ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.946.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 946/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. října 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 78/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 T 78/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným ad 1) a ad 2) dvěma přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle tohoto ustanovení, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tj. 100.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na základě stejných skutkových zjištění obviněného uznal vinným ad 1) a ad 2) trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, a odsoudil ho podle tohoto ustanovení, za užití §35 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zákona mu uložil peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že ad 1) v období od listopadu 2007 do 29. 4. 2008 opakovaně osobně ve městě B. kontaktoval poškozeného M. M. ohledně zaplacení dluhu ve výši 400.000 Kč, který měl mít poškozený M. M. u J. M., kdy požadoval uzavření smlouvy o dodání zboží mezi poškozeným a AJ Fashion, s. r. o., a smlouvy o splacení dluhu včetně 8 směnek na 50.000 Kč, přičemž poškozenému vyhrožoval, že pokud smlouvy nepodepíše, tak mu zničí podnikání, neboť má přátele u policie a může tak ovlivnit situaci poškozeného ve v té době prověřované věci v Policie ČR a dále mu vyhrožoval známostmi u policie, vyhrožoval, že ho nechá zavřít, že zná v obchodování i tu druhou stranu, které zajišťuje různé práce a umí i ublížit fyzicky jako rozmlátit ruku či nohu kladivem, v důsledku čehož poškozený M. M. získal důvodnou obavu o svůj život a zdraví, na základě těchto výhrůžek výše uvedené smlouvy a směnky dne 29. 4. 2008 v B. podepsal; ad 2) od ledna 2009 v B. v hotelu Continental a nejméně ve dvou případech při osobním jednání s poškozeným MUDr. M. M. a dále nejméně 10x telefonicky, vyžadoval zaplacení dluhu ve výši 600.000 Kč a poté 900.000 Kč a následně 1.100.000 Kč za M. M., syna poškozeného MUDr. M. M., v březnu na adrese trvalého bydliště poškozeného vyžadoval zaplacení dluhu 300.000 Kč vzniklého z obchodního styku, přičemž poškozenému vyhrožoval, že pokud dluhy nezaplatí, tak že má známosti na K. u policie, že dostane syna M. do kriminálu, že můžou společně vytvořit i fiktivní případy, které dostanou syna do kriminálu, dále vyhrožoval, že pokud se bude bránit, tak že má na to lidi a že jej převálcují jako buldozer, že mu zlikvidují ordinaci, a protože se poškozený domníval, že své výhrůžky může obviněný uskutečnit, tak z obavy o život a zdraví svého syna se rozhodl částku 300.000 Kč zaplatit, kdy peníze předal v hotovosti obviněnému J. M. dne 20. 3. 2009 v obchodním centru Olympia.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s tím, že se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu, když označil výpověď jeho a jeho manželky za nevěrohodnou a naproti tomu výpovědi M. za věrohodné. Je přesvědčen, že krajský soud neporozuměl argumentačním námitkám uvedeným v jeho odvolání, jakož ani jeho obhajobě a dostatečně se s jeho námitkami nevypořádal. Rozpory ve výpovědích poškozených, a dezinterpretace předložených listin, měly podle obviněného vést k aplikaci zásady in dubio pro reo a mělo dojít k vyslovení zprošťujícího verdiktu. Obviněný má za to, že váha tvrzení jeho a jeho manželky byla před soudy snižována a nepravdivá tvrzení rodiny M. byla hodnocena jako věrohodná, aniž by k tomu existoval logický důvod. Podle obviněného musí být po důkladném prostudování kauzy každému zřejmé, že neustále měnící se výpovědi M. svědčí o nepravdivosti jejich tvrzení. Dále uvedl, že byla v jeho věci porušena pravidla daná trestním řádem, když podal odvolání, které nemělo náležitosti podle §249 odst. 1 tr. ř., ale obhájce nebyl soudem I. stupně podle §251 odst. 1 tr. ř. vyzván k odstranění vad odvolání v pětidenní lhůtě, s poučením o možném odmítnutí odvolání. Když se pak obhájce dozvěděl o termínu jednání odvolacího soudu, byl nucen ve velmi krátké době sepsat nejpodstatnější námitky a podat je odvolacímu soudu. Obviněný dále poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že se tento soud nezaobíral nesprávným hmotně právním posouzením předložených listin a z nich plynoucích právních vztahů. Oba soudy pak podle něj předložené listiny, které měly stěžejní význam pro posouzení jeho věrohodnosti, nesprávně hmotně právně posoudily. Poté podrobně citoval z odůvodnění rozsudku odvolacího a nalézacího soudu s tím, že oba soudy shledaly, že jak smlouva o dodávání zboží tak smlouva o splacení dluhu jsou pro M. M. nevýhodné. Nevýhodnost smlouvy o dodávání zboží soudy dovozují z toho, že zavazovala poškozeného dodávat obviněnému zboží toliko s 3% marží. Tento závěr soudů podle obviněného pouze potvrzuje fatální nepochopení uzavřených smluv. Obviněný poté v dovolání podrobně rozebírá obchodní vztahy s poškozeným M. M., který měl exkluzivní smlouvu s italskou módní společností na dovoz zboží, o které měl zájem také obviněný pro svůj obchod, současně měl obviněný zájem na tom, aby mu poškozený splatil dluh. Uvedenými smlouvami tak bylo podle obviněného zajištěno, že jeho společnost (AJ Fashion, s. r. o.) měla zajištěnou dodávku zboží a současně bude poškozený M. M. snižovat svůj dluh. Původně mělo být domluveno, že poškozený bude dodávat zboží za nákupní cenu, avšak z daňových důvodů byla dohodnuta marže ve výši 3%. Podle obviněného je tedy ujednání ve smlouvě čistě obchodního rázu a není nevýhodné. Pokud jde o smlouvu o splacení dluhu, obviněný uvádí, že nalézací soud shledal, že je nevýhodná pro poškozeného, kdežto krajský soud ve svém rozhodnutí na str. 7 uvádí, že je nevýhodná pro obviněného. Proto zpochybňuje, zda tímto skutkem mohl vůbec spáchat trestný čin, navíc když při pochopení vzájemných vztahů zúčastněných osob se podle obviněného nejedná o nic nelogického a nečistého. Zopakoval, že oba soudy zcela nepochopily předmětné smlouvy, nepochopily jejich jednotlivá ustanovení a odůvodnění rozhodnutí soudů tak postrádá logiku a je zmatečné. Obviněný v závěru svého dovolání poukázal na skutečnost, že smlouvy byly podepsány jím a manželkou v jiný den (28. 4. 2008), než byly podepsány poškozeným M. M. (29. 4. 2008), a není tak pravdivé tvrzení poškozeného uvedené v trestním oznámení, že jím byl při podpisu uvedených smluv vydírán. Zopakoval své přesvědčení, že soudy nesprávně hmotně právně posoudily obě smlouvy, když je posoudily jako nevýhodné pro poškozeného a tím dospěly i ke špatnému závěru o jeho vině.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání a rozhodnutí soudů se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný v dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, uplatnil obdobné námitky jako v odvolání (v podstatných částech je dovolání obviněného doslovně shodné s odvoláním). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.
S ohledem na výše rozvedené zásady ohledně požadavků na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu, protože obsahově nesměřují proti správnosti právního posouzení skutkového stavu věci, nýbrž obviněný jimi oběma soudům vytýká nesprávná skutková zjištění, včetně nesprávného hodnocení provedených důkazů. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozených a svědkyně MUDr. Y. M., jakož i hodnocení listinných důkazů – uzavřených smluv, či námitky, že soudy neporozuměly jeho obhajobě a zcela nepochopily vzájemné obchodní vazby mezi ním a poškozeným M. M.) a poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci. V dovolání tak výhradně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, stejně jako to činil v rámci své obhajoby u soudu I. i II. stupně, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se s jeho obhajobou náležitě vypořádaly. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů, způsob odstranění vad odvolání), a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých dovolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních námitkách, ale na námitkách o porušení procesních ustanovení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. O tom ostatně svědčí také námitka, že údajné nedostatky v dokazování měly vyústit v uplatnění zásady in dubio pro reo a mělo být vydáno zprošťující rozhodnutí. Pokud jde o porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů“.
Procesní námitkou nespadající pod uplatněný dovolací důvod je také výhrada obviněného proti postupu soudu I. stupně ve věci jeho odvolání. Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolání uvádí, že obviněný prostřednictvím obhájce podal dne 3. 12. 2013 proti rozhodnutí soudu I. stupně v zákonné osmidenní lhůtě blanketní odvolání (č. l. 188 tr. spisu), s tím, že jej ve lhůtě 7 dní odůvodní, ačkoli mu (obhájci – jako osobě znalé práva) bylo známo, že primárně musí být odvolání odůvodněno již ve lhůtě uvedené v §248 tr. ř. Soud I. stupně nepostupoval podle §251 odst. 1 tr. ř. a vyčkával v blanketním odvolání proklamovaného doplnění odvolání. Mezitím Krajský soud v Brně nařídil veřejné zasedání ve věci na den 23. 1. 2014, o jehož konání účastníky včas vyrozuměl. Obhájcem doplněné odvolání bylo krajskému soudu doručeno dne 20. 1. 2014. Ačkoli tedy soud I. stupně nepostupoval podle §251 odst. 1 tr. ř., měl odvolací soud v době rozhodování k dispozici odůvodněné odvolání obviněného a z podnětu tohoto odvolání pak podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek. Okolnost, že soud nepostupuje důsledně podle §251 odst. 1 tr. ř. (výzva, upozornění), může mít význam v řízení o dovolání pouze v případě, že bylo dovolání odmítnuto z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání napadeného rozhodnutí, což by založilo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l tr. ř. v jeho první alternativě. O takový případ se ale v této trestní věci nejedná.
Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Obviněný brojí zejména proti údajně lživým výpovědím poškozených a svědkyně MUDr. Y. M., které podle něj měly soudy shledat nevěrohodnými a naopak jako pravdivou měly shledat výpověď jeho a jeho manželky. Zabývá se ze svého pohledu také hodnocením listinných důkazů, přičemž shledává, že jde o standardní obchodní smlouvy a v jejich uzavření nevidí nic nevýhodného. Podstata věci ale nespočívá v tom, jaký byl účel předmětných smluv, ale jakým způsobem si obviněný vynucoval jejich podpis u tohoto poškozeného, resp. splacení dluhu u otce tohoto poškozeného MUDr. M. M., tedy za použití pohrůžky násilí a jiné těžké újmy. Obviněným zdůrazňovaný obsah předmětných smluv, a z nich plynoucí vazby, proto nejsou z hlediska trestnosti jeho jednání podstatné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná (obviněný ostatně ani takový rozpor výslovně nenamítal). Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly svědky, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Provedly také listinné důkazy. Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou oporu především ve výpovědi poškozených M. M. a MUDr. M. M., jakož i ve výpovědi svědkyně MUDr. Y. M. Tyto pro vzájemný soulad i soulad s provedenými listinnými důkazy shledal věrohodnými. Z nich dospěl ke skutkovým zjištěním ohledně jednání obviněného, který si na poškozeném M. M. vynutil podepsání smlouvy o dodání zboží a smlouvy o splacení dluhu včetně podepsání 8 směnek, a to tím, že poškozeného (se kterým obchodoval, a na kterém byl závislý v dodávce zboží do svého obchodu) opakovaně osobně kontaktoval ohledně zaplacení dluhu, přičemž poškozenému vyhrožoval způsobem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, až v důsledku tohoto nátlaku poškozený z obavy o své zdraví a život k podpisu uvedených smluv dne 29. 4. 2008 přistoupil.
Obviněný v této spojitosti namítal, že uzavření uvedených smluv mělo čistě obchodní charakter a on měl samozřejmě zájem také na tom, aby od poškozeného získal zpět peníze, které vložil do jeho podnikání. V obecné rovině je nesporné, že obviněný má právo na vrácení dluhu, jakož i má právo uzavírat s druhou osobou smlouvy různého charakteru. Je ale nepřijatelné, aby si obviněný toto právo vynucoval vyděračským způsobem založeným na výhrůžkách, které jsou adresovány poškozenému (smluvnímu partnerovi) a které se týkají likvidace jeho podnikání nebo újmy na jeho zdraví apod., pokud neučiní, co po něm požaduje. Obviněný si takto zjevně nepřípustným způsobem vynutil uzavření smlouvy o dodání zboží a smlouvy o splacení dluhu včetně podepsání 8 směnek. Pokud jde o rozsáhlé polemiky obviněného ohledně výhodnosti či nevýhodnosti uzavření uvedených smluv, soudy obou stupňů shledaly smlouvu o dodání zboží jako jednoznačně nevýhodnou pro poškozeného, který se v ní zavázal dodávat obviněnému zboží od italské módní společnosti (se kterou měl poškozený M. M. exkluzivní smlouvu) za cenu ve výši nákupní ceny zvýšenou o 3% z ceny zboží. Nevýhodnost této smlouvy soudy oprávněně spatřovaly ve skutečnosti, že z výpovědi samotného obviněného vyplývá, že běžná marže v tomto oboru se pohybuje mezi 40 – 50%. Nejvyšší soud se s tímto názorem plně ztotožňuje s připomenutím již výše uvedeného, že podstata věci nespočívá v tom, jaký byl účel nebo povaha předmětných smluv, ale jakým způsobem si obviněný vynucoval jejich podpis u poškozeného, resp. splacení dluhu u otce poškozeného MUDr. M. M., tedy za použití pohrůžky násilí a jiné těžké újmy. Obviněným zdůrazňovaný účel a obsah předmětných smluv, a z nich plynoucí vazby, proto nejsou z hlediska trestnosti jeho jednání podstatné.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně rozporů při hodnocení smluv mezi soudem I. a II. stupně, kdy nalézací soud hovoří o nevýhodnosti smluv pro poškozeného a krajský soud naopak uvádí, že je nevýhodná pro obviněného, je zřejmé, že v případě odvolacího soudu jde zjevně o omyl, neboť z kontextu celého odůvodnění je zřejmé, že se odvolací soud plně ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a tedy také ohledně nevýhodnosti smluv pro poškozeného M. M.
Pro svoji ryze skutkovou povahu a také věcně, je z hlediska uplatněného důvodu dovolání irelevantní také námitka obviněného, že poškozený v písemném trestním oznámení lhal, když uvedl, že byl obviněným vydírán při podpisu výše uvedených smluv, přičemž obsáhle argumentuje tím, že smlouvy byly poškozeným podepsány v advokátní kanceláři dne 29. 4. 2008, avšak on a jeho manželka podepisovali smlouvy o den dříve tedy 28. 4. 2008, o čemž svědčí datum na prohlášení o pravosti podpisu a poškozeného tedy nemohl vydírat při samotném podpisu uvedených smluv. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný vydíral poškozeného a nutil ho k podpisu smluv již delší dobu před samotným podpisem smluv, svými výhrůžkami v něm vyvolal obavu o jeho zdraví a život a podpis smluv už byl pouze okamžikem, kdy obviněný svým nepřípustným jednáním dosáhl svého cíle. Není mu tedy kladeno za vinu, že by obviněného vydíral přímo při podpisu smlouvy, ale že ho vydíral a nutil, aby tak dosáhl svého cíle, a to podpisu výše uvedených smluv.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Proto bylo dovolání obviněného J. M. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš