu v této trestní věci. Proto podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obviněného na stejném skutkovém základě uznal vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně byly, v souvislosti s uložením souhrnného trestu, zrušeny výroky o trestu z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 16 T 1/ 2007, a ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 16 T 90/2006 (ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 321/2009), jakož i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 4 T 298/2009, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Opět bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti všem výrokům rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání. Poté soudům vytkl, že rozsudky „byly učiněny na základě nesprávného posouzení provedených důkazů a jejich nesprávného právního posouzení“, když je toho názoru, že není dána objektivní stránka trestného činu a jediným důkazem nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, ale naopak bylo prokázáno, že pro podnikatelský záměr připravoval finanční zajištění. Postupem poškozených, kteří neodváděli tržby, ale došlo k tomu, že mu způsobili škodu, která pak i v souvislosti s jinými faktory způsobila neúspěch jeho podnikatelského záměru. Soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly a nepřihlédly ke skutečnosti, že kauce poskytnuté poškozenými v souladu se smluvním ujednáním propadly ve prospěch společnosti „v neodvádění tržeb“, což považuje za rozhodující pro posouzení, zda vůbec a v jaké výši došlo ke škodě. Obviněný proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby, anebo v případě nutnosti doplnit dokazování ohledně způsobené škody navrhl, aby byla věc přikázána soudu I. stupně k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že při posuzování námitek obviněného o nenaplnění znaků subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu, je nutno vycházet ze skutkových zjištění soudů, podle nichž jednání obviněného nebylo pouze neúspěšným podnikatelským projektem, protože nemohl získat jeho potřebné financování. Ke svému podnikání obviněný neměl dostatek finančních prostředků, nehradil výplaty zaměstnancům, leasingové splátky ani další platby a řidiči užívali část získaných tržeb k nákupu pohonných hmot. Pokud za této situace od řidičů vybíral kauce, a tyto peníze používal na provoz ekonomicky kolabující společnosti, jednak uváděl řidiče v omyl, když jim tvrdil, že se jedná o kauci, která jim bude vrácena po ukončení pracovního poměru, což zjevně nemohl splnit, a současně byl nejméně srozuměn s tím, že tento závazek nesplní a peníze užije ve prospěch společnosti ke škodě řidičů. Jednal tedy ve smyslu ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to nejméně v nepřímém úmyslu. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již v předchozím průběhu trestního stíhání opakovaně zabývaly soudy obou stupňů, a přesvědčivě se zejména s námitkou ohledně subjektivní stránky naposledy vypořádal soud II. stupně i v tomto dovoláním napadeném rozsudku (viz str. 15). Obviněný tak dovolání podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání, přičemž námitky obsažené v dovolání byly součástí celé jeho obhajoby od počátku trestního stíhání. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že jeho námitka spočívající v tom, že není dána objektivní stránka trestného činu, pro který byl odsouzen, neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Ač objektivní stránka trestného činu obecně zahrnuje jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi, obviněný předně nijak nekonkretizuje, kterou z těchto tří součástí objektivní stránky vlastně dovoláním napadá. Z obsahu dovolání lze ale dovodit, že obviněný v podstatě nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a tato zjištění, tedy jednání jako součást tzv. objektivní stránky daného trestného činu, považuje za nesprávná v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů soudy. Obviněný tak námitku o nenaplnění objektivní stránky trestného činu, a to nejen z hlediska jednání, ale také následku ve formě soudy zjištěné výše škody, zakládá na svém vlastním hodnocení důkazů a na svých skutkových závěrech, když narozdíl od soudů považuje celý případ za pouhý neúspěch podnikatelského záměru, způsobený navíc nikoliv jeho jednáním, ale zejména samotnými poškozenými tím, že neodváděli tržby. Takovéto námitky, které jsou skutkové a nikoliv hmotněprávní povahy, jednak neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a jsou také v rozporu s provedenými důkazy. Obviněnému nelze sice upřít určitou činnost ohledně získání finančního zajištění jeho podnikatelského záměru, které ale bylo od počátku z hlediska možnosti získání dostatečného finančního zdroje značně nejisté a v konečném důsledku byla tato činnost k získání finančního zajištění zcela neúspěšná. Od počátku měl od jednoho subjektu (Clearing ICE, a.s.) pouze příslib poskytnutí úvěru, ale za splnění jasných podmínek, které však nebyl schopen splnit a ani nesplnil s vědomím následku, že úvěr společnosti poskytnut nebude. Vyplývá to z listinných důkazů, které měl soud I. stupně k dispozici od společnosti Clearing ICE, a.s., z kterých je zřejmé, že dne 16. 12. 2003 bylo touto společností obviněnému zasláno potvrzení o možnosti financování jeho podnikatelského záměru do výše 30 miliónu Kč za podmínky splnění daných podmínek, ale obviněný k dalšímu kroku k možnému poskytnutí tohoto úvěru, tedy k podání žádosti o poskytnutí ročního clearingového limitu v této výši, přistoupil až v podstatě za rok dne 1. 11. 2004. Přitom již v předchozím období od února do října 2004 vybral kauce od všech 62 poškozených uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku, které podle výpovědi jeho zaměstnance, svědka V. P., dával „ihned do oběhu“. Ostatně i obviněný doznal, že tyto kauce používal na pořizování aut a na splátky leasingu a pak mu již nezbývaly peníze na mzdy a provoz firmy. Dalším subjektem byl s žádostí o financování nákupu vozidel pro extrémní rizikovost přímo odmítnut (CAC Leasing, a.s.). Pokud mu od dalších společností byla na leasing poskytnuta určitá vozidla, nutno uvést, že vzhledem k počtu uzavřených pracovních smluv s poškozenými (řidiči) ve zcela nedostatečném počtu (konkrétně uvedeném na str. 8 rozsudku soudu I. stupně) pro řádné zajištění jejich práce, obviněný v důsledku nedostatku finančních prostředků neplatil leasingové splátky, resp. nedodal potřebné doklady, a nevytvořil tak možnost dlouhodobého užívání a navýšení počtu vozidel, a tím i k poskytnutí práce poškozeným zaměstnancům a k vytvoření zisku. To vyplývá nejen z listinných důkazů či výpovědí pracovníků úvěrové, resp. leasingových společností, ale také z výpovědí poškozených i dalších zaměstnanců obviněného, že nebyl schopen finančně zajišťovat ani běžný chod společnosti spočívající jak v řádném vyplácení mezd zaměstnancům, tak zejména v placení pro chod společnosti existenčně významných plateb leasingu alespoň u té části vozidel, kterou se mu podařilo k využití pro společnost získat. Přes tuto zcela nedostatečnou finanční situaci pro řádný chod společnosti, které si byl plně vědom, zejména v průběhu roku 2014 postupně uzavřel pracovní smlouvy s celkem 62 poškozenými, kteří ve snaze zajistit si řádné zaměstnání zaplatili také obviněným požadovanou „vratnou“ kauci ve výši 20 000,- Kč, nebo dokonce 40 000,-Kč. Takto získané finanční prostředky pak ihned využíval pro činnost společnosti, ač pro zabezpečení všech jejich potřeb byly zcela nepostačující a nemohl počítat s jejich návratností. Soud I. stupně proto dospěl k správnému skutkovému závěru, že obviněný neměl financování nákupu vozidel předem zajištěno, a uzavíral pracovní smlouvy s podmínkou složení vratné kauce, přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na obstarání vozidel a přidělování práce zaměstnancům, a tedy ani na vrácení kaucí při rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud v souladu s tím ve výroku o vině tak správně uvedl, že obviněný uzavíral pracovní smlouvy podmíněné složením vratné kauce, přestože od počátku věděl, že nemá dostatek finančních prostředků pro to, aby mohl zaměstnancům přidělovat práci, vyplácet mzdy a při rozvázání pracovního poměru vrátit kauce. S tímto skutkovým zjištěním obviněný nesouhlasí, a v dovolání v podstatě namítá, že došlo k neúspěchu jeho podnikatelského záměru nikoliv v důsledku jeho jednání, jak zjistily soudy, ale v důsledku jednání poškozených, kteří mu neodváděli tržby, jakož i v důsledku jiných, na jeho vůli nezávislých faktorů. Tato obhajoba obviněného byla ale provedenými důkazy vyvrácena, přičemž k jeho shodné námitce již odvolací soud uvedl, že ponechávání si tržeb řidiči, a to nejen pro sebe, když jim obviněným nebyla řádně vyplácena mzda, ale také ve prospěch společnosti k nákupu pohonných hmot, bylo pouze důsledkem jeho podvodného jednání vůči nim.
S tímto skutkovým závěrem pak souvisí také další námitka obviněného o absenci subjektivní stránky, která sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je zjevně neopodstatněná. Podstata jednání obviněného, která jasně vyplývá ze skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, spočívá v tom, že od poškozených jako podmínku uzavření pracovní smlouvy požadoval a následně převzal tzv. vratnou kauci, která měla být vrácena při ukončení pracovního poměru, přestože od počátku věděl, že nemá dostatek finančních prostředků pro to, aby obstaral dostatečný počet vozidel a zákazníků, a aby zaměstnancům mohl přidělovat práci, vyplácet mzdu, a při rozvázání pracovního poměru kauci vrátit, čímž je uváděl v omyl, že jim zajistí řádné zaměstnání s pravidelným měsíčním příjmem a kauci vrátí. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu k otázce existence zavinění ve formě nepřímého (eventuálního, viz str. 16 rozsudku) úmyslu, protože obviněný při uzavírání pracovních smluv od poškozených vybíral tzv. vratné kauce, ač vzhledem tomu, že neměl zajištěno financování svého podnikatelského záměru, které záviselo na zcela nejistých okolnostech a podmínkách, které nebyl schopen splnit, musel počítat i s eventualitou, že tyto vybrané kauce nebude schopen vrátit. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání k tomu správně uvedl, že obviněný za dané situace byl srozuměn s tím, že svůj závazek ohledně vrácení kauce nesplní, peníze ke škodě jednotlivých poškozených užije ve prospěch společnosti a jednal tak v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Uvedeným podvodným jednáním tak jednotlivým poškozeným vznikla škoda ve výši zaplacené kauce, kterou zaplatili v důsledku omylu vyvolaného obviněným. Tato škoda, která je součástí popisu skutku, tedy byla způsobená trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným a na její výši nemá vliv obviněným namítaná následná okolnost, že v důsledku zadržování tržeb kauce propadly ve prospěch společnosti. Obviněný přitom zcela přehlíží, že toto zadržování tržeb poškozenými bylo výhradně důsledkem jeho jednání, kdy vedle neplnění řady jiných závazků neplnil svoji povinnost ani vůči nim a nevyplácel jim mzdu a část těchto tržeb byla použita také ve prospěch společnosti na zakoupení pohonných hmot. Stručně řečeno, obviněný si v situaci, kdy neměl žádné odpovídající finanční prostředky, vymyslel svůj podnikatelský záměr, který se ale vzhledem k jeho neschopnosti finančně zajistit jeho realizaci, pokoušel nerealisticky uvést v život na úkor cizího majetku a ke škodě svých zaměstnanců, a to i podvodným slibem vrácení předmětné kauce.
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný předně nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, resp. s provedenými důkazy a s jejich hodnocením soudy, čímž zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitku nesprávného právního posouzení skutku z důvodu absence úmyslné formy zavinění, tak do značné míry dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že - jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, a dovoláním se nelze zásadně úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a to už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud proto zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině napadeného rozsudku, a provedenými důkazy v této trestní věci, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v provedených důkazech, jak bylo konkrétně uvedeno výše.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebyly tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a námitka o absenci subjektivní stránky byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
K žádosti obviněného o přerušení výkonu trestu, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 10. 6. 2014, předně Nejvyšší soud uvádí, že předseda senátu neshledal důvody pro takové rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání. O případném přerušení výkonu trestu z obviněným uváděných zdravotních důvodů, je pak příslušný rozhodnout nikoliv Nejvyšší soud, ale předseda senátu věcně příslušného soudu, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává a na který se obviněný může se svojí žádostí obrátit (viz §320 odst. 2 a §325 tr. ř.) .
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš