ECLI:CZ:NS:2015:11.TCU.38.2015.1
sp. zn. 11 Tcu 38/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 19. listopadu 2015 v neveřejném zasedání návrh předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci obviněného L. R., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 149/2014, na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a rozhodl takto:
Podle §10 odst. 2 tr. ř. obviněný L. R. není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro účely trestního stíhání, ohledně kterého byla podána obžaloba Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 10 ze dne 16. 10. 2014, pod sp. zn. 3 ZT 232/2012, ve kterém je spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Odůvodnění:
I.
Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 10 byla dne 16. 10. 2014 pod sp. zn. 3 ZT 232/2012 podána na obviněného L. R. obžaloba pro jednání (ve věci následně projednávané pod sp. zn. 2 T 149/2014), podle které:
v období od 29. 8. 2010 do 30. 8. 2010, na blíže nezjištěném místě v P., pod záminkou založení cestovní agentury se zaměřením na českou klientelu a turistickou destinaci B. v N., v níž nabídl poškozené Ing. P. M. účast, od této vylákal finanční prostředky v celkové výši 300 000 Kč, jakožto vklad do společnosti. Poškozená obviněnému předala dne 29. 8. 2010 částku ve výši 120 000 Kč, dne 30. 8. 2010 částku ve výši 90 000 Kč a dne 30. 8. 2010 poukázala obviněnému bankovním převodem na bankovní účet jeho matky E. R. částku ve výši 90 000 Kč, ačkoli obviněný od počátku neměl v úmyslu cestovní agenturu založit a za účelem jejího založení nikdy neučinil žádné kroky. Přesto finanční prostředky poškozené nevrátil a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené Ing. P. M. škodu ve výši 300 000 Kč. Tím se obviněný měl dopustit přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Stíhání obviněného R. bylo zahájeno usnesením ze dne 10. 4. 2013 a bylo proti němu vedeno jako proti osobě uprchlé, neboť se v té době nelegálně zdržoval v zahraničí. V jiné trestní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 156/2013, byl dne 25. 10. 2013 zadržen v Norsku ve městě H. Jmenovaný byl převezen na policii v okresu H., protože po něm pátrala i norská policie pro podezření ze závažného podvodu (č.j. 11699845). Odtud byl 13. 11. 2013 eskortován do České republiky a předán do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, který byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 156/2013, který nabyl právní moci dne 23. 2. 2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 5 To 18/2012.
V mezičase byla dne 17. 10. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podána obžaloba a následně bylo v rámci jejího předběžného projednání řešeno dřívější odsouzení obviněného a možnosti jeho trestního stíhání s ohledem na uplatnění či neuplatnění tzv. zásady speciality. V této otázce soud vycházel ze zprávy Norského státního zastupitelství pro kraj Hordaland, ze kterého vyplynulo, že obviněný se v souvislosti se svým vydáním z Norska do České republiky vzdal zásady speciality, k čemuž byly do spisu založeny i příslušné protokoly. Soudu sice bylo známo zpochybnění vzdání se tohoto práva ze strany obviněného, ale v danou chvíli se přidržel jednoznačného tvrzení Norského státního zastupitelství i toho, že problematika vzdání se zásady speciality může být řešena při hlavním líčení.
Po svém transferu do České republiky byl obviněný, jak je uvedeno výše, předán do výkonu trestu odnětí svobody. Protože z ust. §198 odst. 1 zák. č. 103/2014 Sb. vyplývá, že "předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání pro jiný skutek spáchaný před předáním obviněného“, byl k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podán návrh na výslech obviněného R. za účasti jeho obhájce Mgr. Petra Muchy. Dne 5. 5. 2014 byl u tohoto soudu proveden výslech mimo hlavní líčení (nyní již) obžalovaného R., který po předání usnesení o zahájení trestního stíhání a po řádném poučení prohlásil, že se „nevzdává práva na uplatnění zásady speciality ve vztahu ke skutku, pro který mu bylo toho dne sděleno obvinění – tedy ve vztahu ke skutku, jehož se dopustil vůči poškozené Ing. M.“ (věc projednávaná pod sp. zn. 2 T 149/2014, č. l. 387).
Obžalovaný však přesto byl stíhán i nadále, neboť následně byly orgánům přípravného řízení doručeny listinné dokumenty z Norska, ve kterých norská strana uvedla, že jmenovaný po poučení souhlasil s tím, že se vzdává práva na uplatnění tzv. principu výlučnosti (ekvivalent zásady speciality: vydaná osoba nemůže být stíhána za jiné trestné činy, než kvůli kterým bylo rozhodnutí o vydání přijato; pozn. překl. , č. l. 388). Toto prohlášení bylo podloženo příslušnými protokoly z jednání u norského soudu a přípisy norského ministerstva spravedlnosti a veřejné bezpečnosti – zejména jde o protokol od Okresního soudu v Bergenu ze dne 11. 10. 2013 s překladem do českého jazyka (na č. l. 397 – 401, 394). Zde je výslovně uvedeno, že obž. L. R. souhlasí, aby byl vydán z Norska do České republiky. Ve formuláři pro souhlas s vydáním a souhlas s výjimkou ze zvláštní zásady je uvedeno, že obv. L. R.:
· souhlasí s tím, aby mohl být vydán z Norska do ČR,
· že byl informován o tom, jaké důsledky má souhlas s vydáním i o rozdílech od běžného procesu vydání, vč. možnosti souhlas stáhnout.
· že byl informován o obsahu zásady speciality a o tom, jaké důsledky má souhlas s výjimkou z této zásady,
· že předložené dokumenty mu přeložil tlumočník do jazyka, kterému rozumí. (č. l. 400-401, 394).
Přitom do přípisu z norského ministerstva spravedlnosti (č. l. 390) se patrně z nepozornosti dostala administrativní chyba (neboť se zde mluví nejen o jmenovaném R., ale také o jistém A. J. a o domovském státu Polsku, což bylo následně opraveno na Českou republiku).
Obvodní soud pro Prahu 10 situaci vyhodnotil jako rozpornou . Neboť v protokolu o jednání u Okresního soudu v Bergenu je v popisu úkonu pouze uvedeno, že obv. R. byl předložen formulář pro souhlas s vydáním, který jmenovaný podepsal, ale nikoliv též souhlas s výjimkou ze zvláštní zásady (č. l. 397-399). Ale z protokolu o jednání u norského soudu nevyplývá, že by byl jmenovaný R. soudem poučen, ačkoliv v podepsaných formulářích to potvrzeno je (č. l. 400-401). V rámci hlavního líčení obviněný popřel, že by dával souhlas s tím, aby mohl být stíhání pro jiný trestný čin, než pro který je z Norska vydáván – tedy nevzdal se práva na uplatnění zásady speciality (kdy tvrdil, že předmětný souhlas nedal a pouze souhlasil s vydáním do České republiky, č. l. 489-490). Obvodní soud pro Prahu 10 rovněž připustil, že souhlas s výjimkou ze zvláštní zásady lze formálně gramaticky vyložit obojím způsobem – tedy jako vzdání se práva na uplatnění práva speciality, ale i opačně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Obvodní soud pro Prahu 10 za to, že v projednávaném případě vznikla pochybnost o přípustnosti trestního stíhání obv. L. R. Proto ve smyslu §10 odst. 2 tr. ř. věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
II.
Nejvyšší soud před samotným rozhodnutím ve smyslu §10 odst. 2 tr. ř. zkoumal, zda je v dané věci vůbec namístě rozhodování podle uvedeného ustanovení trestního řádu a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §10 odst. 1 tr. ř. jsou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva. Podle §10 odst. 2 tr. ř. platí, že vznikne–li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud. Podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. dále platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo–li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde–li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.
Nejvyšší soud též připomíná ustálenou judikaturu, podle níž, vzniknou–li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu soudu, aby o tom rozhodl podle §10 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 55/2000–II. a č. 24/2007 Sb. rozh. tr.). Z této judikatury tak vyplývá, že omezení stíhatelnosti na případy, kdy je možnost stíhání podmíněna souhlasem oprávněného orgánu je výsadou nebo imunitou určité osoby podle zákona nebo mezinárodního práva ve smyslu §10 odst. 1 tr. ř. Je přitom nepochybné, že o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jde i v případě, kdy je obviněný vydán (předán) do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl do České republiky tímto státem vydán či předán.
III.
Ze spisového materiálu, který Nejvyššímu soudu předložil Obvodní soud pro Prahu 10, vyplynulo, že stíhání obv. R. bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, ze dne 10. 4. 2013, č.j. ORIV-17297-89/TČ-2011-001492, jako proti osobě uprchlé (č. l. 283 an.). Evropský zatýkací rozkaz (dále pouze „EZR“) ze dne 1. 6. 2012 byl vydán za účelem vykonání úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, který byl obv. L. R. uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 T 156/2010 , který nabyl právní moci dne 23. 2. 2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 5 To 18/2012 , za níže uvedené skutky.
Obv. L. R. (zkráceně řečeno):
I.
1. dne 19. 9. 2001 poškozenému I. H. způsobil škodu ve výši 240 000 Kč,
2. v lednu 2002 poškozené J. M., nyní H., způsobil škodu ve výši 80 000 Kč,
celkem tak poškozeným způsobil škodu ve výši 320 000 Kč.
II.
1. v době od 15. 5. do 13. 6. 2003 poškozené H. O. způsobil škodu ve výši 60 000 Kč,
2. od září do listopadu 2003 způsobil poškozenému J. N. škodu ve výši 224 000 Kč,
3. v přesně nezjištěnou dobu na podzim r. 2003 poškozené M. Ch., nyní H., způsobil škodu ve výši 159 000 Kč, i když jí poté po četných urgencích vrátil částku 100 000 Kč,
4. v přesně nezjištěnou dobu v r. 2004 způsobil poškozené K. J. škodu ve výši 71 500 Kč,
5. v přesně nezjištěné době dne 25. 3. 2004 poškozeným V. D. a M. V. způsobil škodu ve výši 800 000 Kč,
6. dne 1. 10. 2004 poškozené Ing. A. B. způsobil škodu ve výši 100 000 Kč,
7. v době od února 2005 do 21. 3. 2005 způsobil poškozené K. D. škodu ve výši 117 245 Kč,
8. dne 12. 5. 2005 způsobil poškozené A. Š. škodu ve výši 40 000 Kč,
celkem tak poškozeným způsobil škodu ve výši 1 571 745 Kč.
III.
v období po 15. 11. 2009 způsobil poškozenému R. T. škodu ve výši 240 435,44 Kč,
IV.
1. na přelomu září a října 2002 odcizil poškozené Mgr. N. B. mobilní telefon zn. Nokia 88502 a způsobil jí tak škodu nejméně 15 000 Kč,
2. v době od 15. 5. 2003 do 13. 6. 2003 se zmocnil dvou platebních karet České spořitelny na jméno S. O. a na jméno H. O., ze kterých následně vybral ke škodě obou jmenovaných hotovost v celkové výši 215 000 Kč,
3. na podzim r. 2003 vylákal od poškozené M. Ch., nyní H., platební kartu k jejímu účtu, ze kterého vybral bez jejího vědomí k její škodě celkem 46 000 Kč,
celkem tak poškozeným způsobil škodu ve výši 276 000 Kč.
V.
1. od února 2005 do 21. 3. 2005 se zmocnil platební karty na jméno K. D. a bez jejího vědomí z jejího účtu vybral k její škodě částku ve výši 14 000 Kč,
2. od února 2005 do 21. 3. 2005 odcizil K. D. hotovost v zahraničních měnách, a to 700 EUR v hodnotě 29 760 Kč, 60 GBP v hodnotě 2 588 Kč a 10 000 turkmenské měny manaty, čímž jí způsobil škodu ve výši 32 348 Kč,
3. mezi únorem a květnem 2005 odcizil A. Š. z jejího bytu různé movité věci, čímž jí způsobil škodu ve výši 10 425 Kč,
4. dne 21. 11. 2004 z kanceláře benzínové čerpací stanice Šafránka, s. r. o. vnikl do trezoru, odkud odcizil hotovost 550 000 Kč a 245 Kč v hodnotě 7 815,50 Kč a způsobil tak škodu ve výši 557 815,50 Kč,
celkem tak poškozeným způsobil škodu ve výši 614 588,50 Kč.
Tímto jednáním se obv. L. R. dopustil:
- pod body I/1-2 trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.,
- pod body II/1-8 trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
- pod bodem III. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.,
- pod body IV/1-3 trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.,
- pod body V/1-4 trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Na základě tohoto Evropského zatýkacího rozkazu byl obv. L. R. zadržen dne 25. 10. 2013 v Norsku ve městě H. Jmenovaný byl převezen na policii v okresu H., protože i zde po něm pátrala norská policie pro podezření ze závažného podvodu (č. j. 11699845).
Zásada speciality je základním principem vydávacího řízení. Vyplývá ze suverenity státu, který poskytuje osobám zdržujícím se na jeho území ochranu, která může být omezena pouze stanoveným způsobem. Její podstatou je, že osoba vydaná do druhého státu bude trestně stíhána pouze pro čin, ohledně kterého bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání. To znamená, že v dožadujícím státě bude vykonán pouze trest odnětí svobody, o kterém bylo v cizím státě rozhodnuto na základě přípustnosti vydání. Tato zásada je závazná pro trestní řízení probíhající v České republice – po předání osoby z ciziny z podnětu mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného soudem České republiky, anebo na základě mezinárodní smlouvy nebo i bez smluvního základu.
Zásadu speciality definuje zákon č. 104/2013, o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v §198 odst. 1 tak, že „předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, ani na ní nemůže být vedeno trestní stíhání, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření, pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána“. Z toho vyplývá, že zásada speciality v rámci předávacího řízení se vztahuje na případy, kdy jde o trestní stíhání výlučně pro jiný skutek, než pro který byl obviněný předán.
Tato zásada je však prolomena v případech taxativně uvedených v §198 odst. 1 písm. a) – g) tohoto zákona. Podle §198 odst. 1 písm. e) je tento princip prolomen v případě, kdy se předaná osoba vzdala práva na uplatnění zásady speciality, příp. vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s předáním do ČR. Právě tento průlom nastal v případě obv. L. R.
Ten před svým předáním do České republiky (které proběhlo dne 13. 11. 2013 za účelem výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 156/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 18/2012) vlastnoručně podepsal formulář, který obsahuje :
· souhlas s vydáním a
· souhlas s výjimkou ze zvláštní zásady , tj. ze zásady speciality.
Je pravdou, že obv. R. později svůj souhlas s výjimkou ze zásady speciality u orgánů činných v trestním řízení na území ČR rozporoval. Nicméně z formulace: „já, R. L., jsem byl informován o obsahu zásady speciality a o tom, jaké důsledky má souhlas s výjimkou z této zásady“ , stejně jako z výroku: „já, R. L., potvrzuji, že předložené dokumenty mi tlumočník přeložil do jazyka, kterému rozumím, souhlas s tímto stvrzuji svým podpisem“ vyplývá, že obviněný byl řádně informován o všech podstatných skutečnostech, týkajících se jeho vydání do ČR, stejně jako o svých právech (č. l. 394, 401).
Rovněž z odpovědi na žádost Státního zastupitelství pro kraj H. jasně vyplynulo, že L. R. nejenom souhlasil se svým vydáním do ČR, ale také „byl poučen o svých právech a souhlasil s tím, že se vzdává práva na uplatnění tzv. principu výlučnosti“. Obsahově tento princip je totožný se zásadou speciality a výše uvedenou formulací se obviněný vědomě a dobrovolně zřekl práva na uplatnění tohoto principu, a tedy může být stíhán i za jiné trestné činy, než kvůli kterým bylo rozhodnutí o vydání přijato. Je pravdou, že průvodní dopis z norského královského ministerstva spravedlnosti sice obsahuje dvě administrativní chyby, ty však vznikly použitím šablony a následným přehlédnutím. To však nemělo žádný vliv na samotné předání obv. R. do České republiky.
Ze zákona o mezinárodní justiční spolupráci nevyplývá žádná možnost, že by souhlas s výjimkou ze zásady speciality bylo možné vzít zpět, a proto ke všem následujícím dodatečným prohlášením, kterými se obviněný pokusil vzít zpět své rozhodnutí, nelze brát ohled. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na základě mezinárodně platného principu vzájemné důvěry není ani on oprávněn zpochybňovat zákonnost procesního postupu jiného soudu – a to jen na základě jednostranné námitky obviněného, že protokol z jednání u cizozemského soudu (v tomto případě u Okresního soudu v Bergenu, který zahrnuje i formulář pro souhlas s vydáním), neodpovídá skutečnému průběhu právního úkonu.
Protože obviněný R. souhlasil s výjimkou ze zásady speciality ke skutku, kterého se měl dopustit vůči poškozené Ing. M. v období od 29. 8. 2010 do 30. 8. 2010, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, tedy – že podle §10 odst. 2 tr. ř. není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro účely trestního stíhání ohledně věci, projednávané Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 149/2014.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu