ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.15.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 15/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 stížnost obviněného I. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 7 To 51/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného I. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný I. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 40 T 4/2012, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný i státní zástupce odvolání a spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze.
Současně s odvoláním spojil obviněný návrh na vyloučení soudců senátu 7 To Vrchního soudu v Praze, a to JUDr. Michala Hodouška, JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Jaroslavy Maternové z projednávání věci. Usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 7 To 51/2015, Vrchní soud v Praze podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že předseda senátu JUDr. Michal Hodoušek a soudci JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Jaroslava Maternová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného I. K. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 51/2015.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. Obviněný nabyl důvodnou obavu, že senát vrchního soudu nerespektuje zásadu presumpce neviny, poté, co se seznámil s jeho usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 10/2015, kterým rozhodl o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 40 T 4/2012, o jeho vzetí do vazby. Uvedený senát si podle obviněného předem učinil názor na jeho vinu. O svém trestním stíhání obviněný nevěděl a dověděl se o něm až poté, co byl vydán odsuzující rozsudek. Proto neuprchl, ani se neskrýval. V České republice od roku 1969 nežil, ale byl v pravidelném kontaktu se svou matkou a sestrou, které žijí v P. a které o jeho trestním stíhání také nevěděly. Senát 7 To presumoval, že obviněný se o svém stíhání dověděl od svých rodinných příslušníků, aniž by je vyslechl nebo o tom byl ve spise založen jakýkoli důkaz. Senát 7 To také neuvěřil tvrzení obviněného o jeho bezúhonnosti, přičemž svůj názor podpořil odkazem na internetové noviny La Republica a článek, který v nich vyšel. Bez relevantních důkazů ho tak považoval za osobu, která se pohybuje na drogové scéně několik desítek let. Následně obviněný doložil, že má čistý trestní rejstřík nejen v České republice, ale i ve Švédsku, Nizozemsku, Španělsku a Portugalsku, tedy ve všech zemích, kde se v minulosti trvale zdržoval.
Předpojatý senát vrchního soudu pak podle obviněného ovlivnil i rozhodování nalézacího soudu o jeho vině. K tomu obviněný odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, který definuje nestrannost jako absenci předsudku nebo předpojatosti o vině obviněného. Při zkoumání legitimnosti obavy o nestrannost soudce se uplatní jednak hledisko subjektivního vnímání obviněného, jednak to, zda jeho obava může být považována za objektivně ospravedlněnou.
O předpojatosti senátu 7 To svědčí podle obviněného i odůvodnění „napadené stížnosti“ (patrně myšleno „napadeného usnesení“), které vykazuje určitou míru emotivní zaangažovanosti při rozhodování ve věci. Senát si v odůvodnění stěžoval, že obviněný měl při své argumentaci vytrhávat jednotlivé věty z kontextu, nebral v potaz celý text, což soud zdůraznil doplněním vykřičníků do textu odůvodnění. Argument obviněného o prokázání jeho bezúhonnosti v hlavním líčení byl vůči senátu poněkud nespravedlivý (nefér), ačkoli není zřejmé, v čem senát tuto nespravedlnost shledává.
Senát 7 To již jednou o vině obviněného rozhodl, a to rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 7 To 106/2012, z čehož vyplývá, že v minulosti o jeho vině neměl žádné pochybnosti. Oprostit se od takového jednoznačného názoru je podle obviněného nepochybně velmi složité, protože jakákoli případná změna by byla zároveň uznáním chyby. Fakt, že senát 7 To již jednou uznal obviněného vinným, vytváří určité předpoklady jeho podjatosti, k nimž pak přistupují tzv. zvláštní okolnosti ve smyslu judikatury ESLP, které obviněný spatřuje v tom, že řadu jeho tvrzení považoval senát za nepravdivá.
Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že soudci senátu 7 To Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Michal Hodoušek, JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Jaroslava Maternová jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci z důvodu podjatosti.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Obviněný výslovně nespecifikuje, zda má jít u členů senátu o poměr k projednávané věci nebo k jeho osobě. Pochybnosti o nepodjatosti členů senátu přitom vyvozuje z odůvodnění rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vazbě a dále i z odůvodnění samotného napadeného usnesení. Prvním předpokladem přitom podle obviněného je skutečnost, že členové senátu již jednou rozhodli o jeho vině, když byl stíhán jako uprchlý, proto jakékoli jiné rozhodnutí by bylo nyní uznáním chyby. S tím v žádném případě nelze souhlasit. Řízení proti uprchlému je upraveno trestním řádem pro všechny případy stejně, situace obviněného tak není žádnou výjimkou. Podle §306a tr. ř. koná řízení poté, co pominuly důvody jeho vedení jako proti uprchlému, stále tentýž soud, a to jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Z hlediska možného poměru k projednávané věci je situace obdobná, jako např. když soud prvního stupně znovu rozhoduje ve věci po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem. V takovém případě se navíc musí vypořádat s určitou kritikou svého předchozího postupu. Přesto se předpokládá, že soudci jsou schopni zachovat si odstup a nevnímat kritiku svého rozhodnutí osobně. V případě nového projednání ve věci, v níž se vedlo řízení proti uprchlému, pak nastává situace, kdy obviněný může osobně uplatnit svou obhajobu, přinést nové skutečnosti v předchozím řízení neznámé, a pokud se tak stane a soudy následně dospějí k jinému závěru, než v řízení provedeném v nepřítomnosti obviněného, nelze předchozí rozhodnutí vnímat jako chybná v obviněným naznačeném smyslu, neboť soudy vždy rozhodovaly na základě jim známých skutečností a dostupných důkazů. První předpoklad, z něhož obviněný vyvozuje pochybnosti o nepodjatosti členů senátu, tedy neplatí.
Pokud jde o argumentaci použitou vrchním soudem v usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 10/2015, tedy úvahy o tom, zda obviněný věděl o svém trestním stíhání a hodnocení jeho bezúhonnosti, ani tyto možné podjatosti členů senátu nenasvědčují. Předně je třeba říci, že šlo o rozhodnutí o vazbě, tedy úvahy soudu se pohybovaly v oblasti určité pravděpodobnosti či podezření. K tomu lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají ‚pouze‘ existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Tuto pravděpodobnost také v odůvodnění usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 7 To 10/2015, vrchní soud zdůraznil. Odůvodnění vypracované JUDr. Hodouškem tak vyznívá vyváženě přes určitou stylistickou zvláštnost (Nejvyšší soud nepovažuje za vhodné v soudních rozhodnutích užívat pro dodání důrazu např. zdvojené vykřičníky, což ostatně neodpovídá ani pravidlům pravopisu).
Především je třeba podotknout, že v tomto usnesení se vrchní soud zcela ztotožnil a odkázal na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 40 T 4/2012. V tomto usnesení soud prvního stupně poukázal na zásadní skutečnosti, na základě kterých byl obviněný vzat do vazby. Jednalo se především o pobyt obviněného v cizině, jeho vazby na území více států a naopak velmi slabé vazby k České republice, skutečnost, že se vzdal českého občanství, aby se tak vyhnul výkonu trestu v České republice, a v neposlední řadě hrozbu vysokým trestem, která by ostatně již sama o sobě mohla odůvodnit tzv. útěkovou vazbu. Jednalo se o natolik pádné důvody, že cokoli, co vrchní soud ve svém rozhodnutí o stížnosti dodal, bylo již jen méně významným podpůrným argumentem. Samotné rozhodnutí tedy nebylo za daných okolností nijak překvapivé a nelze z něj vyvozovat pochybnosti o možné podjatosti členů senátu vůči obviněnému apod.
Jako poněkud nadbytečná a nepříliš smysluplná se v této souvislosti jeví argumentace titulkem novinového článku, aniž by se přitom vrchní soud seznámil s jeho celým obsahem (je snad obecně známo, že účelem titulku je především upoutat pozornost čtenáře a v poslední době již často ani nemá se samotným obsahem článku prakticky nic společného), resp. se zamyslel nad relevancí takové informace. V kontextu výše zmíněných okolností a trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, to však představovalo marginální argument, kterým chtěl vrchní soud patrně spíše dokreslit odůvodnění naplnění vazebních důvodů za současného zdůraznění, že se jedná pouze o určité podezření odůvodňující vazbu (nikoli hodnocení osoby obviněného ve vztahu k otázce viny). Ani z této argumentace tak v kontextu celého odůvodnění podle názoru Nejvyššího soudu objektivně neplynou pochybnosti o možné podjatosti členů senátu.
Konečně, pokud jde o odůvodnění nyní napadeného usnesení, ani to nelze hodnotit jako vzbuzující pochybnosti v uvedeném směru. Přes opět určitou stylistickou zvláštnost (pro odůvodnění soudních rozhodnutí nelze doporučit užití spíše hovorových výrazů jako „nefér“) zde vrchní soud pouze konstatuje skutečnosti, které už byly výše zmíněny, proto se s tímto rozhodnutím lze ztotožnit.
Protože ani Nejvyšší soud žádné důvody vyloučení členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Michala Hodouška, JUDr. Martina Zelenky a JUDr. Jaroslavy Maternové z projednávání věci neshledal, nezbylo mu než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu