ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.10.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 10/2015-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 v trestní věci obviněného A. M. S. , stížnost tlumočníka JUDr. Pavla Kormana , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost tlumočníka JUDr. Pavla Kormana zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, byla podle §29 odst. 2 tr. ř. za použití §17 odst. 1, 2, §24 odst. 2, §25 a §28 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále jen „vyhláška č. 37/1967 Sb.“) JUDr. Pavlu Kormanovi za tlumočnický úkon spočívající v písemném překladu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015 z českého jazyka do anglického přiznána odměna a náhrada nákladů v celkové výši 127 328,- Kč.
Proti tomuto usnesení podal tlumočník JUDr. Pavel Korman stížnost,
ve které především zrekapituloval, že dne 23. 3. 2015 mu byl doručen přípis Vrchního soudu v Praze, kterým byl pověřen k překladu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, k čemuž mu byla v uvedeném přípise stanovena lhůta jeden měsíc. Překlad rozsudku spolu s dalšími dokumenty zaslal zmíněnému soudu dne 22. 4. 2015. Podle §17 odst. 1 položky 3 vyhlášky č. 37/1967 Sb., si stěžovatel účtoval za normostranu odměnu ve výši 350 Kč, navýšenou o 50 % podle §22 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 37/1967 Sb., a to z důvodu rozsahu textu 356 stran a času na vyhotovení, který činil 22 pracovních dnů, což představovalo v průměru více než 16 normostran na den, ačkoliv podle translatologické normy je standardní norma na den maximálně 8 stran. Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval, že překlad byl fakticky proveden ve spěšném termínu, avšak navýšení o 50 % nelze přiznat, neboť vrchní soud výslovně nepožadoval spěšný překlad. Stěžovatel přiznává, že překlad byl nejprve domlouván s vrchním soudem telefonicky, přičemž provedení překladu jako spěšného nebylo výslovně zmíněno. Za daných okolností měl však automaticky za to, že se jedná o provedení překladu jako spěšného. Ustanovení §22 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 37/1967 Sb., nelze vykládat tak, že hodnocení úkonu jako spěšného je závislé na takovémto označení úkonu zadavatelem. Za spěšný lze považovat dle stěžovatele překlad, kdy se jedná o případ velkého rozsahu s relativně krátkým termínem ke zpracování, a tedy o překlad spěšný objektivně. Pro deklaraci úkonu jako spěšného proto postačuje, že rozsah překladu přesahuje přiměřený počet normostran na den, což sice v předmětné vyhlášce absentuje, avšak podle názoru stěžovatele se jedná o 8 normostran na den, což potvrzuje i Ústav translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přitom stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ani kritérium zvláštní odborné náročnosti není závislé na takovém označení úkonu zadavatelem, neboť např. překlad lékařské anamnézy je nutno považovat za zvláště odborně náročný i za situace, kdy takto nebyl označen. Další pochybení stěžovatel spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení předmětné vyhlášky vrchním soudem, když v napadeném usnesení se používá úprava platná pro soudní znalce, nikoliv pro soudní tlumočníky, a to konkrétně odkazem na ustanovení §12 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Rovněž se domnívá, že vrchní soud postupoval v rozporu s procesními normami, když stanovil lhůtu jednoho měsíce na překlad pouhým přípisem, nikoliv opatřením nebo usnesením, což způsobilo, že nemohl zjistit, že je úkon ukládán v extrémním termínu, aniž by se jednalo o spěšný úkon. Současně konstatuje, že je nesprávné tvrzení vrchního soudu, že se při výpočtu odměny vychází z počtu stránek překládaného textu, neboť podle správného výkladu §17 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., se určuje podle rozsahu přeloženého textu, z kterého taky vrchní soud při výpočtu nakonec vycházel. Na základě výše uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl nově o přiznání odměny tak, že se tlumočníkovi přiznává odměna ve výši 186 000 Kč a náhrada nákladů ve výši 2 728 Kč, případně aby zrušil napadené usnesení a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že podle §12 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., může státní orgán v naléhavých případech žádat spěšné provedení tlumočnického úkonu, avšak v takovémto případě se výslovně uvede v opatření, kterým je tlumočník ustanoven, že je žádáno spěšné provedení úkonu, a stanoví se lhůta k jeho provedení. Telefonickou domluvou s tlumočníkem byla k překladu rozsudku stanovena měsíční lhůta, kterou tlumočník připustil jako reálnou, načež předseda senátu přípisem ze dne 17. 3. 2015 tlumočníkovi sdělil, že posílá na základě telefonické domluvy rozsudek k překladu s lhůtou jednoho měsíce k provedení tohoto úkonu. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že se zde nejedná o takový případ, na který se vztahuje ustanovení §12 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., když při zadání překladu nebylo výslovně žádáno o spěšné provedení tohoto úkonu, přičemž vrchní soud ani vůbec nezamýšlel zvyšovat odměnu nad rámec stanovený v §17 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., resp. zadávat úkon jako spěšný. Navíc pro případ, že by tlumočník nebyl schopen zpracovat překlad ve stanovené lhůtě, přicházelo do úvahy její prodloužení nebo přímo stanovení delší lhůty. Odměna přitom byla tlumočníkovi s ohledem na časovou náročnost a další okolnosti stanovena na horní hranici stanoveného rozmezí. Na závěr vrchní soud dodal, že navýšení odměny nebylo tlumočníkem požadováno, a také nebylo přiznáno, ani v případě předchozího rozhodnutí v této věci.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze, přičemž k tomu dodává následující. Z ustanovení §17 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., který v položce 3 vztahující se k posuzovanému případu určuje odměnu při písemném překladu z cizího jazyka do češtiny nebo naopak za jednu stránku v rozmezí 100 až 350 Kč, vyplývá, že tlumočníkovi byla přiznána odměna na samé horní hranici zákonem stanovené sazby. Je proto zřejmé, že jedním z faktorů přiznání odměny v maximální částce stanovené zmíněným ustanovením bylo právě zohlednění časové náročnosti provedeného tlumočnického úkonu. Ačkoliv ustanovení §22 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 37/1967 Sb. stanovuje pouze demonstrativní výčet okolností, při kterých lze hodnotit úkon jako spěšný, když uvádí, že se bude zejména jednat o úkony, které bylo uloženo provést spěšně, nebo v den pracovního volna nebo pracovního klidu anebo v noci, a tedy lze shledat i další důvody pro hodnocení úkonu jako spěšného, neznamená to, že zmíněné ustanovení předpokládá, že úkon bude automaticky hodnocen jako spěšný vždy, když při poměru lhůty stanovené k překladu a jeho rozsahu bude ve výsledku více než 8 normostran překladu na den. Takovýto závěr právě zcela odporuje znění zmíněného ustanovení, které počítá s takto významným zvýšením odměny jen ve výjimečných případech, kdy s ohledem např. na nutnost pokračování v řízení je nutno, aby byl překlad proveden např. v době pracovního klidu. Tlumočnický úkon proto lze hodnotit jako spěšný za situace, kdy byl přímo zadán jako spěšný nebo bylo-li domluveno předem provedení úkonu jako spěšného. V posuzovaném případě tlumočník nijak nezmínil, že překlad rozsudku považuje za spěšný, popřípadě, že přistoupí na stanovenou lhůtu pouze v případě hodnocení úkonu jako spěšného, nýbrž pouze při telefonické domluvě s předsedou senátu sdělil, že považuje lhůtu za reálnou. Jak již uvedl vrchní soud, v případě, že by se lhůta tlumočníkovi zdála nedosažitelná, bylo možné její prodloužení, resp. již hned na počátku stanovení delší lhůty nebo alternativně využití služeb jiného tlumočníka. Jakékoliv domněnky stěžovatele o prodlevách v probíhajícím řízení, na základě kterých předpokládal, že úkon je nutno provést spěšně, nejsou dostatečným podkladem k tomu, aby bez vědomosti zadávajícího státního orgánu byl takovýto úkon hodnocen jako spěšný, zvláště v situaci, kdy nepadla ani zmínka ze strany vrchního soudu, konečně ani ze strany tlumočníka, že by se o takový úkon mělo jednat. Rovněž z ustanovení §12 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. je zřejmá nutnost výslovného vymezení úkonu jako spěšného zadávajícím orgánem, když toto ustanovení uvádí, že v naléhavých případech může státní orgán žádat spěšné provedení znaleckého (tlumočnického) úkonu; v tomto případě se uvede v opatření, kterým je znalec ustanoven, výslovně, že je žádáno spěšné provedení úkonu, a stanoví se lhůta k jeho provedení. Je-li podle Nejvyššího soudu pro hodnocení úkonu jako spěšného nutné, aby byl již v takovéto formě úkon uložen, případně aby bylo provedení takového úkonu předem domluveno, nelze pak považovat za relevantní tvrzení stěžovatele, že přiměřenou časovou normou je překlad 8 normostran na den, což mu bylo potvrzeno i Ústavem translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Časová náročnost z hlediska poměru rozsahu překladu a stanovené lhůty je samozřejmě důležitým faktorem při stanovení odměny, avšak zohledňuje se již v rámci základní sazby vymezené §17 odst. 1 ve spojení s §25 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Kritérium spěšnosti proto s ohledem na výše uvedené nelze stanovovat automaticky po překročení nějakého limitu normostran na den. Nutno také dodat, že si jen stěží lze představit, že by praxe tlumočníků běžně fungovala tak, že by bez jakékoliv vědomosti zadavatele vyúčtovali po provedení překladu o 50 % vyšší částku z důvodu, že se domnívali, že se jedná o spěšný úkon, aniž by to předem se zadavatelem domluvili. Nejvyšší soud proto neshledal důvody pro zvýšení odměny o 50 % podle §22 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 37/1967 Sb., požadované tlumočníkem z důvodu spěšnosti úkonu.
Stěžovatel dále spatřoval pochybení vrchního soudu v použití ustanovení vyhlášky č. 37/1967 Sb., které se aplikují výhradně na znalce, nikoliv na tlumočníky, a to konkrétné ustanovení §12 vyhlášky č. 37/1967 Sb., čímž údajně byla použita právní úprava neaplikovatelná na daný případ. Nejenže se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, ale není také zřejmé, na základě čeho dospěl stěžovatel k závěru, že se uvedené ustanovení §12 nevztahuje na tlumočníky. Již samotná část skládající se z §11 až 15, do které tedy spadá také §12, je nazvána výkon znalecké (tlumočnické) činnosti, přičemž i v textu ustanovení §12 se několikrát v závorce zmiňuje i tlumočník, případně tlumočnický úkon. Z jazykového výkladu normy tak nepochybně vyplývá, že zmíněné ustanovení dopadá nejenom na znalce, nýbrž i na tlumočníky a jejich úkony.
Vrchní soud také podle stěžovatele pochybil, když určil lhůtu 1 měsíc k překladu přípisem, který nemá formu usnesení ani opatření, čímž postupoval v rozporu s procesními předpisy. Takovýmto postupem zapříčinil, že nemohl objektivně zjistit, že úkon vrchní soud ukládá v extrémním termínu, avšak nikoliv jako spěšný úkon. Ani tuto námitku nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou. Trestní řád v ustanovení §28 uvádí, že je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14, přibere se tlumočník. Nestanovuje však přesnou formu procesního úkonu, jakou má být toto přibrání učiněno. Činí se tak proto opatřením, kterým orgány činné v trestním řízení projevují svou vůli jinak než rozhodnutím. Opatření tedy nejsou druhem rozhodnutí, i když se jim někdy svým obsahem blíží. Jejich povaha je spíše organizačně-technického či operativního rázu. Tyto neformální procesní úkony nemají trestním řádem blíže vymezenou podobu. Na některých místech trestní řád přímo užívá pojem „opatření“, jinde jsou nazvána různě, např. souhlas, určení, ustanovení [srov. např. §29 odst. 2 – určení výše náhrady a odměny tlumočníka, apod.]. V posuzovaném případě byl tlumočník JUDr. Pavel Korman přibrán opatřením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014. Přípisem byl již pouze zadán překlad rozsudku se stanovenou lhůtou, čemuž předcházela telefonická domluva. Trestní řád nezavazuje soud přesně stanoveným procesním úkonem při zadání překladu rozsudku, zejména byl-li již tlumočník opatřením přibrán, a proto nic nebránilo předsedovi senátu učinit tak přípisem. Nelze pak shledat jakoukoliv opodstatněnost v tvrzení stěžovatele, že tím, že se nejednalo o opatření, ale o přípis, nemohl rozpoznat, že se nejedná o spěšný úkon. Typ procesního úkonu nijak nezakládá skutečnost, že se jedná nebo nejedná o spěšný úkon, nýbrž to, že zadávající orgán v textu výslovně uvede, že je žádáno spěšné provedení úkonu. Není tak zřejmé, jak by stěžovatel rozpoznal, že se nejedná o spěšný úkon v případě, kdyby předseda senátu namísto přípisu zvolil opatření.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost tlumočníka JUDr. Pavla Kormana jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu