ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1318.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1318/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Společenství vlastníků bl. F1 č.p. 283, 284 ulice Sadová, Litvínov, se sídlem v Litvínově, Sadová č. 283 bl. F1, IČO 25469045, zastoupeného Mgr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem v Mostě, Čsl. armády č. 1766/84, proti žalovanému označenému jako "právní nástupce M. S. ", o 40.395,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 218/2010, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územního pracoviště v hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014 č.j. 18 Co 386/2014-67, takto:
I. Usnesení městského soudu se mění tak, že se odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. srpna 2014 č.j. 29 C 218/2010-49 odmítá .
II. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a žalobce nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 14.5.2010 u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal, aby mu žalovaný, kterého označil jako "právního nástupce M. S., zemř. dne 28. listopadu 2007", zaplatil 40.395,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že M. S. byl vlastníkem "bytové jednotky č. 283/1 nacházející se ve 2. NP budovy a přináležícího podílu ve výši 845/16776 na společných částech domu sestávajícího se z č.p. 283 postavené na pozemku parc č. 311/1 - zastavěná plocha a z č.p. 284 postavené na pozemku parc. č. 311/2 - zastavěná plocha, vše zapsáno na LV č. 1172 vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Most, pro obec L. a k.ú. J. u L.", a že byl proto povinen v souladu s ustanovením čl. V. Prohlášení vlastníka ze dne 20.5.1999 "přispívat na náklady spojené se správou budovy a byl povinen platit měsíčně na účet správce zálohy na úhradu nákladů spojených se správou budovy a na úhradu za plnění spojené s užíváním jednotky". Protože žalovaný v období od II/09 do III/2010 předepsané platby nehradil, vznikl mu dluh ve výši 40.395,- Kč. Žalobce se dozvěděl, že "právní předchůdce žalovaného" M. S. dne 28.11.2007 zemřel, a přihlásil "pohledávku za právním předchůdcem žalovaného" do dědického řízení, které dosud není skončeno.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 25.8.2010 č.j. 29 C 218/2010-33 řízení přerušil "do pravomocného skončení dědického řízení po M. S. zemř. 28.11.2007, vedeného před zdejším soudem pod sp. zn. 20 D 1048/2008". Dospěl k závěru, že dědické řízení po M. S. dosud nebylo pravomocně skončeno, a že proto není "zřejmé, kdo vstoupí do práv a povinností, o které se jedná v tomto řízení". Usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dnem 16.9.2010.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté usnesením ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 rozhodl, že "v řízení, které bylo přerušeno usnesením podepsaného soudu ze dne 25. srpna 2010 č.j. 29 C 218/2010-33, se pokračuje". Dospěl k závěru, že "v řízení lze pokračovat", i když "řízení vedené pod sp.zn. 20 D 1048/2008 není dosud pravomocně skončeno", neboť z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-217, které nabylo právní moci dne 30.8.2013, vyplývá, že dědictví po M. S. připadá státu; za "stát Česká republika v řízení vystupuje, tedy jedná jeho jménem, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových".
O odvolání podaném Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2014 č.j. 18 Co 386/2014-67 tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odmítl námitku odvolatelky, že "dědictví dosud nepřipadlo státu", když dosud nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na nařízení likvidace dědictví, a dovodil, že "dědictví připadá státu podle §462 občanského zákoníku již samotnou smrtí zůstavitele, neboť usnesení soudu, kterým se potvrzuje, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, má jen deklaratorní povahu", že "oprávnění nabídnout věci z dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů upravuje ustanovení §472 odst. 2 občanského zákoníku a v případě, že věřitel či některý ze zůstavitelových věřitelů tuto nabídku odmítne, vzniká státu právo navrhnout likvidaci dědictví podle ustanovení §472 odst. 2 občanského zákoníku a §175t odst. 1 občanského soudního řádu", že "po nařízení likvidace dědictví se provede zpeněžení veškerého zůstavitelova majetku a o majetku zůstavitele, který se nepodaří zpeněžit, se rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele", a že je tedy zřejmé, "že i za situace, kdy je nařízena likvidace dědictví, je jediným v úvahu přicházejícím nabyvatelem majetku z dědictví stát".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že "jako jediné východisko pro výjimečné pokračování soudního sporu v soudním řízení ještě před skončením řízení o dědictví nemůže být pravomocné usnesení o obecné ceně majetku zůstavitele ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-217 vydané v dědické věci", neboť se jedná o "mezitímní rozhodnutí", které nemá za následek přechod práv a povinností ze zůstavitele na stát, že "pravomocným nařízením likvidace dědictví se účastníkem dědického řízení stávají i věřitelé, kterým pohledávky, pokud nejsou uspokojeny při likvidaci, zaniknou, a že tedy po pravomocném nařízení likvidace dědictví nedochází k přechodu práv a povinností na toho, kdo měl být dědicem". Dovolatelka dovozuje svůj "nedostatek pasivní legitimace v předmětném soudním sporu" a navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno dovolatelkou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci vyšlo za řízení najevo, že v řízení o dědictví po M. S., zemřelém dne 28.11.2007, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-215 pravomocně rozhodl, že dědictví je předluženo o 48.266,- Kč, a usnesením ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-220 pravomocně nařídil likvidaci dědictví. Za tohoto stavu věci soudy řešily (mimo jiné) právní otázku, zda, popřípadě kdo se stává dědicem nebo jiným právním nástupcem zůstavitele (z důvodu universální nebo singulární sukcese) tehdy, byla-li nařízena pravomocným usnesením soudu likvidace dědictví. Vzhledem k tomu, že tuto otázku hmotného práva soudy vyřešily v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je sice opodstatněné, že však odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna.
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí; jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak; za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije (srov. §7 odst.2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.").
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). Dědictví nabývají dědici zůstavitele (srov. §461 obč. zák.); dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne (z důvodu universální sukcese) státu jako tzv. odúmrť (srov. §462 obč. zák.). K nabytí dědictví dědici zůstavitele nebo k připadnutí dědictví státu přitom nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví nebo při připadnutí dědictví státu; znamená to mimo jiné, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu, že v řízení o dědictví je třeba projednat zásadně (nestanoví-li zákon jinak) veškerý známý zůstavitelův majetek a že o nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo o připadnutí dědictví státu musí být soudem rozhodnuto v tzv. usnesení o dědictví [srov. §175q zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době do 31.12.2007 (v době smrti M. S.) - dále jen "OSŘ"]. Podle pravomocného usnesení soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo k připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele.
V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení o dědictví tu není (a ani nemůže být) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí. Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Za zůstavitelovy dluhy dědici odpovídají (spolu s přiměřenými náklady spojenými s pohřbem zůstavitele) do výše ceny nabytého dědictví; v době do právní moci usnesení o dědictví jsou v tomto rozsahu povinni hradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, v jaké se navzájem na úhradě zůstavitelových dluhů podílejí. V případě, že dědicové odmítnou dědictví nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude žádný dědic a že proto dědictví připadlo státu, je stát až do právní moci usnesení o dědictví považován za vlastníka veškerého majetku zůstavitele a je také povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele) stejně jako dědic.
Od nabytí dědictví zůstavitelovými dědici a od připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrti je třeba odlišovat případy, kdy dojde k zastavení řízení o dědictví, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek jen nepatrné hodnoty (srov. §175h OSŘ), nebo kdy dojde ke schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů [srov. §471 odst.1 obč. zák. a §175q odst.1 písm.c) OSŘ]. I když rovněž v těchto případech platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do právní moci usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (už proto, že majetek "nemůže zůstat bez vlastníka" ani v této době), je současně nepochybné, že žádný ze zůstavitelových dědiců (z titulu dědického práva) a ani stát (z důvodu tzv. odúmrti) nemohou nabýt žádnou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ze zůstavitelova majetku; bylo-li řízení o dědictví zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nebo byla-li schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, došlo k nabytí zůstavitelova majetku na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§132 obč. zák.) a žádný z těch, kdo tímto způsobem nabyl vlastnictví, neodpovídá za dluhy zůstavitele, za přiměřené náklady jeho pohřbu a samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo usnesení o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nabyla právní moci, a to už proto, že nejsou zůstavitelovými dědici a ani nabyvatelem tzv. odúmrti, který by odpovídal za dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (srov. též Rozbor a zhodnocení praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, projednané a schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu z 21.2.1967, Pls 1/67).
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, soud na návrh nebo i bez návrhu usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (srov. §471 odst.2 a §472 odst.2 obč. zák. a §175t odst.1 OSŘ).
V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§175t o.s.ř.), provede ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již postupovat podle ustanovení §175p až 175s OSŘ (srov. §175t odst.3 OSŘ); vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. §175q odst.1 OSŘ), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo) předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí "nezpeněžitelného" majetku státu, považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období "nemůže zůstat bez vlastníka"), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku.
Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede při likvidaci dědictví způsoby vypočtenými v ustanovení §175u odst.1 OSŘ. O majetku, který se nepodařilo zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§175u odst.2 OSŘ); vlastnické právo stát získává na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na případnou pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem.
Ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení §175u odst.1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl "nezpeněžitelný" majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2015 č.j. 21 Cdo 1796/2014-46).
Ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009) již dříve dovodila, že věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti "neznámým dědicům" zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud nebylo objasněno, zda zůstavitel zanechal dědice, popřípadě o kom lze mít důvodně (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) za to, že je zůstavitelovým dědicem. V případě, že žalobce podá žalobu proti "neznámým dědicům" zemřelého dlužníka, soud uváží, zda je možné v řízení ihned pokračovat nebo zda řízení musí být přerušeno až do skončení řízení o zůstavitelově dědictví. V řízení lze ihned pokračovat jen tehdy, bylo-li nepochybně zjištěno, že zůstavitel zanechal takový majetek, že zůstavitelovi dědici (stát, má-li mu dědictví připadnout jako tzv. odúmrť podle ustanovení §462 obč. zák.) budou zcela jistě odpovídat ve smyslu ustanovení §470 a §472 obč. zák. za všechny zůstavitelovy dluhy (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele) v plném rozsahu; v takovém případě soud v řízení ustanoví žalovaným "neznámým dědicům" zemřelého dlužníka opatrovníka (§29 odst.1 OSŘ). V ostatních případech, zejména tehdy, je-li dosud pochybné, v jakém rozsahu budou zůstavitelovi dědici (stát, má-li mu dědictví připadnout jako tzv. odúmrť podle ustanovení §462 obč. zák.) odpovídat ve smyslu ustanovení §470 a §472 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele), nebo je-li dokonce dědictví předluženo, soud řízení přeruší podle ustanovení §109 odst.2 písm.c) OSŘ až do skončení řízení o zůstavitelově dědictví.
V projednávané věci žalobce neuplatnil žalobou u soudu pohledávku za zůstavitelem M. S., neboť se domáhal, aby mu byla přisouzena pohledávka "úhrady nákladů spojených se správou budovy" a "úhrady za plnění spojené s užíváním jednotky" za období od II/09 do III/2010 ve výši 40.395,- Kč. Vzhledem k tomu, že zůstavitel M. S. byl v této době již mrtev (zemřel dne 28.11.2007), je nepochybné, že k zaplacení žalobcem požadovaného plnění nemůže být poprávu zavázán jeho dědic z důvodu odpovědnosti za dluhy zůstavitele, ale jen ten, komu připadl zůstavitelův členský podíl v družstvu.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého připadl státu (České republice) majetek zůstavitele M. S. jako tzv. odúmrť, nelze souhlasit. I když dědictví po M. S. nenabyl (nemůže nabýt) žádný dědic a i když stát (Česká republika) je (z důvodů výše vylíčených) považován za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví, je v projednávané věci především rozhodné to, že státu (České republice) nebylo usnesením o dědictví vydaným podle ustanovení §175q odst.1 písm.b) OSŘ potvrzeno, že by mu dědictví připadlo jako tzv. odúmrť podle ustanovení §462 obč. zák.; protože k připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrti nedochází již na základě smrti zůstavitele, ale teprve až podle pravomocného usnesení o dědictví, je nepochybné, že stát (Česká republika) není "právním nástupcem" zůstavitele M. S. a tedy ani členem družstva. K uvedenému je třeba dodat, že státu (České republice) nemůže ani v budoucnu dědictví po M. S. připadnout jako tzv. odúmrť, neboť pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-220 byla nařízena likvidace dědictví po M. S. a potvrzení připadnutí dědictví státu tím je - jak uvedeno již výše - vyloučeno. V projednávané věci je dále třeba vzít v úvahu rovněž to, že k zaplacení žalobcem uplatněné pohledávky za dobu od II/09 do III/2010 nemůže být zavázán ani ten, kdo by při likvidaci dědictví (případně) nabyl členský podíl zůstavitele M. S. v družstvu. I kdyby totiž došlo při likvidaci dědictví ke zpeněžení (§175u odst.1 OSŘ) zůstavitelova členského podílu v družstvu, popřípadě kdyby členský podíl zůstavitele připadl podle ustanovení §175u odst.2 OSŘ státu, nemohou na nabyvatele členského podílu zůstavitele v družstvu (na stát) přejít dluhy, které vznikly dříve, než na něho přešlo členství v družstvu, a tedy ani dluh odpovídající žalobcem uplatněné pohledávce.
Pro rozhodnutí o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo dále (kromě výše uvedeného) významné, že soud prvního stupně v usnesení ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 a odvolací soud v napadeném usnesení rozhodly o tom, že v "řízení, které bylo přerušeno usnesením podepsaného soudu ze dne 25. srpna 2010 č.j. 29 C 218/2010-33, se pokračuje", aniž by ve výroku svých usnesení také uvedly, s kým bude v řízení (jako se žalovaným) pokračováno; svůj názor, že v řízení má být (jako se žalovanou) pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, vyjádřily pouze v odůvodnění svých usnesení, které však není (samo o sobě) - jak vyplývá z ustanovení §155 odst.1 věty první, §159a odst.1 a §167 odst.2 o.s.ř. - závazné. O tom, že by v řízení (jako se žalovanou) bylo pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy (dosud) nebylo rozhodnuto, usnesení soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 se netýká právní sféry dovolatelky a její odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 měl odvolací soud správně odmítnout podle ustanovení §218 písm.b) o.s.ř., neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn.
I když dovolání je (co do svých důvodů) opodstatněné, z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud měl vzít především v úvahu, že ve výroku usnesení soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 nebyla řešena otázka, s kým bude v řízení pokračováno. Protože podle dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243d písm.b) o.s.ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že odvolání podané Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 podle ustanovení §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst.3 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v těchto řízeních žádné náklady nevznikly a žalobce nemá (s ohledem na výsledek těchto řízení) právo, aby mu Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových poskytl náhradu jeho nákladů, které mu vznikly za odvolacího a dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu