ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1091.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1091/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobce K. H., zastoupeného JUDr. Janem Heroutem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 95/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti Střední Čechy v Praze 1, Náměstí Republiky č. 3, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 117/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2012, č. j. 24 Co 366/2012-264, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání K. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.9.2012, č.j. 24 Co 366/2012-264, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 13.3.2012, č.j. 6 C 117/2009-202, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání dědictví po zůstavitelce Z. B., zemřelé dne 12.1.2004, posledně bytem v P., N. č. 1 (dále také jen „zůstavitelka“), a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 [(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], jelikož ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud při posouzení dědického práva žalobce po zůstavitelce v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitelky, tj. do 30.6.2006 (dále také jen „obč. zák.“) v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k výkladu pojmu „vedení společné domácnosti“ srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009). Námitky, jimiž dovolatel zdůvodňuje „odkázanost“ zůstavitelky na jeho osobě jako na soudem ustanoveném opatrovníku (zejména že „se musel starat o její majetek a zařizovat veškeré její záležitosti“, že „ji musel navštěvovat a s tím vším měl velké finanční výdaje“, že „musel zařídit hrazení jejího pobytu v psychiatrické léčebně a v domově důchodců“), nemohou být způsobilé založit - jak se mylně domnívá žalobce - jeho dědické právo po zůstavitelce ve smyslu §475 odst. 1 obč. zák. z titulu tzv. spolužijící osoby se zůstavitelkou. Dovolatel totiž zcela přehlíží, že splnění podmínky „odkázanosti výživou“, z nějž se snaží vedení společné domácnosti „analogicky“ dovodit, se vyžaduje na straně dědice vůči zůstaviteli, nikoliv na straně zůstavitele vůči dědici. Závislost zůstavitelky na osobě žalobce, byť by byla prokázána, není z tohoto pohledu relevantní. Závěr soudů o tom, že žalobce není zákonným dědicem zůstavitelky ve smyslu §475 odst. 1 obč. zák., je proto správný.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá právo na náhradu svých nákladů s ohledem na výsledek dovolacího řízení a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu