ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1279.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1279/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného G. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 113/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 72 T 113/2011, byl obviněný G. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
jako jednatel společnosti (v době od 6. 4. 2007 do 2. 9. 2008) ITALIA
TRANSPORT, s. r. o., se sídlem v době od 13. 12. 2004 do 2. 10. 2008 Šenov, Volenská 1625, okres Ostrava, IČ 25383451 (dále „společnost ITALIA TRANSPORT“), a současně jako osoba zcela a plně odpovědná za chod společnosti,
1) nejpozději od 4. 6. 2008 v Š. a jinde si neoprávněně ponechal
a v rozporu s dispozicí majitele naložil s předmětem leasingu, a to vysokozdvižným vozíkem OM PIMESO XE 15 H, který mu byl svěřen a užíval jej na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 18. 4. 2007 v pobočce ČSOB Leasing, a. s., v B. mezi společností ČSOB Leasing, a. s., (dále „pronajímatel“) a společností ITALIA TRANSPORT, kdy jako nájemce porušil ustanovení této smlouvy, neplnil řádně a včas sjednané splátky, zaplatil pouze 1. – 6. splátku, na základě čehož byla písemně dne 22. 4. 2008 ke dni 25. 4. 2008 předmětná smlouva ze strany pronajímatele vypovězena, předmět leasingu nevrátil, kdy dne 4. 6. 2008 neumožnil převzetí předmětu leasingu a dne 2. 9. 2008 převedl obchodní podíl ve společnosti na J. K., a pronajimateli tak způsobil škodu ve výši 279.889,- Kč,
2) nejpozději od 15. 7. 2008 v Š. a jinde si neoprávněně ponechal
a v rozporu s dispozicí majitele naložil s předmětem leasingu, a to pilou TRO 500/15/900, která mu byla svěřena a užíval ji na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 18. 6. 2007 v pobočce pronajímatele a společností ITALIA TRANSPORT, kdy jako nájemce porušil ustanovení této smlouvy, neplnil řádně a včas sjednané splátky, zaplatil pouze 1. – 12. splátku, na základě čehož byla písemně dne 25. 6. 2008 ke dni 28. 6. 2008 předmětná smlouva ze strany pronajímatele vypovězena, výpověď byla doručena dne 15. 7. 2008, kdy předmět leasingu nevrátil a dne 2. 9. 2008 převedl obchodní podíl ve společnosti na J. K., a pronajimateli tak způsobil škodu ve výši 452.252,- Kč,
3) nejpozději od 15. 7. 2008 v Š. a jinde si neoprávněně ponechal
a v rozporu s dispozicí majitele naložil s předmětem leasingu, a to nákladním přívěsem SCHMITZ Cargobul AG 24L/L, který mu byl svěřen a užíval jej na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 25. 7. 2007 v pobočce pronajímatel a společností ITALIA TRANSPORT, kdy jako nájemce porušil ustanovení této smlouvy, neplnil řádně a včas sjednané splátky, zaplatil pouze 1. – 9. splátku, na základě čehož byla písemně dne 25. 6. 2008 ke dni 28. 6. 2008 předmětná smlouva ze strany pronajímatele vypovězena, výpověď byla doručena dne 15. 7. 2008, kdy předmět leasingu nevrátil a dne 2. 9. 2008 převedl obchodní podíl ve společnosti na J. K., a pronajimateli tak způsobil škodu ve výši 479.321,- Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání funkce statutárního orgánu obchodních společností ve výměře tří let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody a o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek v obžalobě popsaný pod bodem 4), v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě podaná proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, neboť má za to, že soudy nesprávně aplikovaly normy hmotného práva, a proto odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že jeho jednání nelze postihnout podle norem trestního práva, neboť nedodržení smluvních podmínek nezakládá trestně právní odpovědnost. Obviněný především poukázal na souvislosti týkající se vysokozdvižného vozíku [bod 1)], u něhož vznikaly od počátku problémy s jeho funkčností. Proto společnost ITALIA TRANSPORT v červenci 2007 a opakovaně v únoru 2008 požadovala od smlouvy odstoupit a žádala po pronajímateli vypořádání smluvního obchodního případu, což leasingová společnost neakceptovala. Když následně pronajímatel od smlouvy sám odstoupil pro neplacení leasingových splátek a vyzval obviněného vrátit vozík, obviněný věděl, že dne 4. 6. 2008 se pronajímatel pokusil prostřednictvím vymáhací agentury vozík s příslušenstvím převzít. Obviněný převzetí znemožnil, jelikož zástupci leasingové agentury nedodrželi čas, který jim pro převzetí vozíku stanovil. Tím však veškeré snahy pronajímatele o převzetí uvedeného předmětu leasingu skončily. Protože vysokozdvižný vozík byl nefunkční, účastníci o vypořádání leasingové smlouvy dlouho jednali a pronajímatel nevyvinul potřebnou snahu si ho odvézt. Za těchto okolností podle obviněného nelze v uvedeném jednání spatřovat trestný čin. K ostatním předmětům leasingu, a to pile a nákladovému přívěsu, které jsou podstatou činů v bodech 2) a 3), u nichž byl leasingový vztah ukončen ze strany pronajímatele dne 15. 7. 2008, obviněný uvedl, že veškeré aktivity pronajímatele skončily výzvou k vrácení věci. Vzhledem k tomu, že od 2. 9. 2008 přestal být společníkem a jednatelem společnosti ITALIA TRANSPORT, nemohl s předmětnými věcmi jakkoli disponovat. Společnost převedl na J. K., který jediný byl jako nový nabyvatel obchodního podílu oprávněn předměty leasingu vrátit, a proti kterému také původně směřovalo trestní oznámení.
Obviněný v dovolání brojil i proti subjektivní stránce, u níž vytýkal, že nebyla v jednání kladeném mu za vinu řádně objasněna a soudy v napadených rozhodnutích bez pochybností vyložena. Zdůraznil, že aby se mohlo jednat o trestný čin zpronevěry, musí pachatel jednat v úmyslu trvale znemožnit užívání věci oprávněnému držiteli. Závěru o takové trvalosti v projednávané věci bránilo, že on mohl za společnost jednat pouze do 2. 9. 2008, kdy společnost přešla na jiného majitele, který byl oprávněn s uvedenými předměty leasingu nakládat. Obviněný takové oprávnění již neměl, a proto jej za dobu následující po tomto datu již nelze sankcionovat. Obviněný se neztotožnil se závěrem soudů, že převod obchodního podílu dokresluje jeho úmysl předmět leasingu nevrátit. Zdůraznil, že z jeho strany nedošlo k takové dispozici s předměty leasingu, aby byly odstraněny z dispozice společnosti ITALIA TRANSPORT. Protože jeho odpovědnost za společnost skončila dne 2. 9. 2008, závěr o tom, že byly naplněny zákonné znaky trestného činu zpronevěry, nelze učinit, protože není naplněno, že by užíval cizí věc dlouhodobě neoprávněně, protože protiprávní stav, kdy předměty leasingu nebyly pronajímateli vráceny, trval pouze dva měsíce. Z uvedených důvodů obviněný považoval napadená rozhodnutí za nezákonná, a proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 7 To 12/2014, a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že nevznikají pochybnosti o vlastnictví leasingové společnosti k jednotlivým předmětům leasingu a že ve vztahu ke společnosti, jejímž byl obviněný jednatelem, byly cizí svěřenou věcí. Výklady dovolatele o jeho nespokojenosti s kvalitou vysokozdvižného vozíku označil za bezpředmětné z hlediska zákonných znaků stíhaného trestného činu, stejně jako námitky o nedostatečné aktivitě leasingové společnosti při převzetí předmětů leasingu. Naopak zdůraznil, že obviněný připustil, že minimálně v jednom případě sám zmařil převzetí předmětu leasingu oprávněnými osobami. Podle popsaných skutkových zjištění to byl dovolatel, kdo měl předměty leasingu ve své fyzické dispozici a nakládal s nimi jako s vlastními věcmi. V případě vysokozdvižného vozíku tomu bylo přibližně po dobu tří měsíců, v případě dalších předmětů leasingu po dobu asi šesti týdnů. Po tuto dobu trvající neoprávněnou dispozici s cizí věcí považoval za postačující. Je přitom zcela bez významu, zda neoprávněná dispozice s cizí věcí spočívala v jejím aktivním užívání při podnikatelské činnosti nebo jen v uskladnění v objektu společnosti, kde je ponechal i v době, kdy převedl svůj podíl ve společnosti na jinou osobu a o další osud věcí se již nezajímal. Státní zástupce u obviněného shledal minimálně srozumění s tím, že leasingová společnost bude dlouhodobě nebo i trvale zbavena dispozice s těmito věcmi. Protože v uvedeném jednání obviněného neshledal pouze občanskoprávní vztah, nýbrž naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry, považoval napadená rozhodnutí za věcně správná, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat pouze z důvodů, které jsou taxativně vymezeny v §265b odst. 1, 2 tr. ř., z nichž obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, případně jiné nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenému zákonnému požadavku dostál, protože brojil proti tomu, že čin, který mu je kladen za vinu, nenaplňuje znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku po subjektivní ani objektivní stránce a že nevybočil z rámce obchodně právních vztahů. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady byly uplatněny relevantně s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dále zkoumal jejich opodstatněnost.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
O svěření cizí věci se jedná i v souvislosti s tzv. leasingovými smlouvami, které nejsou zákonem konkrétně vymezeny, a proto, pro spolehlivé závěry o vině pachatele je nutné argumentovat konkrétním textem předmětné smlouvy a právními závěry z něj vyplývajícími. Podstatou leasingu je však zásadně skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, tj. zpravidla určitou movitou věc, kterou může užívat, brát z ní užitky a do jisté míry s ní disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem. Tím se může nájemce stát až po splnění určitých smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá. Z toho vyplývá, že dokud se nájemce nestal vlastníkem leasingové věci, může spáchat trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku se může dopustit pachatel jako fyzická osoba i v případě, jestliže byla věc na podkladě leasingové smlouvy předána do nájmu právnické osobě, neboť ani tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby, která si přisvojí najatou věc v rozporu s leasingovou smlouvou. Jestliže tedy v konkrétním případě pachatel uzavřel leasingovou smlouvu jménem právnické osoby a jejím jménem se také zavázal platit měsíční splátky za vozidlo, a přesto plnění tohoto splátkového kalendáře nezajistil, a proto byla společnosti leasingová smlouva vypovězena, bylo nepochybně jeho povinností přestat vozidlo užívat a vrátit je. Vzhledem k tomu, že pachatel jako zástupce společnosti a zároveň jako uživatel vozidla, které mu společnost svěřila, vozidlo nevrátil a dál je užíval bez oprávnění, lze učinit závěr, že věc svěřenou zpronevěřil tím, že ji společnosti (firmě) nepředal k tomu, aby ji mohla vrátit leasingové společnosti. Tím, že pachatel tak neučinil, využil toho, že mu bylo vozidlo svěřeno, a nadále toto vozidlo svévolně užíval, jednal jako fyzická osoba, a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 30/2004 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 38/98).
V posuzované věci obviněný brojil proti tomu, že s předměty leasingu ve všech třech případech nenakládal v rozporu s tím, jak a k čemu mu byly svěřeny, a že nebyl tím, kdo je odňal z moci leasingové společnosti.
K těmto výhradám je potřeba poukázat na skutkové okolnosti, jež jsou v bodech 1) až 3) popsány, neboť z nich plyne, na základě jakých leasingových smluv uvedený vztah mezi společností ITALIA TRANSPORT, kterou obviněný zastupoval v době od 6. 4. 2007 do 2. 9. 2008 jako její jednatel, na straně jedné a pronajímatelem na straně druhé, vznikl. Ve skutkových zjištěních jsou také rozvedeny okolnosti, za kterých leasingová společnost od leasingových smluv tím, že je písemně vypověděla, odstoupila. Písemné výpovědi obviněný ve všech případech obdržel. Byl subjektivně obeznámen i s tím, do kdy je povinen předmět leasingu pronajímateli odevzdat. Kromě výslovného upozornění formulovaného v uvedených písemných výpovědích (č. l. 20, 43 a 66 spisu), tak, že „datem leasingové smlouvy končí i užívací právo k předmětu leasingu a jeho další používání by mohlo zakládat podezření z trestného činu…“, bylo v každé z těchto výpovědí stanoveno konkrétní datum, ke kterému byl obviněný povinen předměty leasingu vrátit, a to včetně určení místa, kde tak má učinit.
Takto leasingovou smlouvou stanovené podmínky určující konkrétní okolnosti, za nichž mají být předměty leasingu vráceny majiteli, byly plně v souladu se Všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu, podle nichž v případě ukončení leasingové smlouvy je leasingový nájemce povinen vrátit předmět leasingu, včetně dokladů a příslušenství, na místo a v termínu určeném pronajímatelem. Pokud tak neučiní, je pronajímatel oprávněn nájemci předmět leasingu odebrat i bez předchozího oznámení a proti jeho vůli (bod 4.4.3 všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu). Všechny tyto skutečnosti obviněný stvrdil svým podpisem na leasingových smlouvách, které spolu s všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu tvoří nedílný celek leasingové smlouvy (č. l. 14 až 15, 33 až 34, 57 až 58, 883 až 887, 892 až 898, 903 až 909).
Obviněný na tyto výzvy buď vůbec, anebo dostatečně nereagoval, když v případě skutku ad 1) neumožnil faktické převzetí vysokozdvižného vozíku pronajímatelem, kterému znemožnil, aby tento vozík z areálu společnosti ITALIA TRANSPORT odvezl, a to pro údajné nedodržení obviněným určené doby. V případě dalších dvou věcí tyto ve stanovené lhůtě v rozporu s výzvami obsaženými v písemných výpovědích nevrátil pronajímateli. Soudy určily, že vysokozdvižný vozík v bodě 1) nevrátil ke dni 4. 6. 2008, a pilu v bodě 2) a nákladní přívěs v bodě 3) nevrátil ke dni 15. 7. 2008, tj. k okamžiku, kdy se o tom, že mu taková povinnost vznikla, dověděl. Obviněný o takto stanovených podmínkách věděl a znal je, a vědomě jednal zcela v rozporu s nimi, neboť všechny uvedené předměty leasingu ponechal v areálu společnosti ITALIA TRANSPORT až do doby, kdy dne 2. 9. 2008 uvedenou společnost převedl na jinou osobu.
Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný si „přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena“, neboť od okamžiku, kde se dověděl, že má předměty leasingu vrátit, a neučinil tak, užíval je v rozporu s tím, za jakých podmínek mu byly k užívání svěřeny. Tím, že je nevrátil, ale ponechal je v objektu své společnosti, tyto odňal z dispozice pronajímatele.
Nejvyšší soud se z uvedených důvodů ztotožnil se závěry soudů prvního i druhého stupně a jen pro úplnost připomíná, že tyto soudy kromě jiného vzaly v potaz rovněž to, že obviněný byl v pozici jednatele leasingového nájemce pouze do doby, než se o tom, že byly smlouvy vypovězeny, dozvěděl. Současně soudy zcela přiléhavě převedení obchodního podílu na J. K. ke dni 2. 9. 2008 posoudily jako zastírací manévr obviněného ve snaze zbavit se trestní i jakékoli jiné odpovědnosti za toto své jednání. Správně však v celkovém jednání obviněného shledaly, že s ohledem na shora uvedené okolnosti se nejednalo jen o přechodný jev, ale že šlo o snahu si věci trvale ponechat. Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů shledal, že zločin zpronevěry byl dokonán okamžikem, kdy obviněný, ač řádně obeznámen, neuposlechl výzvy k vrácení předmětů leasingu leasingovému pronajímateli, a předměty leasingu nevrátil. Pokud si je i poté ponechal, stalo se tak v rozporu s účelem jejich svěření. Není přitom rozhodné, že je fakticky nevyužíval, ani to, že jej vlastník opakovaně neupomínal či sám věci z jeho moci neodňal. Z hlediska závěru o naplnění znaků zločinu zpronevěry nejde o skutečnosti rozhodné ani, když u vysokozdvižného vozíku vytýkal vady, neboť odpovědnost za vady a otázky s tím související nemají žádný vztah k okolnostem, za nichž obviněný tento předmět leasingu zpronevěřil. Ze všech těchto důvodů lze shrnout, že soudy obou stupňů na podkladě obsahu spisu dostatečně a v souladu se všemi zákonnými podmínkami posoudily otázky a skutečnosti, které jsou pro správnost obviněným zpochybňovaných formálních znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry významné. V podrobnostech lze proto na odůvodnění napadených rozhodnutí pouze odkázat (viz strany 5 až 17 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 6 usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o subjektivní stránku, soudy rovněž pečlivě vysvětlily, že otázky zavinění a závěry o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, byly dostatečně objasněny, neboť bylo prokázáno, že chtěně předmět leasingu nevrátil, o čemž svědčí zejména jeho jednání ve vztahu k bodu 1), kde osobám pověřeným pronajímatelem úmyslně zabránil v převzetí vysokozdvižného vozíku. Rovněž o tomto úmyslu svědčí to, že společnost sice převedl dne 2. 9. 2008 na jinou osobu, avšak šlo o snahu zbavit se odpovědnosti, neboť jeho nástupcem byl J. K., bezdomovec, který tvrdil, že k tomu, aby společnost převzal, byl donucen čtyřmi muži, jež neznal a kteří poté, co pro něj přijeli bílým autem a donutili ho podepsat nějaké dokumenty, na nichž bylo napsáno ITALIA TRANSPORT, již od něj nic víc nechtěli.
Nevznikají proto pochybnosti o tom, že obviněný ve skutkových zjištěních popsaným jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Shledal-li Nejvyšší soud závěry o použité právní kvalifikaci správnými, nemohl přisvědčit výhradě obviněného, že se jednalo o občanskoprávní vztah a že nebylo nutné použít normy trestního práva. Obviněný se tím domáhal použití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, již lze aplikovat jen v případech společensky málo škodlivých. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, roč. 2012, sv. 66, č. 133).
Ze všech rozvedených skutečností, za nichž byl uvedený zločin spáchán, jde v projednávané věci o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně nebo občanskoprávních vztahů, neboť byť se poškozená společnost mohla svých práv domáhat cestou občanskoprávní, taková okolnost neznamená, že škodlivost činu zanikla nebo uvedené postupy zcela postačují. Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že byly naplněny znaky uvedeného trestného činu nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě, kdy obviněný poškodil majetková práva ČSOB Leasing, a. s., přičemž způsobená škoda přesáhla v souhrnu částku 1 mil. Kč. Společenskou škodlivost činu a jeho závažnost nadto zvyšuje fakt, že obviněný se trestného jednání dopustil v postavení jednatele společnosti, tedy statutárního zástupce oprávněného jménem společnosti jednat, zastupovat ji navenek vůči třetím osobám a pečovat o její majetek, jakož i o plnění jejích povinností. Tomu se však obviněný zcela zpronevěřil, čímž v zásadě v konečném důsledku poškodil nejen majetková práva leasingové společnosti, ale i pověst a dobré jméno společnosti, za niž jednal.
Nejvyšší soud proto ani v tomto směru obviněným v dovolání zmíněná pochybení v napadených rozhodnutích a jim předcházejícím postupu soudů neshledal.
Protože soudy všechny právní skutečnosti na základě skutkových okolností řádně zjistily a vyložily a správnost jejich rozhodnutí plyne z obsahu těchto rozhodnutí v konfrontaci s příslušným spisovým materiálem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/2004), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil a jehož závěry potvrdil také odvolací soud, je zcela správné a odpovídající zákonu.
Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová