ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.640.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 640/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 5. 2014 o dovolání, které podal obviněný R. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 1 T 97/2013, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 T 97/2013, byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v podstatě v tom, že obviněný se od 17,00 hodin dne 25. 12. 2012 do dne 23. 1. 2013, kdy byl zadržen policií a předán Vězeňské službě, nevrátil do Věznice R. , okr. T. , po uplynutí doby, na kterou mu byl rozhodnutím ředitele věznice přerušen výkon trestu odnětí svobody.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, které sice označil jako dovolání podané proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, avšak které z hlediska obsahu a smyslu ve skutečnosti směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Brně (v tomto ohledu Nejvyšší soud posuzoval podání obviněného podle zásad vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13, protože obhájkyně odstranila pochybnosti ohledně toho, které rozhodnutí bylo napadeno, až po uplynutí lhůty dvou týdnů stanovené podle §265h odst. l tr. ř. a počítané podle §60 odst. 2 tr. ř.). Obviněný s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. projevil nesouhlas s tím, že skutek byl posouzen jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Namítl, že uvedený přečin spáchá ten, kdo uprchne z výkonu trestu odnětí svobody, a vyjádřil názor, že zákonný znak „uprchne" nemohl naplnit pouhým nedodržením povolené doby přerušení výkonu trestu. Ohradil se také proti tomu, jak bylo rozhodnuto o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a že byl zařazen do věznice s ostrahou. Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Třebíči věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu tím, že uprchne z výkonu trestu odnětí svobody.
V kritickou dobu obviněný vykonával ve Věznici R. soudem uložený trest odnětí svobody, a to v režimu věznice s dozorem. Ředitel věznice rozhodnutím ze dne 6. 12. 2012 podle §56 odst. l zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), obviněnému přerušil výkon trestu odnětí svobody na dobu od 8,00 hodin dne 23. 12. 2012 do 17,00 hodin dne 25. 12. 2012.
Zákonný znak „uprchne z výkonu trestu odnětí svobody" ve smyslu §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je naplněn jednáním, při kterém se pachatel, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, vymkne z fyzického dosahu orgánů Vězeňské služby, takže na něho nadále fakticky nelze působit opatřeními představujícími obsah režimu výkonu trestu odnětí svobody, ačkoli z hlediska právního stavu tu je důvod pro jejich uplatňování. Takové jednání může mít formu konání, při kterém jde o útěk či jiné svévolné opuštění objektu věznice za současného překonání nějakých překážek, jakými jsou např. mříže, vrata, zeď apod., nebo o útěk či jiné svévolné opuštění jiného místa, např. pracoviště mimo věznici, na kterém se pachatel nachází v rámci stanoveného režimu výkonu trestu. Jednání, jímž je naplněn zákonný znak „uprchne", může mít také formu opomenutí pachatele vrátit se ve stanovené lhůtě do věznice poté, co se mimo věznici ocitl legálně, aniž tím ztratil status osoby ve výkonu trestu odnětí svobody.
V posuzované věci je významné to, že obviněnému byl výkon trestu odnětí svobody přerušen rozhodnutím ředitele věznice podle §56 odst. l zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Přerušení výkonu trestu tu bylo odměnou za úspěšné plnění tzv. programu zacházení. Podle citovaného ustanovení se doba přerušení počítá do výkonu trestu. Tím se demonstruje to, že po dobu přerušení obviněný nadále měl statut osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Proto jeho jednání, spočívající v opomenutí vrátit se do věznice po uplynutí doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody, naplňovalo zákonný znak „uprchne z výkonu trestu odnětí svobody" ve smyslu §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Tím, že rozhodnutí ředitele věznice o přerušení výkonu trestu podle §56 odst. l zákona o výkonu trestu odnětí svobody nijak nezměnilo status obviněného jako osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, se posuzovaná kauza liší od jiných případů, kdy se odsouzený ocitne mimo věznici např. na podkladě rozhodnutí soudu o přerušení výkonu trestu podle §325 odst. l tr. ř., na podkladě rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §331 odst. l tr. ř. nebo na podkladě rozhodnutí soudu o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. l tr. ř., podle §275 odst. 4 tr. ř. a podle §282 odst. 3 tr. ř., má na podkladě dalšího rozhodnutí soudu vykonat zbytek trestu a nedostaví se do věznice. V těchto případech mají uvedená rozhodnutí, která jsou podkladem pro pobyt odsouzeného mimo věznici, mimo jiné ten účinek, že odsouzenému odnímají statut osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, takže je již pojmově vyloučeno, aby takový odsouzený uprchl z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že zařazení do věznice s ostrahou pokládá za „nespravedlivé a nezákonné" s ohledem na způsob provedení činu, který spočíval v tom, že se nevrátil do věznice s dohledem. Tato námitka neodpovídá stavu věci, protože obviněný se nevrátil do výkonu trestu, který vykonával v režimu věznice s dozorem. Pro výkon trestu, který byl obviněnému uložen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože trest mu byl uložen za úmyslný trestný čin a umístění do věznice s dozorem bylo vyloučeno tím, že dříve již byl ve výkonu trestu za úmyslný trestný čin. Pokud soudy nezařadily obviněného do mírnějšího typu věznice podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, lze to akceptovat, nehledě na to, že obviněný nenamítal nic, co by korespondovalo s podmínkami stanovenými v tomto ustanovení.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně ani rozsudek Okresního soudu v Třebíči tedy evidentně nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec