ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.14.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 14/2015-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2015 stížnost obviněného F. M. (dřive A. A.), proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 To 44/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost obviněného F. M. z a m í t á .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 51 T 5/2014, podle §71a tr. ř. a §72 odst. 1, 3 tr. ř. za použití §73a odst. 2 písm. a) tr. ř. přijal peněžitou záruku obviněného, kterou stanovil ve výši 1.500.000,- Kč, za současného přijetí písemného slibu obviněného, uložení zákazu vycestování a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Proti uvedenému rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 To 44/2015, napadené rozhodnutí výrokem pod bodem I. podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil a výrokem pod bodem II. podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §71a tr. ř. zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu a podle §73 odst. 1 tr. ř. a contrario a 73a odst. 1 tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib řádného chování obviněného, nabídku peněžité záruky a nepřipustil nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. V poučení pak Vrchní soud v Praze uvedl, že proti výroku pod bodem I. není stížnost přípustná, avšak proti výroku pod bodem II. stížnost podat lze.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný stížnost, která do rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla odůvodněna.
Nejvyšší soud zjistil, že stížnost obviněného není přípustná. Podle §141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně.
Vrchní soud v Praze v posuzovaném případě rozhodoval výlučně v postavení soudu druhého stupně, když projednával stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 51 T 5/2014. V rámci stížnostního řízení přitom nově (tj. ve smyslu poprvé) nerozhodoval o žádné skutečnosti, která by nastala po rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, nýbrž přezkoumával jen ty otázky, které byly již předmětem rozhodování soudu prvního stupně na podkladě žádosti obviněného o propuštění z vazby, jejíž součástí byl jeho požadavek na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, písemným slibem obviněného a peněžitou zárukou. Pokud se vrchní soud neztotožnil se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem ohledně přijetí shora uvedených institutů nahrazujících vazbu, když stejně jako soud prvního stupně shledal u obviněného důvody vazby útěkové a předstižné ve smyslu §67 písm. a), c) tr. ř., učinil tak v rámci stížnostního řízení. Jeho opačný závěr, kterým ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nečiní jeho rozhodnutí prvostupňovým, resp. rozhodnutím, proti kterému je stížnost přípustná.
Vzhledem k povaze vazebního řízení Nejvyšší soud nevylučuje, že v rámci stížnostního řízení nastane situace, kdy obviněný učiní nový návrh, případně další návrh na nahrazení vazby jiným opatřením, popř. nově podá žádost o propuštění z vazby, a kdy s ohledem na prioritu kladenou na rychlost rozhodování ve vazebním řízení by bylo neefektivní a nehospodárné, aby se takovýto nový návrh vracel k projednání soudu prvního stupně, a proto o něm rozhodne, byť výjimečně, stížnostní soud, a to „poprvé“, tj. v pozici soudu prvního stupně, a proti této části jeho rozhodnutí je stížnost přípustná. K tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 12/1997 a č. 23/2003 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 7 Tvo 38/2001.
V posuzované věci se však o takový případ nejedná, jde o situaci zcela odlišnou, neboť Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o stížnosti státního zástupce, přezkoumával pouze ty otázky, o kterých rozhodoval již soud prvního stupně, přičemž v průběhu stížnostního řízení nebyl uplatněn takový nový návrh, o kterém by bylo nutno „poprvé“ rozhodnout. Stížnostní řízení není koncipováno tak, že pouze na základě odlišného posouzení věci stížnostním soudem, se stává jeho rozhodnutí rozhodnutím prvoinstančním, proti němuž by byla stížnost přípustná. Stížnostní soud proto musí zodpovědně přistoupit ke své pozici, kterou činí konečné rozhodnutí o předmětu řízení, zvláště v situaci, kdy dospěje k zcela opačnému závěru jako soud prvního stupně. Je proto nezbytné náležité odůvodnění takovýchto závěrů při uvědomění si rozhodování v pozici soudu druhého stupně, proti kterému již není stížnost přípustná. Zejména pak u vazebního řízení, kterého součástí je zásah do základních lidských práv.
Vrchní soud v Praze nepostupoval zcela správně, když ve výroku pod bodem I. napadené rozhodnutí zrušil podle §149 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení se postupuje, zrušuje-li se napadené rozhodnutí bez dalšího a omezuje se tak pouze na odstranění vadného stavu, tedy není-li nutné ve věci nově rozhodnout anebo uložit orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Pokud však vrchní soud v daném případě ve věci nově rozhodl, nebyl tento postup namístě a z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, z jakých důvodů obsahuje výrok pod bodem I., když vrchní soud současně rozhodoval podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dne 30. 5. 2014 byla podána na obviněného a další spoluobviněné obžaloba pro spáchání mj. zvlášť závažného zločinu, a tedy trestného činu, na nějž trestný zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Délka trvání vazby obviněného, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 40 Nt 641/2013, a započala dne 24. 6. 2013 od 05.59 hodin, tak v současné době nepřekročila zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ upravenou v §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pro úplnost lze dále uvést, že Krajský soud v Ústí nad Labem se v usnesení ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 51 T 5/2014, rovněž dopustil pochybení, když nezamítl žádost obviněného o propuštění z vazby, přestože v odůvodnění konstatoval trvání existence vazebních důvodů. Měl proto ve výroku podle §71a tr. ř. zamítnout žádost obviněného o propuštění z vazby a až následně pak rozhodnout o nahrazení vazby jinými instituty.
Na závěru o nepřípustnosti stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 To 44/2015, nic nemění ani nesprávné poučení vrchního soudu o přípustnosti stížnosti proti výroku pod bodem II. (viz rozhodnutí pod č. 8/1994 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tvo 18/2013). Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, a stížnost obviněného jako nepřípustnou zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu