ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.909.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 909/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 6 To 4/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 13/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 48 T 13/99, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil celkem čtrnácti dílčími útoky popsanými v bodech 1. až 14. (v obžalobě označenými pod body 1., 4. až 10., 14. až 16., 18., 21., 24., 28) v zásadě tak, že na různých místech České republiky, zejména v P., O., O., Z. a jinde, v době od 13. 2. 1997 do 9. 10. 1997, kdy byl dne 13. 11. 1997 zadržen orgány Policie České republiky, na základě předchozí dohody s dalšími i dosud neustanovenými osobami na vylákání předem vytipovaných osobních automobilů od různých leasingových společností, vědom si, že tato vozidla budou převezena z České republiky přes P. do B. a tam prodána, jak sám, tak i prostřednictvím vytipovaných osob, kterým vyplatil nebo sliboval odměnu, tyto vybavoval padělanými nebo pozměňovanými doklady předstírajícími solventnost těchto osob pro uzavírání leasingových smluv, penězi potřebnými na akontaci s tím, že tyto osoby vozidla vylákají, vyvezou i v jeho součinnosti do B., a po jejich vývozu následně oznámí údajné odcizení těchto vozidel na Policii České republiky, za což následně obdrží další peníze z titulu vypořádání leasingových smluv. Takto jednal za konkrétních podmínek podrobně popsaných v bodech 1. až 14., v nichž vylákal vozidla různých značek, čímž způsobil celkovou škodu jednotlivým poškozeným ve výši nejméně 16.671.457,20 Kč.
Za tento zločin byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 6 To 4/2013, odvolání obviněného směřujícím proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 48 T 13/99 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání, protože proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Pro opodstatněnost použití uvedeného dovolacího důvodu vyšel z názoru, že na něj dopadají účinky rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“) na základě článku II. této amnestie. Obviněný tvrdil, že výjimku, na jejímž základě nelze amnestii použít, představuje pouze řízení proti uprchlému, které je vedeno právě v době vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013, pokud je trestní stíhání vedeno tak, že od jeho zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let a jde o trestný čin, za nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Podle obviněného v jeho trestní věci byla splněna předepsaná hlediska, neboť ke dni vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013 nebyl uprchlým, naopak již ode dne 12. 1. 2012 byl k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Jeho trestní stíhání rovněž trvalo více jak 8 let. Protože byly naplněny všechny čtyři kumulativně stanovené podmínky článku II amnestie, mělo být v jeho případě toto aboliční ustanovení aplikováno a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, pochybil, protože trestní stíhání bylo vedeno nepřípustně ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody uložený mu dovoláním napadeným rozhodnutím vrchního soudu.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství po obdržení opisu dovolání v písemném vyjádření k němu konstatoval, že dovolatel v něm v podstatě vyjadřuje nesouhlas s názorem, který v této trestní věci již dříve vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, zejména k výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“, podle něhož je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn. od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému a amnestii lze použít jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání k datu vyhlášení amnestie je po tomto odečtení delší než osm let. Jelikož tento názor je i nadále v souladu s názorem Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchní soud v Olomouci jej v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí respektoval, státní zástupce navrhl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve na podkladě předloženého spisového materiálu ověřil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté shledal, že dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jím obviněný vytýkal, že proti němu bylo nepřípustně vedeno trestní stíhání. Nepřípustnost trestního stíhání obviněný spatřoval v nepoužití aboličního ustanovení článku II. amnestie, čímž se obviněný domáhal naplnění skutečností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stínání (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Ve smyslu podaného dovolání se jedná o postup podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Když Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zkoumal, zda je toto dovolání důvodné.
Nejvyšší soud považuje nejprve za rozhodné zdůraznit, že v této konkrétní trestní věci rozhoduje již podruhé. V pořadí první dovolání podané nejvyšším státním zástupcem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněného směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013, jímž bylo podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. Š. pro tentýž skutek, který je i nyní přezkoumáván. Odvolací soud tímto svým v pořadí prvním v této věci vydaným rozhodnutím vyhověl odvolání obviněného, které směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2012, č. j. 48 T 13/1999-4522, jímž byl obviněný odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud tento rozsudek zrušil a trestní stíhání obviněného zastavil, neboť shledal, že obviněný je účasten amnestie podle článku II.
Nejvyšší soud uvedenému dovolání nejvyššího státního zástupce vyhověl a usnesením ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V obsahu tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně rozvedl na straně 3 až 8 obecné názory a závěry vztahující se k výkladu článku II amnestie, a na stranách 9 až 10 zdůraznil konkrétní důvody a okolnosti zjištěné v projednávané věci, a výslovně dovodil, proč toto aboliční rozhodnutí článku II amnestie v případě obviněného použít nelze. Konkrétně tak lze jen připomenout, že zde vyslovil právní názor na, že „ … trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému …“ je nutné vykládat tak, že se vychází „ze skutečné doby, po kterou se v průběhu neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému (§302 a násl tr. ř.), a od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo řízení proti uprchlému. Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie“. Tento právní názor aplikoval na fakta zjištěná z obsahu spisového materiálu, podle něhož byl v průběhu neskončeného trestního stíhání obviněný uprchlým po dobu šesti roků, šesti měsíců a čtrnáct dní. Nejvyšší soud proto od zjištěné délky neskončeného trestního stíhání trvajícího devět roků a deset dní odečetl dobu šesti roků, šesti měsíců a čtrnáct dní, kdy byl obviněný uprchlým a zjistil, že neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému trvalo dva roky, pět měsíců a dvacet šest dní“ .
Ze všech takto vyslovených a zdůrazněných skutečností Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný M. Š. je v této věci vyloučen z uvedené abolice podle článku II amnestie, neboť pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, netrvalo více než osm let.
Nutné je pro zřejmé nepochopení dovolatele zdůraznit, že uvedený právní názor vyslovený v této konkrétní věci v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, byl pro odvolací soud ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. závazným, což tento soud také plně respektoval. Proto také zcela správně v souladu s ním v nyní přezkoumávaném usnesení amnestii podle článku II. neaplikoval, ale postupoval tak, že odvolání obviněného zamítl, když výroky o vině a trestu shledal správnými. Plně respektoval uvedený a vyslovený právní názor, že obviněný M. Š. je vyloučen z použití amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, neboť článek II v této věci pro nenaplnění jeho podmínek, uplatnit nelze.
Odvolací soud tak plně dostál své povinnosti vyplývající z §265s odst. 1 tr. ř., neboť jako orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, byl vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud za stejného skutkového základu, z něhož vyšel pro svá východiska.
Nejvyšší soud navíc připomíná, že kromě toho, že odvolací soud postupoval v souladu s názorem vysloveným dovolacím soudem v této konkrétní věci, respektoval i tento právní názor jako obecné rozhodnutí schválené trestním kolegiem Nejvyššího soudu a uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v částce 4 roč. 2014 pod č. 17 s III. s právní větou ve znění: Při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému. To znamená, že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii“ .
K tomu je nutné zmínit, že respektování právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem vyplývá z postavení a role Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících pravomoci soudů, s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud (srov. čl. 92 Ústavy České republiky). Podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn, Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Z toho vyplývá, že stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů jsou zvláštním druhem soudního výkladu, který však podle obecně přijímaného názoru není právně závazný, přesto však je soudy zejména nižších stupňů zásadně berou za základ výkladu práva při řešení obdobných konkrétních případů. Je tomu tak jednak pro jejich přesvědčivost a věcnou autoritu Nejvyššího soudu, který je oprávněn stanoviska vydávat (srov. Šámal., P. Kdo je heretikem proti své vůli a kdo v souladu se svou vůlí. Trestně právní revue, roč. 2012, č. 2, s 30).
Ze všech uvedených skutečností a důvodů je zřejmé, že odvolací soud v projednávané věci nepochybil, jestliže neaplikoval podle požadavků obviněného článek II amnestie, když, jak již dříve v téže věci Nejvyšší soud vyslovil, v této věci nejsou splněna zákonná a výkladová hlediska pro jeho použití. Správně proto, když přezkoumal správnost výroku a o vině, považoval prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 48 T 13/99, jímž byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za zákonný, a proto odvolání obviněného proti němu podané jako nedůvodné zamítl.
Protože Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů nezjistil v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku vady, které v dovolání obviněný vytýkal, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy obviněným požadovaný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody uložený mu dovoláním napadeným rozhodnutím vrchního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová