ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.13.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 13/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované Subterra a.s. se sídlem v Praze 8 - Libni, Koželužská č. 2246/5, IČO 45309612, zastoupené JUDr. Kamilou Steinbachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 - Krči, Dolnokrčská č. 20/16, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 145/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2013 č.j. 49 Co 261/2011-387, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o zrušení rozsudku okresního soudu a o zastavení řízení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 6.1.2000 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odškodnění nemoci z povolání, která u něho byla nahlášena dne 16.9.1999 a zjištěna dnem 21.5.1997, na bolestném částku 4.500,- Kč, na "poplatku za vyhotovení posudku o bolestném" částku 510,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 2.5.1997 do 30.4.1998 částku 84.989,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.5.1998 do 30.9.2009 částku 1.435.774,- Kč s úroky z prodlení a od 1.10.2009 částku 11.873,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované od 1.7.1984 jako "tunelář, lamač - střelmistr", že onemocněl dne 2.5.1997 a po ukončení této pracovní neschopnosti dne 11.3.1998 byl znovu nemocen od 26.3.1998 až do 30.4.1998, kdy ukončil se žalovanou pracovní poměr "dohodou ze zdravotních důvodů". Po skončení pracovního poměru u něj byla dne 16.9.1999 nahlášena nemoc z povolání (syndrom canalis carpi) a jako "datum zjištění nemoci z povolání byl vyznačen den 21.5.1997", škoda vzniklá následkem nemoci z povolání mu však dosud nebyla uhrazena.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 6.9.2011 č.j. 4 C 145/2002-306 "částečně zastavil řízení ohledně placení náhrady za ztrátu na výdělku 1.168,- Kč měsíčně od 1.10.2009", žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 85.121,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kamily Steinbachové, Ph.D., že žalobce a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval u žalované od 1.7.1984 nejprve jako "klempíř a tunelář" a posléze jako "lamač a střelmistr", že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dnem 30.4.1998 dohodou a že dnem 21.5.1997 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání, a na základě znaleckého posudku dovodil, že "u žalobce došlo ke vzniku onemocnění bederní páteře v roce 1991", že "druhé onemocnění syndrom karpálních tunelů se u žalobce projevilo v průběhu lékařského ošetření dne 30.6.1997" a že tedy u žalobce jde "o souběh nemoci z povolání a tzv. obecné choroby, přičemž k datu ukončení pracovního poměru ke dni 30.4.1998 byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k další práci v podzemí hlubinného dolu" a "hlavním a rozhodujícím onemocněním, v důsledku kterého byl zdravotně nezpůsobilý k další práci v hlubinném dolu, byl syndrom karpálních tunelů středně těžkého stupně". Protože žalobce "nebyl schopen vykonávat nadále práci v podzemí hlubinných dolů i pro svá obecná onemocnění k datu 30.4.1998" a protože "obě vzniklá souběžná onemocnění vylučují možnost žalobce vykonávat práci v podzemí", není žaloba důvodná, neboť žalobce "v případě absence nemoci z povolání by nemohl vykonávat práci v podzemí pro tzv. obecné onemocnění, tj. chorobu páteře".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.6.2013 č.j. 49 Co 261/2011-387 zrušil z důvodu zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o 89.999,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po provedení dalších důkazů odvolací soud nejprve zjistil, že nemoc z povolání byla u žalobce nahlášena až poté, co jeho pracovní poměr u žalované (u níž před zjištěním nemoci z povolání pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká) skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru uzavřenou "z důvodu obecného onemocnění žalobce (onemocnění páteře), pro které se žalobce před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru léčil (byl v pracovní neschopnosti) a které bylo důvodem pro jeho vyřazení z hornické profese vykonávané u žalované", a dovodil, že nedošlo v souvislosti s nemocí z povolání ke ztrátě na výdělku, kterého žalobce dosahoval u žalované před rozvázáním pracovního poměru, a že tedy v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání může být jen taková ztráta na výdělku, která "vychází z průměrného (pravděpodobného) výdělku, kterého by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonával, kdyby nedošlo k onemocnění nemocí z povolání". Ze znaleckého posudku vypracovaného Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady odvolací soud zjistil, že žalobce trpí kromě nemoci z povolání (pravostranného syndromu karpálního tunelu) též řadou dalších "obecných" onemocnění, z nichž nejvýznamnější jsou onemocnění páteře (polytopní vertebrogenní algický syndrom), pro které byl žalobce v roce 1998 vyřazen z původní "hornické práce", a artróza kolenních kloubů, a že "existují profese, z jejichž výkonu vylučovala žalobce nemoc z povolání, avšak jejichž výkon by neznemožňovala "obecná" onemocnění, kterými trpěl (trpí)". Vzhledem k tomu, že pro objasnění, jakou takovou práci by žalobce mohl vykonávat (kdyby nedošlo k poškození na zdraví nemocí z povolání), je potřebná znalost "ergonomických charakteristik práce, kterou by měl žalobce u konkrétního zaměstnavatele vykonávat", bylo na žalobci, aby tvrdil "skutečnosti, že pro jiného zaměstnavatele by mohl vykonávat práci, která je spojena s přetěžováním pravé horní končetiny nebo při které by docházelo k přenosu nadlimitních vibrací na pravou horní končetinu, a o výdělku, kterého by za výkon této práce dosáhl". Žalobce sice uvedl, že "nebýt nemoci z povolání by mohl a byl schopen vykonávat profesi střelmistra", kterou by sice nemohl "vykonávat v podzemí, ale pouze na povrchu", a že za výkon této práce je "nabízena hrubá mzda v rozpětí 12.500,- až 14.000,- Kč", avšak znalecký ústav nebyl ke skutkovým tvrzením žalobce "schopen se konkrétně vyjádřit, neboť skutková tvrzení ani předložené listiny neobsahovaly údaje o ergonomických charakteristikách konkrétní práce". Podle odvolacího soudu je "odůvodněn závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o skutečnostech, z nichž vyplývá, že po rozvázání pracovního poměru u žalované u něj došlo ke ztrátě na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonával, kdyby nedošlo k onemocnění nemocí z povolání"; žaloba proto musela být zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud po něm požadoval "důkaz", který žalobce není schopen soudu předložit, a to jednak pro odstup času, neboť od ukončení pracovního poměru u žalované uplynula doba více jak 15 let, a jednak proto, že se jedná o "otázku vysoce odbornou"; takovou "analýzu" je nutné svěřit "kvalifikovaným ergonomům". Žalobce současně poukazuje na to, že soudu předložil "pracovní náplň střelmistra" (rámcový přehled prací, které by u nového zaměstnavatele vykonával) a že u pracoviště střelmistra nelze dobře uvažovat o ergonomii pracoviště (střelmistr pracuje operativně v terénu, na různých místech podle pokynů zaměstnavatele), a dovozuje, že "otázka vhodnosti či nevhodnosti práce žalobce v profesi střelmistra náleží do kompetence znalce včetně případné otázky ergonomie pracoviště". Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalobce, který pracoval u žalované od 1.7.1984, rozvázal se žalovanou pracovní poměr dohodou ze dne 28.4.1998 "ze zdravotních důvodů" dnem 30.4.1998; podle lékařského potvrzení MUDr. Věry Vítové ze dne 26.3.1998 onemocnění žalobce (s tendencí k progresi a dlouhodobé léčby) "naplňuje kriteria pol. č. 4 vyhl. č. 19/1991 Sb.", tedy jde o onemocnění vznikající nebo se podstatně zhoršující vlivem pracovního prostředí na pracovištích v hornictví uvedené v příloze č. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb. pod položkou č. 4 - bolestivé páteřní syndromy (bolestivé vertebrogenní syndromy). Po skončení pracovního poměru účastníků Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (jako klinika pracovního lékařství) dne 16.9.1999 nahlásila u žalobce nemoc z povolání (syndrom canalis carpi l. dx) s tím, že nemoc z povolání byla zjištěna dnem 21.5.1997. Žalobce byl od 1.5.1998 evidován u Úřadu práce ve Žďáru nad Sázavou jako uchazeč o zaměstnání.
Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce tedy došlo (mohlo dojít) - jak vyplývá z výše uvedeného - teprve v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky nemoci z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení §190 odst.1 zákoníku práce, povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby neonemocněl nemocí z povolání. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před poškozením na zdraví nemocí z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) přitom není průměrný výdělek před nemocí z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení §190 odst.1 zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je proto v tomto případě - jak správně uvedl také odvolací soud - taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Podle již ustálené judikatury při zjišťování, jaký výdělek by poškozený (bývalý) zaměstnanec dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonal, kdyby nedošlo k poškození na zdraví následkem nemoci z povolání, soud přihlíží ke zdravotnímu stavu zaměstnance (v podobě neovlivněné následky nemoci z povolání), k jeho schopnostem, k získané kvalifikaci, k situaci na trhu práce v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, popř. též k dalším okolnostem, ukazuje-li se, že mají (by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli; nevyžaduje se, aby se poškozený zaměstnanec opravdu ucházel u jiného (konkrétního) zaměstnavatele o práci a aby bylo takové pracovní místo volné. Průměrný výdělek před vznikem škody se v tomto případě stanoví jako pravděpodobný výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosáhl při výkonu práce u zjištěného jiného zaměstnavatele (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).
Za tohoto stavu věci odvolací soud řešil otázku, zda žalobce splnil povinnost tvrzení ohledně skutečností, které byly rozhodné pro stanovení pravděpodobného výdělku, jehož by dosáhl při výkonu práce u jiného zaměstnavatele, a dospěl k závěru, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení, neboť jeho tvrzení a ani jím předložené listiny neobsahovaly "údaje o ergonomických charakteristikách konkrétní práce, kterou by měl žalobce pro konkrétního zaměstnavatele vykonávat". Vzhledem k tomu, že právní otázka o povinnosti tvrzení o skutečnostech významných pro stanovení pravděpodobného výdělku, jehož by zaměstnanec po skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu při nemoci z povolání, dosáhl při výkonu práce u jiného zaměstnavatele, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [srov. §101 odst.1 písm.a) o.s.ř.]. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (srov. §118a odst.1 o.s.ř.); obdobně se postupuje, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, a vyzve-li proto účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (srov. §118a odst. 2 o.s.ř.).
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má - jak vyplývá z výše uvedeného - rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
Účastník je povinen v občanském soudním řízení - jak je dáno již povahou věci - tvrdit rozhodné skutečnosti jakožto vyjádření toho, co o určitém jevu svými smysly vnímal nebo poznal. Povinnost tvrzení účastníka nezahrnuje objasnění (vysvětlení) těchto skutečností a ani jiné závěry o nich, k nimž je třeba odborných znalostí; posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, je v občanském soudním řízení úkolem znalců (srov. §127 o.s.ř.).
Ergonomie je (obvykle) považována za vědní obor, který komplexně a systémově řeší systém člověk - technika - prostředí s cílem optimalizovat psychicko-fyzickou zátěž člověka a zajistit rozvoj jeho osobnosti při maximální efektivitě jeho činnosti. Ergonomie je vědecká disciplína založená na porozumění interakcí člověka a dalších složek systému, aplikací vhodných metod, teorie a dat, zlepšuje lidské zdraví, pohodu i výkonnost a přispívá k řešení designu a hodnocení práce, úkolů, produktů, prostředí a systémů, aby byly kompatibilní s potřebami, schopnostmi a výkonnostním omezením lidí; zahrnuje (holisticky vzato) zejména faktory fyzické, kognitivní, sociální, organizační a prostředí. Z uvedeného vyplývá, že k poznatkům z oboru ergonomie je třeba odborných znalostí a že proto nejsou součástí povinnosti tvrzení uložené účastníkům v ustanovení §101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Účastníci jsou povinni tvrdit jen takové skutečnosti, které jsou (mohou být) pouze podkladem pro odborné závěry v oboru ergonomie, které v občanském soudním řízení přísluší učinit pouze znalci.
Požadavek odvolacího soudu na uvedení "údajů o ergonomických charakteristikách konkrétní práce, kterou by měl žalobce pro konkrétního zaměstnavatele vykonávat", v sobě nepochybně obsahuje odborné ergonomické posouzení určitých poznatků. Měl-li odvolací soud za to, že jejich posouzení bylo v projednávané věci ke zjištění skutkového stavu nezbytné, měl správně postupovat podle ustanovení §127 o.s.ř.; jeho závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť jeho tvrzení (a ani jím předložené listiny) neobsahovaly "údaje o ergonomických charakteristikách konkrétní práce, kterou by měl žalobce pro konkrétního zaměstnavatele vykonávat", tedy nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu