ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.689.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 689/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 4 To 412/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 72/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 7 T 72/2010, byl obviněný M. L. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jichž se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [ad bod 1) výroku o vině], a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. taktéž ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [ad bod 2) výroku o vině]. Za uvedené trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnou P. C. zaplatil poškozené Kooperativa Pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747 (pozn.: uvedené sídlo vymazáno dne 2. 7. 2012; dne 2. 7. 2012 zapsáno sídlo Praha 8, Pobřežní 665/21), na náhradě škody částku 9.718,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné P. C.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. L. a P. C. označených trestných činů dopustili tím, že
1) dne 26. 7. 2009 kolem 16.45 hod. v O. okr. T., v H. ulici v přízemí na chodbě domu, poté, co nezl., otevřela dveře od bytu, strčil obviněný M. L. do dveří nohu, a přestože nezletilá nechtěla, aby do bytu vstoupil s tím, že doma nejsou rodiče, oba obvinění do bytu vstoupili v úmyslu zde něco odcizit, kdy obviněná P. C. požádala nezletilou o sklenici vody a zatím co nezletilá šla pro sklenici vody do kuchyně, stála obviněná P. C. ve dveřích a bránila tak nezletilé ve vstupu do předsíně, obviněný M. L. prohledal obývací pokoj, kde však nic nenalezl, dále předsíň bytu, kde odcizil 1 pár bot nezjištěné hodnoty, a poté oba obvinění z bytu odešli;
2) téhož dne kolem 16.55 hod. znovu v O. v H. ulici v prodejně potravin v domě nejprve obviněná P. C. požadovala po poškozené prodavačce P. N., aby otevřela kasu a vydala jí peníze, přičemž vešla za prodavačkou za prodejní pult, zde jí chytla za ruce, na to poškozená ve strachu nijak nereagovala, proto si obviněná vzala peníze z kasy sama, obviněný M. L. se mezitím nahnul přes prodejní pult a vzal 2 kartony cigaret zn. Ronson, poškozená poté utekla z obchodu ven na ulici, kdy oba dva obvinění vzápětí vyšli z obchodu za ní a obviněný M. L. vynášel z obchodu přepravku s kartony cigaret, čímž poškozené majitelce obchodu V. K. způsobili škodu na odcizené finanční hotovosti ve výši 2.500,- Kč a škodu na odcizených cigaretách ve výši 9.778,90 Kč, tedy dohromady 12.279,- Kč, ke zranění poškozené P. N. nedošlo.
Označený rozsudek napadl obviněný M.L. odvoláním směřujícím proti výroku o vině pod bodem 2) a proti výroku o trestu. Odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 4 To 412/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl nesprávně právně posouzen.
Podle názoru obviněného zmíněný skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž v něm lze spatřovat maximálně znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Jak ve své výpovědi potvrdila sama poškozená P. N., obviněný proti ní neužil ani násilí, ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Obviněný též popřel závěr soudu, že se uvedeného činu dopustil po předchozí vzájemné dohodě se spolupachatelkou P. C. Takový závěr nemá podle něj oporu v žádném z provedených důkazů, jedná se o pouhý předpoklad soudu, o čemž lze mít důvodné pochybnosti. Obviněný zdůraznil, že podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného by měly nastíněné skutečnosti vyznít v jeho prospěch, nikoliv opačně.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 4 To 412/2013, jakož i na ně obsahově navazující rozhodnutí zrušil, a aby poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., anebo aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Kromě vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda se obviněný M. L., který se zmocnil věci cizí a který při tom vůči poškozené P. N. neužil na rozdíl od spoluobviněné P. C. ani násilí, ani pohrůžky bezprostředního násilí, dopustil ve spolupachatelství trestného činu loupeže.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, publikované pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, publikovaný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009). Pokud jde o úmysl směřující ke spáchání trestného činu, ten se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale musí zahrnovat také spáchání činu společným jednáním (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Z výše uvedeného vyplývá, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Postačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, jímž je zmocnění se věci cizí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, publikované pod č. 3371/1929 Sb. rozh. NS, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, publikovaný pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Správně se proto jako spolupachatelé na loupeži posuzují nejen ti členové skupiny, kteří naplňují svým vlastním jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ale i ti členové, kteří po společné dohodě, výslovné nebo konkludentní, naplňují každý jen některé ze znaků skutkové podstaty, která je pak naplněna ve svém celku jen souhrnem jednání všech pachatelů – např. jeden pachatel uskutečňuje násilí, druhý se při tom zmocňuje věcí napadeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1971, sp. zn. 11 To 3/71, publikované pod č. 67/1971 Sb. rozh. tr., č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu spočívalo protiprávní jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2) v tom, že poté, co se spoluobviněnou P. C. vešel do prodejny potravin a jmenovaná spoluobviněná požadovala po poškozené prodavačce P. N., aby otevřela kasu a vydala jí peníze, což poškozená odmítla, načež ji spoluobviněná chytila za ruce, odstrčila ji a peníze si z kasy vzala sama, nahnul se nad prodejní pult a vzal zde 2 kartony cigaret a následně z prodejny se spoluobviněnou odešel, přičemž vynášel přepravku s kartony cigaret.
Soudy se nedopustily nesprávného právního posouzení skutku, kvalifikovaly-li jednání obviněného jako trestný čin loupeže, jehož se dopustil jako spolupachatel, podle §9 odst. 2, §234 odst. 1 tr. zák., jelikož všechny zákonné znaky spolupachatelství k tomuto trestnému činu byly naplněny. Nalézací soud správně zdůraznil, že ačkoliv obviněný sám násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se věci cizí proti poškozené neužil, společným jednáním se spoluobviněnou danou skutkovou podstatu trestného činu naplnil, neboť využil počínání spoluobviněné, která vůči poškozené uskutečňovala násilí, a zmocnil se cigaret, tedy věci cizí, a následně nejen tyto cigarety, ale i další umístěné v přepravce z obchodu vynášel (viz strana 8 rozsudku). Odvolací soud na jeho právní závěry opodstatněně odkázal (viz strana 4 usnesení). Jak již bylo shora naznačeno, z hlediska spolupachatelství na loupeži není rozhodné, že se obviněný osobně násilí nedopustil. Podstatné je, že byl s jednáním spoluobviněné minimálně srozuměn a že takového jednání využil. Co do námitky stran neexistence předchozí vzájemné dohody, nutno poukázat na skutečnost, že jak obviněný, tak i spoluobviněná při svých výpovědích potvrdili, že šli do prodejny krást, že byli domluveni, že spoluobviněná prodavačku zabaví a obviněný mezitím odcizí zboží (č. listu 29, 327). Jejich předchozí vzájemná dohoda o tom, že společným jednáním naplní znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže, byla svým charakterem zjevně dohodou výslovnou. O společném úmyslu zmocnit se věcí cizích tedy není žádných pochyb. Předchozí vzájemná dohoda a způsob provedení činu dokládá, že spoluobvinění chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně majetku [§4 písm. a) tr. zák.]. Současně není pochyb o tom, že obviněný M. L., který do prodejny šel se záměrem krást, který byl se spoluobviněnou dohodnut, že tato prodavačku zabaví, čehož on využije a zboží odcizí, věděl, že obviněná, která po poškozené na místě činu požadovala vydání peněz a následně se k poškozené do prostoru kasy s nadávkami poškozené adresovanými přiblížila (srov. výpověď poškozené, č. listu 35), poškozenou chytla za ruce a sama si peníze z kasy vzala, zjevně uskutečňuje vůči poškozené násilí, byť nepříliš intenzivní, čímž porušuje zájem na ochraně osobní svobody, a byl s tím srozuměn. Obviněný spoluobviněné nikterak v jejím počínání nebránil, jejího jednání naopak využil ke zmocnění se věcí cizích, jež následně z prodejny vynášel. Spoluobvinění na místě činu jednali ve vzájemné shodě, na základě předchozí vzájemné dohody, byť co se týče užitého násilí, dohody konkludentní, vzniklé a vyplynuvší z konkrétního průběhu děje na místě činu.
Dovolací soud proto shledal, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., §9 odst. 2 tr. zák., neboť v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou soudů posoudily všechny zjištěné rozhodné skutečnosti. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné, pročež Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková