ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.739.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 739/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 dovolání podané obviněným R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 18/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 4/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K.
odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 12 T 4/2014, byl R. K. uznán vinným v bodech 1 a 2 dvojnásobným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a), f) tr. zákoníku a v bodě 3 přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dalšími výroky byl obviněný zproštěn obžaloby a bylo rozhodnuto o náhradě škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 18/2015, podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (bod 1), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3), za které mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti popsané v bodě 3 rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že po přesně nezjištěnou dobu až do 3. 4. 2013 na různých místech v B. bez patřičného oprávnění psychotropní látku metamfetamin – pervitin, který je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. a který si opatřil od jiných osob, dále distribuoval blíže neurčenému počtu osob, nejméně R. H. , minimálně v jednom případě pervitin předal, M. D. , předal pervitin ve dvou případech, V. V. , předal pervitin minimálně ve dvou případech a v jednom případě se sešli za účelem předávky.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jaroslavy Osvaldové dovolání , kterým je napadl ve výroku o vině a o trestu ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3, tedy přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o dovolací důvod, uvedl, že soudy tento skutek nesprávně právně posoudily a odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného nemohlo jít o přečin ani jinou právní kvalifikaci tohoto skutku, neboť obviněný žádnou psychotropní látku, konkrétně pervitin, jiným osobám neopatřil. Opatřil si jen pro svoji potřebu a pouze pro V. V. v jednom případě chemickou látku zvanou „tvrdolín“, užívanou v zemědělství při povzbuzování dobytka k rozmnožování. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by jim obviněný pervitin skutečně prodal. Usvědčoval ho pouze svědek M. D. Ten se mu však později omluvil za to, že vypovídal u soudu v jeho neprospěch. Obviněný měl totiž intimní vztah s jeho družkou, proto se mu svědek nepravdivou výpovědí pomstil. Obviněný proto navrhoval jeho opětovný výslech v průběhu hlavního líčení i u odvolacího soudu. Pokud jeho návrhu nebylo vyhověno, nebylo tím respektováno jeho právo na obhajobu. Ani z obsahu telefonních hovorů nevyplynulo, zda vůbec a kterým konkrétním osobám, v jakém množství, případně za jakou cenu měl obviněný pervitin opatřit a prodat. Odposlechy navíc představují zásah do jeho občanských práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že soud prvního stupně konstatoval pouze vysokou pravděpodobnost, že v těchto rozhovorech šlo o drogy, nikoli tedy nezvratný důkaz. Výrok o trestu pak podle obviněného popírá princip proporcionality trestní represe a zásadu ultima ratio. Z výroku pod bodem 3 bylo vyňato jednání ve vztahu k Z. M. , které měl obviněný předat vyšší množství drogy. Přesto mu byl odvolacím soudem uložen stejný trest jako soudem prvního stupně. Závěrem svého dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že odposlechnuté telefonické hovory vedl asi čtyři měsíce před vyhlášením rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 57/2013 a zřejmě by tedy připadal v úvahu souhrnný trest za skutek označený bodem 3 rozsudku a za zbývající přečiny další trest.
Nakonec obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 18/2015, zrušil ve výroku o vině přečinem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, a za zbývající přečiny mu uložil mírnější trest, nebo aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nad rámec dovolání obviněný ještě navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného v jeho trestní věci.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný brojí proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. S obhajobou obviněného týkající se látky, kterou označuje jako „tvrdolín“, se přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně na str. 10 rozsudku. Pokud jde o hodnocení telefonních odposlechů, nalézací soud sice konstatoval, že z jejich obsahu vyplývá, že se „s nejvyšší pravděpodobností jedná o drogy, nicméně tento závěr lze učinit pouze z kontextu“, sluší se však podotknout, že z jejich četných citací v rozsudku je zřejmé, že tyto hovory ničím nevybočují z rámce jiných případů odposlechů v podobných trestních věcech. Užívají se zde slangová slova obvykle označující drogu, případně je účel schůzky jinak maskován, avšak v souhrnu ostatních hovorů více než zřejmý. Závěr, že šlo o pervitin, z nich bylo možno spolehlivě vyvodit. Obviněný také žádá přezkum zákonnosti nařízení telefonních odposlechů, neuvádí však žádné konkrétní námitky v tomto směru. Na základě takto paušálního požadavku by tak nebylo možno napadené rozhodnutí přezkoumat ani v případě, že by jej bylo možno podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu.
Do oblasti skutkových zjištění směřuje také námitka, podle které měl být obviněnému uložen souhrnný trest za skutek popsaný pod bodem 3 a trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 7 T 57/2013. Obviněný se totiž ohledně doby páchání odvolává na telefonní odposlechy a zcela pomíjí, že se podle skutkových zjištění popsaných ve výroku napadeného rozhodnutí činu dopouštěl až do 3. 4. 2013, tedy zde vztah souběhu být nemůže.
K námitce směřované do výroku o trestu lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pouze nad rámec dovolacího řízení tak lze konstatovat, že i poté, co odvolací soud vypustil ze skutkové věty v bodě č. 3 jednání směřované vůči Z. M. , se stále obviněný dopustil distribuce drog vůči několika osobám (konkrétně jmenované představují pouze minimální počet) a současně spáchal více trestných činů. Jestliže tedy odvolací nepřistoupil ke snížení trestu původně uloženého soudem prvního stupně, nelze tomu nic vytknout.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu