ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.87.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 87/2014-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. 2. 2014 dovolání obviněného L. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 8 To 97/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 53/2012 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se z r u š u jí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 8 To 97/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 T 53/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 T 53/2012, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle zjištění Městského soudu v Brně spáchal obviněný oba přečiny jako jednatel obchodní společnosti UžijSiTo, s.r.o., se sídlem v Brně, Mojmírovo náměstí 22, v době od 31. 7. 2009 do 17. 6. 2011, přičemž
- přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu nezprostředkovat klientem zaplacený zážitek a takto získané prostředky použít pro vlastní potřebu nechal prodávat klientům poukazy na zážitky, avšak nezaplatil subjektům, které podle poukazů předaným klientům měly příslušnou službu poskytnout a které proto poskytnutí služeb odmítly, a tímto jednáním způsobil škodu zčásti klientům a zčásti třetím osobám, jimž klienti darovali zakoupené poukazy (body 1-37 výroku o vině),
- přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočíval v podstatě v tom, že obviněný převzal od klientů platby za služby, které sice zprostředkoval a které byly příslušnými subjekty klientům poskytnuty, avšak nezaplatil dodavatelům služeb, a v jednom případě převzal od jiné obchodní společnosti zboží s tím, že ho bude prodávat na svých stáncích, avšak zboží neuhradil ani nevrátil, a tímto jednáním způsobil škodu dodavatelům služeb a obchodní společnosti, jejíž zboží neuhradil (body 38-43 výroku o vině),
- s tím, že celková škoda, kterou svým jednáním způsobil oběma přečiny, činí 516 337 Kč (str. 35 odůvodnění rozsudku).
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 8 To 97/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů obviněný namítl, že „skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a následně rozvedeny v jeho odůvodnění tak, že zcela jistě nevykazují všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak toto jednání posoudily soudy obou stupňů". V této spojitosti obviněný konkretizoval své jinak obecně formulované námitky stran právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu tím, že se soudy náležitě nevypořádaly s otázkou, komu měla být způsobena škoda a na čí úkor se měl obohatit v případech, kdy poukaz byl zakoupen jednou osobou a následně byl darován jiné osobě. Další námitky v rámci dovolacích důvodů obviněný uplatnil v tom směru, že soudy shledaly ve zjištěném skutkovém stavu dva pokračující trestné činy, avšak operovaly s celkovou škodou 516 337 Kč, aniž vymezily výši škody způsobené každým z obou pokračujících trestných činů. V rámci dovolacích důvodů obviněný vytkl, že výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe, jak vyplývá z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Mimo meze dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitky týkající se správnosti skutkových zjištění, hodnocení důkazů, rozhodnutí o trestu, rozsahu odůvodnění soudních rozhodnutí, správnosti protokolu o hlavním líčení, rozsahu, v němž byla věc projednána ve veřejném zasedání o odvolání, apod. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném senátě.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za důvodné v části, která se týkala určení poškozených v případech, kdy klient daroval poukaz jiné osobě. Státní zástupkyně uvedla, že v těchto případech byl poškozeným klient, který poukaz zaplatil, a nikoli jiná osoba, na kterou byl poukaz následně převeden a které se nedostalo příslušného plnění podle poukazu. Státní zástupkyně vyjádřila názor, že nesprávné určení poškozených mělo vliv jen na zákonnost výroku o náhradě škody, pokud byla přiznána osobám, na které byl poukaz převeden, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil vadnou část výroku o náhradě škody a aby tyto osoby s nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, pokud se opírá o část námitek, které lze považovat za dovolací důvody.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Mezi zákonnými dovolacími důvody není žádný, který by se vztahoval ke skutkovým zjištěním soudů a k hodnocení důkazů. Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jedná se o vadnou aplikaci hmotného práva, tj. zejména trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. tedy nejsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, ani jiné námitky procesní povahy. Námitky, které nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., nejsou v dané věci ani dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Z hlediska obou dovolacích důvodů jsou relevantní především ty námitky, které obviněný zaměřil na otázku, kdo měl být posuzovaným jednáním poškozen. Ze skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vyplývá, že soudy rozlišovaly určení poškozeného podle toho, kdo byl držitelem poukazu v době, kdy byl uplatněn u dodavatele příslušné služby. Jestliže byla držitelem poukazu osoba totožná s osobou, která ho zaplatila, soudy správně považovaly tuto osobu za poškozeného. Naproti tomu jestliže byla držitelem poukazu jiná osoba, na kterou byl poukaz mezitím převeden tím, kdo ho zaplatil, soudy nesprávně považovaly za poškozeného držitele poukazu (viz body 1-3,5,9,11,12,14-17,19-21,23,24,31-33,36 výroku o vině). Podstata pochybení soudů záležela v tom, že pokud obviněný jednal „v úmyslu nezprostředkovat klientem zaplacený zážitek a takto získané prostředky použít ... pro vlastní potřebu", jak je uvedeno v úvodu skutkové části výroku o vině, pak je jasné, že trestný čin, resp. dílčí útok pokračujícího trestného činu, byl dokonán již přijetím platby od klienta. Z toho logicky vyplývá, že obviněný sebe nebo jiného (tj. obchodní společnost, za kterou jednal) obohatil ke škodě klienta, který zaplatil poukaz. Následné převedení poukazu původním klientem na jinou osobu a bezvýsledné uplatnění poukazu u dodavatele příslušné služby jinou osobou, než byl původní klient, spadalo do doby po dokonání trestného činu, resp. dílčího útoku pokračujícího trestného činu. K bezvýslednému uplatnění poukazu jinou osobou, než byl původní klient, pak došlo v době, kdy jednáním obviněného již byla způsobena škoda původnímu klientovi. Poškozenými proto nemohly být osoby, na které byl poukaz převeden původním klientem a kterým se v konečném stádiu nedostalo příslušného plnění. Chybné určení poškozeného je v uvedených případech vadou výroku o vině a navazujícího výroku o náhradě škody, která tak byla nesprávně přiznána osobám bez aktivní hmotně právní legitimace.
Námitka nesprávného právního posouzení skutku je důvodná také v dalších směrech. Z hlediska právní kvalifikace soudy rozdělily zjištěné útoky podle toho, zda dodavatelé služeb poskytli příslušná plnění uvedená v poukazech. Případy, v nichž k poskytnutí služeb nedošlo, soudy zásadně kvalifikovaly jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a případy, v nichž k poskytnutí služeb došlo, soudy zásadně kvalifikovaly jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž za poškozené považovaly ty subjekty, které služby poskytly a kterým za to nebylo obviněným zaplaceno. Tato diferenciace však není ve výroku o vině důsledně dodržena.
V bodě 13 výroku o vině byl jako součást přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku posouzen útok, jehož součástí bylo to, že obviněný nezaplatil částku 5 040 Kč obchodní společnosti AIR CENTRUM, s.r.o., za paragliding v tandemu pro klienty M. T. , H. Z. a J. Z. , kterým obchodní společnost AIR CENTRUM, s.r.o., toto plnění poskytla. Pokud bylo podvodné jednání obviněného vymezeno tak, že obviněný jednal „v úmyslu nezprostředkovat klientem zaplacený zážitek", pak je s právní kvalifikací podle §206 odst. l tr. zákoníku obtížně slučitelné to, že v uvedeném případě bylo plnění skutečně poskytnuto.
V bodě 42 výroku o vině byl jako součást přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku posouzen útok spočívající v tom, že obviněný převzal od obchodní společnosti ACESIO, s.r.o, 18 ks svítících nádob na led v hodnotě 16 932 Kč s tím, že zboží bude dál prodávat na svých stáncích, avšak zboží neuhradil, nevrátil z důvodu, že je neprodejné, a sám se stal nekontaktním, přičemž „svým jednáním uvedl společnost ACESIO, s.r.o., v omyl, neboť toto zboží přebíral již s úmyslem je neuhradit, čímž se neoprávněně obohatil o částku 16 932 Kč ke škodě společnosti ACESIO, s.r.o.". Jestliže přečin zpronevěry podle §206 odst. l tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, pak nelze dojít k jinému závěru, než že se uvedený útok s těmito zákonnými znaky zcela míjí, neboť je skutkově konstruován spíše jako vylákání zboží pod záminkou, že bude zaplaceno nebo v případě neprodejnosti vráceno.
Výrok o vině je tedy z hlediska právní kvalifikace nekonzistentní, což ostatně souvisí s tím, že soudy nijak přesvědčivě nevysvětlily, proč přikročily k diferenciaci právního posouzení obou skupin útoků podle toho, zda držitelům poukazů bylo či nebylo poskytnuto příslušné plnění. Správně se měly soudy zaměřit na objasnění otázky, co bylo úmyslem obviněného v době, kdy přijímal platby za poukazy. Pokud by úmyslem obviněného od počátku bylo ponechat si přijaté peníze jak pro případ, že by příslušné služby byly klientům poskytnuty a on je neuhradil dodavatelům, tak pro případ, že by služby nebyly klientům poskytnuty, pak by všechny útoky musely být správně posouzeny jako trestný čin podvodu podle §209 odst. l tr. zákoníku a nebylo by důvodu k tomu, aby část útoků byla posouzena jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. l tr. zákoníku (u obou trestných činů nehledě na přísnější právní kvalifikaci vzhledem k výši škody). Podmínkou aplikace ustanovení §206 odst. l tr. zákoníku totiž je zjištění, že v době, kdy obviněný přijímal platby od klientů, neměl ještě úmysl neuhradit dodavatelům příslušné služby a pojal tento úmysl dodatečně až po přijetí plateb. Pouze za této podmínky by přijaté platby měly povahu věci, která byla obviněnému svěřena, ve smyslu §206 odst. l tr. zákoníku.
Z hlediska námitek, které byly až dosud rozebrány, je rozsudek Městského soudu v Brně rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Brně je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Další námitky, byť z hlediska svého obsahu podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. l písm. g), l) tr. ř., nejsou opodstatněné.
Pokud soudy konstruovaly výrok o vině jako dva pokračující trestné činy, nebyla z hlediska právní kvalifikace rozhodná celková výše škody způsobené oběma trestnými činy, která je v odůvodnění rozsudku uvedena částkou 516 337 Kč, ale výše škody způsobené každým z obou trestných činů. Výše škody, která byla způsobena každým z obou trestných činů, sice není ve výroku o vině ani v odůvodnění výslovně uvedena, ale ve skutečnosti vyplývá ze součtu dílčích škod způsobených jednotlivými útoky a uvedených v jednotlivých bodech výroku o vině. Sečtou-li se dílčí škody uvedené v jednotlivých bodech výroku o vině, vychází škoda způsobená přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve výši 200 052 Kč a škoda způsobená přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve výši 316 285 Kč. Nelze tedy namítat, že by nebyla zjištěna výše škody způsobené každým z obou trestných činů. Jde jen o to, že souhrnná výše škody způsobené každým z obou trestných činů nebyla ve výroku o vině výslovně uvedena, což je na úkor jeho přehlednosti, avšak není to věcnou vadou právního posouzení.
Otázka aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a to, že trestní represe je krajním prostředkem řešení narušených vztahů, vyvstává poté, co je jednoznačně vyřešeno, znaky jakého trestného činu jinak vykazuje zjištěný skutkový stav. Není-li vyjasněn tento předpoklad, je předčasné vyjadřovat se k věci z hlediska ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněného uplatněnými v souvislosti s tímto ustanovením dále nezabýval.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K tomu, aby Městský soud v Brně znovu projednal a rozhodl věc v jiném složení senátu (§2651 odst. 3 tr. ř.), neshledal Nejvyšší soud důvodu. Městský soud v Brně odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu, přičemž bude dbát toho, že v novém řízení nemůže dojít ke změně v neprospěch obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky, které jsou mimo rámec zákonných dovolacích důvodů a ke kterým Nejvyšší soud proto nepřihlížel, tj. zejména námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, obviněný je může uplatnit v řízení před soudy prvního a druhého stupně a tyto soudy se s nimi musí vyrovnat.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu rozhodnutí Nejvyššího soudu od doby, kdy bylo vyhlášeno napadené usnesení, pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se také k délce dovolacího řízení. Dovolání bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 21. 6. 2013, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 22. 1. 2014. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec