ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.66.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 66/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 2. 2014 o dovolání, které podal obviněný P. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 247/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 73/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 247/2013, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 1 T 73/2012. Obviněný napadl rozsudek Krajského soudu v Brně co do výroku o vině a trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby ho zprostil návrhu na potrestání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. V dovolání se jedná o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Mezi nimi ovšem není žádný důvod, který by se vztahoval ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Zákonný dovolací důvod nestačí jen formálně deklarovat. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Citované ustanovení se vztahuje na případy, v nichž bylo trestní stíhání nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 tr. ř., §11a tr. ř. V tomto ohledu obviněný neuvedl v dovolání nic, co by mělo nějaký vztah k přípustnosti trestního stíhání. Námitky týkající se otázky, zda bylo prokázáno spáchání skutku a zda obviněný je jeho pachatelem, vůbec nepředstavují problematiku přípustnosti trestního stíhání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím pádem i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkové stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný byl odsouzen pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně a předtím - až na údaj ohledně registrační značky motorového vozidla - i podle zjištění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 6. 5. 2012 kolem 00,05 hodin v N. M. n. M. , okr. Ž. n. S. , po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy jeho krev obsahovala nejméně 1,45 g/kg alkoholu, řídil automobil zn. Nissan Navara registrační značky ........., přičemž byl na parkovišti před hotelem Panský dům kontrolován hlídkou Policie České republiky.
Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by tento skutkový stav neznamenal naplnění znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání bylo v celém rozsahu založeno výlučně jen na skutkových námitkách, které obviněný zaměřil proti zjištění, že je osobou totožnou s řidičem vozidla. Podstatou těchto námitek bylo tvrzení obviněného, že vozidlo neřídil. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ovšem jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, která v napadeném rozsudku při změně týkající se registrační značky vozidla jinak akceptoval i Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. To se týká i zjištění, že řidičem vozidla byl obviněný.
Toto zjištění má odpovídající obsahový podklad ve výpovědích svědků A. P. a R. V. , policistů, kteří tvořili hlídku sledující jízdu vozidla městem nepřetržitě až na místo zastavení a kteří jednoznačně potvrdili, že z vozidla jako řidič vystoupil obviněný. Soudy zaznamenaly, že svědkové J. O. (zaměstnanec obviněného), L. M. (synovec obviněného) a H. H. (přítelkyně obviněného), kteří byli dalšími členy osádky vozidla, uvedli, že vozidlo řídil L. M. Toto tvrzení však je v rozporu s okolností, že svědek L. M. byl v době policejní kontroly provedené okamžitě po zastavení vozidla na zadním sedadle. Vysvětlení svědků, že tam přeskočil z místa řidiče, soudy hodnotily jako nevěrohodné a měly pro to přijatelný důvod jak z hlediska nereálnosti tvrzeného manévru za okolností, kdy policejní hlídka přikročila ke kontrole okamžitě po zastavení vozidla, tak z hlediska osobního vztahu každého ze svědků k obviněnému a z toho vyplývající snahy pomoci mu zbavit se viny. K tomu lze jen dodat, že chování obviněného při policejní kontrole odpovídalo tomu, že je řidičem vozidla. Pokud obviněný odmítl dechovou zkoušku na alkohol, odůvodňoval to zdravotními obtížemi, a nikoli tím, že neřídil, a naopak projevil ochotu podrobit se odběru krve opět bez nějakých námitek v tom smyslu, že by vozidlo neřídil.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Obviněný část uplatněných námitek soustředil na otázku registrační značky vozidla, jejíž záměnu v rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou nepovažoval za „pouhou chybu v číslech“. Tyto námitky lze interpretovat jako názor obviněného, že ve věci došlo k nějaké záměrné manipulaci v jeho neprospěch. Tomu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Od počátku řízení bylo jasné, že se jedná o vozidlo registrační značky ..........(viz záznam o sdělení podezření na č. l. 2, záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 3, oznámení na č. l. 11, úřední záznam na č. l. 12, mapu trasy jízdy na č. l. 13, úřední záznam na č. 1. 14, protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem na č. l. 17 a zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení na č. l. 22). Teprve v návrhu na potrestání se bez jakékoli návaznosti na předcházející řízení objevil nesprávný údaj o registrační značce vozidla (.........), který mechanicky převzal Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou do výroku o vině. Tuto vadu výroku o vině pak napravil Krajský soud v Brně tím, že zrušil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a nově rozhodl výrokem, v němž byla správně uvedena registrační značka vozidla.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec