ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1116.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1116/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MASNA Příbram, spol. s r.o. se sídlem v Příbrami, Jinecká č. 315, IČO 61675393, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře č. 123, proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, o 1.400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1702/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2013 č.j. 14 Cmo 219/2012-295, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2012 č.j. 13 Cm 1702/2007-260 (s výjimkou výroku o zastavení řízení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 21.9.2007 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.400.000,- Kč a "penále z prodlení" ve výši 0,026% z částky 1.400.000,- Kč denně od 14.4.2006 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který u něho působil jako generální ředitel a jednatel společnosti, vydal dne 5.4.2006 mzdové účtárně pokyn, aby mu vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1.7.2002 do 28.2.2004, čímž "překročil svou pravomoc a kompetence". Žalovaný sice výplatu této částky "opírá o ustanovení manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000", podle které měl nárok na mzdu ve výši 50.000,- Kč měsíčně, avšak manažerská smlouva "byla další smlouvou anulována". Žalobce dovozuje, že vyplacením částky 1.000.000,- Kč jednak došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení, jednak tím žalobci vznikla "další následná škoda ve výši 400.000,- Kč jako úhrada povinných odvodů (zdravotní a sociální pojištění, daň ze mzdy)".
Žalovaný potvrdil, že mu na základě "pokynu ze dne 5.4.2006" žalobce vyplatil 1.000.000,- Kč a že "z této částky byly společností řádně provedeny povinné odvody". Podle manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 měl žalovaný stanovenou mzdu ve výši 50.000,- Kč měsíčně a manažerská smlouva nebyla "ničím a nikým zrušena".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.2.2008 č.j. 13 Cm 1702/2007-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 68.922,95 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný, jenž byl společníkem a jednatelem žalobce, byl jmenován do funkce generálního ředitele společnosti, kterou vykonával až do 30.9.2006, že mezi účastníky byla uzavřena dne 6.11.2000 pracovní smlouva a dne 15.11.2000 manažerská smlouva, v nichž byla sjednána "základní mzda" ve výši 50.000,- Kč měsíčně, že žalovaný dal v listině označené jako "sdělení pro mzdovou účtárnu" dne 5.4.2006 pokyn, aby mu společnost vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1.7.2002 do 28.2.2004, který byl proveden, a že žalobce z tohoto důvodu "odvedl na zdravotní a sociální pojištění a daň ze mzdy" částku 400.000,- Kč. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl platně jmenován generálním ředitelem společnosti, že výkon funkce jednatele nebyl "totožný s výkonem funkce ředitele společnosti", že účastníci si byli vědomi závazků z manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 a že žalobce "výplatu doplatku mzdy z manažerské smlouvy" pro žalovaného (stejně jako pro dalšího jednatele Ing. H.) akceptoval. I když bylo výplatou nedoplatku mzdy plněno na promlčený dluh, žalovaný se tím bezdůvodně neobohatil a neobstojí ani názor žalobce o tom, že by žalovaný jako jednatel "porušil své povinnosti vyplývající z ustanovení §194 odst.5 obchodního zákoníku, neboť nepostupoval s péčí řádného hospodáře". Podle soudu prvního stupně byla částka 1.000.000,- Kč vyplacena žalovanému "po právu a není dán právní důvod k jejímu vrácení" a ani k nahrazení další částky 400.000,- Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.6.2009 č.j. 14 Cmo 267/2008-113 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.950,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný působil u žalobce ve "dvou odlišných právních vztazích", z nichž se řídí výkon funkce generálního ředitele společnosti zákoníkem práce a výkon funkce jednatele obchodním zákoníkem, že "smlouva zakládající pracovněprávní vztah může být jedině úplatná", zatímco výkon funkce jednatele "může být i neúplatný", a že "smlouva o výkonu funkce jednatele nemůže nahradit smlouvu o vzniku a stanovení mzdy v pracovněprávním vztahu". Za porušení povinnosti jednatele postupovat s řádnou péčí nelze podle názoru odvolacího soudu považovat pokyn, který dá jednatel "k vyplacení doplatku na mzdě, na který má žalovaný podle smlouvy nárok", a to ani tehdy, byl-li nárok na mzdu již promlčen; žalovaný navíc uváděl, že "takový pokyn spadal do působnosti generálního ředitele", a pak by o "odpovědnost jednatele podle ustanovení §194 odst.5 ve spojení s ustanovením §135 odst.2 obchodního zákoníku vůbec nešlo".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 16.12.2010 č.j. 21 Cdo 4028/2009-130 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Připomněl, že podle ustálené judikatury soudů činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným (jednatele) fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru a že v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu) není přípustné ani zastávat samotnou funkci jednatele společnosti s ručením omezeným, ani vykonávat v jiné funkci činnosti, které náleží do působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Kdyby náplní činnosti žalovaného ve funkci generálního ředitele byla stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) jako jednatel, dovolací soud uzavřel, že jmenováním žalovaného do funkce generálního ředitele nebyl platně založen mezi účastníky pracovní poměr a že žalovaný proto nemohl mít vůči žalobci nárok na mzdu nebo jinou odměnu za práci. Vzhledem k tomu, že žalovaný (jako jednatel žalobce) - jak dále vyplývá z ustálené judikatury soudů - nemohl vůči sobě (jako zaměstnanci) učinit v pracovněprávních vztazích z důvodu střetu zájmů žádný platný pracovněprávní úkon, a tedy ani nemohl dát platný pokyn k vyplacení dlužné mzdy.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 10.2.2012 č.j. 13 Cm 1702/2007-260 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení o 50.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu o dalších 1.350.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 90.158,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé. Po provedení dalších důkazů soud prvního stupně dovodil, že "výkon funkce generálního ředitele společnosti žalobce byl odlišný od výkonu funkce jednatele", a to "především z výpovědi svědka J. P.", který se "k činnosti, a to každodenní činnosti, žalovaného ve společnosti podrobně vyjádřil, včetně jeho postavení ve vztahu k výrobnímu úseku", o němž se svědek (jako ředitel výrobního úseku) "vyjádřil tak, že ve firmě pokud jde o výrobní úsek nebylo kvalifikovanější osoby"; přehled organizačních schémat, v nichž je uvedeno postavení žalovaného jako generálního ředitele, podle soudu prvního stupně nemá "na posouzení faktické náplně práce žalovaného u žalobce vliv". Vzhledem k tomu, že na pokynu k vyplacení mzdy žalovanému je kromě podpisu žalovaného obsažen také podpis dalšího jednatele Ing. T. H., nečiní "podpis žalovaného vůči sobě tento pokyn jako neplatný právní úkon". Soud prvního stupně uzavřel, že "na straně žalovaného nedošlo vyplacením částky 1.000.000,- Kč k porušení povinnosti vyplývající z ustanovení §194 odst.5 obchodního zákoníku" a že žaloba proto není důvodná.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8.10.2013 č.j. 14 Cmo 219/2012-295 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o zastavení řízení) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.880,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé. Odvolací soud nejprve zdůraznil, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu, a posléze dovodil, že činnosti žalovaného jako generálního ředitele společnosti a jednatele "byly rozdílné" a že uvedený závěr má oporu ve skutkových zjištěních učiněných z výpovědí Ing. T. H.a J. P. Podle odvolacího soudu se považuje za obchodní vedení společnosti "organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod.", a "činnosti vykonávané žalovaným jako např. vývoj výrobků, dodržování technických postupů, tvorba norem a zpracování metodiky výroby nelze podřadit pod obchodní vedení". Námitku žalobce o tom, že ve jmenování žalovaného do funkce generálního ředitele na období od 21.3.2001 do 31.12.2005 je výslovně uvedeno, že jde o jmenování v rámci "obchodního vedení společnosti", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že uvedená formulace znamená pouze to, že "jmenování do funkce generálního ředitele náleží podle čl. 8 společenské smlouvy do působnosti jednatelů a ve smyslu §134 obchodního zákoníku spadá do obchodního vedení jednatelů (Z. M. a Ing. T. H.), kteří žalovaného do funkce generálního ředitele tímto jmenovali". Vzhledem k tomu, že pokyn k vyplacení dlužné mzdy žalovanému podepsal kromě žalovaného též další jednatel Ing. T. H. a že podle zapsaného způsobu jednání v obchodním rejstříku mohli jednat jednatelé každý samostatně, nemá žalobce právo na požadované plnění.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že judikatura soudů vymezuje obchodní vedení společnosti jako "řízení společnosti, zejména organizování její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech", popřípadě jako "organizaci a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech", a že soudy v projednávané věci "interpretovaly obsah obchodního vedení společnosti v rozporu s touto judikaturou". U vedoucích zaměstnanců podle názoru žalobce "nelze výslovně postihnout hranici mezi obchodním vedením společnosti vykonávaným tímto zaměstnancem z pozice statutárního orgánu a činností, kterou by mohl tento vedoucí zaměstnanec vykonávat v pracovním poměru" a "obsah obchodního vedení společnosti je třeba vždy interpretovat v závislosti na vnitřních potřebách a vnitřním uspořádání konkrétní společnosti". Činnosti vykonávané žalovaným, které soudy nepodřadily pod obchodní vedení společnosti, je třeba ve vnitřních poměrech žalobce pokládat za obchodní vedení společnosti, neboť "zapojení žalovaného do rozhodování o tom, jaké výrobky bude žalobce produkovat, a dohled nad tím, aby byly dodržovány technické postupy jejich výroby" je třeba hodnotit "jako organizaci a řízení podniku, řízení zaměstnanců a rozhodování o provozních záležitostech". Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu, že ohledně podpisu Ing. T. H. na pokynu k vyplacení dlužné mzdy nezkoumal, za jakých okolností a z jakého důvodu pokyn k výplatě mzdy podepsal, a že Ing. T. H. byl vyslechnut jako svědek, ačkoliv jako jednatel společnosti měl být správně vyslechnut jako účastník řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Podle žalovaného bylo v řízení prokázáno, že u žalobce vykonával vedle "činnosti řídící rovněž činnost odbornou v oblasti výroby" a že ještě dříve, než se stal jednatelem a generálním ředitelem, působil u žalobce jako obchodní a výrobní koordinátor. Vzhledem k tomu, že činnost žalovaného "v rámci pracovního poměru byla zejména odborná, související s předmětem podnikání žalobce, která byla zcela specifická a vyžadovala zvláštní znalosti a dovednosti žalovaného v daném oboru (tvorba nových norem, osobní podíl na vývoji výrobků), odlišovala se od náplně činnosti jednatele společnosti", která "představovala zejména činnost řídící a manažerskou". Pokyn k výplatě dlužné mzdy žalovanému je platným právním úkonem, neboť ho podepsal kromě žalobce také jednatel Ing. T. H.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaný, který pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 6.11.2000 jako "obchodní a výrobní koordinátor", byl ode dne 15.11.2000 jmenován do funkce generálního ředitele, kterou zastával až do dne 30.9.2006, jímž byl na základě dohody "o ukončení funkce generálního ředitele společnosti a výplatě odchodného" ze dne 14.9.2006 rozvázán pracovní poměr účastníků; pracovní místo "obchodní a výrobní koordinátor" bylo zrušeno dnem 15.11.2000. V souvislosti se jmenováním do funkce generálního ředitele žalovaný uzavřel se žalobcem dne 15.11.2000 manažerskou smlouvu, v níž se žalovaný (mimo jiné) zavázal "zabezpečovat plnění úkolů vyplývajících pro manažera společnosti z platných zákonů, stanov, resp. společenských smluv společnosti v rozsahu předmětu podnikání a dalších obecně závazných předpisů" a "řídit se organizačním řádem společnosti a rozhodnutími jejich statutárních orgánů". Žalovaný byl jednatelem žalobce v době od 19.1.2001 do 23.3.2007, jako generální ředitel schválil pracovní řád účinný od 1.5.2002 a v době od 1.3.2001 do 10.7.2007 byl zapsán (v živnostenském rejstříku) jako odpovědný zástupce žalobce pro předmět podnikání řeznictví a uzenářství.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve sporu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda žalovaný působil v době od 1.7.2002 do 28.2.2004, za niž po něm žalobce požaduje vrácení mzdy, u žalobce na základě platného pracovního poměru (pracovněprávního vztahu). Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s přihlédnutím k době, kdy byl žalovaný jmenován generálním ředitelem - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb. a čl. I bodu 36 zákona č. 155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen "zák. práce").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §27 odst.2 zák. práce), v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo společenských organizací také volbou (srov. §27 odst.3 zák. práce) a u vedoucích zaměstnanců jmenovaných podle zvláštních předpisů, popřípadě podle stanov společenských organizací, do funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou funkci vykonávat, a u vedoucích pracovníků, které do funkce jmenuje vedoucí organizace, rovněž jmenováním (srov. §27 odst.4 zák. práce). Je-li jmenován do funkce ten, kdo je již zaměstnancem zaměstnavatele, dochází jmenováním ke změně pracovního poměru (v rozsahu, v jakém byl jmenováním dotčen původní pracovní poměr).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) - jak dovolací soud uvedl již ve svém předchozím rozsudku ze dne 16.12.2010 č.j. 21 Cdo 4028/2009-130 - činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst.l písm.a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Protože náplní pracovněprávního vztahu nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu, není v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu) přípustné ani zastávat samotnou funkci jednatele společnosti s ručením omezeným, ani vykonávat v jiné funkci činnosti, které náleží k působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným.
Činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným spočívá jednak v tom, že činí (vůči jiným osobám) právní úkony společnosti, jednak provádí (dovnitř společnosti) rozhodování, řízení a obchodní vedení společnosti. Uvedené činnosti statutárního orgánu není - jak uvedeno výše - přípustné (zcela nebo jen zčásti) vykonávat v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu).
V projednávané věci je nepochybné, že žalovaný, který byl ode dne 15.11.2000 jmenován do funkce generálního ředitele, byl ode dne 19.1.2001 také jednatelem žalobce a že "souběh" těchto funkcí trval až do 30.9.2006. V manažerské smlouvě ze dne 15.11.2000 bylo mimo jiné uvedeno, že žalovaný je povinen "zabezpečovat plnění úkolů vyplývajících pro manažera společnosti z platných zákonů, stanov, resp. společenských smluv společnosti v rozsahu předmětu podnikání a dalších obecně závazných předpisů" a "řídit se organizačním řádem společnosti a rozhodnutími jejich statutárních orgánů". Žalovaný vystupoval jako generální ředitel žalobce i poté, co byl jmenován jednatelem společnosti (například při schválení pracovního řádu účinného od 1.5.2002).
Soudy z výpovědi jednatele žalobce Ing. T. H. a svědka J. P. dovodily, že žalovaný se ve své činnosti věnoval zejména výrobnímu úseku (např. vývoj výrobků, dodržování technických postupů, tvorba norem, zpracování metodiky výroby), o čemž svědčí rovněž to, že byl (od 1.3.2001) odpovědným zástupcem žalobce pro předmět podnikání řeznictví a uzenářství. Nejvýstižněji charakterizoval svou činnost u žalobce sám žalovaný, když uvedl, že u žalobce vykonával vedle "činnosti řídící rovněž činnost odbornou v oblasti výroby". Uvedené poznatky však nenasvědčují tomu, že by žalovaným vykonávaná funkce generálního ředitele byla odlišná od činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, ale závěru zcela opačnému.
Z uvedeného je totiž zcela zřejmé, že žalovaný činil jak právní úkony jménem společnosti, tak i úkony dovnitř společnosti, a že jeho "odborná činnost" byla nedílnou součástí - jak správně uvádí dovolatel - jeho celkové řídící činnosti ve společnosti, včetně jejího obchodního vedení. Skutečnou náplní funkce generálního ředitele tak byla (měla být) stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako jeho jednatel, když "optické oddělení" obou činností bylo jen umělé a účelové. Za dosavadních skutkových zjištění proto platí závěr, že v době od 1.7.2002 do 28.2.2004 žalovaný nekonal svou činnost u žalobce v platném pracovním poměru a že mu proto v tomto období nenáležela mzda (nebo jiná odměna za práci).
Dovolatel důvodně soudu prvního stupně vytýká, že při jednání konaném dne 17.6.2011 vyslechl jednatele žalobce Ing. T. H. v rozporu s ustanovením §126a občanského soudního řádu jako svědka. Uvedené pochybení soudu však nemělo vliv na rozhodování ve věci samé, neboť soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - při hodnocení důkazů nepřisuzovaly výpovědi Ing. T. H. hodnotu důkazu výslechem svědka.
Za důvodnou dovolací soud nepovažuje námitku žalobce, kterou zpochybňuje platnost pokynu k vyplacení mzdy žalovanému ze dne 5.4.2006. Podepsal-li (kromě žalovaného) vskutku (jak měly soudy za zjištěné) tento pokyn také jednatel Ing. T. H., soudy jej v souladu se zákonem považovaly za platný pracovněprávní úkon.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zastavení řízení, který nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu