ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.576.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 576/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 5. 2014 o dovolání obviněného J. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 2 To 75/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 9/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 2 T 9/2013, byl obviněný J. J. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin a dále za zločin podvodu podle §209 odst. l, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 8 T 147/2012, byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Kolíně a další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Podle §229 odst. l tr. ř. byla poškozená K. K. s nárokem na náhradu škody (správně na náhradu nemajetkové újmy v penězích) odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové v podstatě v tom, že obviněný od roku 2009 do 7. 4. 2013 na různých místech v okrese Ch. K. K., jejíž věk znal, zpočátku zneužívaje její důvěry, kterou v něho jako svého otčíma měla, jejího velmi nízkého věku a neznalosti sexuální problematiky, kdy nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání, nebyla si vědoma jeho škodlivosti a tím pádem neměla důvod se mu bránit, a později už i za využití fyzické převahy k překonání jejího odporu, který mu začala klást slovně, vrtěním a uhýbáním, přičemž v jednom případě využil její opilosti, kterou u ní vyvolal podáním alkoholu, přiměl pro vlastní sexuální uspokojení v přesně nezjištěném počtu případů, kterých bylo několik desítek a ke kterým docházelo alespoň jednou měsíčně, k různým sexuálním praktikám, při nichž jí nejprve zasunoval penis do rozkroku mezi nahá stehna, o která se třel až do vyvrcholení, později pronikal penisem do jejího poševního vchodu, aniž by porušil panenskou blánu, zaváděl jí prsty do pochvy a do konečníku, zaváděl jí do konečníku mastí potíraný umělý penis nebo rukojeť kartáče na vlasy, několikrát ji donutil k orálnímu pohlavnímu styku, při kterém ji proti její vůli držel za hlavu, manipuloval její hlavou až do vyvrcholení a držel ji za hlavu, dokud nespolkla jeho ejakulát.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu, státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a proti výroku podle §229 odst. l tr. ř. a poškozená proti výroku podle §229 odst. l tr. ř., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 2 To 75/2013. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byla poškozená podle §229 odst. l tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný je podle §228 odst. l tr. ř. povinen zaplatit poškozené k rukám její zmocněnkyně nemajetkovou újmu v penězích ve výši 500 000 Kč. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl jednak proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině a výrok o trestu, a jednak proto, že Vrchní soud v Praze přiznal poškozené nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 500 000 Kč. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že skutek měl být správně posouzen jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a že částka 500 000 Kč přiznaná poškozené jako náhrada nemajetkové újmy v penězích je přemrštěná. Mimo meze dovolacího důvodu projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, zejména pokud jde o délku doby páchání činu a o násilí proti poškozené, dále nesouhlas s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů, a konečně nesouhlas s výměrou trestu odnětí svobody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (tj. jiné než právní posouzení skutku), jde rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Trestného činu znásilnění podle §185 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku, a také ten, kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo čin uvedený v §185 odst. 1 tr. zákoníku spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a to na dítěti mladším patnácti let.
Zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Podle §187 odst. 2 tr. zákoníku je přísněji trestný čin uvedený v §187 odst. l tr. zákoníku, který pachatel spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
Praktiky, které obviněný podle zjištění soudů uplatňoval vůči poškozené, měly povahu „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“ a obviněný v tomto ohledu nic ani nenamítal. Z hlediska posouzení otázky, zda ze strany obviněného šlo o znásilnění (§185 odst. l tr. zákoníku), nebo jen o pohlavní zneužití (§187 odst. l tr. zákoníku), je významné, že k tomu, aby poškozená strpěla jednání obviněného, obviněný evidentně zneužil bezbrannosti poškozené vyplývající z toho, že v důsledku nedostatečné rozumové vyspělosti spojené s velmi nízkým věkem nebyla schopna pochopit smysl jednání obviněného a jeho škodlivost a účinně se tomuto jednání bránit. Ve stadiu, kdy poškozená již byla s to dát najevo svůj odpor alespoň slovně a také pohyby těla spočívajícími ve vrtění a uhýbání, obviněný tento odpor eliminoval svou fyzickou převahou. I když nešlo o nějaké hrubé či vystupňované vynaložení fyzické síly, lze konstatovat, že obviněný volil jen takovou míru násilí, která byla nezbytná a která postačovala k překonání odporu. Jasně to vyplývá např. ze zjištění, že pokud obviněný chtěl dosáhnout orálního pohlavního styku spočívajícího ve vložení penisu do úst poškozené proti její vůli, držel ji za hlavu, tak aby nemohla uhnout, a setrval u toho, dokud poškozená nespolkla jeho ejakulát. Případ, kdy obviněný dosáhl pohlavního styku s poškozenou tím, že ji opil podáním alkoholu, se vyznačuje násilím ve smyslu §119 tr. zákoníku, neboť podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. To, že obviněný dosáhl pohlavního styku s poškozenou zneužitím její nedostatečné vyspělosti vyplývající z velmi nízkého věku a že později k tomu přistoupilo i násilí spojené s fyzickou převahou obviněného, byt' postačovalo jen v malé intenzitě, spolu s využitím stavu bezbrannosti, do kterého obviněný uvedl poškozenou podáním alkoholu, je důvodem, který vylučuje posoudit skutek jen jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a který zároveň plně opodstatňuje posoudit skutek jako zločin znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z toho je jasné, že právní posouzení skutku, tak jak je vyjádřeno ve výroku o vině, odpovídá zákonu. Napadený rozsudek, jímž byl výrok o vině ponechán beze změny, tudíž evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně bez opodstatnění.
Pokud obviněný proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích namítl přemrštěnost částky 500 000 Kč, kterou Vrchní soud v Praze přiznal poškozené, lze tuto námitku považovat za dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatněný ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, měl tím patrně na mysli aplikaci ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), podle něhož výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (míněno právo na ochranu osobnosti). Z dovolání není patrno, že by obviněný nějak zpochybňoval samotné právo poškozené na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. Dovolání je koncipováno jen jako nesouhlas obviněného s výší přiznané náhrady.
Vrchní soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6-8) zevrubně zabýval všemi hledisky rozhodnými pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a pro určení výše této náhrady. Odpovídajícím způsobem zhodnotil povahu, závažnost i rozsah konkrétních okolností naplňujících zákonná kritéria náhrady a její výše. Pokud výši náhrady určil částkou 500 000 Kč, nijak tím nevybočil z obvyklé praxe soudů při posuzování obdobných případů. V této spojitosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, jímž byla poškozené, která byla obětí zločinu znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 500 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy v penězích byla v této věci přiznána vedle náhrady škody způsobené trestný činem, která zahrnovala odškodnění těžké újmy na zdraví formou bolestného). Obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní námitky, které by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. potud, že by v nich bylo v návaznosti na skutkový stav zjištěný oběma soudy vytýkáno, která hlediska rozhodná pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích Vrchní soud v Praze aplikoval nesprávně nebo je pominul apod. S povšechně koncipovanou námitkou, že výše přiznané náhrady je přemrštěná, se Nejvyšší soud tudíž nemohl vypořádat jinak než opět jen obecným konstatováním, že Vrchní soud v Praze přiznal náhradu ve výši, která je výsledkem náležitého uvážení významu všech rozhodných okolností a která je co do přiměřenosti plně přijatelná. Námitka, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích je přemrštěná, evidentně postrádá opodstatnění. Námitky, které obviněný ve vztahu k výši přiznané náhrady vyvozoval ze svého nesouhlasu se skutkovými zjištěními, na kterých byl založen výrok o vině, pak jsou mimo dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, č1. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené, která podrobně, dostatečně konkrétně, jasně, určitě a bez podstatnějších rozporů popsala, jakému jednání obviněného byla vystavena, včetně toho, po jak dlouhou dobu a s jakou časovou frekvencí se obviněný popsaného jednání vůči ní dopouštěl. Ve shodě se svědeckou výpovědí poškozené se obviněný k činu nejprve doznal v přípravném řízení, avšak později od tohoto doznání ustoupil s tím, že založil obhajobu na dodatečném tvrzení, podle kterého se uvedeného jednání vůči poškozené dopouštěl jen v omezené míře po krátkou dobu začátkem roku 2013. Soudy si byly vědomy toho, že touto změnou se obhajoba obviněného ocitla v příkrém rozporu se svědeckou výpovědí poškozené, a již proto se ve zvýšené míře zaměřily na otázku věrohodnosti výpovědi poškozené. Pokud soudy po zhodnocení svědecké výpovědi poškozené usoudily, že tato výpověď je pravdivou reprodukcí skutečných událostí a že je věrohodná, měly pro to přijatelné důvody především ve zjištěních týkajících se osoby poškozené. Tato zjištění vyplynula ze znaleckého posudku z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, jímž byla osoba poškozené náležitě objasněna i z hlediska vlastností zaručujících pravdivost její výpovědi. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v tomto rámci přijatelně zdůvodnily také to, proč považují provedené důkazy za dostatečné a další důkazy podle návrhů obviněného za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněného zaměřené proti výroku o trestu odnětí svobody. Obviněný těmito námitkami vytýkal nepřiměřenost uloženého trestu, zejména s ohledem na to, že jednal jako pachatel se zmenšenou příčetností.
Nejde-1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože mu byl uložen trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu, a to ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby v rozpětí od pěti let do dvanácti let (§185 odst. 3 tr. zákoníku). Namítaná nepřiměřenost trestu odnětí svobody uloženého v trvání osmi roků není dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. l písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení", bez ohledu na to, že přiměřenost trestu jinak je záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že to vyplývá již z vzájemného poměru dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. l písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je o b e c n ý m hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je z v l á š t n í m hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným ve vztahu k výroku o uložení trestu. Za tohoto stavu má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden pro rozpor s hmotným právem, může se tak stát jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Připustit výklad, podle kterého by námitky ohledně přiměřenosti trestu byly dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by se příčilo povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku a navíc by činilo ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Při naznačeném výkladu by uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a v důsledku toho by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti, ledaže by uložený trest, byt' jako přípustný druh trestu uložený ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. l odst. l Ústavy). O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. K namítané zmenšené příčetnosti obviněného soudy přihlédly v souladu s ustanovením §40 odst. l tr. zákoníku a daly ji přijatelný výraz uložením trestu odnětí svobody pod polovinou zákonné trestní sazby. Jinak by povaha a závažnost spáchaného činu odůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody v citelně vyšší výměře. Pokud obviněný přesto považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, není to dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec