ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1552.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1552/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2015 dovolání podané obviněným J. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 5 To 364/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 11/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 31 T 11/2014, byl J. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §205 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 71/2013, ze dne 17. 12. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. K. a o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku podali státní zástupce a poškozený odvolání. Na základě odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 5 To 364/2014, napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného S. v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o náhradě škody a odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 11. 1. 2014 v 1.11 hod. v P. , Č. , u sloupku veřejného osvětlení č. ....., zatímco již odsouzený K. K. hlídal, obviněný J. S. vnikl do osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, RZ ........., černé metalízy, majitele M. T. , tak, že překonal uzamčení zámku levých předních dveří, poté vnikl do vozidla za účelem odcizení věcí, avšak žádné věci nenašel, čímž poškozenému způsobili na vozidle škodu ve výši 752 Kč, a uvedený čin spáchal, přestože by za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 2 T 14/2010, který nabyl právní moci dne 17. 3. 2010, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal dne 20. 5. 2011.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Lukovského dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným.
Obviněný poukázal na svou výpověď a výpověď spoluobviněného K. K. a konstatoval, že neměl v úmyslu z vozidla odcizit žádné věci. Subjektivní stránka trestného činu podle něj nebyla prokázána. Podle obviněného také není možné k prokázání jeho viny použít úřední záznam o zásahu Policie ČR na místě samém. Dále pak obviněný nesouhlasí s výší uloženého trestu, poukazuje na to, že způsobil minimální škodu, zámek vozidla zůstal funkční a poškozený jej bez opravy používá. Navíc od spáchání trestného činu uběhlo osm měsíců, což je neúměrně dlouhá doba. Jednání se měl dopustit pouhé čtyři měsíce před uplynutím tříleté lhůty, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. ř.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. Žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku neuvádí. K jeho námitkám proti hodnocení provedených důkazů tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněný v tomto směru poukazuje na vlastní výpověď a výpověď spoluobviněného, přičemž však pomíjí další okolnosti, které soudy v daném případě hodnotily. Obviněný pak nijak blíže nevysvětluje, proč podle něj nelze k prokázání viny použít úřední záznam o zásahu Policie ČR na místě samém, nicméně lze mít za to, že zde obviněný naráží na §158 odst. 6 tr. ř., kde se však omezuje důkazní použitelnost pouze úředního záznamu o podání vysvětlení. V tomto smyslu se ostatně s danou námitkou vypořádal již soud prvního stupně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný sice svoje námitky směřované do výroku o trestu výslovně nepodřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z naznačeného výkladu je však patrné, že neodpovídají ani tomuto, ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neboť se dotýkají právě posouzení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch