ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1218.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1218/2013-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 o dovolání obviněného E.P. ,proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 7 To 75/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 29/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E.P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 29/2012, byl obviněný E. P. uznán vinným pokusem zločinu podílnictví podle §21 odst. 1 k §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil v bodech 1. až 12. a 14. zčásti sám a zčásti ve spolupachatelství s M. D. Byl za tento zločin a dále za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 T 188/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 8 To 488/2010, a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 1 T 192/2011, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ohledně věcí popsaných a specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly ve vztahu k tomuto obviněnému zrušeny výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 T 188/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 8 To 488/2010, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 1 T 192/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. D.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvoláních podaných proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně obviněným E. P. a státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch obou obviněných tak, že rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 7 To 75/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E.P. uznal vinným v bodech 1. až 14. [obviněného M. D. v bodech 1., 6. až 9., 11. až 14.] pokusem zločinu podílnictví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
po vzájemné předchozí dohodě se spoluobviněným M. D. na obohacování se z podvodných plateb prováděných jinými osobami ke škodě bankovních účtů v různých státech a k zastírání původu těchto neoprávněných plateb založili s využitím padělaných průkazů totožnosti výlučně k přijímání těchto neoprávněných plateb v České republice bankovní účty, a to obviněný E. P. pod smyšleným jménem E. M. dne 20. 7. 2009 účet vedený u České spořitelny, a. s., dne 7. 8. 2009 účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., dne 21. 12. 2009 účty vedené u Citibank Europe plc, organizační složka a obviněný M. D. alias L. B. pod smyšleným jménem L. A. dne 29. 7. 2009 účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., dne 21. 12. 2009 účty vedené u Citibank Europe plc, organizační složka a dne 3. 2. 2010 účet vedený u České spořitelny, a. s., přičemž identifikační údaje k těmto účtům následně obviněný E.P. prostřednictvím komunikátorů Skype a ICQ sděloval neztotožněným osobám, aby na ně zasílaly neoprávněné platby, a na základě toho byla
1. dne 9. 9. 2009 na účet obviněného L. B. připsána částka 124.517,14 Kč (4.970 EUR), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Raiffeisenbank Grossostheim-Obernburg EG ve Spolkové republice Německo bez souhlasu majitele tohoto účtu společnosti Quo Vadis Beach Resort Inc., a téhož dne L. B. z účtu společnosti Quo Vadis Brach Resort Inc., a téhož dne L. B. z účtu neoprávněně převedl z účtu vedeného u Deutsche Bank Privat undGeschäftskunden AG ve Spolkové republice Německo bez souhlasu majitelů tohoto účtu E. M. S. a B. S. S. a téhož dne v neprospěch obou obviněných také obviněný E. P. vybral z účtu v hotovosti částku 75.000,- Kč a prostřednictvím platební karty z bankomatu částky 24.000,- Kč, 10.000,- Kč a 15.000,- Kč,
4. dne 26. 1. 2010 na účet obviněného E.P. připsána částka 500 EUR (12.870,- Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caixa ďEstalvis de Catalunya Tarragona i Manresa ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu G. M. de H., a obviněný E. P. téhož dne převedl z účtu částku 500 EUR na svůj účet a z tohoto účtu téhož dne prostřednictvím platební karty z bankomatu vybral částku 12.800,- Kč,
5. dne 28. 1. 2010 na účet obviněného E. P. připsána částka 400 EUR (10.335,60 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caixa ďEstalvis de Catalunya Tarragona i Manresa ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu B. A., a obviněný E. P. téhož dne převedl z účtu částku 391,35 EUR (10.112,09 Kč) na svůj účet, a z tohoto účtu téhož dne prostřednictvím platební karty z bankomatu vybral částku 10.000,- Kč,
6. dne 29. 1. 2010 na účet obviněného E. P. připsána částka 910 EUR (23.649,08 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caixa ďEstalvis de Catalunya Tarragona i Manresa ve Španělsku bez souhlasu majitelů tohoto účtu J. L. C. M. a M. G. M., a obviněný E.P. téhož dne převedl z účtu částku 910 EUR (23.649,08 Kč) na svůj účet a z tohoto účtu téhož dne převedl částku 23.800,- Kč na účet L. B., který z uvedeného účtu prostřednictvím platební karty z bankomatu vybral dne 30. 1. 2010 částky 11.000,- Kč a 12.800,- Kč,
7. dne 1. 2. 2010 na účet obviněného E. P. připsána částka 570 EUR (14.743,61 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caixa ďEstalvis de Catalunya Tarragona i Manresa ve Španělsku bez souhlasu majitelů tohoto účtu J. L. C. M. a M. G. M., a obviněný E. P. téhož dne převedl z účtu částku 569,99 EUR (14.743,36 Kč) na svůj účet a z tohoto účtu téhož dne převedl částku 14.774,53 Kč na účet L. B., který z uvedeného účtu prostřednictvím platební karty z bankomatu téhož dne vybral částku 14.600,- Kč,
8. dne 2. 2. 2010 ve prospěch účtu obviněného L. B. zaslána Citibank Europe plc, organizační složce částka 12.500 EUR (323.325,- Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Banco Pastor S.A. ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu M. R. F., přičemž tyto prostředky si chtěli obviněný E. P. a L. B. přisvojit, avšak z důvodu včasného nahlášení tzv. phishingového útoku na uvedený španělský účet Citibank Europe plc., organizační složka prostředky zablokovala a na účet je nepřipsala,
9. dne 3. 2. 2010 na účet obviněného E. P. připsána částka 495 EUR (12.998,70 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caixa ďEstalvis de Catalunya Tarragona i Manresa ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu I. F. B., a obviněný E. P. téhož dne převedl z účtu částku 495 EUR (12.998,70 Kč) na svůj účet a z tohoto účtu téhož dne převedl částku 12.998,70 Kč na účet L. B., který z uvedeného účtu téhož dne prostřednictvím platební karty z bankomatu vybral částku 13.000,- Kč,
10. dne 4. 2. 2010 na účet obviněného E. P. připsána částka 470 EUR (12.276,40 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caixa ďEstalvis de Catalunya Tarragona i Manresa ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu I. F. B., přičemž tyto prostředky si chtěl obviněný E. P. přisvojit, avšak z důvodu včasného nahlášení tzv. phishingového útoku na uvedený španělský účet Citibank Europe plc, organizační složka prostředky zablokovala a znemožnila další nakládání s nimi,
11. dne 5. 2. 2010 na účet L. B. připsána částka 590 EUR (15.080,99 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caja Laboral Popular C.C. ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu M. Z. M., přičemž tyto prostředky si chtěli obviněný E. P. a L. B. přisvojit, avšak z důvodu včasného nahlášení tzv. phishingového útoku na uvedený španělský účet Citibank Europe plc, organizační složka prostředky zablokovala a znemožnila další nakládání s nimi,
12. dne 5. 2. 2010 na účet L. B. připsána částka 600 EUR (15.336,66 Kč), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caja Laboral Popular C.C. ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu M. M. de Z. G., přičemž tyto prostředky si chtěli obviněný E. P. a L. B. přisvojit, avšak z důvodu včasného nahlášení tzv. phishingového útoku na uvedený španělský účet Citibank Europe plc, organizační složka prostředky zablokovala a znemožnila další nakládání s nimi,
13. dne 12. 2. 2010 na účet L. B. připsána částka 37.574,67 Kč (1.470 EUR), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caja Rural de Navarra ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu L. C. E., a L. B. téhož dne vybral z účtu v hotovosti částku 36.000,- Kč,
14. dne 15. 2. 2010 na účet L. B. připsána částka 35.529,79 Kč (1.390 EUR), kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně převedl z účtu vedeného u Caja Rural de Navarra ve Španělsku bez souhlasu majitele tohoto účtu L. C. E., přičemž tyto prostředky si chtěli obviněný E. P. a L. B. přisvojit, avšak z důvodu včasného nahlášení tzv. phishingového útoku na uvedený španělský účet Česká spořitelna a.s. prostředky zablokovala a znemožnila další nakládání s nimi.
Obviněného E. P. odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let za současného zrušení výroků o trestech jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 T 188/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 8 To 488/2010, jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 1 T 192/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jej dále odsoudil k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty věcí ve výroku pospaných a specifikovaných. Současně rozhodl i o vině a trestu spoluobviněného M. D.
Odvolání obviněného E. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný E. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Mario Hartmanna z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Obviněný rozvedl, že nabyl přesvědčení, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a vytkl, že soud porušil ustanovení §209 odst. 4 tr. zákoníku, když rozhodl, že spáchal zločin pokusu podle tohoto ustanovení, neboť nebylo v řízení nikterak dokázáno, že měl v úmyslu zmocnit se cizího majetku nebo někoho podvést. Spatřoval rozpor v tom, že zatímco spoluobviněný M. D. byl za stejnou činnost odsouzen pro pokus trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku, on byl odsouzen za trestný čin podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, v čemž spatřoval porušení §1 tr. ř., neboť nejde o spravedlivé odsouzení ve smyslu citovaného ustanovení. Obviněný popřel, že by se dopustil jakéhokoli nezákonného jednání, protože jeho čin byl zcela normálním způsobem podnikání. Uprchl z Á. kvůli obavě o svůj život, čímž není typickým emigrantem, ale exulantem, a soudy se proto měly zabývat tím, jak obdobný druh podnikání probíhá v jeho rodné zemi, a zda věděl, že se nejedná o legální podnikání. Jestliže soudy tvrdily, že musel vědět, že se jedná o peníze z trestné činnosti, nepředložily k této skutečnosti jediný důkaz, kterým by své tvrzení doložily. Podle obviněného soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., protože nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pro zjištění skutkových okolností vyšly pouze ze spekulací, aniž by svá tvrzení opřely o konkrétní důkazy, a to mimo jiné i ve směru objasnění dalších neztotožněných osob, které měly trestná jednání spáchat. Dostatečně nehodnotily, že obviněný byl jen obětí skutečných pachatelů, např. osoby pod přezdívkou R., kterou se nepodařilo ztotožnit s obviněným. Rovněž se ničím neprokázalo, že obviněný nelegálně obchodoval s čísly platebních karet apod. Obviněný brojil též proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, protože důvodem jeho odchodu z Á. byla politická perzekuce, hrozba věznění a možná i smrt. Mimo tuto skutečnost poukázal na v současné době udržovaný vážný vztah s občankou České republiky, s níž plánuje v brzké době uzavřít manželství. Trest vyhoštění pro něj tudíž za této situace představuje existenční problém.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 29/2012, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 7 To 75/2013, a vrátil věc soudům k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vztahu k výtkám proti posouzení činu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku zdůraznil, že dovolatel brojil proti právní kvalifikaci, podle níž však vina nebyla posouzena, ale byl mu podle ní jen ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán souhrnný trest. Jde proto o námitky, které nejsou vůbec způsobilé založit hmotněprávní přezkum v dovolacím řízení, a státní zástupce tyto námitky označil za zcela zmatečné a nesrozumitelné, a tedy i nedůvodné. Ani další uplatněné výhrady se zvoleným dovolacím důvodem nekorespondují, protože obviněný jimi převážně zpochybňoval objasnění skutkových okolností případu směřujících do oblasti procesní. Obviněný tak podle státního zástupce napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, což považoval za výhrady nemající oporu v provedeném dokazování dostatečně správně, provedeném v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. K námitkám vůči uloženému trestu vyhoštění, jež z hlediska obsahového bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, státní zástupce zdůraznil jejich neopodstatněnost, jelikož z ničeho nevyplývá riziko obviněným zdůrazněné perzekuce v domovském státě. Tato tvrzení obviněného označil jako ryze účelová a postrádající reálný základ, a z hlediska negativních podmínek trestu vyhoštění neshledal opodstatněnou ani námitku existence údajného družského poměru k občance České republiky, protože taková okolnost sama o sobě překážku uložení trestu vyhoštění v případě obviněného nepředstavuje. Existencí překážek ve smyslu §80 odst. 3 tr. zákoníku se přitom odvolací soud dostatečně zabýval a jeho závěrům v tomto směru nelze cokoli vytknout. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že přezkoumávat lze dovolání obviněného podané ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., podle kterého obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný podle §125 odst. 3 tr. ř. poučen. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval a nepřezkoumával obsah těch podání, jež jsou sepsána vlastnoručně obviněným, neboť tato podání nesplňují podmínky dovolání zákonem vymezené, když z poučení obsaženého v napadeném rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný byl v souladu se zákonem poučen, že dovolání lze uplatnit prostřednictvím obhájce.
Dovolání uplatněné prostřednictvím obhájce obviněného Nejvyšší soud shledal přípustným podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., podaným osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
K možnosti věcného přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejprve je potřeba uvést, že výhrada obviněného soustředěná proti jím vytknuté „právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku“ je v projednávané věci zcela nemístná, neboť, jak se podává z výroku o vině, obviněný byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 7 To 75/2013, toliko pokusem zločinu podílnictví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Výrok o vině neobsahuje žádnou jinou právní kvalifikaci, a proto obviněný v důsledku těchto právních závěrů mohl prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojit proti nesprávnosti právního posouzení, jímž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným, tj. proti těm trestným činům, jež obsahuje výrok o vině.
Ustanovení §209 odst. 4 tr. zákoníku, jež obviněný v dovolání napadá, je obsaženo pouze ve výroku o ukládání souhrnného trestu (nejde tedy o výrok o vině). Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V takovém případě uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 §43 tr. zákoníku, tzn., že se souhrnný trest (stejně jako úhrnný) ukládá podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný.
O takovou situaci se jednalo i v přezkoumávané věci, neboť obviněnému byl (jak se podává podrobněji především z obsahu rozsudku soudu prvního stupně) souhrnný trest ukládán za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku nejen za pokus podílnictví, jímž byl uznán vinným dovoláním napadeným rozhodnutím, ale i za další trestné činy, a to trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 T 188/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 8 To 488/2010, a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 1 T 192/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012. Je tedy zřejmé, že z uvedených tří trestných činů, pro něž byl obviněný v souladu s §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen, vůdčí trestní sazbu obsahuje ustanovení §209 odst. 4 tr. zákoníku (odnětí svobody od dvou do osmi let), a protože je z nich nejpřísnější, byl obviněnému podle něj vyměřen i souhrnný trest. Z tohoto důvodu výhrada obviněného o nesprávnosti právního posouzení §209 odst. 4 tr. zákoníku stojí zcela mimo to, jak byl skutek ve výroku o vině jako pokus zločinu podílnictví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku posouzen, a svědčí o nepochopení základních zásad pro ukládání souhrnného trestu.
Obviněný v dovolání dále vytýkal, že soudy nesprávně posoudily jemu za vinu kladený čin z hlediska zavinění a subsidiarity trestní represe, když dostatečně neuvážily, že pochází ze země, kde by jeho čin byl posouzen jako obvyklé podnikání, a že nevěděl, že peníze, jimiž disponoval, pocházejí z trestné činnosti.
Tyto výhrady nemají v obsahu spisu žádné opodstatnění a lze jen zdůraznit, že z obsahu skutku a jeho právního posouzení je zřejmé, že obviněný v 11 jemu za vinu kladených případech jednal vědomě po vzájemné předchozí dohodě se spoluobviněným se záměrem se obohatit z podvodných plateb prováděných jinými osobami. Pachatelé tak činili velmi sofistikovaně ke škodě bankovních účtů v různých státech, a aby zastřeli původ těchto neoprávněných plateb, založili v České republice s využitím padělaných průkazů totožnosti pod smyšlenými jmény bankovní účty výlučně k přijímání těchto neoprávněných plateb. Identifikační údaje k těmto účtům následně obviněný E. P. prostřednictvím komunikátorů Skype a ICQ sděloval neztotožněným osobám, aby na ně zasílaly neoprávněné platby, a to způsoby, jak jsou v bodech 1., 4. až 14. popsány, které probíhaly v zásadě vždy tak, že na některý uvedeným způsobem založený účet obviněného E. P. nebo M. D. byla v zahraničí připsána finanční částka, kterou neztotožněný pachatel nezjištěným způsobem neoprávněně, bez vědomí a souhlasu majitele účtu v zahraničí odňal z takového účtu. Poté, co takto podvodně získané finanční prostředky byly na účet obviněných převedeny, je tito obvinění obvykle téhož dne vybrali, a to buď prostřednictvím platební karty z bankomatu, nebo na přepážce banky. Uvedené trestné jednání je pokusem zločinu podílnictví podle §21 odst. 1, §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože bezprostředně směřovalo k dokonání toho, aby obvinění na sebe nebo na jiného převedli peníze, jež jsou věcí značné hodnoty získanou trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou. Z uvedeného popsaného jednání je zřejmé, že tímto trestným činem jiné osoby byl trestný čin podvodu (§209 tr. zákoníku) spočívající v tom, že nezjištěný pachatel způsobem, který se nepodařilo prokázat, získal identifikační údaje k přístupu k účtům jiných osob v různých zemích Evropy a z jejich účtů bez vědomí majitelů odčerpával finanční prostředky. S těmito prostředky, jejichž podvodně vylákaný původ byl dovolateli znám, v České republice na základě popsaných transakcí dovolatel nakládal a disponoval tak, aby se mohl obohatit, a přitom zastřel uvedený nekalý původ těchto finančních prostředků.
Z popsaného jednání je zřejmé, že čin byl obviněným pečlivě připraven, a že spočíval na spolupráci s dalšími nezjištěnými pachateli. Tato činnost byla vědomým a chtěným jednáním dovolatele konané opakovaně a po delší dobu v rámci fungující sítě, již se nepodařilo dostatečně a do všech jejích složek rozkrýt. Obviněný E. P. stál na konci tohoto promyšleného systému, o němž byl podrobně informován, jak o tom svědčí záznamy z jeho komunikace zajištěné a zjištěné na jeho počítači, který byl podroben znalecké analýze. Na základě všech uvedených skutečností soudy nepochybily, jestliže uvedenou trestnou činnost obviněného posoudily jako úmyslný zločin podílnictví spáchaný v pokusu podle §21 odst. 1, §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože chtěl způsobem v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Obviněný znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, jaký čin byl spáchán jinou osobou, jaký byl původ peněz, jež mu byly na účelově zřízené účty z ciziny zasílány. Znal tak všechny skutečnosti potřebné k tomu, aby věděl, že k jejich získání došlo podvodem. Věděl též, o jaký rozsah trestního jednání se jedná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto skutečnosti soudy obou stupňů dostatečně zjistily a právně je i posoudily, jak o tom svědčí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 17 a 18, jakož i odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na straně 13 a 14.
Na základě výše rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 7 To 75/2013, obviněným namítanými vadami netrpí. Jelikož oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace, v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty pokusu zločinu podílnictví podle §21 odst. 1, §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Jestliže obviněný v dovolání požadoval svou beztrestnost s odkazem na to, že jde o podnikání, které by v jeho zemi nebylo trestné, namítal tak subsidiaritu trestní represe a zásadu „ultima ratio“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, která je však s ohledem na povahu projednávané trestní věci a její neobyčejně vysokou škodlivost nejen se zřetelem na poměry České republiky, ale i s ohledem na její rozsah, neboť pachatelé operovali v různých zemích Evropy, velice závažná. Tato závažnost vyplývá zejména z toho, že se pachatelé neznámým způsobem „nabourávali“ do bankovních účtů různých bank, z nichž majitelům vybírali bez jejich souhlasu a kontroly jejich nebo finančních ústavů, u nichž byly účty založeny, nemalé finanční prostředky. Na takové jednání zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v §12 odst. 2 tr. zákoníku nedopadá, neboť podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky méně škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Na základě těchto obecných úvah je vyloučené v uvedeném činu shledávat čin společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Obviněný totiž mimo soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a bankovního tajemství a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného pokusu zločinu, a to nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou splněny všechny předpoklady pro jeho trestněprávní odpovědnost. Jde o kvalifikovaný kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně zcela v souladu se zákonem rozhodnuto. Jde o trestnou činnost, která spočívá v překonávání opatření zajišťujících ochranu bankovních účtů, mající mezinárodní rozsah, a je trestná ve všech zemích světa.
Ze všech těchto důvodů nebylo možné dovolání obviněného zaměřené proti nesprávnosti právního posouzení přisvědčit.
Námitky obviněného, že mu neměl být uložen trest vyhoštění, protože žije v dlouhodobém vztahu s občankou České republiky, s níž plánuje uzavření manželství a založení rodiny, a je ve své rodné zemi ohrožen vězněním, a možná dokonce i smrtí pro své politické smýšlení, nejsou rovněž důvodné.
Výrokem o trestu rozsudku odvolací soud trest vyhoštění obviněnému uložil podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na neurčito za podmínek, že obviněný je osobou, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt a uložení trestu nemůže být v rozporu se zájmem na spojování rodin, když obviněný v České republice žádnou rodinu nemá. Rovněž považoval za vyvrácená tvrzení obviněného, že mu při návratu do vlasti hrozí přinejmenším vážná újma na zdraví. Dospěl k závěru, že u obviněného nedošlo uložením uvedeného trestu k porušení ustanovení §80 odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku (viz strana 16 odůvodnění napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil a doplňuje k nim, že trest vyhoštění může soud podle §80 odst. 1 tr. zákoníku uložit pachateli, který není občanem České republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání tohoto trestu musí soud přihlížet k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Takový trest může soud uložit jen v případě, když není dána některá z podmínek vymezených v §80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku.
Podle obsahu podaného dovolání obviněný napadenému rozsudku vytýká, že u něj byly splněny vylučující podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) a d) tr. zákoníku.
Soud trest vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku neuloží, když pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, a podle §83 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku tehdy, pokud hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Výhrada obviněného, že má na území České republiky přítelkyni, s níž udržuje trvalý vztah a plánuje uzavření manželství, nemůže vyloučit možnost uložení trestu vyhoštění, protože §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vymezuje tuto okolnost jako zájem na spojování rodin, v němž je zdůrazněna ochrana rodiny a rodinného života, tzn., předpokládá se reálná existence takových rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území. Nejbližšími příbuznými se rozumí manžel, děti, rodiče, druh atd. Kromě ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, jež poskytují obecně ochranu i jiným lidským právům a svobodám, se zde promítá rovněž zvláštní ochrana rodinných vztahů vyplývající z Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. Rovněž je třeba zdůraznit, že obviněný nemá na území České republiky trvalý pobyt a ani zde nepracuje a nemá zde ani sociální zázemí. Za těchto okolností jen skutečnost, že právě udržuje milostný poměr s českou ženou, byť si plánují společný život, nemůže sama o sobě splňovat faktickou realizaci zájmu na spojování rodin, neboť v tomto případě se o žádnou rodinu, jak je shora zdůrazněno, nejedná. S ohledem na všechny zjištěné okolnosti rovněž nelze vyloučit jen účelovost takového vztahu (srov. rozhodnutí č. 55/2008 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o druhou překážku bránící uložení trestu vyhoštění vymezenou v §80 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tu obviněný spatřoval v politické situaci panující v Á., v němž je politicky stíhanou osobou. Je vhodné zmínit, že uvedená podmínka vylučuje uložení trestu vyhoštění za situace, kdy pachateli hrozí nebezpečí, že bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Je výrazem ochrany některých základních lidských práv a svobod poskytované obecnými normami (Listinou základních práv a svobod, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod včetně protokolů k ní). Nebezpečí obviněnému v domovském státě hrozící musí být reálné, nestačí jen pouhé neodůvodněné a ničím nepodložené obavy pachatele. Při zjišťování těchto překážek se v praxi nebude možné obejít bez informací poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí, příslušnými zpravodajskými službami nebo humanitárními organizacemi atd. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 998 až 1000).
Soudy obou stupňů při zkoumání podmínek pro uložení trestu vyhoštění obviněnému vycházely z podkladů opatřených orgány činnými v trestním řízení a vzaly na vědomí, že obviněný byl v té době žadatelem o udělení azylu v České republice (č. l. 80 až 89 spisu). Soud druhého stupně však konstatoval (v souladu s rozhodnutím č. 39/2003 Sb. rozh. tr.), že tato skutečnost nepředstavuje překážku, která by bránila uložení trestu vyhoštění, neboť takovou překážkou je toliko udělení azylu nebo doplňkové ochrany podle jiného právního předpisu (viz stranu 14 rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k těmto skutečnostem, jakož i s ohledem na to, že je obecně známo, že Á. je země politicky konfliktní, Nejvyšší soud vyžádal zprávu od Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky, z níž se podává, že tento orgán „nedospěl na základě posouzení výpovědi výše jmenovaného a objektivních informací o zemi původu k udělení některé z forem mezinárodní ochrany na území ČR ve smyslu zákona o azylu“. Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 29 Az 26/2012, jež si též Nejvyšší soud vyžádal, zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba obviněného proti Ministerstvu vnitra České republiky ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedený soud zkoumal politickou situaci ve státu původu obviněného a shledal, že politická situace v Á. nebyla v době odchodu obviněného z vlasti ani později nijak dramatická, natož vyostřená tak, jak líčil obviněný. Pokud obviněný poukazoval na svoje vazby na stranu M., krajský soud shledal tvrzení uváděná obviněným jako nevěrohodná. Krajský soud v Hradci Králové shledal rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ve věci mezinárodní ochrany ze dne 2. 11. 2012, č. j. OAM-150/LE-LE05-ZA14-2010, které nabylo právní moci dne 6. 11. 2012, správným. Učinil závěr, že nelze mít za to, že by obviněný mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tzn. z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Z uvedeného velmi pečlivého a podrobného zhodnocení postavení obviněného i situace v zemi jeho původu nebyla ze všech rozvedených důvodů shledána žádost o udělení azylu či jiné ochrany obviněného důvodná.
Nejvyšší soud z uvedených skutečností v návaznosti na učiněné závěry Krajským soudem v Hradci Králové i Ministerstva vnitra České republiky a v souladu s postoji odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném rozhodnutí shledal, že obviněnému v jeho zemi původu nehrozí nebezpečí, že bude pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo že by ho vyhoštění vystavilo mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Neshledal proto naplnění vylučujících podmínek podle §80 odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, a při splnění hledisek vyjádřených v ustanovení §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku považoval trest vyhoštění na dobu neurčitou uložený obviněnému v souladu se všemi zákonnými podmínkami správným.
Jelikož Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností a závěrů neshledal dovoláním vytýkané nedostatky, ale naopak zjistil, že závěry soudů nižších stupňů jsou správné, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová