ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.35.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 35/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2015 stížnost obv. J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 10 To 91/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelsví v Plzni podala dne 7. 5. 2015 pod sp. zn. 2 KZV 4/2015 u Krajského soudu v Plzni obžalobu na obv. J. K. pro skutek kvalifikovaný jako pokračující trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále pouze „tr. zák.“) v jednočinném souběhu s pokračujícím trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 téhož zákona.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 2 T 5/2015 (vyneseným v hlavním líčení), byl obv. J. K. podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. vzat do vazby, která se započítává ode dne 18. 6. 2015 od 10:05 hod.
Následně Krajský soud v Plzni uznal rozsudkem sp. zn. 2 T 5/2015 ze dne 26. 8. 2015, obv. J. K. vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů, v důsledku čehož jej v souladu s §241 odst. 3 tr. zák. a za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. odsoudil k úhrnnému odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců a pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně obžalovanému podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci.
Proti tomuto rozsudku podal obv. J. K. odvolání, přičemž v rámci vazebního zasedání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015 tak, že podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. ponechal obv. J. K. z důvodů uvedených v ust. §67 písm. c) tr. ř. ve vazbě.
Ihned po vyhlášení podal obviněný proti tomuto usnesení stížnost , nicméně tu obhájce obviněného nijak neodůvodnil. K Nejvyššímu soudu byl pouze doručen dopis koncipientky z advokátní kanceláře obhájce obviněného, který je sice označený jako „odůvodnění stížnosti proti usnesení o ponechání obžalovaného ve vazbě“, ke kterému však nebylo možné přihlédnout, vzhledem k ust. §35 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se může obhájce nechat pro jednotlivé úkony trestního řízení dát zastoupit koncipientem. To však neplatí pro řízení před krajským soudem jako soudem I. stupně, a dále před vrchním a Nejvyšším soudem. V těchto řízeních koncipient vůbec nemůže vystupovat nebo činit právní úkony za advokáta. To je odůvodněno závažností a právní složitostí trestních věcí, které tyto soudy projednávají, v nichž kvalitní a zákonu odpovídající obhajobu může uplatnit výhradně advokát (viz např. 3 Tz 25/1999 ze dne 23. 2. 1999, R 63/1999).
Přes výše uvedenou vadu Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze – resp. v souladu s §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení i řízení předcházející napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že stížnost obv. J. K. není důvodná.
Vrchní soud v Praze zdůvodnil napadené rozhodnutí důvodnými obavami z opakování trestné činnosti. Zásadní pro posouzení vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. je důvodná obava, která vyplynula z provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie (č. l. 181 -an) a výkladu znalců u hlavního líčení (ze dne 18. 6. 2015). Z nich vyplynulo, že obv. K. je osobou s výrazným potenciálem k opakování závažné trestné činnosti. Nejvyšší soud závěr Vrchního soudu v Praze pečlivě přezkoumal a se závěry tohoto soudu se plně ztotožnil.
Osobnost obviněného je z psychosexuálního hlediska charakterizována jako výrazně nezralá a patologicky strukturovaná. Z podrobného popisu osobnosti vyplynulo, že obv. K. je svéhlavý, egocentrický, zaměřený pouze na vlastní prospěch. Navíc se jedná o osobnost s velmi nízkou senzitivitou k druhým lidem, u které zcela absentuje schopnost empatie, způsobilost vytvářet a udržovat hlubší citové vztahy a ochota odložit uspokojení vlastních potřeb. Obv. K. vnímá druhé lidi pouze jako prostředek k uspokojení vlastních potřeb a jejich práva či potřeby považuje za více méně bezvýznamné. Znalec současně popsal tyto negativní osobnostní rysy jako tak výrazné, že v tomto případě lze hovořit o výrazné disociální poruše osobnosti . Přitom psychosexuální nezralost obviněného je natolik zásadní, že u sexuálního objektu pro něj není žádnou zásadní zábranou ani její dětský věk, nebo příbuzenský vztah.
I přesto, že obv. K. je osobností, jejíž intelektová výkonnost se pohybuje na hranici podprůměru až lehké mentální retardace, tak dobře chápe, že jeho jednání překračuje společenské normy. Nicméně jeho lhostejnost a nízká senzitiva k druhým lidem má za následek, že si plně neuvědomuje důsledky svého jednání pro poškozenou oběť. Klíčové se však jeví zejména to, že ani nejeví žádný zájem o takové porozumění. Svůj zcela lhostejný a chladný postoj vyjádřil slovy, že poškozená „je mu ukradená“, což je důsledek jeho výrazné neschopnosti korigovat vlastní jednání, zejména v oblasti uspokojování vlastních sexuálních potřeb. To má za následek, že v případě výraznější sexuální tenze (jako důsledku absence plnohodnotného sexuálního života) u něj převažuje impulzivní potřeba k sexuálnímu vybití, doprovázená hrubě amorálním, egoisticky hédonickým přístupem. Z hlediska jeho společenské nebezpečnosti je rovněž důležitá i jeho apetence (erotická touha) k sexuálně agresivním praktikám, a to – jak bylo řečeno výše – i vůči výrazně nezletilým dívkám (u kterých není zábranou ani příbuzenský vztah). Tyto handicapy ještě zvýrazňuje absence potřebných komunikačních dovedností pro navazování vztahů s dívkami či ženami, což do budoucna ještě zvyšuje jeho společenskou nebezpečnost.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplynulo, že obv. K. je ze sexuologického a společenského hlediska osobou potencionálně velmi nebezpečnou , jejíž vlastnosti z něj činí osobu vysoce rizikovou z hlediska dalšího možného protiprávního jednání (ve smyslu vysokého nebezpečí hrozících dalších asociálních střetů). Navíc jeho osobnostní rysy dávají velmi malou naději na významnější úspěch resocializačních snah. Proto znalci po vzájemné dohodě doporučili pro tento případ uložení zabezpečovací detence. (Znalci rovněž zvažovali uložení ústavního léčení, ale nakonec toto řešení v případě obv. K. vyhodnotili jako nedostatečné, neboť obviněný je osobnostně natolik defektní a patologicky strukturovaný, že by tato forma léčení zjevně nesplnila svůj účel.)
Závěry znaleckých posudků jsou tedy natolik zásadní a směřující do budoucnosti, že není možné podstoupit tak závažné riziko a bez přiměřených záruk se spolehnout na to, že obžalovaný se nedopustí trestné činnosti znovu. Proto Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu