ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.30.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 30/2014-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 stížnost obviněného Ing. J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 5 To 50/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného Ing. J. T. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 50 T 14/2011, byl obviněný Ing. J. T. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, č. j. 52 T 8/2010-6998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2012, č. j. 2 To 70/2012-7378, sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, a za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 380/2011, byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let.
K odvolání obviněného pak Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 To 50/2014, rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a nově rozhodl tak, že jej za stejné trestné činy jako soud prvního stupně odsoudil ke shodným trestům s tím rozdílem, že jej pro výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání devíti let zařadil do věznice s ostrahou.
Současně Vrchní soud v Olomouci dne 26. 11. 2014 rozhodl usnesením, sp. zn. 5 To 50/2014, k námitce obviněného podle §31 odst. 1 tr. ř. a §30 odst. 1 tr. ř., že soudce Mgr. Pavel Göth není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou zdůvodnil jak prostřednictvím svého obhájce, tak i sám. Prostřednictvím obhájce uvedl, že je zde zákonný znak podjatosti soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., a to, že Mgr. Göth by mohl mít na věci zájem. Tento soudce totiž obviněného soudil v dosud částečně nepravomocné trestní věci jako soudce Krajského soudu v Brně. Pokud by v nyní projednávané věci bylo rozhodnuto tak, že se věc potvrzuje, resp. se pouze mění část výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jak bylo nakonec rozhodnuto, s největší pravděpodobností nebude už v původní věci rozhodováno pro neúčelnost, tedy soudce Mgr. Göth bude mít vyřešeny dvě věci jedním rozhodnutím. Pokud by bylo rozhodnuto tak, že by byl napadený rozsudek zrušen či změněn ve prospěch obviněného, mohlo by toto rozhodnutí mít značný vliv ve věci Mgr. Götha u Krajského soudu v Brně, která nebyla dosud ukončena. V závěru pak obviněný prostřednictvím obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a rozhodl, že se věc přikazuje k projednání jinému senátu Vrchního soudu v Olomouci.
Ve vlastnoručně sepsaném zdůvodnění stížnosti pak obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že Mgr. Göth rozhodoval jako předseda senátu v dosud částečně nepravomocné trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010. Podle obviněného nelze připustit, aby soudce, který sice ve věci v prvním stupni nerozhodoval přímo, ale v rámci svého rozhodování již k ní zaujal stanovisko v jeho neprospěch, „posuzoval tentýž skutek“ v řízení o opravném prostředku. K tomu obviněný odkázal na §30 odst. 3 tr. ř. Dále pak namítl, že mu ve věci sp. zn. 52 T 8/2010 Mgr. Göth sdělil, že jeho dovolání ze dne 21. 2. 2013 týkající se části rozsudku ze dne 18. 1. 2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012, nepředloží dovolacímu soudu do té doby, než rozhodne o zrušené části rozsudku, v důsledku čehož byl posléze vyzván Nejvyšším soudem k dodržování obhajovacích práv obviněného a okamžitému předložení věci. Tento postup Mgr. Götha obviněný hodnotí jako projev jeho libovůle vůči němu. O zrušené části rozsudku pak Mgr. Göth nerozhodl ani po bezmála dvou letech od jeho zrušení, přičemž ve věci neučinil jediný procesní úkon. Systematicky tak porušuje ustanovení trestního řádu a nelze od něj očekávat nestranné rozhodování o osobě obviněného. Nyní projednávaná trestní věc a věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010 mají podle obviněného totožný skutkový základ a totožné chyby ve zjišťování skutkového děje. Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, že soudce Mgr. Pavel Göth je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2011, zrušil všechna navazující rozhodnutí a nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta senátem 2 To Vrchního soudu v Olomouci, případně aby věc projednal Vrchní soud v Praze.
Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že soudce Mgr. Pavel Göth skutečně rozhodoval jako předseda senátu v trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010, přičemž tato věc z části dosud nebyla pravomocně skončena. Soudce Mgr. Pavel Göth v současné době od 1. 11. 2014 vykonává funkci soudce u Vrchního soudu v Olomouci, kde působí v senátu 5 To. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu pak Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že výše citovaná a nyní projednávaná trestní věc jsou dvě samostatná řízení s toliko druhově a typově shodnou trestnou činností, která však byla páchána v jiném časovém období. V nyní projednávané věci nebyl jmenovaný soudce žádným způsobem činný, nelze proto aplikovat §30 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud dále připomněl, že situace, kdy soudce rozhoduje ve více trestních věcech téhož obviněného, je u obecných soudů zcela běžná, nemůže být proto důvodem podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. V době svého přidělení u Vrchního soudu v Olomouci také Mgr. Göth soudcovskou činnost u Krajského soudu v Brně vykonávat nemůže.
S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Trestní řád v §30 vymezuje případy vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodu jejich poměru k projednávané věci, poměru k vyjmenovaným osobám a také v určitých vymezených případech, kdy orgán činný v trestním řízení byl v projednávané věci činný v předchozím stádiu řízení. Tento výčet nelze nijak rozšiřovat, neboť se jedná o výjimky z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Jak správně podotkl vrchní soud, situace, kdy soudce rozhoduje ve více trestních věcech téhož obviněného, je u obecných soudů zcela běžná.
Námitka, kterou obviněný předestřel prostřednictvím svého obhájce, že by jmenovaný soudce měl mít zájem na výsledku rozhodnutí nyní projednávané věci proto, aby si ušetřil práci, takříkajíc „zabil dvě mouchy jednou ranou“, se jeví zcela neadekvátní. Soudce se při své rozhodovací činnosti řídí zájmy spravedlnosti, nikoli tím, aby „měl věci vyřízeny“, ostatně nic takového se v dané situaci nenaznačuje a obviněný ani nijak blíže nezdůvodňuje, z čeho by mělo takové podezření vyplývat. Jaký vliv by mělo mít rozhodnutí v projednávané trestní věci na trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010, obviněný také nevysvětluje.
Pokud jde o námitky uplatněné v podání vlastnoručně sepsaném obviněným, nelze se s nimi rovněž ztotožnit. Aniž by na tomto místě Nejvyšší soud hodnotil, zda v rámci procesního postupu Mgr. Götha v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010 došlo k pochybením, zastává již dříve ve své rozhodovací činnosti přijatý názor, že ze samotných procesních pochybení nelze bez dalšího vyvozovat poměr k věci či k obviněnému nebo jiným osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Je zřejmé, že obviněným tvrzená pochybení zdaleka nedosahují významu a nemají charakter skutečností, které by bylo namístě ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. zohlednit.
Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné jiné skutečnosti, které by vedly k závěru o možném vyloučení soudce Mgr. Pavla Götha z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného Ing. J. T., ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch