ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.798.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 798/2014-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. července 2014 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných M. J. , I. S. , a M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 10 To 101/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 15/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. J. a M. B. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 2 T 15/2011, byli obvinění M. J. a M. B. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a obviněný I. S. účastenstvím na zvlášť závažném zločinu loupeže ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Za to byl obviněný M. J. odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený tomuto obviněnému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2011, č. j. 6 T 158/2011-43, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. B. byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný I. S. byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 7 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. B. a L. Č., jakož i o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obvinění shora uvedených trestných činů dopustili tak, že
„v průběhu měsíce dubna 2011 L. Č. a I. S. po dohodě s R. B., M. J. a M. B., připravili plán na zmocnění se tržby z kasina Tivoli v Ch., S. K. č. …, okr. Ch., kdy zjistili informace týkající se chodu kasina a způsobu odvážení tržby, dne 28. 4. 2011 R. B. zapůjčil vozidlo tovární značky Volkswagen Touareg registrační značky …, za účelem jeho použití při činu a dne 30. 4. 2011 přijel tímto vozidlem s M. J. do Ch., zde jim L. Č. a I. S. v odpoledních hodinách ukázali bydliště a vozidlo J. K., vedoucího kasina Tivoli s tím, že tento bude převážet peníze z kasina, následně k nim do vozidla přisedl i M. B. a všichni společně odjeli k budově kasina Tivoli v Ch., S. K., č. …, kde jim L. Č. a I. S. sdělili, že se jedná o kasino, z něhož odcizí tržbu, následně projeli s R. B., M. J. a M. B. únikovou trasu, po níž se tito mají vydat po činu, dále se domluvili, že R. B. a M. J. si obstarají oblečení a kukly na maskováni obličeje, kladívko na rozbití okna a německé registrační značky na motorové vozidlo Volkswagen Touareg, dne 1. 5. 2011 v podvečerních hodinách přijeli R. B. a M. J. do Ch., kde jim L. Č. zajistil ubytování v chatce autocampingu P. v Ch., a společně s I. S. jim rozdělil úkoly při provedení činu, dne 2. 5. 2011 ráno předali I. S. a L. Č. R. B. a M. J. kladívko za účelem jeho použití při činu, dále jim obstarali mobilní telefony k zajištění vzájemné komunikace při činu, poté M. B., R. B. a M. J. odjeli dle jejich instrukcí s vozidlem Volkswagen Touareg do P. u Ch., převlékli se a na vozidlo Volkswagen Touareg nasadili německé registrační značky …, které dne 30. 4. 2011 odcizil R. B. v P. z automobilu Peugeot 206, I. S. a L. Č. zatím sledovali J. K. a po jeho vyjetí ke kasinu jim dali telefonicky pokyn, aby s vozidlem Volkswagen Touareg odjeli ke kasinu Tivoli v Ch., S. K. č. …, R. B., M. J. a M. B. tam dorazili ve 12:09 hodin, zaparkovali na odstavném parkovišti před kasinem a když kolem 14:40 hodin z budovy kasina vyšel J. K., usedl do osobního motorového vozidla Honda Accord, registrační značky …, a na přední sedadlo spolujezdce odložil tašku s tržbou z kasina v celkové výši 24.813,-€, přiběhli maskovaní kuklou a kapucí M. J. a R. B. s kladívky v ruce k tomuto vozidlu, R. B. zůstal u levých předních dveří, aby odvrátil pozornost J. K. a zastrašil ho, M. J. rozbil kladívkem okno pravých předních dveří, vzniklým otvorem sáhl dovnitř a ze sedadla spolujezdce odcizil tašku s tržbou, poté R. B. i M. J. naskočili zpět na zadní sedadla přistaveného a nastartovaného vozidla Volkswagen Touareg, které v souladu s předchozí dohodou řídil M. B., zde si svlékli oblečení, které měli při činu a dali ho do pytle a následně odjeli naplánovanou únikovou trasou k obci H., okr. Ch., kde na ně čekali L. Č. a I. S. s vozidlem Škoda Octavia, RZ …, zde přendali pytel s oblečením, které měli při činu na sobě, a tašku s odcizenými penězi, vyměnili registrační značky na vozidle Volkswagen Touareg za původní a dále jel s vozidlem Volkswagen Touareg již pouze M. J., zatímco R. B., I. S., L. Č. a M. B. odjeli Škodou Octavia, o získané peníze se posléze všichni obžalovaní mezi sebou rozdělili přesně nezjištěným dílem, přičemž odcizením finanční hotovosti způsobili poškozené společnosti Roayal Games Bohemia, a. s., se sídlem Náměstí míru 18/109, Praha 2 -Vinohrady škodu ve výši 270.912,72 Kč a poškozené společnosti Skygames, s. r. o., se sídlem Náměstí míru 18/109, Praha 2 -Vinohrady škodu ve výši 329.065,62 Kč, tedy celkem škodu ve výši 599.978,34 Kč, a poškozenému J. K., způsobili rozbitím okna pravých předních dveří automobilu škodu ve výši 3.000 Kč.“
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podali odvolání všichni obvinění, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 10 To 101/2012 tak, že z podnětu odvolání obviněných R. B. a L. Č. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d, písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného R. B. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ohledně obviněného L. Č. ve všech výrocích. Obviněného R. B. pak nově odsoudil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 8 a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta. Současně, v souvislosti s uložením souhrnného trestu, zrušil výroky o trestech z rozhodnutí ve výroku rozsudku konkrétně uvedených. Podle §226 písm. c) tr. ř. obviněného L. Č. zprostil obžaloby pro skutek, v němž bylo spatřováno účastenství na zvlášť závažném zločinu loupeže ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných M. J., I. S. a M. B. zamítnuta.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění M. J., I. S. a M. B. řádně a včas dovolání.
Obviněný M. J. podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil v jeho druhé zákonné alternativě, ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě je podle názoru obviněného M. J. třeba odlišovat případ, kdy je na poškozeného působeno pohrůžkou za účelem jeho omezení ve svobodné vůli jednat na obranu své osoby či majetku, od případu, kdy je na něj působeno s cílem odlákat jeho pozornost, přičemž soudy podle jeho názoru tuto hranici nesprávně posoudily. Za mylné tak označil závěry soudů o tom, že odlákání pozornosti ze strany spoluobviněného R. B. je pohrůžkou násilím. Ve skutečnosti násilí ani pohrůžka násilím nebyly a neměly být prostředkem ke zmocnění se předmětné finanční hotovosti. Stejně tak obviněný M. J. odmítl závěr soudů, že by maskování mělo být určitou formou konkludentní pohrůžky násilím, neboť účelem maskování je znemožnění následné identifikace pachatele, který ví, že daná oblast je sledována kamerovým systémem. Podle obviněného M. J. je rozhodná skutečnost, jak jednání obviněných na poškozeného, resp. jeho vůli skutečně působilo, a to od okamžiku, kdy je poprvé zaregistroval, do doby dokonání trestného činu, resp. do doby, kdy se on zmocnil finanční hotovosti. V posuzovaném případě nedošlo k žádnému působení na vůli poškozeného J. K., neboť šlo pouze o odlákání jeho pozornosti a nikoliv o pohrůžku bezprostředního násilí, která by měla směřovat k tomu, aby poškozený strpěl odcizení peněžních prostředků volně položených na sedadle spolujezdce. Současně obviněný M. J. vytkl, že neexistovala ani nebyla prokázána domluva obviněných k použití násilí a žádná pohrůžka násilím ani z kamerového systému nevyplývá. Jestliže měl poškozený obavy o svou osobu, jednalo se o pocity ex post, které nebyly způsobeny jejich jednáním, ale až jeho následným uvědoměním si celé situace. K tomu poukázal na obsah výpovědi poškozeného ze dne 26. 7. 2011, kde uvedl, že maskování pachatele na něj působilo srandovně a nevystrašilo jej. Podle obviněného M. J. je tedy třeba daný skutek kvalifikovat jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku.
Co se týče dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněný M. J. konstatoval, že již v podaném odvolání vyslovil nesouhlas se zněním skutkové věty, podle níž měli obvinění přiběhnout maskováni kuklou a kapucí s kladívky v ruce k vozidlu poškozeného a R. B. zůstal u levých předních dveří, aby odvrátil pozornost J. K. a zastrašil ho. Z provedeného dokazování podle obviněného M. J. nevyplynulo, že by obviněný R. B. měl kladívko, naopak poškozený J. K. vypověděl, že tento obviněný měl ruce po celou dobu v kapse, a kladívko měl jen obviněný M. J., přičemž z kamerového záznamu vyplývá, že v době jeho útoku R. B. k levým předním dveřím vozidla poškozeného vůbec nedoběhl. Uvedené změny pak mohly mít zásadní dopad na právní kvalifikaci skutku, který neměl být právně posouzen jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. l, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna ani konkludentní pohrůžka násilím. Obviněný R. B. žádným způsobem poškozenému nehrozil, neměl u sebe zbraň a ani žádným jiným způsobem nečinil vůči poškozenému posunky či jiné verbální nebo neverbální projevy, které by se daly vyložit jako pohrůžka bezprostředním násilím. Pokud se odvolací soud s těmito námitkami nevypořádal a odvolání zamítl, bylo porušeno podle obviněného M. J. jeho právo na spravedlivý proces.
Závěrem obviněný M. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, a celou věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Rovněž obviněný M. B. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž druhý z uvedených dovolacích důvodů také uplatnil v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný M. B. uvedl, že skutkový stav tak, jak byl popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje právní kvalifikaci tak, jak byla určena soudem, přičemž opakovaně zdůraznil, že nenamítá nesprávnost skutkových zjištění. Následně ale uvedl obsáhlé vlastní hodnocení provedených důkazů a upozornil, že k některým z nich nelze ve vztahu k němu vůbec přihlédnout, neboť jde o důkazy pořízené nezákonně, nebo o důkazy, jejichž vypovídací hodnota je odlišná od té, kterou jí přisoudily soudy. Poukázal na to, že výpovědi spoluobviněného M. J. učiněné před 3. 10. 2011 jsou procesně nepoužitelné, přičemž jedinou procesně použitelnou je jeho výpověď ze dne 4. 10. 2011, z níž mohl soud vycházet při rekonstrukci skutkového děje. Ale ani výpověď tohoto spoluobviněného po tomto datu, že neobsahuje žádné skutečnosti o údajných domluvách mezi spoluobviněnými na páchání činu. Z hlediska soudem užité právní kvalifikace ve vztahu ke své osobě obviněný M. B. označil za nejdůležitější pasáž výpovědi spoluobviněného M. J. na straně 3 protokolu o jeho výslechu. Jiný důkaz o tom, jak měla probíhat údajná dohoda o spáchání trestného činu mezi spolupachateli nelze podle jeho názoru formálně použít.
Proto není možné podle obviněného M. B. přihlédnout k tomu, jakým způsobem spoluobvinění R. B. a M. J. čin provedli, neboť nebyl účasten jejich podrobné dohody o detailním provedení činu. Tito se totiž na konkrétním průběhu domluvili až v předvečer akce. Naopak mělo být zohledněno, že v obecné rovině bylo domluveno toliko zmocnění se tašky s tržbou tím způsobem, že poté, co bude odložena na sedadlo u spolujezdce, se rozbije okno dveří u spolujezdce a taška se vezme, čímž by naplánovaný děj naplnil pouze zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, a to i pokud by se na rozbíjení okna podíleli obvinění R. B. a M. J. společně. Žádná předchozí domluva všech spolupachatelů zahrnující znaky skutkové podstaty loupeže, totiž podle obviněného M. B. nikdy neexistovala, z provedených důkazů nevyplývá a výpovědí spoluobviněného M. J. byla dokonce vyvrácena. Tvrzení v rozsudku soudu I. stupně (na str. 87), že úloha obviněného R. B. byla dohodnuta všemi obviněnými, považuje za nepravdivé a v extrémním rozporu s provedeným důkazem. Jestliže obvinění R. B. a M. J. z rámcové původní dohody vybočili, jednalo se o exces v jejich jednání s tím, že loupežné přepadení mělo být přičteno k tíži pouze těmto pachatelům a jednání obviněného M. B. mělo být kvalifikováno toliko jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku. Soudy se však těmito skutečnostmi nezabývaly, ani nezkoumaly domluvu, která měla být mezi všemi uskutečněna, a soustředily se pouze na vlastní děj bez rozlišení úloh jednotlivých pachatelů. Za nesprávný označil obviněný M. B. i závěr soudu, že došlo k pohrůžce násilím, neboť jednání R. B. směřovalo pouze k odvrácení pozornosti a jednání obviněného M. J. směřovalo pouze k násilnému zmocnění se cizí věci. Vyslovil názor, že šlo pouze o vloupání do vozidla, neboť jestliže v daném případě pohrůžka bezprostředního násilí nepředcházela samotnému zmocnění se cizí věci, je současně vyloučeno, aby za pohrůžku bezprostředního násilí bylo považováno jednání, které je konáno nezávisle na zmocnění se cizí věci. Jednání obviněného R. B. bylo uskutečněno zcela nezávisle na jednání obviněného M. J. a nebylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Z důkazů provedených při hlavním líčení, a z popisu skutku je podle něj zřejmé, že neexistovala žádná předchozí dohoda také s ním o tom, že ke zmocnění se cizí věci by mělo dojít za použití pohrůžky násilí. Proto je podle obviněného M. B. ve vztahu k jeho osobě zřejmé, že nebylo ničím prokázáno tvrzení v právní větě rozsudku, že „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchal jako člen organizované skupiny a takovým činem způsobil značnou škodu“. V návaznosti na tato tvrzení obviněný M. B. konstatoval, že právní kvalifikace jeho trestného jednání je nesprávná v důsledku neexistence předchozí dohody o použití pohrůžky násilím, protože společná dohoda směřovala pouze ke zmocnění se tašky za pomoci rozbití okénka u spolujezdce, tedy za použití vloupání a nenaplnil tak zákonné znaky subjektivní ani objektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný M. B. rovněž namítl, že bylo přihlédnuto k důkazům, které ačkoli byly provedeny vadně, staly se nezákonně podkladem pro skutková zjištění. Poukázal zejména na podle jeho názoru vadně provedenou výpověď obviněného M. J. ze dne 4. 10. 2011, přičemž pochybení shledal ve skutečnosti, že termín jeho výslechu byl oznámen obhájci pouze den předem, žádosti obhájce o přeložení termínu konání tohoto úkonu nebylo vyhověno, čímž obhájci byla odňata objektivní možnost se tohoto úkonu zúčastnit a došlo tak ke zkrácení práva na obhajobu. Další výhrady ohledně zákonnosti důkazů obviněný M. B. zaměřil proti závěrům pachové identifikace. V jejich rámci vytkl, že pachové stopy z vozidla VW Touareg nebyly odebrány v souladu s postupy definovanými v závazném Pokynu policejního prezidenta č. 52/2007, což spolu s okolností, že při odběru pachové stopy nebyl přítomen obhájce, způsobilo neúčinnost toho důkazu. Ohledně vyloučení použití pachové stopy jako stěžejního důkazu v neprospěch jeho osoby odkázal na obsáhlou judikaturu jednak Ústavního soudu, jednak Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Olomouci. K zásadnímu pochybení došlo podle obviněného M. B. při zajištění a odběru pachových stop, při manipulaci s pachovými konzervami a při aplikaci srovnávací metody, v důsledku čehož je zajištění pachových stop v předmětném vozidle (na zadních sedadlech) důkazem proti jeho osobě nepoužitelným. Nemohlo být tedy argumentováno tím, že se vyskytoval ve vozidle, které bylo použito při páchání trestné činnosti, když naopak ze zajištěných stop vyplynulo, že na místě řidiče nebyla zajištěna jeho pachová, DNA, ani daktyloskopická stopa. Pokud o této okolnosti svědčil rovněž spoluobviněný M. J., ani k údajům z této jeho výpovědi neměl soud přihlížet, neboť je vzhledem k jeho trestní minulosti osobou nevěrohodnou.
Obviněný M. B. proto na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (výrok II. rozsudku jeho osoby se týkající), i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni.
Obviněný I. S. v rámci svého dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soudům obou stupňů vytkl, že v rámci hodnocení důkazů přihlédly k důkazům, které byly provedeny nezákonně, k čemuž podle jeho názoru došlo v případě užití záznamů ze sledování a odposlechů telekomunikačního provozu ve zcela jiné věci, neboť při jejich zajišťování nebyly splněny podmínky vyžadované trestním řádem. Odmítl také závěry odvolacího soudu, který umístění utajeného zařízení pořizujícího záznam trasy vozidla s možností sledování prostřednictvím PC techniky přirovnal k užívání kamerových systémů na veřejných prostranstvích, což považuje za rozporné s ustanovením zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Tento důkaz utajeným záznamovým lokačním zařízením nebyl podle obviněného I. S. obstarán zákonným způsobem, a proto jej taktéž nelze použít. Pokud odvolací soud označil za správné závěry soudu prvního stupně, jedná se o vadu, pro kterou se obrací se svým dovoláním obviněný I. S. na Nejvyšší soud.
Závěrem svého dovolání obviněný I. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. B. uvedla, že jestliže se tento obviněný dovolává, aby jeho jednání bylo posuzováno jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, toto by v případě neprokázání znaku násilí, případně pohrůžky bezprostředního násilí, mohlo být posouzeno nikoliv jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ale i podle §205 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, neboť poškozený měl tašku zřetelně „při sobě“. V tomto směru podotkla, že trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku, pokud jím pachatel sleduje přisvojení cizí věci, nikoli jen její přechodné užívání, postihuje mimo jiné stejné jednání uvedené v ust. §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, pouze s tím rozdílem, že vyžaduje důraznější prostředky. Právě to bylo v posuzované trestní věci zjištěno, neboť obvinění při loupežném přepadení užili násilí. Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je ale třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku násilí použito. V tomto kontextu lze potom podle státní zástupkyně rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, to je násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (např. po jeho svázání) a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor, případně aby odpor vůbec nevyvíjel. Násilím proti jinému je především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví a zpravidla přitom směřuje v případě trestného činu loupeže proti tomu, kdo má věc u sebe. Vyloučeno však není ani to, aby násilí ve smyslu §173 tr. zákoníku působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli bezprostřední oběti. Násilí podle ustanovení §173 tr. zákoníku je užito proti jinému i tehdy, pokud pachatel fyzickou silou působí na věc, která jako překážka napadenou osobu chrání před přímým útokem, jestliže odstraňování této překážky je současně prostředkem nátlaku na vůli napadeného, přičemž pachatel tak činí v úmyslu násilím se zmocnit věci, kterou má napadený ve svém držení. Podle státní zástupkyně k takovémuto jednání v projednávané trestní věci došlo, neboť pachatel útočil po dohodě s ostatními na sklo dveří automobilu, v němž byl poškozený uzamčen, se záměrem zmocnit se tržby z kasina, kterou poškozený odvážel. Právní kvalifikace skutku je tudíž správná nezávisle na tom, jakým způsobem se choval obviněný R. B., který tzv. odváděl pozornost řidiče poškozeného J. K. od chování obviněného M. J., který rozbil okénko automobilu, aby se dostal k penězům. Za směrodatné označila právě chování obviněného M. J., který se dopustil násilí na věci, když o užitém násilí v posuzované trestní věci nemůže být pochyb, neboť poškozený J. K. při odvážení tržby zabezpečil své vozidlo tak, aby nemohl být okraden, tedy uzamčením. Jestliže došlo k rozbití okénka na vozidle, aby se pachatelé dostali k tržbě kasina, byl znak násilí bez dalšího naplněn.
Obviněnému M. B. státní zástupkyně obecně přisvědčila v tom, že jednání člena organizované skupiny vytvořené ke spáchání trestného činu krádeže, který vybočí z původní dohody a věci se zmocní násilím, je třeba posoudit jako trestný čin loupeže (bez použití kvalifikační okolnosti, která zohledňuje spáchání trestného činu v rámci organizované skupiny) a jednání ostatních členů organizované skupiny je třeba v takovém případě právně posoudit jako dokonaný trestný čin krádeže, protože všechny znaky takového trestného činu jsou naplněny společným jednáním členů skupiny a exces jednoho (příp. více členů) spočívá v tom, že navíc použil násilí, aby se zmocnil cizí věci. V posuzované trestní věci však podle jejího názoru k takové situaci nedošlo, neboť obviněný M. B. byl srozuměn s tím, že při zcizování tržby z kasina dojde k rozbití okénka automobilu, v němž bude sedět poškozený s tržbou. Rovněž věděl, že obviněný M. J. je za tímto účelem vybaven kladívkem na rozbití skla vozidla, byť se spoluobvinění M. J. a R. B. teprve v předvečer činu, bez přítomnosti ostatních spoluobviněných, domlouvali na podrobném postupu při loupeži. Tato jejich dohoda zahrnovala ale pouze dílčí a pro právní kvalifikaci nepodstatné okolnosti. To, že všichni obvinění jednali na základě dohody, totiž nevyplynulo pouze z důkazů, na které obviněný v dovolání poukazuje, ale především z charakteristiky a okolností činu. K tomu, aby byl skutek proveden způsobem popsaným ve skutkové větě, bylo třeba zjistit informace týkající se chodu kasina, způsobu odvážení tržby, zapůjčení vozidla, se kterým má být trestná činnost spáchána, vytyčení únikové trasy, zajištění maskování a krytí jak osob, tak věcí, zajištění způsobu komunikace a rozdělení lupu. Všichni obvinění byli seznámeni s tím, že tržba z kasina bude odcizena z vozidla poškozeného J. K., kterým tržbu v době činu odvážel a že do vozidla, u nějž byl vysoký předpoklad toho, že se v něm poškozený zamkne, se bude třeba dostat násilím. Násilí samotné předcházelo zmocnění se cizí věci, neboť napřed došlo k rozbití okénka automobilu a poté k sebrání tašky s tržbou. Pro právní kvalifikaci takovéhoto jednání jako trestný čin loupeže, neexistovaly žádné překážky.
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle státní zástupkyně podřadit námitku obviněného M. B. o nezákonnosti provedení důkazu výslechem obviněného M. J., jemuž nemohla být přítomna jeho obhájkyně, neboť byla o úkonu vyrozuměna pouhý den předem, stejně jako námitku, že jako k důkazu bylo přihlédnuto k metodě pachové identifikace a jejímu vyhodnocení, přestože odběr stop a jejich vyhodnocení neproběhlo podle pokynu policejního prezidenta č. 52/2007, když při odběru pachové stopy nebyl přítomen obhájce. Současně uvedla, že jestliže obhájkyně obviněného nebyla vyrozuměna včas o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnila, přestože o vyrozumění o jejich konání žádala, nejde o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy a článku č. 38 odst. 2 Listiny za předpokladu, že obhájkyně měla reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení, nebo souhlasila s jejich provedením přečtením a nevznesla přitom námitku porušení §165 odst. 3 tr. ř. policejním orgánem spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkony vyloučil nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval, k čemuž však v projednávané trestní věci nedošlo. Pokud jde o požadavek k účasti obhájce při odběru pachových stop, tuto námitku obviněného M. B. shledala státní zástupkyně lichou. Připomněla, že podle §41 odst. 2 tr. ř. se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu a jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkonu, který nemá povahu vyšetřovacích úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat a orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny jej o takových úkonech vyrozumívat. Mezi vyšetřovací úkony nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté oddílu šestého trestního řádu (§13 - §118 tr. ř.). Teprve až odborné vyjádření nebo kriminalistická expertíza, které na základě vyhodnocení zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají povahu důkazu. Vyhodnocení pachových stop, resp. porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného, je úkonem, který není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci kriminalistické expertízy nazývané porovnání pachových stop na základě metody pachových konzerv a provádí je nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují. Úkon směřující k obstarání potřebného podkladového materiálu je postupem spojeným s využitím operativně pátracích prostředků, při jejichž provádění nepřichází účast obhájce v úvahu.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zahrnout ani námitky obviněného, jimiž zpochybňuje způsob hodnocení důkazů. Ačkoliv hodnotí výpověď spoluobviněného M. J. jako nevěrohodnou a nepravdivou, neboť jde o osobu zneužívající omamné a psychotropní látky, která by mohla mít zájem na jeho kriminalizaci, v průběhu celého trestního řízení nebyly zajištěny žádné okolnosti a důkazy, které by věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi zpochybnily. Skutečnosti, které ve své výpovědi uvedl, korespondují s ostatními ve věci pořízenými důkazy ve všech směrech a hodnocení důkazů soudy obou stupňů tedy ani v tomto ohledu nevybočilo z rámce spravedlivého procesu. V tomto směru státní zástupkyně zdůraznila, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení nebo zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného.
K dovolání obviněného I. S. uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuplatnil způsobem, který tento dovolací důvod předpokládá, neboť těžištěm jeho dovolání je zpochybnění skutkových zjištění, která v jeho rámci napadat nelze. Pokud obviněný nesouhlasí s tím, že jako k důkazu bylo přihlédnuto k odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci, a to na základě povolení Obvodního soudu pro Prahu 1, státní zástupkyně uvedla, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařízený a provedený v jedné trestní věci lze jako důkaz použít v jiné trestní věci, pokud v době provádění takového úkonu jsou splněny podmínky předpokládané zákonem pro pořízení takového důkazu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že odposlechy byly pořízeny v trestní věci vedené pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání je Česká republika zavázána mezinárodní smlouvou. Jestliže v době dokazování v hlavním líčení byl proveden důkaz odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu za splnění podmínek ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., shledala státní zástupkyně provedení takového důkazu v souladu se zákonem. Zákonným důkazem bylo i provedení elektronického záznamu provozu a souboru map z vypůjčeného vozidla Volkswagen Touareg … a záznam GPS lokátoru tohoto vozidla, neboť podle §89 odst. 2 věty první tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Okruh důkazních prostředků může být v konkrétních případech doplněn i dalšími výslovně nezmíněnými, což zákon umožňuje. Žádný úkon, který může přispět k objasnění věci, nelze apriorně vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků. K důkazu lze proto využít i zvukové, obrazové a jiné záznamy, a to i soukromě pořízené, byť byly opatřeny bez vědomí osob, jejichž osobní projevy jsou takto zaznamenány (usnesení NS ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 publ. pod č. 7/2008 Sb., rozh. tr.). Shrnula tedy, že uvedený důkaz mohl být v trestním řízení proveden a jde o důkaz provedený v souladu s trestním řádem.
Protože obviněný M. J. , který uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., zpochybnil v jejich mezích správnost právní kvalifikace jednání obviněných zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, přičemž jeho argumentace je v zásadních rysech totožná jako dovolací argumentace spoluobviněného M. B., odkázala státní zástupkyně na svou argumentaci, podle níž je soudy zvolená právní kvalifikace správná. Ani v případě tohoto obviněného neshledala žádné porušení zásad spravedlivého procesu, neboť hodnotící úvahy soudu při posuzování viny se nepohybovaly v rovině libovůle.
Státní zástupkyně shrnula, že obvinění M. B. i M. J. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili zjevně neopodstatněně, přičemž totéž lze vztáhnout k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnili ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud část námitek obou obviněných obsahově neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., logicky neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Obviněný I. S. svými námitkami jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, neboť uplatnil námitky, které směřují mimo tento dovolací důvod. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. a M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného I. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že všichni tři obvinění v dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuelně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy. Podstata první alternativy podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí z tzv. procesních důvodů. Druhá alternativa spočívá v tom, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky všech obviněných uplatněné v dovoláních byly součástí již jejich řádných opravných prostředků, odvolací soud se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Byly převážně též součástí obhajoby obviněných již v podstatě od počátku trestního řízení a pečlivě a podrobně se jimi zabýval i soud I. stupně.
Obviněný M. B. v podaném dovolání namítl, že skutkové zjištění soudu o společné dohodě všech obviněných je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy, a to nejen ohledně namítané společné dohody, ale celého jednání všech spoluobviněných, Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci rozsáhlé dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily (viz. str. 79-80 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a str. 15-16 odůvodnění rozsudku soudu II. stupně). Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi obviněného M. J., kterou soudy považovaly za věrohodnou, a není důvod o ní pochybovat, neboť byla podpořena řadou dalších důkazů. Jedná se především o výpověď poškozeného J. K., záznam z kamerového systému umístěného na budově kasina, elektronický záznam provozu a souborů map a záznam z GPS lokátoru automobilu Volkswagen Touareg, ohledání tohoto automobilu a v něm zajištěné stopy (mimo jiné i pachové stopy vztahující se k obviněnému M. B.), odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat (zabývalo se daty v mobilním telefonu vydaném obviněným M. B.), výpis z registru osobních vozidel a výpis silničních kontrol (vztah obviněného M. B. k automobilu Škoda Octavia RZ …). Obviněný M. B. zpochybňuje procesní použitelnost jednotlivých usvědčujících důkazů, tyto také hodnotí jiným způsobem, než jak učinily soudy obou stupňů, a současně nabízí jejich izolované hodnocení, čímž se je jeden po druhém snaží vyřadit z řetězce důkazů svědčících spolehlivě o jeho vině. Provedenými důkazy bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný M. B. byl tím „třetím mužem“, který dovezl automobilem Volkswagen Touareg obviněné R. B. a M. J. na místo činu, setrval tam s nimi do doby jeho spáchání, a poté je bezprostředně odvezl na určené místo, a to podle předem společně připraveného a domluveného plánu všech obviněných.
Pokud obviněný M. B. , který k věci odmítl vypovídat s tím, že se daného jednání nedopustil, zpochybňuje správnost právního posouzení skutku s ohledem na neexistenci společné dohody ohledně způsobu provedení činu, a to s poukazem na výpověď obviněného M. J., že se o tom, kdo bude rozbíjet okno auta domluvil pouze se spoluobviněným R. B., má tato námitka i hmotně právní povahu, a tedy odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Touto námitkou se totiž snaží vyloučit svoji vědomost o případném použití násilí či pohrůžky bezprostředním násilím s tím, že se mělo jednat ze strany M. J., a zejména R. B. o exces z původní dohody. Nejvyšší soud je vázán při přezkumu napadeného rozhodnutí obsahem v něm uplatněných námitek, a proto pouze z hlediska této v dovolání uplatněné námitky se zabýval správností právního posouzení skutku. Shledal ji ale zjevně neopodstatněnou. Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že obviněný M. B. se zúčastnil předchozí obhlídky místa činu i únikové trasy, byl předem seznámen s účelem i plánovaným průběhem celé akce, včetně vybavení spoluobviněných R. B. a M. J. kladívky k rozbití skla automobilu. I jeho cílem bylo zmocnění se peněz, které měl v automobilu odvážet svědek J. K., přičemž musel počítat s tím, že jmenovaný jim tašku s penězi nevydá dobrovolně a bude nutné užít případně i násilí nebo pohrůžky bezprostředním násilím. Dílčí dohoda uvedených dvou spoluobviněných o tom, kdo konkrétně rozbije okno auta, je proto bez významu.
Pokud jde o dovolání obviněného I. S. , Nejvyšší soud zjistil, že jeho námitky stran pochybností o jeho vině, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný I. S. nabízí pouze jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zpochybňuje věrohodnost těch důkazů, které jej usvědčují, a na základě tohoto vlastního způsobu hodnocení důkazů pak nabízí jiné závěry o své vině, resp. nevině oproti tomu, k jakým dospěly soudy obou stupňů. Je tedy zřejmé, že takovéto námitky zjevně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy I. a II. stupně. Obviněný I. S. pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i s jejich skutkovými zjištěními. Dovolání přitom zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §256b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Nejvyšší soud přitom v řízení o dovolání, při posuzování správnosti právního posouzení skutku, vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou obviněný. Shodné závěry lze vztáhnout i na ty námitky obviněného M. B., jimiž zpochybňuje způsob hodnocení důkazů, jakož i námitky procesního charakteru. S těmito procesními námitkami se řádně zabýval a vypořádal již soud I. stupně na str. 70 až 71, resp. k pachové stopě také na str. 80 odůvodnění rozsudku, následně také soud odvolací a proto považuje Nejvyšší soud za postačující na jejich odůvodnění odkázat. Pouze na doplnění k námitce obviněného M. B. o údajné nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného M. J. z důvodu krátké doby vyrozumění obhájce o jeho výslechu dne 4. 10. 2011 Nejvyšší soud uvádí, že z důvodu porušení zásady kontradiktornosti řízení, tedy neumožnění obviněnému nebo jeho obhájci být přítomen výpovědi spoluobviněného M. J. a klást mu otázky, by mohla být jeho výpověď nepoužitelná pouze v situaci, že by jim v průběhu řízení bylo toto právo zcela odepřeno. M. J. byl ale následně ještě v přípravném řízení vyslechnut dne 30. 11. 2011 za přítomnosti obhájců všech spoluobviněných.
Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat také shodnou námitku obviněných M. B. a M. J. stran naplnění, respektive dle obviněných nenaplnění, znaků „násilí, případně pohrůžky bezprostředního násilí“, trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, neboť podle nich napadené rozhodnutí z hlediska této námitky spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný M. B. konkrétně namítá, že soudem tvrzený motiv zastrašení je pouhou domněnkou, jednání obviněného R. B. směřovalo pouze k odvrácení pozornosti J. K. a nebylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Nejvyšší soud se proto také z hlediska této v dovolání oběma jmenovanými shodně uplatněné námitky zabýval otázkou správnosti právního posouzení skutku, ale shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny a způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Soudy obou stupňů posoudily jednání obviněných M. J. a M. B., jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Takováto pohrůžka je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu, či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Toto násilí přitom může směřovat i proti věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Zločinu loupeže se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svou situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s tím (srov. R 11/2011). O násilí proti jinému v případě zločinu loupeže jde i za situace, kdy pachatel fyzickou silou působí na věc, která napadenou osobu chrání před přímým útokem, a činí tak v úmyslu násilím se zmocnit věci, kterou má napadená osoba ve svém držení. Pachatel za této situace chce násilím působit na napadenou osobu, ale mezi ním a touto osobou je věc jako překážka, která mu brání v přímém působení proti tělu napadeného (např. pachatel útočí na sklo a dveře automobilu, v němž je napadená osoba uzamčena, a to za účelem zmocnění se věcí, jež má napadený u sebe, srov. R 13/2005). S tímto výkladem znaku pohrůžky bezprostředního násilí a znaku násilí je třeba konfrontovat i jednání obviněných v projednávané věci.
Obvinění se na spáchání projednávaného skutku předem důsledně připravili. Zjistili si zvyky a podrobnosti odvozu tržby vedoucím provozu kasina, poškozeným J. K.. Následně si obstarali z půjčovny automobil, kterým se na místo činu dopravili a bezprostředně po činu odvezli pryč. Tento automobil pro ztížení jeho identifikace opatřili zahraničními registračními značkami, které jeden z obviněných k tomuto účelu krátce před činem odcizil. Všichni obvinění se domluvili na způsobu realizace jejich záměru, rozvrhli si jednotlivé úlohy, vymysleli a projeli si únikovou trasu. K vlastnímu provedení činu si obstarali kladívka na rozbití oken automobilu poškozeného (obviněný M. J. upřesnil, že se jednalo o dvě kladívka), mobilní telefony pro vzájemnou komunikaci v průběhu páchání trestné činnosti a její koordinaci. Obvinění R. B. a M. J. se maskovali kuklami a mikinami s kapucí. Všichni obvinění si tedy vytvořili podmínky pro úspěšné uskutečnění jejich záměru. Všichni obvinění také věděli, že poškozený J. K. má ve zvyku tašku s tržbou položit v automobilu na sedadlo vedle sebe a odjet do banky. Protože předpokládali, že se do auta k poškozenému a penězům nedostanou bez použití násilí, obstarali si kladívka na rozbití oken. Věděli tedy, že bude nezbytné rozbít okno automobilu, aby se mohli zmocnit tržby. Proto zjevně také přímo k rozbití okna obviněný M. J. přistoupil, aniž by nejprve zkoušel například otevřít dveře automobilu. Současně věděli, že poškozený J. K. by mohl uvnitř automobilu klást odpor a zmařit jejich záměr získat tímto způsobem tržbu. Jelikož byl poškozený J. K. s penězi uvnitř automobilu, byla tato skutečnost zjevně důvodem toho, že k automobilu přistoupili dva obvinění, každý z jedné strany. Jeden, aby nejen upoutal pozornost poškozeného J. K., ale svou přítomností a tím, že měl ruku v kapse mikiny, působil na vědomí poškozeného v tom směru, aby se cítil ohrožen a nekladl odpor. Poškozený zaregistroval, že je u jeho automobilu osoba, které nepochybně šlo o tržbu kasina, a proto se snažil, jak sám uvedl, z místa vycouvat a odjet, přičemž vzápětí došlo k rozbití okna na straně spolujezdce a k zmocnění se tašky s penězi. Důvodem jeho snahy ujet autem z místa přepadení byla zjevně obava, že pachatel, který doběhl z jeho strany ke dveřím auta, se „sápal“ levou rukou na kliku těchto dveří, a přitom měl pravou ruku v kapse mikiny, odkud tahal nějaký předmět, takže se obával, že by mohl po něm střílet. Tedy že měl zbraň, kterou měl tímto způsobem ukrytou. Tyto okolnosti provedení činu jsou významné, a potvrzují proč, a jakým způsobem poškozený J. K. vnímal obviněnými navozenou situaci, tedy jako hrozbu bezprostředního násilí. Pokud je obviněnými M. J. i M. B. namítáno, že sám poškozený J. K. nevnímal situaci jako své ohrožení, když ve své výpovědi uvedl, že jej to nijak nevystrašilo, ale naopak to vypadalo srandovně, protože přibíhající osoba mu připomínala Mickey Mouse, pak nelze s touto námitkou souhlasit. Jedná se totiž o vytrhávání části výpovědi poškozeného J. K. z kontextu. Ten totiž uvedl, že tímto způsobem vnímal situaci jen na samotném jejím počátku, ale když k němu tato osoba přiběhla blíže, pochopil, že se nejedná o srandu, rychle přidal plyn a snažil se ujet. V souhře se shora popsanou rolí obviněného R. B., na základě předchozí dohody a rozdělení jednotlivých úloh, přitom současně obviněný M. J. přistoupil k vlastnímu zmocnění se tržby poté, co rozbil kladívkem okno dveří spolujezdce. Ze strany ani jednoho z obviněných se tak nejednalo o žádný exces z původní domluvy o způsobu zmocnění se tržby, ale o důsledně promyšlenou a naplánovanou dělbu jednotlivých úkolů mezi nimi. Přitom všichni obvinění znali veškeré okolnosti projednávaného skutku i vzájemně své role při jeho realizaci. V tomto směru není podstatné, že až večer před projednávaným skutkem se pouze obvinění R. B. a M. J. bez přítomnosti ostatních domluvili, že okno dveří spolujezdce automobilu poškozeného J. K. rozbije kladívkem právě obviněný M. J., protože jeho jednání nebylo zcela izolované, ale naopak jednal v součinnosti s R. B.. Ostatní obvinění také v souladu se společně předem připraveným plánem věděli, že oba jsou vybaveni kladívkem na rozbití okna automobilu a minimálně jeden z nich tak učiní. Na realizaci společného záměru všech obviněných tak vzájemná dohoda R. B. a M. J. neměla a ani nemohla mít žádný vliv. Na jednání všech obviněných je třeba tedy nahlížet v kontextu s dalšími souvislostmi, které jsou zmiňovány shora a nelze je interpretovat izolovaně, jak se o to snaží oba uvedení obvinění v dovoláních. Obvinění tedy použili pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se předmětných peněz, jak správně uzavřely soudy I. a II. stupně ve vztahu k naplnění znaku zločinu loupeže, a to způsobem provedení činu a jeho okolnostmi, které působily na vůli poškozeného J. K. v takové míře, že tento nekladl přímo fyzický odpor, ale snažil se z místa činu ujet. Nejvyšší soud je vázán obsahem dovolacích námitek M. J. a M. B., a těmito byla relevantně namítána pouze absence znaku pohrůžky bezprostředního násilí, jak ji dovodily soudy obou stupňů. Z uvedených důvodů ale této jejich námitce nepřisvědčil, když zjistil, že došlo k naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí skutkové podstaty zločinu loupeže. Proto nemůže být jejich jednání právně posouzeno pouze jako trestný čin krádeže provedené vloupáním.
Nejvyšší soud uzavírá, že shora uvedenou hmotně právní dovolací námitku obviněných M. J. a M. B. shledal rovněž zjevně neopodstatněnou. Žádná z námitek obviněného I. S., pro jejich výhradně skutkový charakter, pak neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud dále obvinění M. J. a M. B. uplatňují i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak v daném případě tento dovolací důvod obvinění zakládají na namítané existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož ale jimi uplatněné dovolací námitky v rámci tohoto dovolacího důvodu byly shledány zjevně neopodstatněnými, a tento dovolací důvod není ve věci dán, nemůže být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných M. J. a M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněného I. S. podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody v případě obviněného M. B.. Předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh nepodal a Nejvyšší soud k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.