ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.659.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 659/2014-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné JUDr. M. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 12 To 432/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 197/2012 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal u Okresního soudu v Prachaticích obžalobu na obviněnou JUDr. M. P. pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit v podstatě tím, že v době pravděpodobně od prosince 2008 do 29. 6. 2010, kdy Okresní státní zastupitelství v Prachaticích vykonávalo dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení v trestní věci vedené u Policie České republiky ̶ Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Prachatice pod č. j. KRPC-114/TČ-2009-090681, postupovala jako okresní státní zástupkyně v Prachaticích v rozporu s ustanoveními §2 odst. 2, §24 odst. 1, 2 písm. c), d) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, záměrně nerozhodla o své podjatosti v této věci a s tím souvisejícím vyloučení všech státních zástupců Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, přidělila dozorový spis podřízenému státnímu zástupci, jímž byl JUDr. J. F., ačkoli věděla, že se povede trestní řízení proti jejímu rodinnému příteli B. L., minimálně dne 23. 10. 2009 se nechala od příslušné policistky pod lživou záminkou informovat o stavu trestního řízení včetně zamýšleného postupu ve věci, dne 12. 2. 2010 iniciovala schůzku s odpovědnými policisty, které se zúčastnila a na které bylo tématem také případné zahájení trestního stíhání B. L., kdy aktivně vstupovala do diskuze, hájila názor, že zahájení trestního stíhání je nedůvodné a zároveň odmítala nechat vydat písemný pokyn k odložení věci usnesením podle §159a odst. l tr. ř., nicméně na této schůzce dala dozorujícímu státnímu zástupci ústní pokyn, aby policejnímu orgánu vydal písemné právní stanovisko či právní názor, tak aby Okresní státní zastupitelství v Prachaticích nebylo vyloučeno z rozhodování v případě stížnosti podané proti usnesení o odložení věci ze dne 29. 6. 2010, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu, a takto jednala s cílem opatřit neoprávněný prospěch B. L., který spočíval v odložení věci, ačkoli pro tento postup nebyly za daného stavu zákonné podmínky, a s cílem opatřit prospěch také sobě, neboť dne 22. 10. 2010 po předešlé žádosti jejího manžela M. P. dostala společně s ním od B. L. peněžní půjčku ve výši 500 000 Kč s 1,1 % úrokem, který byl několikanásobně nižší, než byl v té době běžný úrok.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 8 Ntd 15/2012, byla věc podle §25 tr. ř. odňata Okresnímu soudu v Prachaticích a přikázána Okresnímu soudu v Příbrami.
Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 T 197/2012, byla věc po projednání v hlavním líčení postoupena podle §222 odst. 2 tr. ř., §171 odst. l tr. ř. Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému k již zahájenému řízení o kárné odpovědnosti vedenému pod sp. zn. 12 Ksz 5/2011.
Stížnost státního zástupce, podaná proti usnesení o postoupení věci, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 12 To 432/2013, podle §148 odst. l písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Soudy obou stupňů odůvodnily postoupení věci v podstatě zjištěním, že obviněná do řízení, které se týkalo věci B. L., nijak nezasahovala a že dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích postupoval v této věci zcela samostatně a dospěl ke stejným závěrům jako později jiný dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a nadřízené Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Z toho soudy vyvodily, že i když obviněná postupovala nesprávně, pokud nerozhodla o svém vyloučení a tím pádem i o vyloučení všech státních zástupců Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, neměl z toho B. L. ve skutečnosti žádný prospěch. Pokud jde o následnou půjčku od B. L., soudy konstatovaly, že šlo o projev dlouhodobého přátelství manžela obviněné s B. L. a že z žádného důkazu nevyplývá, že by rodina obviněné o půjčce uvažovala již v době řízení, v němž byla věc B. L. prověřována. Jednání obviněné soudy považovaly za porušení povinností státního zástupce, které sice není trestným činem, ale mohlo by být posouzeno jako kárné provinění, ohledně něhož mezitím již bylo před Nejvyšším správním soudem zahájeno kárné řízení na podkladě návrhu ministryně spravedlnosti.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí stížnosti státního zástupce napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. f), g),1) tr. ř. Namítl, že pro postoupení věci, s nímž se Krajský soud v Praze ztotožnil, nebyly splněny zákonné podmínky, protože skutek vykazoval znaky nejen přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, ale také znaky zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž naznačil, že mohlo jít dokonce o zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Pro případ, že by skutek vůbec neměl být posouzen jako trestný čin, namítl, že věc nemohla být postoupena Nejvyššímu správnímu soudu jako kárnému soudu, ale jen některému ze subjektů oprávněných podat návrh na zahájení kárného řízení. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K právnímu posouzení skutku podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která mimo jiné v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Obviněná jako okresní státní zástupkyně v Prachaticích měla bližší osobní vztah k B. L., u něhož policejní orgán prověřoval podezření z daňového trestného činu, do zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání ho přechodně po určitou dobu stíhal pro tento trestný čin a nakonec jeho věc odložil. Okresní státní zastupitelství v Prachaticích bylo jinak příslušné k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Byt' byl vztah obviněné k B. L. primárně zprostředkován dlouhodobým přátelstvím jejího manžela a B. L., je jasné, že obviněná byla podle §30 odst. l tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení a že byla povinna o svém vyloučení rozhodnout podle §31 odst. l tr. ř. Důsledkem vyloučení obviněné pak správně mělo být odnětí věci Okresnímu státnímu zastupitelství v Prachaticích a její přikázání jinému okresnímu státnímu zastupitelství, a to rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podle §12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Pokud obviněná o svém vyloučení nerozhodla a naopak přidělila věc podřízenému státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jímž byl JUDr. J. F., který pak nadále vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, není žádných pochyb o tom, že obviněná „vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu" ve smyslu §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku.
Výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu je přečinem podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku za podmínky, že z hlediska subjektivní stránky úřední osoba jedná mimo jiné v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou soudů, že subjektivní stránka přečinu podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku nebyla u obviněné naplněna.
Neoprávněným prospěchem, ke kterému ve smyslu §329 odst. l tr. zákoníku musí směřovat úmysl úřední osoby, se rozumí takové materiální (majetkové) nebo imateriální (nemajetkové) zvýhodnění, na které by úřední nebo jiná osoba za podmínek řádného výkonu pravomoci neměla právo. Neoprávněným prospěchem tu může být i nestíhání pachatele trestného činu. To znamená, že je-li osoba důvodně podezřelá z trestného činu, může její neoprávněný prospěch záležet v tom, že proti ní není zahájeno trestní stíhání, a to v důsledku vadného výkonu pravomoci úřední osoby. Pro posouzení dané věci je podstatné zjištění soudů, že obviněná po přidělení věci JUDr. J. F., který nadále vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, do řízení ve věci B. L. nijak nezasahovala, žádným způsobem toto řízení neovlivňovala, nijak nebránila jeho průběhu a nekladla žádné překážky ani tomu, aby případně bylo zahájeno trestní stíhání B. L. Významné je zjištění soudů, že JUDr. J. F. při výkonu dozoru postupoval zcela samostatně, a že pokud dospěl k závěru o nedostatku důvodů pro zahájení trestního stíhání B. L., nebyl v tomto ohledu ovlivněn působením obviněné. Nelze pominout ani další zjištění soudů, totiž že poté, co byla věc odňata Okresnímu státnímu zastupitelství v Prachaticích a přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, dospěl dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ke shodnému závěru jako předtím JUDr. J. F. a jeho závěr akceptovalo také Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Tím je podporován úsudek soudů, že JUDr. J. F. nebyl pod vlivem obviněné v tom smyslu, že by vykonával dozor způsobem směřujícím k neoprávněnému zvýhodnění B. L.
Nejvyšší státní zástupce v námitkách uplatněných v dovolání považoval za neoprávněný prospěch B. L. již samotnou okolnost, že dozor v jeho věci vykonával státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích a že tím pádem věc zůstala pod kontrolou obviněné. Podle těchto námitek získal B. L. výhodu spočívající v tom, že policejní orgán, který prováděl úkony trestního řízení, byl pod dozorem „spřáteleného" státního zástupce. S těmito námitkami se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Výhoda, ke které směřuje protiprávní jednání úřední osoby, musí mít reálnou povahu. Taková výhoda musí vnášet do postavení zvýhodněné osoby nějakou změnu, která by ve věci, o níž jde, jinak nenastala. Nestačí pouhé nastolení situace, která sice potencionálně vytváří předpoklad pro nějaké možné budoucí zvýhodnění, avšak sama o sobě se merita věci nedotýká a reálnou výhodou proto ani není. Žádné reálné zvýhodnění B. L. nevyplývalo ze samotného faktu, že dozorujícím státním zástupcem byl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, ačkoli správně měl dozor vykonávat státní zástupce jiného okresního státního zastupitelství, pokud mezi postupem a závěry obou státních zástupců nebyla žádná odlišnost, zejména ne taková odlišnost, která by se demonstrovala tím, že postup jednoho by vyústil v odložení věci a postup druhého by vyústil v zahájení trestního stíhání (v daném případě se oba shodli na odložení věci). Z toho je patrno, že výsledek prověřování ve věci B. L. nebyl ovlivněn okolností, který státní zástupce vykonával dozor. Reálnou výhodou B. L., která by odpovídala zákonnému znaku „neoprávněný prospěch" ve smyslu §329 odst. l tr. zákoníku, by bylo jeho nestíhání za předpokladu, že by tu byl důvod k trestnímu stíhání, avšak k jeho zahájení by nedošlo v důsledku neobjektivního, tendenčního, jednostranného, zkreslujícího či jinak deformujícího postupu dozorového státního zástupce. V postupu, který ve věci B. L. volil JUDr. J. F. jako státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, nebylo nic takového zjištěno. Pokud prověřování ve věci B. L. skončilo odložením věci a nikoli zahájením trestního stíhání, nešlo o důsledek namítané okolnosti, že věc zůstala pod kontrolou obviněné. JUDr. J. F. ve věci B. L. rozhodně nevystupoval jako „spřátelený" státní zástupce, který by sledoval nějaké jeho reálné zvýhodnění iniciované obviněnou.
V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce namítal, že obviněná nezaujímala od věci B. L. důsledný odstup, protože v průběhu policejního prověřování ho neformálně přijala na svém pracovišti, telefonicky se u policejního orgánu informovala na stav věci a zúčastnila se schůzky státních zástupců s policisty, na které byla věc projednávána. Namítané okolnosti sice ukazují na to, že obviněná se o věc zajímala, ale nevyplývá z nich nic, co by bylo neslučitelné se zjištěním, že do postupu policejního orgánu a dozorového státního zástupce nezasahovala a neovlivňovala ho. To je evidentní ve vztahu k neformálnímu přijetí B. L., o jehož průběhu a obsahu nebylo blíže nic relevantního zjištěno, a ve vztahu k ojedinělému telefonickému dotazu na stav řízení, který byl i samotným policejním orgánem pochopen čistě jen v tomto smyslu, a nikoli ve smyslu nějakého usměrňování či jiného ovlivňování ze strany obviněné. Pokud jde o namítanou schůzku státních zástupců s policisty dne 11. 2. 2010, soudy zjistily, že její svolání neiniciovala obviněná, ale policisté, že primárně bylo účelem schůzky urovnat obecně napjaté vztahy mezi jedním z policistů a státním zástupcem JUDr. J. F. a že o věci B. L. se na schůzce začalo hovořit z iniciativy policistů, přičemž nešlo o to, jak má být věc meritorně vyřešena, nýbrž o to, v jaké formě má dozorující státní zástupce dát policejnímu orgánu najevo své stanovisko k věci, tj. zda má jít o výslovný písemný „pokyn", anebo o písemný „právní názor". Ze zjištění soudů vyplývá, že obviněná se nevyjadřovala k meritu věci, ale tak, aby dozorující státní zástupce dal policejnímu orgánu písemný právní názor. Přitom JUDr. J. F. tak učinil nikoli bezprostředně po tomto vyjádření obviněné, ale až dne 28. 6. 2010 poté, co mu policejní orgán předložil spisový materiál o provedeném prověřování věci. Uvedené okolnosti v žádném případě nevyznívají jako přesvědčivý důvod pro závěr o úmyslu obviněné opatřit B. L. neoprávněný prospěch. Lze připustit, že snaha vyjádřit stanovisko dozorujícího státního zástupce nikoli „pokynem", ale pouhým „právním názorem" směřovala k tomu, aby o případné stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci nerozhodoval státní zástupce nadřízeného státního zastupitelství, tedy k tomu, aby se obešlo ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. To však ještě nepředstavovalo žádné reálné zvýhodnění B. L. ve smyslu zásad vyložených v předcházejícím odstavci tohoto usnesení Nejvyššího soudu, protože z toho nevyplývalo nic, co by ukazovalo na nějaký tendenční postup JUDr. J. F. při výkonu dozoru a při případném budoucím rozhodování o stížnosti.
Podle námitek uplatněných v dovolání spatřoval nejvyšší státní zástupce neoprávněný prospěch obviněné v získání výhodné půjčky ve výši 500 000 Kč od B. L. Ani tyto námitky nemohl Nejvyšší soud akceptovat.
Věc B. L. byla po provedeném prověřování odložena podle §159a odst. l tr. ř. usnesením policejního orgánu ze dne 29. 6. 2010. Půjčku od B. L. sjednal manžel obviněné v říjnu 2010 s tím, že částka 500 000 Kč byla dne 25. 10. 2010 připsána na účet manžela obviněné, s nímž byla obviněná oprávněna nakládat. Mezi odložením věci a poskytnutím půjčky je tedy časový odstup téměř čtyř měsíců. Aby mohl být učiněn závěr, že obviněná se posuzovaného vadného výkonu pravomoci dopustila „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch", muselo by být zjištěno, že již v době vadného výkonu pravomoci svým jednáním sledovala získání půjčky za to, že B. L. nebude trestně stíhán. V tomto ohledu soudy zjistily, že v době probíhajícího prověřování ve věci B. L. se v rodině obviněné o půjčce neuvažovalo, resp. že žádné důkazy nesvědčí o opaku. Za tohoto stavu sotva lze mezi postupem obviněné ve věci B. L. na straně jedné a půjčkou na straně druhé konstatovat takovou spojitost, která by vyjadřovala to, že vadný výkon pravomoci obviněné byl nesen jejím úmyslem získat od B. L. půjčku.
V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce zdůrazňoval, že odložením podle §159a odst. l tr. ř. nebyla věc B. L. ukončena způsobem, který by bránil jeho trestnímu stíhání, a že jeho trestní stíhání proto mohlo být kdykoli zahájeno. Z toho dovozoval, že v době sjednání půjčky byl B. L. v nejistém postavení, že jen obviněná ho mohla uchránit před hrozbou zahájení trestního stíhání, a že pokud ani v této době nepřiznala svůj osobní vztah k B. L. a nevyvodila z něho závěr v podobě vlastního vyloučení, nadále tím, byt' jen omisivně, vykonávala svou pravomoc v rozporu se zákonem. Touto konstrukcí nejvyšší státní zástupce v podstatě prezentoval názor, že obviněná vykonávala svou pravomoc i v době, kdy B. L. poskytl jejímu manželovi půjčku. Ani s těmito námitkami nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Podle §112 tr. zákoníku se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-1i taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. V době sjednání a poskytnutí půjčky od B. L. evidentně nebyly podmínky citovaného ustanovení splněny. Především je nutné zdůraznit, že pokud by policejní orgán po předcházejícím odložení věci, ke kterému došlo usnesením ze dne 29. 6. 2010, měl důvody k trestnímu stíhání a chtěl zahájit trestní stíhání B. L., mohl tak učinit, aniž k tomu potřeboval pokyn, souhlas či jinou součinnost Okresního státního zastupitelství v Prachaticích. Ze zjištění soudů je zřejmé, že po 29. 6. 2010 policejní orgán ve věci B. L. již nevedl žádné řízení a neprováděl žádné úkony. Tím pádem nepřicházelo v úvahu ani to, aby Okresní státní zastupitelství v Prachaticích v době po 29. 6. 2010 vykonávalo dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Z žádné konkrétně zjištěné okolnosti nevyplývala povinnost Okresního státního zastupitelství v Prachaticích dát policejnímu orgánu v době po 29. 6. 2010 pokyn k zahájení trestního stíhání či k novému prověřování. Nečinnost obviněné jako okresní státní zástupkyně v Prachaticích ve vztahu k otázce jejího vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této době proto nemůže být považována za součást jednání, které by bylo vykonáváním pravomoci ve smyslu §329 odst. l tr. zákoníku.
Závěr soudů, že skutek nevykazuje znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, je správný.
K právnímu posouzení skutku podle §331 odst. l, 3 písm. b), resp. podle §331 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku
Trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. l tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme úplatek. Podle §331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je trestný ten, kdo spáchá čin uvedený v §331 odst. l tr. zákoníku jako úřední osoba. Podle §331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je trestný ten, kdo spáchá čin uvedený v §331 odst. l tr. zákoníku jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch (značným prospěchem se podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí prospěch dosahující částky nejméně 500 000 Kč).
Podle §334 odst. l tr. zákoníku se úplatkem rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.
Z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda částka 500 000 Kč připsaná dne 25. 10. 2010 na účet manžela obviněné byla úplatkem. Soudy se touto otázkou výslovně nezabývaly, protože skutek nebyl obžalobou kvalifikován jako trestný čin přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku a protože ani ve stížnosti státního zástupce proti usnesení o postoupení věci nebylo v tomto ohledu nic namítáno. Nicméně ze skutkových zjištění soudů lze vyvodit jasný závěr, že o trestný čin přijetí úplatku nešlo.
Z hlediska právní kvalifikace skutku podle §331 odst. l tr. zákoníku se vyžaduje, aby plnění považované za úplatek bylo poskytnuto „v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu". Dikce „v souvislosti" připouští i to, že úplatek může být poskytnut v době poté, co již byly vykonány úkony představující „obstarávání věci obecného zájmu". Proto i úmysl pachatele směřující k přijetí úplatku může vyvstat až poté, co byly tyto úkony vykonány, a nemusí být dán v době vykonávání těchto úkonů. To je významná odlišnost od trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l tr. zákoníku, u něhož je nutné, aby úmysl pachatele opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch byl dán již v době jednání, které je vadným výkonem pravomoci. Z toho vyplývá, že pro posouzení otázky, zda ze strany obviněné šlo o trestný čin přijetí úplatku podle §331 odst. l tr. zákoníku, není rozhodná sama o sobě okolnost, že plnění od B. L. se dostalo jejímu manželovi a tímto prostřednictvím i jí až poté, co trestní řízení ve věci B. L. bylo ukončeno odložením věci podle §159a odst. l tr. ř., a že v době poskytnutí tohoto plnění se proti B. L. žádné řízení již nevedlo.
Okolnosti půjčky byly vysvětleny ve svědeckých výpovědích manžela obviněné a B. L. Ukázalo se, že o půjčku žádal manžel obviněné z důvodu, který spočíval primárně na jeho straně, neboť se jako policista ucházel o bezpečnostní prověrku Národního bezpečnostního úřadu a v této souvislosti chtěl urovnat finanční situaci své rodiny. B. L. poskytl půjčku s ohledem na dlouhodobé přátelství s manželem obviněné, poskytnutí půjčky ničím dalším nepodmiňoval, zejména ne tím, že proti němu nebude zahájeno trestní stíhání, ani neprezentoval půjčku jako nějakou formu odměny za to, že řízení v jeho záležitosti skončilo odložením věci. Přesto byla vyjednávací pozice manžela obviněné objektivně usnadněna tím, že se v době jednání o půjčce nevedlo žádné řízení ve věci B. L. V tomto smyslu lze uvažovat o určité souvislosti půjčky s předcházejícím vadným výkonem pravomoci obviněné jako okresní státní zástupkyně v Prachaticích. Závěr obou soudů, které jednoznačně konstatovaly nedostatek souvislosti půjčky s výkonem pravomoci obviněné, je třeba upřesnit tak, že tento závěr má platnost ve vztahu k zákonným znakům přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l tr. zákoníku (znovu je třeba připomenout, že takto byl skutek kvalifikován v obžalobě a v následné stížnosti státního zástupce).
Podle námitek nejvyššího státního zástupce měla půjčka povahu úplatku, zvláště když samy soudy konstatovaly její neetičnost. Nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, a ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tz 46/2013, v jejichž odůvodnění Nejvyšší soud připustil, že úplatkem může být i půjčka. Je však třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, nepodával výklad zákonného znaku „úplatek" a že v usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tz 46/2013, obecně připustil, že výhodná půjčka může být úplatkem „za určitých okolností", aniž je blíže vymezil, přičemž primárně měl na zřeteli jen zásadní myšlenku, že apriorně nelze vyloučit výhodnou půjčku jako formu úplatku. Jednalo se ovšem o kauzu, v níž půjčka nebyla posouzena jako úplatek. Ve věci, v níž rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tz 46/2013, Nejvyšší soud mimo jiné zevrubně rozebral zákonné náležitosti smlouvy o půjčce a konstatoval, že konkrétní sjednané půjčky se nepříčily zákonu ani dobrým mravům. Nejvyšší státní zástupce označil v projednávané věci obviněné JUDr. M. P. právě otázku dobrých mravů za klíčovou, a vytkl, že pokud soudy označily půjčku za neetickou a zároveň ji neposoudily jako úplatek, jsou jejich rozhodnutí zatížena zásadním rozporem. Těmto výhradám nejvyššího státního zástupce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Z obsahového kontextu rozhodnutí obou soudů evidentně vyplývá, že půjčku hodnotily jako neetickou z hlediska postavení obviněné jako státní zástupkyně (nota bene v pozici vedoucí státní zástupkyně okresního státního zastupitelství). Soudy hodnotily půjčku jako neetickou zjevně z toho důvodu, že pokud na ni obviněná participovala, ocitla se tím v kolizi s povinností vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o tom, že ve věci B. L. postupovala odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě, a také v kolizi s povinností neohrožovat důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství a státního zástupce (§24 odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Dodržení těchto povinností obviněná zpochybnila právě přijetím půjčky od osoby, která byla jen několik měsíců předtím za dozoru jí podřízeného státního zástupce prověřována pro podezření z trestného činu a která byla dokonce trestně stíhána, byt' usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno a věc byla posléze odložena. Otázka meritorní opodstatněnosti tohoto výsledku řízení ve věci B. L. není významná, neboť z hlediska etiky postupu státního zástupce je rozhodné, jak se jeho postup jeví za daných okolností z pohledu veřejnosti. Zákon o státním zastupitelství je právním předpisem v oboru veřejného práva a předmětem jeho úpravy jsou mimo jiné povinnosti státního zástupce, které se sice týkají také jeho osobního života, ale jsou povinnostmi v poměru ke státu, nikoli v poměru k účastníkům těch právních vztahů, do kterých státní zástupce vstupuje v soukromoprávní sféře. Proto je nutné, aby od povinností, které charakterizují etiku státního zástupce podle zákona o státním zastupitelství, byly odlišovány dobré mravy jako kritérium, před kterým musí konkrétní právní vztah obstát podle předpisů soukromého práva. Podle §39 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v kritickou dobu) je neplatný mimo jiné právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Podle §3 odst. l obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů mimo jiné nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V citovaných ustanoveních občanského zákoníku jsou dobré mravy kritériem, podle něhož jsou občanskoprávní vztahy hodnoceny jako vztahy soukromoprávní. Důsledkem uvedené odlišnosti je, že pokud státní zástupce uzavřením nějakého soukromoprávního vztahu poruší své povinnosti stanovené zákonem o státním zastupitelství, nevyplývá z toho nutně také neplatnost příslušného právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle občanského zákoníku.
Pojem „dobré mravy" není a ani nemůže být zákonem nijak blíže definován, což vyplývá již z jeho mnohotvárnosti a také z nekonečné proměnlivosti konkrétních situací, na které má být aplikován. Obecně lze tento pojem charakterizovat jako určitý korektiv pro situace, v nichž je sice formálně dodrženo psané právo, avšak přesto jsou dotčeny základní morální hodnoty, kterými se řídí uspořádání vztahů mezi lidmi v demokratické společnosti a které jsou všeobecně nebo alespoň převažující částí společnosti uznávány. Tyto hodnoty mají zaručit, že vztahy mezi lidmi se budou zakládat na slušnosti, poctivosti, čestnosti, vzájemné úctě, toleranci, důvěře apod.
Nejvyšší soud v obecné rovině nadále zastává názor, že za určitých okolností může být půjčka formou úplatku, jak bylo konstatováno v usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tz 46/2013, a dodává, že tyto okolnosti musí být svou povahou a významem výjimečné, např. v tom smyslu, že půjčce i při formální bezvadnosti fakticky odnímají některý z jejích typických znaků. Nejvyšší soud se necítí povolán k tomu, aby předem vymezoval nějaký výčet naznačených okolností, a jen pro ilustraci uvádí, že by povahu úplatku mohla mít např. půjčka běžné peněžní částky (v řádu tisíců korun), u které by byla stanovena doba splatnosti na sto let.
Smlouva o půjčce, kterou sjednal manžel obviněné s B. L., měla náležitosti uvedené §657 obč. zák. Tato smlouva nijak nenarušovala rovnost smluvních stran a svobodu jejich vůle, žádnou ze stran nijak nepřiměřeně nezvýhodňovala ani neznevýhodňovala, žádné z nich neodnímala ani neomezovala práva stanovená zákonem, měla odpovídající ekonomický účel, nesměřovala k zastření nějakého nekalého cíle apod. Ve vzájemném vztahu účastníků smlouvy nelze nalézt nic, co by opodstatňovalo úvahu o rozporu smlouvy s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. l, §39 obč. zák. Participací na půjčce obviněná sice porušila své povinnosti vyplývající ze zákona o státním zastupitelství, avšak platnost smlouvy o půjčce jako právního úkonu tím nemůže být nijak dotčena. Závěr soudů o neetičnosti půjčky z hlediska zákona o státním zastupitelství je tudíž slučitelný s kritériem dobrých mravů podle občanského zákoníku.
Námitky nejvyššího státního zástupce uplatněné v tom smyslu, že B. L. poskytoval peníze „za stavu, který neodpovídal svobodnému vztahu mezi přáteli", nemají žádnou oporu ve zjištěních soudů ani v obsahu důkazů, jimiž byly objasněny okolnosti půjčky. Svědek B. L. ve své výpovědi výslovně uvedl, že půjčku poskytl na žádost manžela obviněné jako svého dlouholetého přítele a že by mu kdykoli vyhověl znovu. Z výpovědi svědka nevyplývá ani náznak čehokoli, co by byt' jen nepřímo ukazovalo na možnost, že půjčku ve skutečnosti nechtěl poskytnout, ale přesto tak učinil pod nějakým vnějším vlivem vyplývajícím z postavení obviněné jako okresní státní zástupkyně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že není přesvědčivého důvodu považovat za úplatek půjčku, kterou v posuzovaném případě poskytl B. L. manželu obviněné a na které participovala také obviněná.
V části námitek se nejvyšší státní zástupce zaměřil také na samotnou povahu částky 500 000 Kč převedené na účet manžela obviněné a vyjádřil názor, že se zřetelem k dosavadnímu dokazování je nejasné, zda šlo o dar nebo půjčku. Tato část dovolání směřuje proti skutkovým zjištěním soudů ohledně toho, o čem bylo mezi B. L. a manželem obviněné jednáno, na čem se dohodli a jak to realizovali. V tomto ohledu jsou námitky nejvyššího státního zástupce pro svou vyloženě skutkovou povahu mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů. To, co bylo zjištěno soudy, má odpovídající obsahový podklad v důkazech, jimiž byly objasněny okolnosti ujednání mezi B. L. a manželem obviněné v míře, která spolehlivě umožňuje identifikovat sjednanou smlouvu jako smlouvu o půjčce. B. L. a manžel obviněné se na půjčce dohodli ústně a na tomto podkladě byla částka 500 000 Kč odepsána dne 22. 10. 2010 z účtu B. L. a připsána dne 25. 10. 2010 na účet manžela obviněné. K písemnému vyhotovení smlouvy došlo dodatečně z iniciativy obviněné s tím, že písemnost byla opatřena datem 29. 10. 2010, což vnáší do věci určitou nesrovnalost, protože B. L. byl v době od 23. 10. 2010 do 30. 10. 2010 na zahraniční dovolené v D. Zůstává ovšem skutečností, že právní vztah vyplývající z ústně uzavřené smlouvy o půjčce vznikl již odevzdáním peněz (tj. jejich odepsáním z účtu B. L. a připsáním na účet manžela obviněné) a že dodatečné vyhotovení písemné smlouvy mělo spíše jen povahu potvrzení o půjčce. Pro úplnost lze odkázat na svědeckou výpověď B. L., který jasně, jednoznačně a bez pochybností popsal ujednání s manželem obviněné tak, že sjednání půjčky je jedinou variantou interpretace jeho výpovědi. Svědek B. L. se vyjádřil výslovně také ke splácení půjčky a potvrdil, že v době hlavního líčení byla půjčka z větší části již splacena. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neměl žádný reálný důvod k tomu, aby zpochybňoval závěr soudů o tom, že B. L. poskytl částku 500 000 Kč manželu obviněné jako půjčku.
Půjčka samotná ani okolnosti jejího poskytnutí nijak neopodstatňují úsudek, že byla úplatkem. Nepřicházelo proto v úvahu, aby skutek byl posouzen jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. l, 3 písm. b) tr. zákoníku, resp. podle §331 odst. l, 4 písm. b) tr. zákoníku.
K postoupení věci kárnému soudu
Proti postoupení věci Nejvyššímu správnímu soudu nejvyšší státní zástupce namítl, že kárné řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce je možné konat výlučně jen na návrh některého ze subjektů, které jsou k takovému návrhu zákonem oprávněny, a že pokud by tu jinak i byly důvody k postoupení věci, měla být správně postoupena některému z těchto subjektů, a nikoli přímo Nejvyššímu správnímu soudu. S těmito námitkami nemohl Nejvyšší soud souhlasit, i když jinak jsou jejich východiska správná.
Výrok o postoupení věci byl učiněn podle §222 odst. 2 tr. ř. Toto ustanovení stanoví, že soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen mimo jiné jako kárné provinění, o kterém je tento orgán příslušný rozhodovat.
Ve věci obviněné JUDr. M. P. soudy shledaly, že skutek uvedený v obžalobě není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako kárné provinění státního zástupce podle §28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Podle §31 cit. zákona kárné řízení se státními zástupci upravuje zvláštní právní předpis. Je jím zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů. Podle §3 tohoto zákona je kárným soudem Nejvyšší správní soud. Podle §8 odst. l tohoto zákona se kárné řízení zahajuje na návrh, přičemž v §8 odst. 5 tohoto zákona jsou uvedeny orgány oprávněné podat návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce. Bez návrhu některého z těchto orgánů nemůže Nejvyšší správní soud kárné řízení konat. Podkladem ke kárnému řízení před Nejvyšším správním soudem nemůže být samotné usnesení soudu o postoupení věci. Soud rozhodující podle §222 odst. 2 tr. ř. zásadně nemůže věc postoupit přímo Nejvyššímu správnímu soudu, ale při splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení musí věc postoupit některému z orgánů, které jsou oprávněny podat návrh na zahájení kárného řízení. Výjimkou z této zásady je situace, kdy v době rozhodování soudu podle §222 odst. 2 tr. ř. již byl některým z oprávněných orgánů podán u Nejvyššího správního soudu návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti obviněného pro skutek uvedený v obžalobě a dosud nebylo o tomto návrhu meritorně rozhodnuto. V takovém případě není namístě postoupit věc orgánu oprávněnému podat návrh na zahájení kárného řízení, ale kárnému soudu. Podkladem pro další postup kárného řízení nadále zůstává původní návrh oprávněného orgánu. Usnesení soudu podle §222 odst. 2 tr. ř. nevyvolává žádné nové či další kárné řízení a zejména nestaví soud, který rozhodl o postoupení věci, do pozice kárného žalobce či jiného účastníka kárného řízení. Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, je koncipován tak, že nepředpokládá více kárných řízení, která by byla vedena současně proti téže osobě pro týž skutek a která by byla iniciována návrhy podanými dvěma či více oprávněnými orgány. Citovaný zákon je v tomto ohledu koncipován tak, že proti téže osobě pro týž skutek předpokládá jedno kárné řízení. Z toho logicky vyplývá správnost postoupení věci kárnému soudu, pokud před ním již bylo na podkladě návrhu oprávněného orgánu zahájeno kárné řízení proti obviněnému pro skutek uvedený v obžalobě a pokud kárný soud meritorně ještě nerozhodl.
Před Nejvyšším správním soudem jako kárným soudem bylo pro týž skutek, pro který byla na obviněnou podána obžaloba, zahájeno dne 10. 5. 201l pod sp. zn. 12 Ksz 5/2011 kárné řízení o kárné odpovědnosti obviněné na podkladě návrhu ministryně spravedlnosti. V době, kdy rozhodovaly Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 29. 8. 2013 o postoupení věci a Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2013 o zamítnutí stížnosti státního zástupce, nebylo o kárné odpovědnosti obviněné dosud kárným soudem meritorně rozhodnuto (kárné řízení bylo rozhodnutím kárného soudu ze dne 14. 5. 2012 přerušeno a pokračovalo až poté, co bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013). Jednalo se tedy o situaci, v níž bylo výjimečně možné postoupit věc kárnému soudu, a nikoli některému z orgánů oprávněných podat návrh na zahájení kárného řízení.
Závěrem k podanému dovolání
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, je zřejmé, že dovolání nejvyššího státního zástupce nemohlo mít úspěch a že tu evidentně nebyl žádný důvod k jakékoli změně napadeného rozhodnutí. Usnesení Okresního soudu v Příbrami není rozhodnutím, které by bylo učiněno v rozporu s podmínkami, za nichž lze postoupit věci jinému orgánu, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. f) tr. ř., a není ani rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec