ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.880.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 880/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2014 o dovolání obviněného Bc. L. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 431/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 36/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 25 T 36/2013, byl obviněný Bc. L. H. uznán vinným návodem k dvěma přečinům zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §329 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců, a dále podle §67 odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy ve výměře 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na pět měsíců.
Skutky spočívaly podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 v podstatě v tom, že ačkoli obviněný Bc. L. H. věděl, že policista může legálně a bez zneužití svého oprávnění získávat a využívat údaje z evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra jen na základě zákona v souvislosti s plněním služebních úkolů v souladu s ustanoveními §13, §15 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, čl. 3 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, §45 odst. l písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, v době od 25. 2. 2011 do 8. 9. 2011 v P. v pěti případech specifikovaných v bodech I/1-5 výroku o vině a dále pak dne 1. 5. 2012 v jednom případě specifikovaném v bodě II výroku o vině požádal obviněného npor. J. Z., DiS, který byl zástupcem vedoucího Místního oddělení Policie České republiky Praha – Žižkov, aby mu z jemu dostupných policejních evidencí zjistil pro soukromé účely neveřejné údaje ke konkrétním osobám, přičemž mu předal informace umožňující ztotožnění těchto osob, na základě čehož obviněný npor. J. Z., DiS, na služebním počítači pod svými přihlašovacími údaji a smyšleným důvodem lustrace v různých registrech a evidencích zjistil požadované údaje a předal je obviněnému Bc. L. H., který s nimi naložil blíže nezjištěným způsobem.
Odvolání obviněného Bc. L. H., podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 431/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný Bc. L. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Vytkl, že ze skutkových zjištění popsaných v rozhodnutích soudů nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu. Další námitky uplatnil v tom smyslu, že výrok o vině návodem je v rozporu se zásadou akcesority účastenství, zvláště když obviněný npor. J. Z., DiS, dosud nebyl jako pachatel přečinu zneužití pravomoci úřední osoby odsouzen. Část námitek obviněný Bc. L. H. zaměřil také proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a v tomto ohledu poukázal na to, že byl odsouzen na podkladě jediného důkazu, jímž byla výpověď obviněného npor. J. Z., DiS. Obviněný Bc. L. H. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se zakládá na námitkách, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, jestliže mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Přečinu zneužití úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která mimo jiné v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Návodcem dokonaného trestného činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin.
Jednou ze zásad, na kterých je založeno účastenství, je jeho akcesorita, tj. závislost na tzv. hlavním trestném činu, jehož se dopustil pachatel podle §22 tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že účastenství je podmíněno tím, že pachatel naplnil všechny zákonné znaky tzv. hlavního trestného činu nebo jeho pokusu. Pokud by některý z obligatorních znaků tzv. hlavního trestného činu nebo jeho pokusu nebyl jednáním pachatele naplněn, bylo by účastenství na takovém trestném činu vyloučeno. To se týká i subjektivní stránky trestného činu. Jestliže zákonným znakem tzv. hlavního trestného činu je kromě obecného úmyslu také nějaká zvláštní pohnutka, je podmínkou účastenství i to, že úmyslné jednání pachatele bylo neseno touto pohnutkou.
V posuzovaném případě je ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že obviněný npor. J. Z., DiS, jednáním spočívajícím v nelegálním opatřování osobních údajů sledoval záměr předat tyto údaje obviněnému Bc. L. H. jako svému příteli a bývalému policistovi provozujícímu soukromé detektivní služby, aby je mohl použít při poskytování těchto služeb. Skutková část výroku o vině je formulována poněkud nevýstižně, protože nevyjadřuje dostatečně jasně, co bylo záměrem obviněného npor. J. Z., DiS, ačkoli to bylo významné z hlediska subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, jehož byl pachatelem. Uvedená zjištění jsou však jasně vyjádřena v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 i v odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze. Jedná se tedy jen o určitou nedokonalost popisu skutku ve výroku o vině, nikoli o absenci rozhodných skutkových zjištění jako takových, neboť tato zjištění soudy učinily a rozvedly je v odůvodnění svých rozhodnutí.
Obviněný Bc. L. H. při poskytování soukromých detektivních služeb potřeboval údaje o osobách, vůči kterým jeho činnost směřovala, avšak nebyl oprávněn získávat tyto údaje z registrů a evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra. To obviněný npor. J. Z., DiS, věděl, a pokud zneužil svá služební oprávnění a tímto způsobem získal požadované údaje, aby je následně předal obviněnému Bc. L. H., pak evidentně jednal „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“ ve smyslu §329 odst. l tr. zákoníku. Prospěchem tu je třeba rozumět i to, že obviněný Bc. L. H. mohl při poskytování soukromých detektivních služeb operovat údaji, ke kterým by při řádném výkonu pravomoci obviněného npor. J. Z., DiS, neměl přístup. Jestliže obviněný Bc. L. H. získal potřebné údaje cestou nezákonného jednání obviněného npor. J. Z., DiS, byl tím ve svém podnikání neoprávněně zvýhodněn. K tomu ostatně jednání obviněného npor. J. Z., DiS, podle jeho záměru také směřovalo. Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že npor. J. Z., DiS, byl pachatelem tzv. hlavního trestného činu, tj. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst.l písm. a) tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky tohoto trestného činu.
Naplnění subjektivní stránky návodu podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku vyplývá jednak ze zjištění, že obviněný Bc. L. H. svou žádostí o nelegální opatření potřebných údajů úmyslně vyvolal u obviněného npor. J. Z., DiS, rozhodnutí dopustit se jednání, které bylo přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, a jednak ze zjištění, že obviněný Bc. L. H. své požadavky uplatnil s vědomím, že mimo rámec plnění služebních úkolů policista není oprávněn získávat a využívat údaje z registrů a evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra.
Výrok o vině obviněného Bc. L. H. návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku není v rozporu se zásadou akcesority účastenství z namítaného důvodu, že obviněný npor. J. Z., DiS, dosud nebyl odsouzen. Akcesorita účastenství je institutem hmotného práva a neznamená procesní akcesoritu v tom smyslu, že by podmínkou účastenství bylo současné či předchozí odsouzení pachatele tzv. hlavního trestného činu. Pokud pachatel tzv. hlavního trestného činu dosud nebyl odsouzen, soud rozhodující ve věci účastníka si otázku pachatelství tzv. hlavního trestného činu posoudí sám jako předběžnou otázku (§9 odst. l tr. ř.). Pro úplnost však je třeba poznamenat, že obviněný npor. J. Z., DiS, mezitím byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 25 T 36/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 9 To 161/2014.
Právní posouzení každého z obou skutků (skutku uvedeného v bodech I/1-5 a skutku uvedeného v bodě II výroku o vině) jako návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku, §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku je správné, a to i z hlediska subjektivní stránky a akcesority účastenství. Výrok o vině obviněného Bc. L. H. je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž zůstal tento výrok nedotčen, tudíž není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Námitky obviněného proti tomuto výroku jsou evidentně bez opodstatnění.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je porušeno základní ústavně garantované právo na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení zejména v původní výpovědi obviněného npor. J. Z., DiS, který přesvědčivě a dostatečně konkrétně popsal, o co ho obviněný Bc. L. H. žádal, jaké údaje chtěl získat a k čemu je potřeboval. Obviněný J. Z., DiS, v dalších výpovědích svá usvědčující tvrzení vůči obviněnému Bc. L. H. postupně zeslaboval, což soudy zaznamenaly a hodnotily jen jako účelovou snahu neškodit obviněnému Bc. L. H., který spáchání činu ve všech případech popíral. Soudy vycházely z původní výpovědi obviněného npor. J. Z., DiS, a z toho, že s touto výpovědí korespondovala objektivní zjištění týkající se jeho vstupů do registrů a evidencí, ke kterým neměl žádný jiný důvod než žádost obviněného Bc. L. H., zejména ne žádný důvod vyplývající z plnění služebních povinností. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný Bc. L. H. nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Bc. L. H. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec