ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.160.2014.3
sp. zn. 8 Tdo 160/2014-I-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání L. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 Nt 1857/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, bylo L. B. podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení. Toto usnesení napadl L. B. stížností, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal L. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Dovolatel měl za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení.
Namítl, že s ohledem na zásadu přiměřenosti (§38 tr. zákoníku), zákonné podmínky pro stanovení druhu a výměry trestu (§39 tr. zákoníku) a limitující podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u přečinů (§55 odst. 2 tr. zákoníku) lze mít důvodně za to, že by mu nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že nebyl v minulosti trestně stíhán, vedl řádný život, pochází z fungující a pečující rodiny, jeho osobní a rodinné poměry jsou stabilní a vytvářejí pozitivní prostředí, studuje vysokou školu a po propuštění z Psychiatrické léčebny v B. se dobrovolně podroboval ambulantnímu léčení, je uložení ochranného léčení v ústavní formě nepřiměřené (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02).
Podle názoru dovolatele neexistuje vysoká pravděpodobnost, že by se opakovaně dopustil závažnějšího útoku pod vlivem duševní poruchy. Uvedly-li soudy, že nebere léky a je ke svému zdravotnímu stavu nekritický, přičemž svůj závěr o jeho nebezpečnosti opřely o propouštěcí zprávu z Psychiatrické léčebny H. B., dopustily se dezinterpretace, neboť dovolatel nevysadil medikaci svévolně, nýbrž mu byla vysazena jeho ošetřujícím lékařem, psychiatrem MUDr. S. R., a zmíněná propouštěcí zpráva obsahuje doporučení k dlouhodobé psychoterapeutické léčbě; medikace je doporučována jenom jako „udržovací léčba“, jako prevence opětovné psychotické dekompenzace. Z propouštěcí zprávy nevyplývá, že by hrozila vysoká pravděpodobnost, že by se dopustil závažnějšího útoku proti zájmům chráněným trestním zákoníkem. Ze zprávy se podává, že dovolatel je prvopacient, u něhož není zřejmé, zda nějakou duševní poruchou vůbec trpí; podle zprávy je v popředí spíše osobnostní problematika. Zpráva uvádí, že je klidné povahy, v průběhu hospitalizace bez známek auto či heteroagresivity. Citovaná propouštěcí zpráva tudíž nedoplňuje závěry znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, nýbrž její hodnocení dovolatele zpochybňuje. Podle závěru aktuálního znaleckého posudku MUDr. Lucie Rolko ze dne 25. 9. 2013, který připojil k dovolání, je jeho psychický stav minimálně od ledna 2013 velmi dobře kompenzovaný, od této doby se neprojevily žádné příznaky duševní poruchy v pravém slova smyslu. V současnosti je devět měsíců bez nutnosti medikamentózní léčby, antipsychotika užíval pouze po dobu hospitalizace v psychiatrické léčebně, což se z dnešního pohledu jeví jako dostatečné, proto znalkyně navrhuje, aby L. B. nebyla uložena léčba ústavní, která v současnosti nemá žádné opodstatnění, ale léčba ambulantní.
Dovolatel s poukazem na lékařskou zprávu MUDr. S. R. ze dne 14. 8. 2013, připojenou k dovolání, namítl, že psychiatrickou pomoc dobrovolně vyhledal a psychiatra pravidelně navštěvoval. V jeho případě lze proto s ohledem na povahu jeho choroby, na jeho osobu, poměry a na léčebné možnosti očekávat, že legitimního cíle bude dosaženo i alternativami k ústavnímu ochrannému léčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS. 3654/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 456/2009). Došlo-li by ke zhoršení jeho zdravotního stavu, a to natolik, že by bezprostředně ohrožoval sebe nebo své okolí, mohlo by být podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, přistoupeno k jeho nedobrovolné izolaci, která by mohla podle §191e zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, trvat až jeden rok. Další, více restriktivní alternativou je znalkyní MUDr. Lucií Rolko doporučovaná ambulantní forma ochranného léčení.
Dále uvedl, že soudy navzdory existující judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1328/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2271/09) nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové, které jsou v rozporu s dalším provedeným dokazováním, zejména s výpovědí svědkyně Mgr. K. B., jakož i v rozporu s již zmíněnými závěry a doporučeními obsaženými v propouštěcí zprávě Psychiatrické léčebny H. B. a s k dovolání připojeným znaleckým posudkem MUDr. Lucie Rolko. V průběhu řízení navíc nedošlo k výslechu dalších relevantních osob, zejména ošetřujícího lékaře dovolatele MUDr. S. R., přičemž soudy nepřesvědčivě odůvodnily, proč považují pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě za nebezpečný.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, zrušil. Současně aby zrušil i všechna další rozhodnutí na uvedená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a dále aby sám hned ve věci rozhodl rozsudkem či věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že znalecký posudek předložený spolu s dovoláním je znaleckým posudkem vyhotoveným až po ukončení řízení o uložení ochranného opatření, a to s datem 25. 9. 2013, tudíž plně souhlasí se závěry soudů obou stupňů, zejména se závěrem soudu druhoinstančního, který se v rámci svého rozhodnutí vypořádával s totožnými námitkami dovolatele stran uložení ústavního léčení jeho osobě. Stížnostní soud správně poukázal na aktuální posudek znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, která byla u veřejného zasedání vyslechnuta, přičemž v rámci své výpovědi uvedla, že dovolatel nebral léky a k léčbě se stavěl zcela nekonstruktivně. Pobyt dovolatele na svobodě označila za nebezpečný nejen tato znalkyně, ale i ošetřující lékařka Psychiatrické léčebny v H. B. ve své propouštěcí zprávě, když doporučila dlouhodobější psychoterapeutickou léčbu dovolatele podpořenou medikamenty. V odůvodnění svého rozhodnutí druhoinstanční soud poukázal rovněž na snahu dovolatele a jeho matky, zdravotní sestry v léčebně v H. B., celou situaci bagatelizovat s tím, že dovolatel nebere žádné léky, z čehož vyvodil, že je zřejmé, že probíhající ambulantní léčba nemá terapeutické účinky. Uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení je podle názoru státní zástupkyně v daném případě zcela namístě, proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání L. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. S ohledem na konkrétní obsah dovolacích námitek je zjevné, že je lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je z hlediska posuzování otázky, zda bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení při splnění zákonem stanovených podmínek, dovolacím důvodem speciálním.
Z obsahu předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 Nt 1857/2013 nutno rekapitulovat, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, stálé výjezdové skupiny, ze dne 18. 10. 2012, č. j. ORI-68048-16/TČ-2012-0011SV, bylo proti obviněnému L. B. zahájeno trestní stíhání pro přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěnou dobu, cca od 18. 9. 2012 do 18. 10. 2012, 01:00 hod., v P., v ulici Š. a na dalších místech v P. vyhrožoval svým bývalým spolubydlícím – studentům bydlícím v podnájmu na adrese P., ulice Š., V. K., L. P., M. H., a Y. H., tím způsobem, že požadoval po poškozeném V. K., aby mu obstaral zbraň, a poté vše vyřídí, že musí zasáhnout proti všem čtyřem spolubydlícím, jeho výhrůžky se postupně stupňovaly, kdy dne 15. 10. 2012 vyhrožoval, že spolubydlící jsou nepřátelé, že je musí sejmout za každou cenu, a to i beze zbraně, a neustále po V. K. požadoval obstarání zbraně, dále výhrůžky pokračovaly dne 17. 10. ve 22:00 hod., kdy se osobně setkal s poškozeným V. K., na kterého křičel, kde má zbraň, a snažil se jej fyzicky napadnout, dále dne 18. 10. 2012 kolem 01:00 hod. opět v P., v ulici H., se potkal s poškozeným V. K., který šel do místa bydliště, zde jej fyzicky napadl tak, že na něj zezadu skočil a snažil se jej povalit na zem, což se mu nepodařilo vzhledem k fyzické převaze V. K., přesto se jej snažil mlátit pěstmi s tím, že to se spolubydlícími musí vyčistit, ať se zbraní nebo bez ní, dožadoval se vstupu do bytu, což mu ale poškozený V. K. odmítl, proto řekl, že si z vozidla vezme kuklu, aby měl krytí, a kolem 04:15 hod. dne 18. 10. 2012 se skutečně v kukle objevil před bydlištěm všech studentů na P., ulice Š., kde se přes lodžii snažil vniknout do bytu studentů, to se mu ale nepodařilo, neboť nepřekonal zasklení lodžie, když jednání obviněného u poškozených vzbuzovalo postupným časem čím dál větší obavu o svůj život a zdraví, a že obviněný dokoná své výhrůžky, které neustále stupňuje, a stoupá jeho agresivita.
Trestní stíhání L. B. pro přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v době od 18. 9. 2012 do 01.00 hod. dne 18. 10. 2012, zejména v P., Š., v bytě, ale i na dalších, doposud přesně neustanovených místech v P., kdy se situoval do postavení vojáka, policisty, příslušníka ÚOOZ, svému spolubydlícímu V. K. sdělil, že musí zasáhnout proti společnosti a očistit ji, neboť policie je v rozpadu, pověřil ho, aby mu obstaral střelnou zbraň, trpěl utkvělou představou, že spolubydlící L. P., M. H., Y. H. (správně H. Y. N.) i V. K. jsou příslušníci kontrarozvědek různých cizích států a bude muset proto zasáhnout a zlikvidovat je – sejmout za každou cenu (otravou nebo elektrickým výbojem) – jindy V. K. považoval za spojence, kdy v součinnosti s ním založí v bytě v Š. ulici základnu, odkud bude vše řídit, neboť to vyžaduje záchrana státu od cizích rozvědčíků, jednou mu poslal SMS, že je v přístavišti lodí na V., kde čeká na leteckou podporu a požadoval od něj vyslání čtyřčlenného týmu na zásah, přičemž vše vyvrcholilo dne 18. 10. 2012 ve večerních hodinách, kolem 22.00 hod., kdy V. K. fyzicky napadl proto, že jej neuposlechl a neobstaral mu střelnou zbraň, ze zadu na něj skočil v úmyslu povalit jej na zem, bil jej pěstmi, říkal přitom, že musí jít s ním do bytu, kde to musí vyčistit se zbraní, nebo bez ní, v čemž mu však V. K. za použití úskoku zabránil, od tohoto úmyslu však obviněný neustoupil a v 01.00 hod. zamaskovaný kuklou byl přistižen na lodžii bytu, jak se pokouší dovnitř bytu bývalých spolubydlících V. K., L. P., M. H. a H. Y. N. současně v bytě přítomných, kteří proto přivolali hlídku Policie České republiky, bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 1 Zt 408/2012, které nabylo právní moci 29. 1. 2013, zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný v době činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podal dne 26. 4. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 návrh, aby L. B. uložil podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení ústavní formou.
Soud prvního stupně návrhu státního zástupce vyhověl, ale ochranné ústavní psychiatrické léčení uložil podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že bylo nepochybně prokázáno, že proti L. B. bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž toto trestní stíhání bylo již citovaným pravomocným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 zastaveno z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Dále pak konstatoval, že svůj závěr o uložení ochranného léčení (v rozporu s výrokem usnesení uvádí, že se tak stalo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku) opřel jednak o závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, z nichž vyplývá, že pobyt jmenovaného je pro společnost z psychiatrického hlediska vysoce nebezpečný, a dále také vyšel z propouštěcí zprávy Psychiatrické léčebny H. B., jejíž obsah s finálním doporučením dlouhodobější psychoterapeutické léčby a medikace rekapituloval. Připomněl, že L. B. a ani jeho matka, zdravotní sestra zaměstnaná v Psychiatrické léčebně v H. B., nechtějí připustit, že dovolatel trpí duševní poruchou, celou situaci se snaží bagatelizovat, posuzovaný sám se léčení nepodrobuje, psychoterapeutickou léčbu nenastoupil, léky nebere. Uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní bylo podle soudu opodstatněno požadavkem ochrany společnosti před možnými následky neléčené duševní poruchy, která je pro společnost nebezpečná a pro kterou jmenovaný není za své činy trestněprávně odpovědný (str. 3 usnesení).
Soud druhého stupně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a akcentoval, že tento soud správně připomněl, že pobyt jmenovaného na svobodě označuje za nebezpečný nejen znalkyně MUDr. Gabriela Leblová, ale i ošetřující lékařka Psychiatrické léčebny v H. B.. Reagoval i na výhrady, jež se vztahovaly k ambulantnímu psychiatrickému léčení v Mostě, a uzavřel, že jestliže se L. B., podporován svojí matkou, snaží věc bagatelizovat a nebere žádné léky, pak probíhající ambulantní léčba nemá potřebné terapeutické účinky a je nezbytné uložit ochranné ústavní psychiatrické léčení (str. 2 usnesení).
Především je třeba soudům obou stupňů vytknout, že uložení ochranného léčení nemá v ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku žádný zákonný podklad. Podle citovaného ustanovení soud může uložit ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Jak ovšem soud prvního stupně správně akcentoval, trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek bylo z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Důsledkem tohoto závěru je, že čin obviněného nelze kvalifikovat jako trestný čin, ale za splnění dalších podmínek jako čin jinak trestný.
Správně měl proto soud prvního stupně reálně uvažovat o uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, jak ostatně navrhoval i státní zástupce a jak též zmínil v odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. l tr. zákoníku jsou totiž stanoveny tak, že soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu sankcí podle §36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení §38 odst. l tr. zákoníku, §96 odst. l tr. zákoníku.
Splnění všech uvedených zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku (tzv. obligatorní léčení) je soud povinen dokazovat. Okolnost, že se jmenovaný dopustil činu jinak trestného, musí být rovněž prokázána, soud není vázán usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz č. 24/1992-I. Sb. rozh. tr.). Těmito otázkami se soud prvního stupně v procesu dokazování (viz č. l. 15 až 18) a ani v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval a nevypořádal se s nimi (za dostačující nelze považovat zmínku o tom, že ze spisového materiálu soud zjistil, že poškození shodně popsali jednání posuzovaného L. B. – viz str. 3 usnesení). Ani soud druhého stupně v tomto ohledu žádnou nápravu nezjednal. Proto na soudu prvního stupně bude, aby takto vytknutý nedostatek odstranil a na podkladě provedeného dokazování odůvodnil závěr, zda na dovolatele třeba pohlížet jako na pachatele činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Vedle nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost pachatele činu jinak trestného je podmínkou pro uložení ochranného léčení skutečnost, že v době rozhodování o tomto ochranném opatření je prokázáno, že i v té době je pobyt takové osoby na svobodě nebezpečný tím, že je vysoce pravděpodobné, že pod vlivem duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu č. 11/1974, 23/1979, č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
Jak dovolatel přiléhavě připomněl, Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 podrobil podmínky uložení tohoto ochranného opatření testu přiměřenosti. Upozornil, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Poznamenal, že přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost (nyní srov. povaha a závažnost činu jinak trestného), nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je na místě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, u něhož by bylo na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10).
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel relevantně namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, a to proto, že uložení ochranného léčení v ústavní formě není přiměřené spáchanému činu, že není naplněna podmínka nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě a že není naplněna podmínka subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.
Z ustanovení §96 odst. l tr. zákoníku vyplývá, jak již bylo uvedeno, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Ta je v případě ochranných opatření, mezi něž náleží i ochranné léčení, vymezena negativně, tedy tak, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (činu jinak trestného) a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to podle okolností případu ani v ambulantní formě (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr.). Samo doporučení znalce-lékaře, zda je či není vhodné uložit ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí soud může učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů (k tomu č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě nebezpečný. Nezbytné je také dodat, že při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost v konkrétním případě činu jinak trestného a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (k tomu č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
Závěr o nebezpečnosti pobytu L. B. na svobodě soudy učinily především na podkladě té části znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v níž znalkyně MUDr. Gabriela Leblová označila jeho pobyt na svobodě pro společnost z psychiatrického hlediska za vysoce nebezpečný. Současně se opřely o závěry propouštěcí zprávy Psychiatrické léčebny v H. B., v nichž bylo obsaženo doporučení ošetřující lékařky dlouhodobější psychoterapeutické léčby a medikace. Otázku přiměřenosti ústavního ochranného léčení soudy vyřešily především konstatováním, že jeho uložení je nezbytné z důvodu ochrany společnosti před možnými následky neléčené duševní poruchy dovolatele, která je pro společnost nebezpečná a pro kterou není za své činy trestněprávně odpovědný. On sám se léčení nepodrobuje, celou situaci, podporován svojí matkou, bagatelizuje, psychoterapeutickou léčbu nenastoupil a nebere léky.
Ze závěrů znaleckého posudku znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, jakož i její výpovědi ve veřejném zasedání dne 29. 5. 2013 se podává, že posuzovaný v inkriminované době trpěl akutní psychotickou poruchou, v důsledku čehož byly vzhledem k vyšetřovanému skutku jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost chování a toto jednání dále ovládat zcela vymizelé. Pobyt posuzovaného na svobodě byl i podle její výpovědi ve veřejném zasedání z úzce psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný, neboť „hrozí deliktní jednání z chorobné motivace“ (č. l. 73). Ve veřejném zasedání znalkyně uvedla, že „tento typ poruch má za následek, že by mohl nebezpečně reagovat“ (č. l. 16). Tyto závěry znalkyně, aniž by je dovolací soud zpochybňoval a zdravotní stav dovolatele zlehčoval, však svojí vágností nedávají spolehlivý podklad pro právní závěr učiněný soudy, které se navíc nevypořádaly s otázkou povahy a závažnosti činu jinak trestného, jehož se měl dovolatel dopustit. Náležitá pozornost nebyla věnována ani zjištění, že po propuštění z psychiatrické léčebny dne 14. 11. 2012 dovolatel dobrovolně docházel do Psychiatrické ambulance PSYCHÉ, s. r. o., k MUDr. S. R., že podle dostupných zjištění nebyly v jeho chování zaznamenány žádné excesy, podezření ze spáchání deliktního jednání. Úvaha o možném opakování deliktního jednání tak není reálně podložena. Jinými slovy, nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, má podle dosavadních závěrů soudu jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, což je pro přesvědčivé rozhodnutí o nutnosti ochranné ústavní psychiatrické léčby nedostačující.
O uložení ochranného léčení tak bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, a to ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. Na soudu prvního stupně, kam se věc rozhodnutím dovolacího soudu vrací, bude, aby se pečlivěji zabýval všemi zákonnými podmínkami pro uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení. Aby tak mohl učinit, je vhodné, aby si vyžádal nové poznatky o chování L. B. v uplynulém období (zejména po rozhodnutí soudů v dané věci), o jeho návštěvách v označené psychiatrické ambulanci v Mostě, aby nové informace předložil znalkyni MUDr. Gabriele Leblové a požádal ji o doplnění znaleckého posudku. Bude-li zapotřebí ke spolehlivému rozhodnutí o ochranném léčení opatřit a provést důkazy další, bude na soudu, aby tak učinil. Teprve poté bude moci náležitě posoudit, zda je nezbytné ochranné psychiatrické léčení ukládat a v jaké formě.
Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch dovolatele, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková