ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.954.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 954/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 8. 2014 o dovolání obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 9 To 17/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 92/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 T 92/2013, byla obviněná M. S. uznána vinnou přípravou zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. l tr. zákoníku, §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty).
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Hodoníně v podstatě v tom, že obviněná M. S. společně s obviněným F. S. v B. v prodejně obchodní společnosti Verkon, s.r.o., nakoupili ve dnech 2. 1. 2013 a 6. 3. 2013 chemikálie specifikované v bodech 1, 2 výroku o vině se záměrem užít je k výrobě metamfetaminu (tzv. pervitinu), který je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž obviněná M. S. se tohoto jednání dopustila přesto, že byla trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 2 T 254/2012, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2013, odsouzena pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok podmíněně se zkušební dobou stanovenou na dvě léta.
Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněných F. S., P. S. a M. Z.
Odvolání, která podali obvinění M. S. a F. S. proti všem výrokům, které se jich týkaly, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 9 To 17/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněná M. S. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání, napadla v rozsahu odpovídajícím výroku o uložení trestu. Z obsahového kontextu dovolání je zřejmé, že obviněná tím měla na mysli uložený trest odnětí svobody, který označila za nepřiměřeně přísný a odporující ustanovením §38 tr. zákoníku, §39 (zejména §39 odst. 4 ) tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku. Obviněná se dovoláním domáhala s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. h) tr. ř. toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadené usnesení a předcházející rozsudek ve výroku o trestu a aby jí uložil přiměřený podmíněný trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V posuzované věci byl obviněné uložen přípustný druh trestu, což platí jak pro nepodmíněný trest odnětí svobody, tak pro trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Trest odnětí svobody byl obviněné uložen na dva roky, tedy ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §283 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do deseti let.
Byl-li trest uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. namítat nepřiměřenost trestu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka nepřiměřenosti trestu se již sama o sobě vymyká povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku. V této spojitosti lze odkázat na ostatní mimořádné opravné prostředky, pokud jsou přípustné jen proti samotnému výroku o uložení trestu. Stížnost pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.) a obnova řízení (§278 odst. l tr.ř.) jsou ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu přípustné jedině za podmínky, že trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. V případě stížnosti pro porušení zákona a obnovy řízení tedy nestačí pouhá nepřiměřenost trestu, ale musí tu být z ř e j m ý (tj. očividný a na první pohled patrný) rozpor se zákonnými hledisky, jimiž se řídí ukládání trestu. Ani v případě dovolání jako zbývajícího mimořádného opravného prostředku není nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem, zejména ne dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., neboť toto ustanovení vymezuje jako dovolací důvod pouze uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To je v souladu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě těch nezávažnějších právních vad pravomocných rozhodnutí, jimiž ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu je právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.
Na podkladě dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do pravomocného výroku o uložení trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak hrubém a extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavním principem proporcionality trestní represe, který jinak je významným atributem demokratického právního státu (čl. l odst. l Ústavy). O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná.
Trest odnětí svobody byl obviněné uložen ve výměře dvou let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Tím bylo dostatečně vyjádřeno vše, co bylo možné hodnotit ve prospěch obviněné. K tomu, že trest odnětí svobody byl obviněné uložen nepodmíněně, měly soudy přijatelný důvod především ve zjištění, že obviněná byla trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 21 T 165/2012, pravomocně odsouzena pro přečin krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Jednalo se tedy o odsouzení pro úmyslný trestný čin. Odsouzení obviněné pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 2 T 254/2012, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. l tr. zákoníku má povahu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, takže s ohledem na ustanovení §39 odst.4 tr.zákoníku k němu nelze přihlížet jako k obecné přitěžující okolnosti uvedené v §42 písm. p) tr. zákoníku. Lze však přihlížet k intenzitě, s níž je dán uvedený zákonný znak trestného činu kvalifikovaného podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (viz č. 45/1972 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska je významné, že obviněná se nyní posuzovaného trestného činu, resp. jeho přípravy, dopustila – pokud jde o jednání uvedené v bodě 2 výroku o vině – velmi krátce poté, co jí byl trestní příkaz ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 2 T 254/2012, doručen a co nabyl právní moci. Obviněná nadále pokračovala v páchání posuzovaného činu s minimálním časovým odstupem od odsouzení citovaným trestním příkazem pro stejný úmyslný trestný čin. Právě ona bezprostřední časová návaznost posuzovaného činu (útoku uvedeného v bodě 2 výroku o vině) na předcházející odsouzení pro stejný trestný čin vyjadřuje vyšší intenzitu, s níž je dána okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a proto je namístě tuto vyšší intenzitu hodnotit výrazněji v neprospěch obviněné. Pokud soudy daly uvedeným zjištěním výraz v podobě nepodmíněnosti trestu odnětí svobody, nijak tím nevybočily z rámce ústavního principu proporcionality trestní represe. To, že obviněná považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.
Obviněná sice formálně deklarovala zákonný dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., ale jinak uplatnila námitky, které s ním co do svého obsahu nekorespondují a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec