ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.652.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 652/2014-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. června 2014 v Brně dovolání obviněných T. H. , a P. V. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 11 To 131/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 11/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. H. a P. V. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 T 11/2013, uznal obviněné T. H. a P. V. N. vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného T. H. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného P. V. N. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil oběma obviněným trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vyjmenovaných ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 11 To 131/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněných T. H. a P. V. N. podaných proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné T. H. a P. V. N. uznal vinnými přípravou zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného T. H. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného P. V. N. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil oběma obviněným ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vyjmenovaných ve výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný T. H. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že uložení trestu vyhoštění v jeho trestní věci není přípustné vzhledem k ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Poukázal na to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl jedinou okolnost, na základě které dovodil, že u obviněného nejsou splněny podmínky aplikace výjimky v ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a tou skutečností je, že obviněný má sice partnerku, nicméně nejsou sezdáni, a tedy uložení trestu vyhoštění nemůže být v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedl, že tento názor odvolacího soudu je nesprávný, neboť trvalost a funkčnost partnerského vztahu nelze posuzovat striktně podle hlediska, zda je tento institucionalizován formou manželství či nikoliv. Dále namítl, že odvolací soud zcela pominul, že je se svou partnerkou T. T. T. L. zasnouben, přičemž obřad zasnoubení požívá u vietnamské komunity daleko větší váhy než samotná svatba. S odkazem na směrnici Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, poukázal na to, že jemu uložený trest vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin. Dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou je v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Citoval nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98, ze kterého vyplývá, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, aniž by byla zkoumána možnost nápravy pachatele podle §80 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na to, že Ústavní soud má za to, že maximální trest vyhoštění se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava není možná. Uvedl, že soudy obou stupňů se možností jeho nápravy v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly. V tomto ohledu je proto možné vycházet z provedeného dokazování, ze kterého vyplývá, že se na území České republiky zdržuje již cca deset let, po celou dobu nebyl nikdy soudně trestán ani vyšetřován pro žádný trestný čin, jeho trestná činnost zahrnovala období maximálně dvou až tří měsíců, je navíc nižšího věku, má rodinné i sociální zázemí, a tedy vysoké předpoklady pro rychlou a úspěšnou resocializaci a nápravu.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 11 To 131/2013, ve výroku o vině, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dále podal obviněný P. V. N. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková věta ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nekoresponduje s právním posouzením jeho jednání. Poukázal na to, že v době, kdy velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, bylo ještě účinné vládní nařízení č. 467/2009 Sb., které bylo významné pro určení rozsahu trestné činnosti. Toto vládní nařízení však bylo v době projednávání této trestní věci již zrušeno. Dále namítl, že v hodnocení odvolacího soudu absentuje kvalitativní znak – tj. kvalita drogy, která se ve využitelné sušině pohybovala od 1% do 3,70%. Z toho je patrné, že se jednalo o extrémně nízkou kvalitu drogy a odvolací soud tuto skutečnost měl zohlednit při určení rozsahu spáchaného trestného činu a jeho jednání měl proto kvalifikovat pouze podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 11 To 131/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně (správně má být „Vrchnímu soudu v Praze“), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že v případě obviněného T. H. souhlasí s uložením trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Na jeho straně totiž absentuje zejména okolnost náležitého sociálního zázemí a zájmu na spojování rodin, neboť je zřejmé, že na území České republiky takové relevantní vazby nemá a nelze za takovou vazbu považovat i jím tvrzený „snoubenecký“ vztah k osobě T. T. T. L. S přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 319/2012, uvedl, že závěry uvedené v tomto rozhodnutí žádným způsobem nesvědčí námitkám obviněného. Dále uvedl, že nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, že uložený trest je v rozporu s bodem 16 preambule a s článkem 12 směrnice Rady č. 2003/109/ES. Pokud jde o bod 16 preambule, nelze se ho dovolávat, neboť preambule sama o sobě není normou, ale úvodem evropského předpisu, který shrnuje principy konkrétní právní úpravy. Ani ze samotného článku 12 však nelze dovodit důvodnost námitek obviněného. Dále poukázal na to, že nelze přisvědčit námitce obviněného proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Uvedl, že částečně lze souhlasit s tím, že možnosti nápravy obviněného nejsou v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů vyjádřeny podrobně, avšak nelze souhlasit, že by takové odůvodnění zcela absentovalo. Závěrem uvedl, že má za to, že na straně obviněného existovaly okolnosti odůvodňující uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že v případě obviněného P. V. N. jeho jednání bylo správně posouzeno jako příprava zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný zpochybňuje naplnění znaku „spáchání ve značném rozsahu“, činí tak ale pouze polemikou se sjednocujícím rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Poukázal na to, že obviněný pominul intertemporální účinky vyplývající z odstavce 36 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Podle těchto účinků je třeba podle zrušeného nařízení vlády posuzovat všechny trestné činy, k jejichž spáchání došlo před publikací uvedeného nálezu ve Sbírce zákonů. Na tuto trestní věc proto uvedený nález nemůže dopadat, neboť obviněný spáchal trestnou činnost v období od 1. 1. 2013 do 6. 3. 2013, tj. ještě před datem 23. 8. 2013, kdy byl vyhlášen uvedený nález. Námitce, že odvolací soud nezohlednil při určení rozsahu trestné činnosti kvalitu drogy, resp. objem získané účinné látky, taktéž nelze přisvědčit. Usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, přisuzuje ostatním tzv. kvalitativním kritériím při určování rozsahu trestné činnosti pouze subsidiární povahu, navíc v situaci, kdy se jedná o tzv. hraniční množství, neboť těžiště posouzení spočívá právě na kritériu kvantitativním, tj. na konkrétním zjištění množství drogy. Za hranici značného rozsahu s ohledem na nové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, lze považovat 1000 gramů sušiny obsahující nejméně 100 gramů účinné látky THC. V uvedené trestní věci bylo prokázáno, že obvinění nakládali s celkovým množstvím 15.694 gramů sušiny obsahující 504 gramů THC. Z toho je zřejmé, že hranice značného rozsahu byla několikanásobně překročena a jejich jednání bylo proto správně kvalifikováno jako příprava zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná dovolání obviněných T. H. a P. V. N. , a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných T. H. a P. V. N. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných T. H. a P. V. N. jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolání obviněného T. H. :
Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný T. H. namítl, že uložení trestu vyhoštění v jeho trestní věci není přípustné vzhledem k ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a že trest vyhoštění na dobu neurčitou je v rozporu s čl. 8 Úmluvy.
Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Podle §80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Podle článku 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Podle bodu 16 preambule směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, osobám s dlouhodobým pobytem by měla být přiznána zesílená ochrana proti vyhoštění. Tato ochrana je založena na kritériích stanovených rozhodnutími Evropského soudního dvora pro lidská práva. K zajištění ochrany proti vyhoštění by členské státy měly stanovit účinné právní postupy pro zjednávání nápravy.
Podle článku 12 směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty,
1. Členské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažně ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.
2. Rozhodnutí uvedené v odstavci 1 se nesmí zakládat na ekonomických pohnutkách.
3. Předtím, než učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou členské státy k těmto faktorům:
a) délka pobytu na jejich území;
b) věk dotčené osoby;
c) následky pro dotčenou osobu a její rodinné příslušníky;
d) vazby se zemí pobytu nebo neexistence vazeb se zemí původu.
4. Bylo-li přijato rozhodnutí o vyhoštění, má dlouhodobě pobývající rezident v příslušném členském státě právo obrátit se na soud.
5. Dlouhodobě pobývajícím rezidentům, kteří nemají dostatek prostředků, bude poskytnuta právní pomoc za stejných podmínek, jaké se vztahují na státní příslušníky dotyčného členského státu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného T. H. a poukazuje na správné závěry soudů obou stupňů, které shledaly, že byly naplněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nejsou dány překážky vylučující uložení tohoto trestu uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný T. H. je příslušníkem vietnamské komunity působící na území České republiky, která se v posledních letech velmi výrazně podílí na výrobě a distribuci marihuany nejen v České republice. Je to uzavřená komunita, která má svá vnitřní pravidla, jejichž dokladem je i skutečnost, že obviněný ve věci zásadně nevypovídal a pokud vypovídal, pak nikoli o další osobě či osobách, které se na této trestné činnosti podílely. Obviněný T. H. pěstoval společně s obviněným P. V. N. po dobu více než dvou měsíců konopné rostliny ve značném počtu a jejich cílem bylo dopěstování těchto rostlin do stadia, v němž budou použitelné pro toxikomanské účely. Pouze policejní zásah jim v tomto následku zabránil. Vzhledem k různé velikosti rostlin je zřejmé, že záměr pachatelů směřoval k pokračující výrobě marihuany a tím pádem ke kontinuálnímu zisku. Trestná činnost obviněného je mimořádně společensky škodlivá, neboť generuje vysoké zisky pro osoby, které se jí zabývají, navíc má neblahý dopad na zdravotní stav uživatelů drog, vytváří drogové závislosti především velmi mladých uživatelů, která je posléze zesilována užíváním tvrdých drog typu pervitinu či heroinu. Tato trestná činnost má významný vliv na společenský život kvůli svým dopadům na zdraví člověka a tím i na nemalé zdroje vynakládané státem na jeho léčení.
Obviněnému T. H. nesvědčí ani překážky uložení trestu vyhoštění uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Toto ustanovení respektuje určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly – přestože pachatel není občanem České republiky, azylantem ani osobou s udělenou doplňkovou ochranou – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani požadavkem na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Uložení trestu vyhoštění podle tohoto ustanovení tedy brání tyto překážky: povolení trvalého pobytu pachateli na území České republiky, pachatel má na území České republiky pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Tyto překážky musí být splněny kumulativně. V poslední překážce vylučující uložení trestu vyhoštění je zdůrazněna ochrana rodiny a rodinného života. Předpokládá se zde existence takových rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území (manžela, dětí, rodičů atd.). Kromě ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, jež poskytují obecně ochranu i jiným lidským právům a svobodám, se zde promítá rovněž zvláštní ochrana rodinných vztahů vyplývající z Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 997-998).
Nejvyšší soud z trestního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře sp. zn. 9 T 11/2013 zjistil, že obviněný má na území České republiky povolení k trvalému pobytu a má zde také pracovní zázemí jako soukromý podnikatel. Naplněna však není třetí podmínka ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nejvyšší soud v podrobnostech poukazuje na správné závěry soudů obou stupňů, které uvedly, že obviněný nemá na území České republiky vytvořeny natolik pevné rodinné vazby, které by mohly naplňovat překážku uvedenou v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jeho rodina žije ve Vietnamské socialistické republice, na území naší republiky pobývá pouze jeho strýc. Obviněný T. H. je svobodný a bezdětný, jako svoji snoubenku sice označil osobu T. T. T. L. , taková vazba však nenaplňuje znaky zmíněného sociálního či rodinného zázemí, při němž by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nejvyšší soud závěrem poukazuje i na skutečnost, že dne 8. 3. 2013 se konalo vazební zasedání, jehož předmětem jednání bylo rozhodnutí o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného T. H. do vazby. Do protokolu o tomto vazebním zasedání obviněný T. H. mj. uvedl, že žádá, aby o tomto úkonu byl vyrozuměn jeho strýc B. M. H. O své snoubence T. T. T. L. se zde nezmínil, a i z tohoto jednání obviněného je zřejmé, že soudy obou stupňů správně shledaly, že uložení trestu vyhoštění obviněnému T. H. není v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v této souvislosti dále shledal, že trest vyhoštění uložený obviněnému na dobu neurčitou není v rozporu s článkem 8 Úmluvy, neboť je z výše uvedeného zřejmé, že uložení takového trestu nebude představovat intenzivní zásah do práva obviněného na rodinný život, kterého se obviněný dovolává a ze kterého vychází i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že ačkoliv se soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí nezabývaly možnostmi nápravy a poměry obviněného ve smyslu §80 odst. 2 tr. zákoníku úplně podrobně, vzhledem k výše uvedenému nelze souhlasit s námitkou obviněného, že by taková argumentace soudů obou stupňů zcela absentovala. Nejvyšší soud závěrem shledal, že uložení trestu vyhoštění obviněnému T. H. není vzhledem k výše uvedené argumentaci ani v rozporu s bodem 16 preambule ani s článkem 12 směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že soudy obou stupňů uložily trest vyhoštění obviněnému T. H. správně, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky uvedené v §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a obviněnému nesvědčí žádná z překážek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku.
K dovolání obviněného P. V. N. :
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný P. V. N. namítl, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, protože zpochybňuje naplnění znaku spáchání ve značném rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, kterým došlo ke zrušení nařízení vlády č. 467/2009 Sb.
Podle §20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.
Podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku, spáchá-li čin uvedený v §283 odst. 1 tr. zákoníku ve značném rozsahu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Obviněný zpochybňuje naplnění znaku „spáchání ve značném rozsahu“, čímž polemizuje se sjednocujícím rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Neaplikovatelnost závěrů rozhodnutí obviněný odvíjí pouze od té skutečnosti, že v mezidobí došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, ke zrušení nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Obviněný však pominul intertemporální účinky uvedeného nálezu, které vyplývají z jeho odůvodnění v odstavci 36. Podle tohoto ustanovení je třeba podle zrušeného nařízení vlády posuzovat všechny trestné činy, k jejichž spáchání došlo před publikací uvedeného nálezu ve Sbírce zákonů. Na tuto trestní věc tak uvedený nález dopadat nemůže, neboť trestné činnosti se obviněný dopustil v období od 1. 1. 2013 do 6. 3. 2013, tj. ještě před datem 23. 8. 2013, kdy byl uvedený nález vyhlášen.
Obviněný dále poukázal na to, že odvolací soud nezohlednil při určení rozsahu trestné činnosti kvalitu drogy, resp. objem získané účinné látky. Této námitce taktéž nelze přisvědčit. Usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, přisuzuje ostatním tzv. kvalitativním kritériím při určování rozsahu trestné činnosti pouze subsidiární povahu, navíc v situaci, kdy se jedná o tzv. hraniční množství, neboť těžiště posouzení spočívá právě na kritériu kvantitativním, tj. na konkrétním zjištění množství drogy. Za hranici značného rozsahu s ohledem na nové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, lze považovat 1000 gramů sušiny obsahující nejméně 100 gramů účinné látky THC. V této trestní věci bylo prokázáno, že obvinění nakládali s celkovým množstvím 15.694 gramů sušiny obsahující 504 gramů účinné látky THC. Z uvedeného je zřejmé, že hranice značného rozsahu byla několikanásobně překročena a jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako příprava zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněných T. H. a P. V. N. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních obou obviněných rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek