ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.822.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 822/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. července 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného K. Z. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 52/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 175/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 52/2014, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 3 T 175/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 3 T 175/2013, byl obviněný K. Z. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se uvedeného přečinu podle rozsudku soudu I. stupně dopustil tím, že v době od 1. 5. 2007 do 30. 10. 2007 převzal v několika splátkách od M. U. finanční částku v celkové výši 40.000 Kč jako zálohu na prodej pozemku parcelní č. ... v k. ú. obce B., okr. P., o výměře 1308 m², který po vzájemné dohodě přislíbil prodat dceři M. U. K. U. za celkovou kupní cenu 117.720 Kč, po podpisu kupní smlouvy ze dne 4. 2. 2007 však k doplacení do celkové kupní ceny nedošlo, a když dne 27. 3. 2013 bylo K. U. zasláno K. Z. písemné odstoupení od kupní smlouvy na pozemek, a byl současně vyzván k neprodlenému vrácení již zaplacené zálohy ve výši 40.000 Kč, uhradil z této finanční zálohy ve dvou měsíčních splátkách dne 28. 8. 2013 a dne 23. 9. 2013 po 500 Kč, tedy pouze částku 1.000 Kč, avšak zbylou část ve výši 39.000 Kč do současné doby M. U. nevrátil, neoprávněně si ji ponechal a užil pro vlastní potřebu, a to i přesto, že předmětný pozemek dne 21. 8. 2013 prodal S. V. a M. V. za celkovou kupní cenu ve výši 230.000 Kč, čímž M. U. způsobil škodu ve výši nejméně 39.000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 52/2014, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především namítá, že se žádné trestné činnosti nedopustil a jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestnou činnost. V jeho případě se jedná pouze o občanskoprávní spor a poškozený M. U. využil trestněprávní cesty, neboť si byl vědom, že jeho nárok na vrácení zálohy je promlčen ve smyslu §107 občanského zákoníku. Obviněný potvrzuje, že od poškozeného převzal částku 40.000 Kč, avšak nikoli na základě platně uzavřené kupní smlouvy, ale toliko na základě zájmu o koupi předmětných pozemků. Uvedl, že smlouva byla podepsána pouze jednostranně dcerou M. U. a K. U., že on ji nepodepsal z důvodu neuhrazení dohodnuté kupní ceny. Za nevyřešenou považuje také otázku, kdo skládal zálohy na kupní cenu, když nebylo nikdy uváděno, že M. U. daruje zálohu své dceři, a není tak zřejmé, kdo je vlastně poškozeným. Obviněný rovněž poukazuje na to, že na doplacení kupní ceny vyčkával až do března 2013, tedy více než 6 let od prvních jednání o uzavření kupní smlouvy. V návaznosti na tyto skutečnosti soud I. stupně podle něj nesprávně vyhodnotil otázku odstoupení od smlouvy, neboť za dané situace nebylo od čeho odstupovat, když žádná platná kupní smlouva uzavřena nebyla. V důsledku těchto skutečností považuje pak za nesprávné i výroky soudu prvního stupně podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §228 odst. 1 tr. ř., ohledně povinnosti nahradit způsobenou škodu, neboť se podle jeho názoru jedná jednak o obcházení ustanovení o promlčení podle občanského zákoníku, jednak v dané trestní věci není předmětem sporu náhrada škody, ale maximálně bezdůvodné obohacení, které je však podle předpisů občanského práva již promlčeno. Obviněný závěrem uvádí, že trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, nejsou-li zcela bez pochyby zjištěny předpoklady trestněprávní odpovědnosti.
Obviněný proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že v případě jednání obviněného nelze uvažovat o posouzení případu podle norem občanského práva a jmenovitě o aplikaci institutu promlčení. Tato skutečnost vyplývá podle státního zástupce z jednání obviněného popsaného ve skutkové větě, který poté, co mezi ním a poškozeným byla uzavřena dohoda o prodeji pozemku, převzal zálohu na dohodnutou kupní cenu pozemku ve výši 40.000 Kč, přičemž ještě v březnu 2013 ve svém dopise uváděl, že je připraven podle této dohody jednat (podobně jako tomu bylo u předchozích smluv uzavřených mezi obviněným a poškozeným), ačkoli bylo zcela zřejmé, že v mezidobí nabízel předmětný pozemek k prodeji i prostřednictvím realitní kanceláře jiným osobám. Z důvodu této nabídky k prodeji pozemku, kterou obviněný učinil (za vyšší cenu), vyzvala jej K. U. dopisem ze dne 27. 3. 2013 k vrácení zaplacené zálohy. Obviněný reagoval sdělením, že s ohledem na projevený nezájem o koupi předmětného pozemku zálohu vrátí, s čímž skutečně ve dvou malých splátkách po 500 Kč započal. K vrácení finančních prostředků však nedošlo, a to dokonce ani tehdy, co obviněný předmětný pozemek prodal dne 21. 8. 2013 manželům V. Soudy nižších stupňů tak podle státního zástupce správně vzaly za prokázané, že obviněný si ponechal finanční prostředky neoprávněně, protiprávně je převedl do svého majetku, a využil pro své vlastní potřeby, přičemž věděl, že poškozenému předmětný pozemek již prodat nemůže. Jednání obviněného tak bylo podle názoru státního zástupce správně kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a nelze tak podle něj přisvědčit jeho námitce stran nevyužití zásady subsidiarity trestní represe. Ohledně výroku o trestu a o náhradě škody také neshledal pochybení v postupu soudů nižších stupňů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně v rámci řízení o odvolání obviněného, a zabýval se jimi již soud nalézací, neboť shodné námitky byly součástí obhajoby obviněného od počátku trestního řízení. Obviněný opakováním námitek, že se žádné trestné činnosti nedopustil, a jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť šlo toliko o civilní spor, v dovolacím řízení nepopírá skutková zjištění soudů obou stupňů učiněná na základě provedeného dokazování, ale v souladu s uplatněným důvodem dovolání nesouhlasí s jejich právním posouzením jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že by si tím přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Skutkovou námitkou v rozporu se zněním výroku o vině je pouze jeho tvrzení o nejasné otázce, kdo je vlastně poškozeným. Z popisu skutku je totiž zřejmé, že předmětnou zálohu převzal od M. U., tomuto ji nevrátil a také právě jemu způsobil danou škodu.
Podstatou námitek obviněného je tedy tvrzení, že jednání, jímž byl uznán vinným nelze kvalifikovat jako trestnou činnost, nemůže se jednat o trestný čin, a jde pouze o civilní spor mezi ním a poškozeným, který trestní řízení pouze využil, neboť vzhledem k plynutí času jsou jeho nároky na vrácení zálohy podle civilních předpisů promlčeny. Tyto námitky týkající se samotné existence trestní odpovědnosti a otázky aplikace ustanovení občanského zákoníku, svojí hmotněprávní povahou odpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud se tedy v daném případě zabýval námitkou, zda soudy rozhodly správně o právním posouzení skutku a v souladu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“, jak namítá obviněný, resp. v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe upravené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky obviněného ohledně právního posouzení skutku přitom shledal opodstatněnými.
Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je pojetí, podle kterého trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru namítal, že soudy zcela nerespektovaly soukromoprávní povahu uvedené věci a poskytly ochranu subjektu, který měl své zájmy hájit prostředky civilního práva. Domnívá se, že poškozený pouze využil trestní řízení, neboť podle civilních předpisů jsou jeho nároky na vrácení uvedené částky již promlčeny. K tomu lze obecně uvést, že ani v souvislosti, resp. v rámci vzájemného občanskoprávního vztahu, dojde-li k naplnění všech předpokladů vzniku trestněprávní odpovědnosti, nepřichází použití zásady subsidiarity trestní represe, a z toho vyplývající pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, v úvahu. To ostatně uvádí i obviněný v závěru dovolání, ale namítá, že tyto předpoklady nenaplnil. Samotná existence občanskoprávního vztahu, a existence jiných institutů k vymožení nároku, při splnění podmínek trestní odpovědnosti, nevylučuje její použití a naopak je povinností státu uplatnit vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost. Zcela běžně přitom dochází k páchání trestných činů právě v rámci občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, a to i na základě uzavíraných smluv, které jsou od počátku neplatné. Otázka platnosti právních úkonů proto není v trestním řízení z tohoto pohledu podstatnou.
Obviněný se měl podle soudů nižších stupňů dopustit přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Po subjektivní stránce se vyžaduje u tohoto přečinu úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Přečin je dokonán přisvojením si cizí věci, tedy naložením s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Ze shora citované skutkové věty, a z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena (ústní) dohoda, na základě které obviněný přislíbil prodej pozemku dceři poškozeného K. U., a převzal od poškozeného v několika splátkách v době od 1. 5. 2007 do 30. 10. 2007 zálohu ve výši 40.000 Kč na dohodnutou kupní cenu pozemku, která byla ve výši 117.720 Kč. O tom, že šlo o zálohu na kupní cenu pozemku, není sporu. K uzavření ústně dohodnutého obchodu (k prodeji pozemku dceři poškozeného) však nedošlo, tedy nedošlo k uzavření kupní smlouvy (viz č. l. 84 a násl. tr. spisu), když obviněný sice převzal od poškozeného písemnou kupní smlouvu podepsanou kupující K. U., ale sám jako prodávající ji nepodepsal. Obviněný následně na základě výzvy vrátil pouze část zaplacené zálohy ve výši 1.000 Kč, ale zbylou část ve výši 39.000 Kč již poškozenému nevrátil. Přitom popis skutku v rozsudku soudu I. stupně, kde je uvedeno „po podpisu kupní smlouvy“, vyvolává mylný dojem o skutkovém zjištění soudu, že kupní smlouva byla platně uzavřena podpisem obou stran. Až z odůvodnění rozsudku ale vyplývá (str. 3), že tomu tak nebylo a obviněný jako prodávající kupní smlouvu nikdy nepodepsal.
Nevrácením zálohy na kupní cenu se ale prodávající nemůže dopustit přečinu zpronevěry. Kupní cena zaplacená kupujícím za prodanou věc náleží prodávajícímu, stává se jeho vlastnictvím, a proto ji nelze považovat za cizí věc, která by mu byla svěřena ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Prodávající proto může se zaplacenou kupní cenou nakládat volně podle svého uvážení a je pouze povinen vydat prodanou věc kupujícímu. To platí i v případě, že kupní cena není zaplacena najednou, ale je splácena postupně ve splátkách, resp. jako záloha kupní ceny, protože i tato splátka (záloha) je částí celé kupní ceny. Základním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ale je, aby si pachatel přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, tedy věc která nadále zůstává ve vlastnictví svěřitele nebo jiné osoby, a byla pachatelem pouze oprávněně držena, aby s ní naložil v souladu s účelem svěření. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, které bylo publikováno pod č. 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (sešit č. 6), byl v obdobné trestní věci (koupě motocyklu v prodejně) uveden právní názor, že „převzal-li obviněný na základě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona, i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného“. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že v případě přijetí peněžité zálohy v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, byl obviněný oprávněn zahrnout tuto částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných plateb, neboť přijatou zálohu nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků firmy.
Výše uvedené závěry lze aplikovat také v tomto případě obviněného K. Z., i když se nejedná o prodej movité věci podnikatelem, ale o prodej nemovitosti mezi občany, nebyla ani platně uzavřena kupní smlouva, ale prodej předmětného pozemku byl obviněným pouze přislíben. Rozhodující pro právní posouzení věci je totiž zjištění soudů, že obviněný poté, co obdržel od poškozeného M. U. a kupní smlouvu ze dne 4. 2. 2007 (č. l. 84 tr. spisu), podepsanou stranou kupující, převzal od něj následně v období od 1. 5. do 30. 10. 2007 částku 40.000 Kč jako zálohu na prodej pozemku, ke kterému mělo dojít na základě této kupní smlouvy, tedy zálohu, která byla v podstatě splátkou vzájemně dohodnuté kupní ceny daného pozemku. Podstatné tedy je, že k předání a přijetí částky 40.000 Kč došlo v rámci jednání o uzavření kupní smlouvy, tedy zjevně v souvislosti s kupní smlouvou, byť ta posléze nebyla uzavřena. Tato záloha kupní ceny se stala majetkem obviněného, a nelze ji proto považovat za věc cizí ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně, tak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. Nerozhodl pak sám ve věci, ale podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když dospěl k závěru, že pro řádné rozhodnutí ve věci je ještě třeba doplnit dokazování. Vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného v souladu s návrhem na potrestání jako trestný čin zpronevěry, se totiž soudy nezabývaly otázkou, zda v jednání obviněného nelze spatřovat jiný trestný čin, konkrétně trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, pro který byly v této věci prvotně zahájeny úkony trestního řízení.
Z dosavadních zjištění ve věci vyplývá, že po dohodě obviněného a poškozeného o prodeji pozemku na základě kupní smlouvy, a po následném zaplacení zálohy kupní ceny, pak v podstatě po šesti letech, dopisem ze dne 27. 3. 2013 (č. l. 62 tr. spisu), K. U. vyzvala obviněného k vrácení zaplacené zálohy na prodej pozemku s tím, že o předmětný pozemek, nabízený obviněným prostřednictvím inzerce realitní kanceláří k prodeji, již nemají zájem. Obviněný na tuto výzvu K. U. reagoval dopisem ze dne 2. 4. 2013 tak, že se na základě pro něj nepřijatelného jednání poškozeného rozhodl zálohu vrátit (zavázal se zasílat měsíčně 500 Kč na účet až do úplného splacení částky 40.000 Kč), s čímž skutečně ve dvou splátkách po 500 Kč započal. K dalším splátkám a úplnému vrácení zaplacené zálohy však již nedošlo, a to ani tehdy, co obviněný předmětný pozemek prodal kupní smlouvou ze dne 21. 8. 2013 manželům S. a M. V. (č. l. 50 tr. spisu). Těmto manželům přitom prodal stejný pozemek za téměř dvojnásobek kupní ceny (230.000 Kč za daný pozemek a 39 m² komunikace, tj. cca 170 Kč/m²), než byla prodejn í cena sjednaná s M. U. a uvedená v kupní smlouvě ze dne 4. 2. 2007, kterou podepsanou jeho dcerou K. U. předal poškozený obviněnému (117. 720 Kč, tj. 90 Kč/m²). P řitom druh pozemku byl stejný, tedy orná půda, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 15. 8. 2013 (č. l. 72 tr. spisu), tak i z kupní smlouvy uzavřené s manžely V. V rozporu s tím měl být zřejmě stejný pozemek z podnětu realitní kanceláře Dumrealit.cz, nabízen k prodeji jako stavební pozemek za cenu 350 Kč/m ² (č. l. 55 a 77 tr. spisu), a to již někdy v dubnu 2012. Rozdíl výše prodejní ceny sjednané obviněným s M. U., a později s manžely V., není ale ničím neobvyklým, když od jednání o prodeji daného pozemku s M. U. jednak uplynula dlouhá doba přes šest let, a cena se mění nejen v čase, ale je ovlivňována také poptávkou. Možnosti dosažení podstatně vyšší prodejní ceny daného pozemku si byl obviněný vědom. I když v předchozích letech prodal po dohodě s M. U. jiné pozemky také za cenu 90 Kč/m², nebylo zjiš ťováno, zda po sjednání stejné ceny také za předmětný pozemek p. č. 2405/1, případně poté co obdržel K. U. podepsanou kupní smlouvu, do doby převzetí zálohy kupní ceny, obviněný nezměnil názor a nepodepsal tuto kupní smlouvu právě z toho důvodu, že prodej za tak nízkou cenu již nechtěl zrealizovat. Pokud by s tímto vědomím, že prodej nebude realizován, přesto převzal danou zálohu na kupní cenu, uváděl by tím M. U. v omyl v úmyslu obohatit se k jeho škodě, tedy jednal by od počátku v podvodném úmyslu. Tomu nasvědčuje jeho výpověď v hlavním líčení (č. l. 124 tr. spisu), že mu poškozený kupní smlouvu přivezl podepsanou od své dcery, ale on s tím nesouhlasil a nepodepsal ji. V téže výpovědi ale také uvedl, že poškozený chtěl, aby se nečekalo na zaplacení celé kupní ceny, ale on (obviněný) to chtěl jako obvykle až po zaplacení kupní ceny. K dotazu státního zástupce pak uvedl, že poté co mu poškozený dal 2 x 20.000 Kč, jej ještě v roce 2007 žádal o podepsání kupní smlouvy a v březnu 2013 jej poprvé požádal o vrácení peněz. V mezidobí přitom nedával poškozenému nijak vědět, že by mu pozemek nechtěl prodat, a stále čekal, že mu ho doplatí, což by ale naopak znamenalo, že jeho zájem dostát dohodě o prodeji pozemku s M. U. trval a nesvědčilo by to pro závěr o podvodném úmyslu obviněného. Poškozený M. U. pak v hlavním líčení vypověděl, že neví, proč obviněný kupní smlouvu nepodepsal, ale očekávali, že tak učiní a dá ji na katastr. Také vypověděl, že nebyla stanovena doba, do kdy má být zaplacena kupní cena, že obviněný tři roky nabízel pozemek k prodeji, a když mu obviněný telefonicky sdělil, že pokud cenu doplatí, nebude to již 90 Kč/m ² ale 360 Kč/m², tak se rozhodl v ěc řešit na základě plné moci od dcery. S tím pak souvisí jeho písemné oznámení obviněnému (č. l. 87 tr. spisu), ve kterém poškozený m. j. uvedl, že to byl návrh obviněného platit zálohy dopředu, když zřejmě potřeboval peníze na hrací automaty. Výpovědi obviněného a poškozeného se zásadním způsobem liší, když M. U. tvrdí, že celá kupní cena měla být podle dohody zaplacena až poté, co budou obviněným odstraněny černé stavby na jiném pozemku, což obviněný popírá a naopak tvrdí, že pozemek neprodal proto, že M. U. neměl peníze na doplacení kupní ceny a v srpnu 2013 ho proto prodal manželům V. za 230.000 Kč. Zálohu převzatou od poškozeného přitom ještě v témže roce 2007 použil na úhradu poplatků i údržbu daného pozemku, a vzhledem k promlčení se domnívá, že v současné době poškozenému nic nedluží.
Je tedy zřejmé, že ve věci je řada rozporů, které musí soud I. stupně odstranit, aby si tak vytvořil spolehlivý podklad pro rozhodnutí, zda jednání obviněného je trestným činem, nebo tomu tak není, a jedná se pouze o nesplnění občanskoprávního závazku vrátit přijatou zálohu kupní ceny, vyplývajícího z občanskoprávního vztahu.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci byl námitkami obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš