ECLI:CZ:NS:2014:7.TZ.19.2014.1
sp. zn. 7 Tz 19/2014-25
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 1. července 2014 v Brně v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D. stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého T. Š., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I.
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného T. Š.
Toto usnesení se zrušuje.
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91 a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91.
II.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušuje v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53.
Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 rozsudkem ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53, uznal obviněného T. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 1. 11. 1953 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v N., odmítl konat vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení „adventisty sedmého dne“. Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §43 zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona vyslovil obviněnému ztrátu čestných práv občanských a práv uvedených v §44 odst. 2 zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, na dobu tří let. Podle §68 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, uložil obviněnému povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, zrušil z podnětu žádosti obviněného T. Š. o soudní rehabilitaci podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T- 84/53, ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, podle §270 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, odsoudil obviněného při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53, k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, podle §368 tr. ř. rozhodl, že obviněný T. Š. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955. Podle čl. I odst. 4 této amnestie prominul obviněnému uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem tohoto rozhodnutí hledí na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, podala ministryně spravedlnosti dne 24. 4. 2014 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. Š. Poukázala na to, že toto usnesení bylo nesprávně odůvodněno tak, že výrok o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53, byl shledán v souladu se zákonem. Namítla, že rehabilitace obviněného T. Š. byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán v platnosti výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo a je celkově rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Uvedla, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pouze konstatoval, že uložený druh trestu byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost za situace, kdy obviněný T. Š. byl osobou soudně netrestanou a s dobrým pracovním hodnocením. Poukázala na to, že rehabilitační senát se plně spolehl na skutková zjištění provedená v roce 1953 a nezabýval se z tohoto pohledu obhajobou obviněného a tuto obhajobu nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést úplná skutková zjištění. Namítla, že účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu senátu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně naplněn, neboť tento soud nezvážil náležitě, že obviněný svým jednáním uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a obviněný T. Š. proto svým jednáním nespáchal trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Ministryně spravedlnosti z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. Š. v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a dále zrušil všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. nebo podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného T. Š.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
Podle §2 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 40/91, že tento soud usnesením ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53, pouze ve výroku o trestu. Ponechal v platnosti výrok o vině tohoto rozsudku a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53, je správný, protože soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav věci, z něhož vyvodil i správné právní závěry. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se plně spolehl na skutková zjištění provedená v roce 1953 a nezabýval se v této souvislosti obhajobou obviněného, kterou nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést úplná skutková zjištění podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a hodnotit důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992.
Nejvyšší soud shledal, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. Š., neboť v důsledku nesprávného postupu Vojenského obvodového soudu v Brně nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v §1 odst. 1 odst. 2 a současně §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Soud náležitě neposoudil a nehodnotil obhajobu obviněného spočívající v uplatnění práva na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a zakotveného v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný T. Š. totiž dne 1. 11. 1953 po nástupu vojenské základní služby u útvaru v N., odmítl konat vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení „adventisty sedmého dne“.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, neboť toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. Š. v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Toto usnesení proto zrušil. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91 a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 8. 1991, sp. zn. 1 Rtv 40/91. Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení Nejvyšší soud rozhodl dále tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 12. 1953, sp. zn. T-84/53, protože skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, a to Ústavou 9. května, vyhlášenou pod č. 150/1948 Sb. Protože Nejvyšší soud zrušil původní rozhodnutí podle odstavce 1, zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud tím rozhodl o návrhu na rehabilitaci.
Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že podle §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. po právní moci rozhodnutí podle §14 odst. 1 soud pokračuje v řízení na podkladě původní obžaloby. Příslušným soudem je Městský soud v Brně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek