ECLI:CZ:NS:2015:11.TCU.106.2015.1
sp. zn. 11 Tcu 106/2015-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání návrh ministra spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 11 Nt 51/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 14 To 57/2015, o přípustnosti vydání B. T., k trestnímu stíhání do Ruské federace, a rozhodl takto:
Podle §95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 11 Nt 51/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 14 To 57/2015, z a m í t á .
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 11 Nt 51/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 14 To 57/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k opětovnému projednání a rozhodnutí po doplnění dokazování.
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto tak, že vydání B. T., k trestnímu stíhání do Ruské federace pro spáchání trestného činu podvodu podle č. 4 čl. 159 trestního zákoníku Ruské federace je přípustné.
Výrok tohoto usnesení současně obsahoval vymezení skutku, kterým měla vyžádaná osoba skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit. Z podnětu stížnosti vyžádané osoby se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 14 To 57/2015 ze dne 2. července 2015 podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení ve výroku o přípustnosti vydání /bod 1) výroku krajského soudu/. Výrok, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti vyžádané osoby o propuštění z předběžné vazby, zůstal nedotčen.
Vrchní soud dále rozhodl tak, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. v platném znění je vydání B. T., k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle č. 4 čl. 159 trestního zákoníku Ruské federace (ve znění federálního zákona ze dne 7. 3. 2011, č. 26–FZ) přípustné, a to za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace uvedených v žádosti o vydání ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 81/3-747-14.
Dalším výrokem tohoto usnesení vrchní soud zamítl stížnost vyžádané osoby proti výroku napadeného usnesení pod bodem 2) /rozhodnutí o dalším trvání vazby/.
Výrok usnesení vrchního soudu dále obsahuje i vymezení skutku, pro který je vyžádaná osoba vydávána do Ruské federace, tedy kterého se měla dopustit.
Protože popis skutku je příliš rozsáhlý a jeho doslovná citace v usnesení Nejvyššího soudu by byla nadbytečná, lze pouze v kostce konstatovat, že vyžádaná osoba je v Ruské federaci stíhána pro trestný čin podvodu podle již výše zmíněných ustanovení trestního zákoníku Ruské federace, kterého se měla dopustit tím, že jako jediný společník společnosti „Komercia Sibir“, a v období květen – červen 2007 současně jako finanční ředitel společnosti zneužila své postavení a za použití fiktivních dokumentů, jejichž výrobu zrealizovala, podvodně rozkrádala majetek společnosti FS „Eurokommerc“ u.a.s., získané finanční prostředky si přivlastnila a použila pro svoji potřebu, přičemž zmíněné společnosti způsobila škodu ve výši 15 790 425 rublů a 80 kopějek.
V návrhu na přezkum uvedených rozhodnutí ministr spravedlnosti vymezuje 4 okruhy důvodů, pro které považuje rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání vyžádané osoby za problematické, resp. vadné. Prvním je podle mínění ministra nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Tu spatřuje ministr v nedostatečně podrobném odůvodnění, ze kterého by bylo patrno, kterými důvody nepřípustnosti se soud zabýval a k jakým závěrům ohledně nich dospěl a na základě jakých důkazů. Dále uvádí, že ani krajský soud ani vrchní soud v rozhodnutích neuvedly, jak by skutek, jehož se měla vyžádaná osoba dopustit, byl kvalifikován českým trestním právem.
Soudy měly bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, což jak soud prvního stupně, tak vrchní soud opomenuly.
Další výtka směřuje k tomu, že dle názoru navrhovatele soudy při posuzování přípustnosti vydání neposuzovaly tuto otázku z hlediska možného rozporu s mezinárodními závazky plynoucími pro Českou republiku ze smluv o lidských právech a svobodách. Ministr spravedlnosti má na mysli posouzení případného vydání z hlediska nebezpečí „špatného zacházení“. V návrhu poukazuje na to, že není zřejmé, na základě jakých důkazů a okolností dospěl vrchní soud k závěru, že trestní řízení vedené vůči vyžádanému v Ruské federaci nebude odporovat zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Ministr k tomu namítá, že soudy neměly spolehlivé a objektivní důkazy o situaci ve vyžadujícím státě, jako jsou podle jeho názoru např. zprávy Amnesty International. Dodává, že podle názoru Evropského soudu pro lidská práva nutno posoudit, zda v daném případě hrozí tzv. „reálné riziko“, že vydaná osoba bude v cílové zemi mučena nebo vystavena nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Poukazuje i na to, že v rozhodnutí o přípustnosti vydání je soud povinen podle rozsudku ESLP vzít v potaz předvídatelné důsledky vydání vyžádané osoby do vyžadujícího státu s ohledem na tamní celkovou situaci, osobní situaci této osoby, jakož i diplomatické záruky, byly-li vyžadujícím státem poskytnuty.
Vrchní soud sice mohl zohlednit diplomatické záruky, ale tyto dle názoru navrhovatele nejsou ani nemohou být jediným či rozhodujícím faktorem pro rozhodnutí o vydání dotyčné osoby. Je nezbytné se vždy zaměřit komplexně na veškeré okolnosti případu, na to, zda dotyčné osobě v daném státě nehrozí reálné nebezpečí špatného zacházení.
Dále se v návrhu navrhovatel zabývá otázkou, zda případné vydání dotyčné osoby není v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Uvádí, že vrchní soud se nezabýval dostatečně tvrzením B. T., že má těžce nemocnou dceru, o kterou musí pečovat a hradit jí nákladnou léčbu. Mimo to vrchní soud, aniž by zdůvodnil, jak k tomuto závěru došel, konstatoval, že se nejedná o jeho vlastní dceru.
S odkazem na rozhodnutí ESLP dospívá ministr spravedlnosti v této otázce k závěru, že nelze jednoznačně tvrdit, že by vydání vyžádané osoby bylo takovým zásahem do jejího soukromého života, který by měl za následek porušení článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, avšak soudy se měly touto otázkou podrobně zabývat a posoudit proporcionalitu porušení článku 8 k legitimnímu cíli, kterým je veřejná bezpečnost, tj. vyšetření a posouzení trestné činnosti, které se měl dopustit vyžádaný na území Ruské federace.
V závěru ve svém návrhu ministr spravedlnosti konstatuje, že vzal-li Vrchní soud v Praze rozhodující jako druhoinstanční soud o přípustnosti vydání v úvahu pouze diplomatické záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ruské federace, aniž by hodnotil celkovou situaci ve vyžadujícím státě a vzal mimo jiné v potaz i zprávy o stavu lidských práv v dané zemi, resp. nevypořádal se s námitkami vydávaného ohledně jeho osobních poměrů, nezkoumal dostatečně všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohly stát překážkou vydání a neodstranil tak v dostatečné míře nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyvstávají tedy pochybnosti o správnosti předmětného usnesení o přípustnosti vydání. Proto v souladu s ustanovením §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k doplnění dokazování a k následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.
Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí. S názorem ministra spravedlnosti o vadnosti zejména rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se však neztotožnil. Pokud jde o údajnou nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí z důvodu nedostatečně podrobného odůvodnění, z něhož by bylo zřejmé, kterými důvody nepřípustnosti vydání se soud zabýval, a jeho úvahy o této otázce lze poukázat na str. 15 – 17 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Zde vrchní soud výslovně zmiňuje všechny pro tento případ právně relevantní důvody nepřípustnosti vydání se závěrem, že je v této věci neshledal.
Lze souhlasit s návrhem v tom, že vrchní soud si nevyžádal zprávy o situaci v oblasti ochrany lidských práv ve vězeňství a justičním systému Ruské federace. Jak však plyne z rozhodnutí, vycházel z obecně známých faktů a na jejich základě konstatuje existenci deficitů v justičním systému a v oblasti vězeňství v Ruské federaci. Poukazuje přitom na zprávy orgánů a organizací sledujících tuto problematiku. Vzhledem k tomuto konstatování vrchní soud zřejmě považoval za nadbytečné vyžadování dalších zpráv k této otázce, které by nutně pouze obecně konstatovaly ne příliš dobrou situaci. Přitom vrchní soud současně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž nevyplývá, že by vydání do Ruské federace bylo obecně nepřípustné, ale že nepřípustnost vydání je dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2816/11 doslova uvádí, že pro vyslovení nepřípustnosti vydání s odkazem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení nepostačí popis dílčích incidentů, k nimž docházelo v minulosti, ale musí být dáno konkrétní nebezpečí ve vztahu k vydávané osobě.
Pokud jde o přítomné další zprávy k situaci ohledně ochrany lidských práv v ruské federaci, je třeba ještě uvést, že z judikatury ESLP plyne, že je zejména na vyžádané osobě, aby předložila důkazy, že existují vážné důvody věřit, že pokud bude vydána, bude vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 (rozsudek ESLP Saadi proti Itálii z 28. 2. 2008, č. 37201/06 a rozsudek Othman proti Spojenému království ze 17. 1. 2012, č. 8139/09).
Takovou zprávu B. T. předložil až v průběhu řízení před Nejvyšším soudem, když o ni požádal Amnesty International. Zpráva sice popisuje obecně známé nedostatky ve fungování justice Ruské federace včetně faktu, že mučení a jiné špatné zacházení nadále zůstává rozšířenou praktikou, neplyne z ní však, že by v této konkrétní věci hrozilo vydávané osobě konkrétní nebezpečí. Tak se v podstatě potvrzuje důvodnost výše zmíněného postoje a postupu vrchního soudu.
Minstr spravedlnosti ve svém návrhu vytýká jak krajskému tak vrchnímu soudu, že ve svých rozhodnutích neuvádějí expressis verbis právní kvalifikaci jednání vyžadované osoby podle českého práva. K tomu však považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že z celého rozhodnutí krajského soudu plyne, že se ztotožnil s názorem, který ve svém návrhu uvedl státní zástupce, že totiž jednání B. T. vykazuje i podle českého trestního práva znaky trestného činu podvodu a je stejně tak jako v Ruské federaci ohroženo trestem odnětí svobody až na 10 let a není promlčeno. Vrchní soud v Praze se s tímto závěrem ztotožnil a i když to výslovně neuvedl, je zřejmé z obsahu jeho rozhodnutí, že jednání rovněž považoval za majetkový delikt. Podle názoru Nejvyššího soudu za této situace trvat na tom, aby byla v odůvodnění rozhodnutí uvedena výslovně právní kvalifikace podvodu, by byl čirý formalismus.
Nejvyšší soud chce ještě zdůraznit význam garancí, které poskytla ruská strana, konkrétně Generální prokuratura Ruské federace. Neztotožňuje se s názorem ministra spravedlnosti o jakési druhořadosti významu těchto garancí a domnívá se, že tyto záruky poskytnuté orgánem členského státu Rady Evropy a smluvní stranou Úmluvy jsou důležitým faktorem pro rozhodnutí v konkrétním případě, významnějším jako povšechné zprávy o stavu lidských práv v zemi již proto, že jejich eventuální nedodržení by vážně podkopalo důvěryhodnost státu, který je poskytl a vedlo by k odmítavým stanoviskům České republiky (ev. dalších států EU) k dalším žádostem Ruské federace o vydání. Obsah těchto garancí rozhodnutí vrchního soudu sumarizuje na str. 17-18, stejně také jako vrchní soud i Nejvyšší soud považuje tyto garance za dostatečné a kontrolovatelné, takže jsou způsobilé zamezit případnému možnému porušení práv vyžádané osoby a zároveň umožňují kontrolu jejich plnění. Konec konců i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shamayev a další proti Gruzii a Rusku ze 14. 4. 2005, č. 36378/02, výslovně potvrzuje důležitost takovýchto garancí, pokud jsou vydány generálním prokurátorem, který v ruském systému dohlíží nad činností všech prokurátorů v ruské federaci, které pak zastupují veřejnou žalobu před soudy a současně orgány veřejné žaloby plní dozorovou roli ve vztahu k právům vězňů a mají právo bez omezení navštěvovat věznice a dohlížet nad místy vazby. Obdobné stanovisko zaujal ESLP i ve věci Chentiev a Ibraghimov proti Slovensku ze 14. 9. 2010, č. 21022/08 a 51946/08.
Návrh vytýká rozhodnutí vrchního soudu ale i rozhodnutí krajského soudu, že se nevypořádaly dostatečně s možným porušením práva na respektování rodinného a soukromého života, a to zejména v souvislosti s tím, že B. T. uváděl, že má těžce nemocnou dceru, o kterou musí pečovat a hradit jí nákladnou léčbu. Kromě toho Vrchní soud v Praze konstatoval, že dotyčná není dcerou vydávaného, ale dcerou jeho družky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vlastně sám B. T. poněkud mlžil, pokud jde o vztah s jeho dcerou. Jeho vyjádření nebyla přesná a šlo z nich vyvodit, že se jedná o dceru jeho družky, o kterou on sice pečuje, ale není jejím pokrevním otcem. Takové mlhavé vyjádření je např. na č. l. 28 spisu. Ale podle názoru Nejvyššího soudu otázka, zda dotyčná je pokrevní dcerou vyžádaného a nebo je dcerou jeho družky, která s ním žije ve společné domácnosti a o kterou pečuje, tedy v podstatě spolu žijí rodinným životem, není nijak podstatná. K tomu je třeba ještě uvést, že se jedná o již mladou ženu, která bude mít zanedlouho 18 let. Kardinální otázkou tedy je, zda vydání jako zásah do soukromého života by bylo v tomto případě porušením čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a nebo zda má v tomto případě přednost ochrana veřejné bezpečnosti, tj. vyšetření a posouzení trestné činnosti, které se měl B. T. dopustit. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v případě vydání B. T. zůstane v České republice dcera B. T. spolu se svojí matkou, jinými slovy péči a pomoc při řešení jejích zdravotních problémů bude zajišťovat právě matka, odhlédneme-li od toho, že se jedná v podstatě již o dospělou ženu, takže nepochybně bude i sama s to si své potřeby zajistit. Kromě toho Nejvyšší soud podotýká, že situace z hlediska rodinného života, že v případě stíhání jmenovaného na území České republiky pro stejně závažný delikt by byla v podstatě obdobná a nepochybně by stíhání rušivě zasáhlo do soukromého a rodinného života a tento fakt by nebyl důvodem na „nestíhání“. Koneckonců i ministr spravedlnosti ve svém návrhu má jisté pochyby, že by vydání vyžádané osoby bylo takovým zásahem do soukromého života, který by měl za následek porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Na závěr Nejvyšší soud chce poukázat na rozhodnutí ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989, č. 14038/88, kde se vysloveně uvádí, že jak vyplývá z čl. 5 odst. 1 písm. f), Úmluva nechrání žádné právo nebýt vůbec vydán. Článek 1 nelze interpretovat jako by odůvodňoval obecnou zásadu, že bez ohledu na své extradiční závazky smluvní strana osobu nemůže předat, ledaže dojde k závěru, že podmínky na ni čekající v cílové zemi jsou v naprostém souladu s každou zárukou stanovenou Úmluvou. Užitek při zabraňování uprchlým pachatelům trestných činů ve vyhýbání se spravedlnosti, který je účelem extradice, nemůže být ignorován při stanovení rozsahu použití Úmluvy, zvláště pak čl. 3. ...Jelikož pohyb kolem světa se stává snazší a zločin má stále více mezinárodní rozměr, je stále v zájmu všech národů, aby podezřelí pachatelé trestné činnosti, kteří uprchnou do ciziny, byli přivedeni před spravedlnost. Naproti tomu vytváření bezpečných útočišť pro uprchlé osoby by nejen vedlo k nebezpečí pro stát, který měl závazek poskytnout útočiště chráněné osobě, ale také by směřovalo k podkopání základů extradice.
Protože těmito myšlenkami se Nejvyšší soud při svém rozhodování řídil, rozhodl tak, že návrh ministra spravedlnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu