ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.708.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 708/2014-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2014 o dovolání obviněného V. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 2 To 96/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 53 T 3/2013, byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. l tr. zákoníku, návodem k zločinu pohlavního zneužití podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §187 odst. l tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. l tr. zákoníku, dalším trojnásobným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. l tr. zákoníku, dalším přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. l tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný V. Š. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jímž byly postiženy věci specifikované ve výroku rozsudku. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný V. Š. zproštěn obžaloby pro dva útoky, jimiž se měl dopustit trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku, a pro další útok, jímž se měl dopustit přečinu výroby a jiného nakládaní s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněné T. D.
Odvolání, která podali obvinění V. Š. proti celému odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu, obviněná T. D. rovněž proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu a státní zástupce v neprospěch obou obviněných proti části výroku o vině a proti výroku o trestu, byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 2 To 96/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný V. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že byl uznán vinným nedokonaným zločinem znásilnění kvalifikovaným mimo jiné podle ustanovení, které jako zákonný znak stanoví spáchání činu souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a v této spojitosti namítl, že v žádném případě nedošlo k souloži a že zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, neumožňují závěr, že by mělo jít o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Vytkl, že v případě, v němž bylo jeho jednání posouzeno jako pokus zločinu znásilnění, nebyla splněna podmínka, aby jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu. K tomu dodal, že i kdyby šlo o pokus, mělo být aplikováno ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za pokus. Ve vztahu k jednání, které bylo posouzeno jako příprava zločinu znásilnění, uvedl, že s osobami, vůči kterým jeho jednání směřovalo, byl ve spojení pouze cestou elektronické komunikace, že do odsuzujícího výroku byly zahrnuty i případy, v nichž se jednalo o nezpůsobilý objekt, a že bylo pominuto ustanovení §20 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za přípravu. Pokud jde o jednání posouzené podle §187 odst. l tr. zákoníku a o jednání posouzené podle §202 tr. zákoníku, odkázal na argumentaci uplatněnou proti výroku o vině nedokonaným zločinem znásilnění. Výrok o vině přečiny posouzenými podle §192 odst. l tr. zákoníku a podle §192 odst. 2 tr. zákoníku označil za nesprávný z toho důvodu, že k uložení souborů obsahujících dětskou pornografii do vyrovnávací paměti jeho počítače mohlo dojít automaticky při náhodném prohlížení cizích stránek. Další námitky uplatnil proti výroku o trestu, který podle jeho názoru neodpovídá ustanovením §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku. Obviněný V. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, aby zrušil výrok o trestu, aby ho zprostil obžaloby pro trestné činy, kterých se týká podané dovolání, a aby mu uložil trest pouze za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. l tr. zákoníku (proti výroku o vině tímto přečinem nic v dovolání nenamítal).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
I.
Jako zločin znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. l tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. Š. v době od 17. 2. 2010 do 5. 3. 2012 ve čtrnácti případech specifikovaných v bodech I/1-14 výroku o vině při komunikaci prostřednictvím internetu nabízel jiným osobám peněžní úplatu za to, že mu svěří své nezletilé dítě nebo jinak opatří nezletilé dítě za účelem soulože, orálního pohlavního styku a jiných sexuálních praktik, k tomu chtěl využít bezbrannosti dětí vyplývající z jejich nízkého věku, který byl v rozmezí od dvou měsíců do dvanácti let, případně chtěl jejich bezbrannosti dosáhnout podáním alkoholu, přičemž ve dvanácti případech nedošlo k dokonání ani k pokusu činu, protože nabídka obviněného byla odmítnuta nebo adresáti jeho nabídek děti neměli ani nezajistili a v posledním z těchto případů byl obviněný zadržen policií na cestě do místa, kde měl být čin proveden, v jednom případě (bod I/6) již dosáhl toho, že mu matka šestileté dívky svěřila dceru do hotelového pokoje, kde již byli obviněný a dívka nazí ve vaně, avšak k pokusu ani dokonání činu nakonec nedošlo v důsledku zásahu bratra matky dítěte, a v jednom případě (bod 1/13) dosáhl toho, že mu matka dvouměsíční holčičky v osobním automobilu předala dítě svlečené od pasu dolů, obviněný zanořil hlavu mezi nožičky dítěte, dotkl se ústy jeho přirození a tím se pokusil vykonat na dítěti orální pohlavní styk (z odůvodnění rozsudku vyplývá, že poté mu matka vzala dítě z rukou, odložila na sedadlo a sama s ním měla pohlavní styk).
Námitkám obviněného proti právnímu posouzení skutku nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Podmínkou aplikace ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je to, že pachatel spáchá čin uvedený v §185 odst. l tr. zákoníku „souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“.
Souloží se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Při „jiném pohlavním styku provedeném způsobem srovnatelným se souloží“ musí jít o takový pohlavní styk, který je obdobou soulože. V takovém případě nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, avšak pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla, a to tak, že pohlavní orgán muže je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku, podpaží, mezi ňadra, mezi stehna apod. či vkládán ženě do ruky za účelem tření, anebo s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, event. jiné předměty. Pokud se jedná o pohlavní styk, při kterém je „ve hře“ pohlavní orgán jedné strany, zatímco pohlavní orgán druhé strany je nahrazen některým z naznačených prostředků, pak je namístě závěr, že takový pohlavní styk je obdobou soulože ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Mimo dosah tohoto ustanovení jsou případy, kdy jednání pachatele sice směřuje k jeho pohlavnímu uspokojení, lze ho pokládat za jiný pohlavní styk, než je soulož, avšak nikoli za obdobu soulože (typicky jde o jednání směřující proti intimním partiím těla, které však je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.).
Při aplikaci uvedených zásad na posuzovaný případ je zřejmé, že ze strany obviněného šlo o jednání, které směřovalo k pohlavnímu styku provedenému buď souloží anebo jiným způsobem srovnatelným se souloží. Zjištění týkající se zamýšleného cíle obviněného jasně ukazují na to, že obviněný chtěl dosáhnout s dívkami soulože, což výslovně deklaroval výrazem „chci ošukat nějaký dítě“ (viz bod 1/2 výroku o vině) nebo výrazem o „odpanění“ (viz body I/3, 6, 7 výroku o vině). Lze sice připustit, že k zamýšlenému „odpanění“ mohlo dojít i jinak než souloží, avšak v každém případě k němu mohl vést jen takový pohlavní styk, který by byl proveden způsobem srovnatelným se souloží. V některých případech byla soulož přímo předmětem domluvy obviněného s osobami, které mu měly dívky zajistit (viz body 1/9, 14 výroku o vině). V dalších případech směřovalo jednání obviněného podle jeho domluvy s těmito osobami k orálnímu pohlavnímu styku, který lze považovat za obdobu soulože (viz body 1/1, 4, 10, 13 výroku o vině). Ve zbývajících případech jednání týkajícího se pohlavního styku s dívkami (body I/8, 12 výroku o vině) není pochyb o tom, že i toto jednání obviněného mělo za cíl soulož nebo jiný obdobný způsob pohlavního styku, neboť ze stejného způsobu jednání, jaký obviněný volil k získání dívek v předcházejících případech, vyplývá i stejný cíl jeho jednání. Část jednání obviněného směřovala k pohlavnímu styku s chlapci (viz body I/4, 5, 11 výroku o vině). V těchto případech je jasné, že účelem jednání obviněného byl orální pohlavní styk, který je srovnatelný se souloží, což obviněný výslovně deklaroval výrazem, že by chlapce „ošukal a vykouřil“ a že chce, aby ho „malý taky vykouřil“ (viz bod 1/5). Ve vztahu k ostatním případům (body I/4, 11) lze ze stejného způsobu jednání směřujícího k zajištění dítěte spolehlivě usuzovat také na stejný cíl.
Právní posouzení skutku s použitím ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je plně opodstatněné a není v žádném rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, na které obviněný odkazoval a v kterém bylo vyloženo, co se rozumí „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu citovaného ustanovení.
Za jednání, které dospělo do stádia pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku, soudy důvodně považovaly jednání uvedené v bodě 1/14 výroku o vině. V tomto případě obviněný dosáhl toho, že mu matka dvouměsíční holčičky v autě předala toto dítě, které svlékla od pasu dolů, a obviněný za přítomnosti matky zanořil holčičce hlavu mezi nožičky a již se jí dotkl ústy na přirození, načež mu matka dítě odebrala. Ze strany obviněného tedy šlo o jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání činu zamýšleného jako orální pohlavní styk s dítětem při zneužití jeho bezbrannosti vyplývající z mimořádně nízkého věku. Námitkám obviněného, že nešlo o pokus podle §21 odst. l tr. zákoníku, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Jednání uvedené v bodě I/14 výroku o vině tím překročilo rámec pouhého vytváření podmínek pro spáchání trestného činu ve smyslu přípravy podle §20 odst. l tr. zákoníku, jak bylo posouzeno jednání obviněného uvedené v bodech I/1-13 výroku o vině.
Námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že jeho jednání se převážně odehrávalo v podobě elektronické komunikace bez fyzické přítomnosti obětí, nemohou nic změnit na správnosti právního posouzení jednání uvedeného v bodech I/1-13 výroku o vině, pokud bylo toto jednání posouzeno jako příprava podle §20 odst. l tr. zákoníku. Elektronická komunikace byla způsobem, jímž obviněný aktivně vyhledával osoby, které by mu za úplatu poskytly své děti nebo obstaraly jiné děti, a to za účelem soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku, k němuž obviněný chtěl využít bezbrannosti dětí vyplývající z nízkého věku, případně použít alkohol jako prostředek eliminující jejich odpor. V rámci této komunikace obviněný upřesnil své požadavky týkající se věku a pohlaví dítěte, uvedl či naznačil účel, ke kterému chce dítě získat, snažil se domluvit čas, místo a způsob předání dítěte apod. Ze strany obviněného nešlo jen o to, že pojal úmysl spáchat trestný čin, což samo o sobě nestačí k trestní odpovědnosti. Obviněný již začal podnikat konkrétní kroky ve formě jednání, jehož účelem bylo dosáhnout splnění pojatého úmyslu a které směřovalo k jednotlivým osobám, od nichž obviněný za nabízenou úplatu požadoval dodání dítěte. Soudy důvodně považovaly za přípravu i jednání, při němž obviněný vůbec nepřišel do osobního fyzického kontaktu s dětmi, neboť i toto jednání záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, který měl povahu zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku). To platí i pro případy, v nichž kontaktované osoby buď vůbec neměly děti nebo je ve skutečnosti nehodlaly obviněnému zajistit (body I/8, 9, 11, 12 výroku o vině) a v nichž jednání obviněného z tohoto důvodu bylo nezpůsobilou přípravou. Namítaná nezpůsobilost tu ovšem nemůže vést k závěru o beztrestnosti přípravy. Příprava se v daném případě vyznačovala takovým způsobem provedení, který zásadně mohl vést ke spáchání zamýšleného trestného činu, byť jen při splnění dalších podmínek, které již nebyly v moci obviněného a které závisely na osobních poměrech adresátů jeho nabídek a na jejich reakci. Ze strany obviněného šlo o jednání, které se v jiných srovnatelných případech ukázalo jako plně způsobilé vést ke spáchání zamýšleného trestného činu. Z hlediska povahy přípravy a míry její závažnosti není přesvědčivého důvodu k tomu, aby nezpůsobilost přípravy byla důvodem její beztrestnosti.
Podmínky pro namítaný zánik trestní odpovědnosti za přípravu podle §20 odst. 3 tr. zákoníku, resp. trestní odpovědnosti za pokus podle §21 odst. 3 tr. zákoníku nebyly v posuzované věci splněny. Mezi těmito podmínkami má základní význam to, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání, resp. k dokonání trestného činu. Obviněný neupustil od dalšího jednání dobrovolně, tj. z vlastního popudu, nýbrž pod vlivem okolnosti, že osoby, jejichž součinnost potřeboval k tomu, aby mohl úspěšně realizovat svůj záměr, mu tuto součinnost odmítly poskytnout. Pokud obviněný za tohoto stavu již nepokračoval v dalším jednání směřujícím k spáchání, resp. k dokonání trestného činu, nelze to hodnotit jako dobrovolné upuštění od přípravy podle §20 odst. 3 tr. zákoníku, resp. jako dobrovolné upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku.
II.
Jako návod ke zločinu pohlavního zneužití podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §187 odst. l tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. Š. ve dnech 25. 5. 2010 a 27. 6. 2010 při komunikaci videohovorem a chatem pomocí webkamery prostřednictvím internetu a programu Skype instruoval jiné dva muže jako uživatele programu Skype, jak se mají sexuálně uspokojovat nad svými devítiletými dcerami či sestrami (body II/1-2 výroku o vině).
Jako přečin svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. l tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. Š. dne 27. 3. 2010 při komunikaci prostřednictvím internetu nabízel druhému účastníku komunikace peníze za to, že mu zajistí dívku ve věku dvanácti let k tzv. odpanění, s níž by zejména vykonal soulož (bod III/1 výroku o vině).
Jako další trojnásobný přečin svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. Š. jednak v blíže nezjištěné době první poloviny roku 2011, jednak v době od května do června 2011 (body III/2, 3 výroku o vině), ve dnech 7. 12. a 8. 12. 2011 (bod III/4 výroku o vině) a v době nejméně od 22. 2. 2012 do konce března 2012 (bod III/5 výroku o vině) požadoval po dvou ženách, s nimiž komunikoval prostřednictvím internetu, aby jeho pohlavnímu styku s těmito ženami byly přítomny osmiletá dcera jedné z nich a pětiletá dívka hlídaná druhou z nich (tato žena si hlídanou dívku jen vymyslela) a po dalších dvou ženách požadoval, aby mu umožnily soulož s třináctiletou dcerou jedné z žen a pohlavní styk s desetiletou dcerou druhé z žen (která však dceru neměla), přičemž za to ženám nabízel peněžní odměnu.
Ve vztahu k uvedeným trestným činům obviněný neuvedl v dovolání žádné konkrétní námitky a omezil se na konstatování, podle kterého „v podstatě stejná situace ohledně výše zvolené argumentace je i v případě zločinu či přečinu podle §§187/1, 202“.
Z návaznosti citované části dovolání na předcházející námitky týkající se zločinu znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. l tr. zákoníku lze usuzovat na to, že obviněný vztahoval tyto námitky také na výrok o vině návodem ke zločinu pohlavního zneužití podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §187 odst. l tr. zákoníku a na výrok o vině přečiny svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. l tr. zákoníku a podle §202 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Je však třeba konstatovat, že ve vztahu k takto kvalifikovaným trestným činům vůbec nevyvstává žádná otázka, která by byla totožná s otázkou trestní odpovědnosti za nezpůsobilou přípravu ani s otázkou zániku trestní odpovědnosti za přípravu a pokus z důvodu dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k spáchání, resp. k dokonání trestného činu. Pokud jde o okolnost, že podstatou jednání obviněného byla elektronická komunikace, je nutné dodat, že návodu se lze dopustit i touto cestou, neboť také elektronickou komunikací lze vzbudit v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin ve smyslu §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku. Stejně tak je možné elektronickou komunikací nabídnout jinému za pohlavní styk s dítětem úplatu ve smyslu §202 odst. l tr. zákoníku, čímž je trestný čin podle tohoto ustanovení dokonán bez ohledu na to, zda k pohlavnímu styku s dítětem došlo a zda adresát nabídky sám měl nějaké dítě či chtěl nějaké dítě pachateli zajistit.
III.
Jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. l tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. Š. si v blíže nezjištěné době opatřil a nejméně do 12. 3. 2012 přechovával dětskou pornografii uloženou na paměťové kartě zn. Kingston a na externím pevném disku zn. Verbatim (bod IV/1 výroku o vině) a dne 13. 11. 2009 jako uživatel e-mailové schránky odeslal na svou totožnou e-mailovou adresu zprávu, jejíž přílohou byl pornografický soubor zobrazující nezletilou dívku, a tuto přílohu držel ve své e-mailové schránce nejméně do 8. 2. 2011 (bod IV/2 výroku o vině).
Jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. Š. jako uživatel e-mailové schránky odeslal dne 15. 11. 2009 uživateli jiné e-mailové schránky zprávu s přílohami, kterými byly pornografické fotografie nezletilé dívky, a tyto přílohy držel ve své e-mailové schránce do 8. 2. 2011 (bod V výroku o vině).
Ve vztahu k výroku o vině uvedenými trestnými činy obviněný namítl, že k uložení souborů s pornografií do jeho počítače mohlo dojít při náhodném prohlížení cizích stránek s touto tématikou cestou automatického uložení do vyrovnávací paměti počítače. S touto námitkou nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Obviněný byl široce založeným jednáním zaměřen na pohlavní styk s dětmi, s využitím elektronické komunikace se sám ve větším počtu případů dopouštěl jednání směřujícího k znásilňování dětí, naváděl jiné osoby k pohlavnímu zneužívání dětí, a snažil se dosáhnout pohlavního styku s dětmi pod slibem úplaty rodičům či jiné osobě, která měla mít dítě v péči. Za této situace nepůsobí nijak věrohodně námitka obviněného, že dětská pornografie se dostala do jeho počítače mimovolně bez jeho přičinění. Držení dětské pornografie na elektronických nosičích a její odesílání na adresu jiných osob prostřednictvím elektronické komunikace je naopak logickým projevem hlouběji zakořeněného sklonu obviněného k jednání zaměřenému na pohlavní styk s dětmi.
IV.
Námitky, které obviněný V. Š. uplatnil proti výši trestu odnětí svobody a kterými vytýkal nepřiměřenost uloženého trestu, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., kterým je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §185 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do dvanácti let odnětí svobody. Námitky, jimiž obviněný poukazoval na rozpor výroku o uložení trestu odnětí svobody s ustanoveními §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku, se týkají přiměřenosti trestu. Namítanou nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody nelze pokládat za dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že to vyplývá již z vzájemného poměru obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je o b e c n ý m hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je z v l á š t n í m hmotně právním dovolacím důvodem ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., i když aplikace ustanovení §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku jinak je aplikací hmotného práva. Výklad, který by připouštěl, že namítaná nepřiměřenost uloženého trestu je „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř., by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Při naznačeném výkladu by totiž uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
V.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. Š. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud podotýká, že k závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání dospěl poté, co se napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci a rozsudkem Krajského soudu v Brně jako součástí řízení předcházejícího napadenému usnesení zabýval z hlediska námitek, které obviněný uplatnil v dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec