ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1659.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1659/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní č. 810/104, proti žalovanému FUTURA, a. s. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 9, IČO 16192893, zastoupenému Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Brunšově č. 473, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 263/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 23 Co 373/2013-130, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 11. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr, neboť žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že se „od 11. října 2011 do dnešního dne bez omluvy nedostavoval na své pracoviště“, ačkoliv byl „na možné důsledky absence“ upozorněn dopisem ze dne 18. 10. 2011.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2011 nastoupil do pracovního poměru u žalovaného jako „sekretář redakce“, že však místo této práce ve skutečnosti vykonával pro žalovaného práci „krizového manažera“ a že s účinností ode dne 1. 5. 2011 byl jmenován do funkce zástupce šéfredaktora redakce deníku Haló noviny vydávaného žalovaným. Dne 4. 10. 2011 byl žalobci doručen přípis žalovaného ze dne 16. 9. 2011, kterým byl žalobce odvolán z funkce šéfredaktora deníku Haló noviny ke dni 15. 9. 2011 a kterým mu zároveň bylo sděleno, že se zařazuje na „pracovní pozici sekretář redakce“. Poté, co žalobce dopisem ze dne 10. 10. 2011 sdělil žalovanému, že s tímto pracovním zařazení nesouhlasí, a co bylo žalobci (dne 4. 11. 2011) doručeno písemné upozornění žalovaného, že „jeho nepřítomnost na pracovišti bude nadále posuzovat jako neomluvenou absenci“, bylo žalobci dne 11. 11. 2011 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobce má za to, že jeho nepřítomnost na pracovišti po odvolání z funkce zástupce šéfredaktora nelze pokládat za neomluvenou, neboť mezi účastníky nedošlo po odvolání žalobce z funkce k dohodě o jeho pracovním zařazení na jinou, pro něho vhodnou práci, a že se proto nedopustil porušení pracovní kázně, které by mohlo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 č. j. 17 C 263/2011-96 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14.342,- Kč k rukám advokátky Mgr. Karolíny Steinerové. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán u žalovaného od 1. 4. 2011 jako „sekretář redakce“, že s účinností od 1. 5. 2011 byl jmenován zástupcem šéfredaktora deníku Haló noviny vydávaného žalovaným, že „z počátku byla spolupráce mezi žalovaným a žalobcem zcela bezproblémová, avšak následně se postupně řešily problémy a určitá nedorozumění“, které vyústily v odvolání žalobce z funkce zástupce šéfredaktora ke dni 15. 9. 2011, které bylo žalobci doručeno dne 4. 10. 2011 a v němž mu bylo sděleno, že se zařazuje na pozici „sekretáře redakce“, že žalobce, který v době od 15. 9. 2011 do 10. 10. 2011 čerpal náhradní volno, ve svém dopise žalovanému ze dne 10. 10. 2011 s tímto zařazením nesouhlasil a požádal jej o „nabídnutí takové pracovní pozice, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a především kvalifikaci“, a že žalovaný dopisem ze dne 18. 10. 2011 žalobci sdělil, že „očekává jeho návrat do zaměstnání“ a že jinak bude jeho nepřítomnost v práci pokládat za neomluvenou. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl povinen dostavovat se po svém odvolání z funkce zástupce šéfredaktora do zaměstnání, neboť žalovaný se s ním nedohodl na jeho pracovním zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a proto šlo ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce o překážku v práci na straně zaměstnavatele a „fikci nadbytečnosti“ žalobce zakládající důvod pro výpověď podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Uzavřel, že za těchto okolností nebyl žalovaný oprávněn rozvázat pracovní poměr se žalobcem okamžitým zrušením podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2013 č. j. 23 Co 373/2013-130 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 30.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Heleny Peterkové. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tím, že se od 11. 10. 2011 nedostavoval do zaměstnání, přestože byl dopisem žalovaného ze dne 18. 10. 2011 upozorněn na to, že jeho nepřítomnost v práci bude posuzována jako neomluvená absence, žalobce „hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu“, a že proto byl dán důvod k tomu, aby s ním žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr. Skutečnost, že žalobce nepřijal místo sekretáře, které mu bylo nabídnuto v souvislosti s jeho odvoláním z funkce zástupce šéfredaktora, neshledal důvodem pro „zpochybnění úkonu žalovaného“. Uzavřel, že „zde nebyly podmínky pro to, aby ve vztahu k žalobci bylo postupováno podle ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že zaměstnanec odvolaný z funkce se nevrací na své původní místo, které zastával před jmenováním do funkce, a že proto odvolací soud nesprávně dovodil, že žalobce byl povinen po svém odvolání z funkce zástupce šéfredaktora přijmout místo sekretáře redakce, které mu bylo nabídnuto žalovaným. Protože mezi účastníky nedošlo k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce, nemůže být jeho nepřítomnost na pracovišti v době od 11. 10. 2011 do 1. 11. 2011 považována za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, které by mohlo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a „vydané v souladu s §132 a násl. o. s. ř. na základě pečlivého projednání věci a zvážení argumentů obou stran“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce uzavřel se žalovaným dne 1. 4. 2011 pracovní smlouvu, ve které se zavázal vykonávat pro žalovaného od 1. 4. 2011 práci „sekretáře redakce“, a že s účinností od 1. 5. 2011 byl jmenován zástupcem šéfredaktora deníku Haló noviny vydávaného žalovaným s tím, že „jmenováním dochází ke změně právního základu a obsahu stávajícího pracovního poměru“ a že „případným odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí“. Dne 4. 10. 2011 byl žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 15. 9. 2011, v němž mu žalovaný sdělil, že jej odvolává z funkce zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny ke dni 15. 9. 2011 a že se žalobce zařazuje na pozici „sekretáře redakce“. Žalobce dopisem ze dne 10. 10. 2011 žalovanému sdělil, že nabízenou „pozici sekretáře redakce“ neakceptuje, a požádal jej o nabídku jiné práce, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalovaný dopisem ze dne 18. 10. 2011 upozornil žalobce na skutečnost, že jeho nepřítomnost v práci od 11. 10. 2011 hodnotí jako neomluvenou absenci a že s ním může být rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Dne 11. 11. 2011 byl žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 1. 11. 2011, ve kterém sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda v tom, že zaměstnanec, který byl odvolán z pracovního místa a se kterým se zaměstnavatel nedohodl na jeho dalším pracovním zařazení, není přítomen na pracovišti, lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 11. 2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §33 odst. 1 zák. práce pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §33 odst. 3 zák. práce jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem; nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího
a) organizační složky státu,
b) organizačního útvaru organizační složky státu,
c) organizačního útvaru státního podniku,
d) organizačního útvaru státního fondu,
e) příspěvkové organizace,
f) organizačního útvaru příspěvkové organizace,
g) organizačního útvaru v Policii České republiky.
Podle ustanovení §73 odst. 1 zák. práce v případech uvedených v §33 odst. 3 zák. práce může ten, kdo je příslušný ke jmenování (§33 odst. 4 zák. práce), vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat; vedoucí zaměstnanec se může tohoto místa rovněž vzdát.
Podle ustanovení §73 odst. 2 zák. práce jestliže je zaměstnavatelem jiná právnická osoba než uvedená v §33 odst. 3 zák. práce nebo fyzická osoba, může být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát.
Podle ustanovení §73 odst. 3 zák. práce vedoucími místy podle odstavce 2 jsou místa
a) v přímé řídící působnosti
1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného
1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec.
Podle ustanovení §73 odst. 5 zák. práce odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se místa uveden den pozdější.
Podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c) zák. práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnanec, u něhož se pracovní poměr zakládá podle zvláštního právního předpisu nebo podle ustanovení §33 odst. 3 zák. práce jmenováním, jakož i zaměstnanec, kterému vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy, který se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa a který skutečně zastává u zaměstnavatele vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce, může být ze svého místa odvolán nebo se ho může vzdát. Zaměstnanec, který byl z vedoucího pracovního místa odvolán nebo který se svého místa vzdal, končí výkon práce na vedoucím pracovním místě dnem, který byl uveden v příslušném pracovněprávním úkonu. V případě, že v odvolání nebo vzdání se místa nebyl den ukončení výkonu práce označen nebo že v něm byl uveden den dřívější, zaměstnanec ukončí výkon práce dnem následujícím po doručení odvolání zaměstnanci nebo po doručení vzdání se místa zaměstnavateli (popřípadě též tomu, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval, jde-li o případ tzv. vnějšího jmenování). Tím, že byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa odvolán nebo že se ho vzdal, jeho pracovní poměr nekončí. Zákoník práce předpokládá, že pracovní poměr může skončit jen na základě (jiné) zákonem stanovené právní skutečnosti, která nastala po odvolání nebo vzdání se pracovního místa. V případě, že pracovní poměr byl jmenováním nebo pracovní smlouvou založen na dobu určitou, je takovou právní skutečností též uplynutí (původně sjednané nebo stanovené) doby.
Pracovní poměr zaměstnance, který byl ze svého místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále trvá, zaměstnanec však nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat; pracoval-li u zaměstnavatele již před svým jmenováním na vedoucí pracovní místo a považuje-li se tedy jeho jmenování za změnu pracovního poměru (srov. §40 odst. 1 větu třetí zák. práce) nebo pracoval-li u zaměstnavatele ještě před zařazením na vedoucí pracovní místo a došlo-li tedy v souvislosti s tímto zařazením k změně pracovní smlouvy nebo ke změně pracovního poměru, jeho předchozí pracovní zařazení se po odvolání z vedoucího pracovního místa nebo po vzdání se tohoto místa neobnovuje (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 581/2003). Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
Jestliže zaměstnanec byl ze svého místa odvolán (popřípadě se vedoucího pracovního místa vzdal), pak do doby, než se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne na svém dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru [např. na základě výpovědi, dané zaměstnanci podle ustanovení §73 odst. 6 věty třetí ve spojení s ustanovením §52 písm. c) zák. práce, nebo dohody o rozvázání pracovního poměru, uzavřené z tohoto důvodu], se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť na dosud zastávaném místě již není oprávněn (povinen) práci vykonávat, a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. I když odvoláním z vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdáním se tohoto místa) pracovní poměr nekončí, nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků - druh práce. Jedním z následků odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdání se tohoto místa) tedy je, že zaměstnavatel nemá povinnost přidělovat zaměstnanci práci a že zaměstnanec není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru. Tento stav zákoník práce považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele.
Protože zaměstnanec není v rozhodném období povinen konat pro zaměstnavatele práci pro překážku na jeho straně, nemůže být povinen ani dodržovat pracovní dobu [povinnost dodržovat pracovní dobu podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zák. práce je spojena s povinností zaměstnance konat práci], a není tedy povinen ani docházet na (bývalé) pracoviště. Jednostranné opatření zaměstnavatele, kterým by zaměstnanci (bez jeho souhlasu) přikázal konat práci (ať související s místem, z něhož byl odvolán nebo kterého se vzdal, nebo vyplývající z jiného, zaměstnavatelem jednostranně provedeného pracovního zařazení zaměstnance), je - jak plyne z výše uvedeného - neplatné. Za této situace nelze důvodně dovozovat, že by zaměstnanec mohl porušit povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nedocházel do zaměstnání, popřípadě že nedodržel stanovenou pracovní dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1535/97, uveřejněný pod č. 69 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci nemohl být pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založen ani změněn (srov. §40 odst. 1 větu třetí zák. práce) jmenováním žalobce na pracovní místo zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny, neboť nejde o případ založení pracovního poměru jmenováním na vedoucí pracovní místo stanovený zvláštním právním předpisem a žalovaný ani není žádnou z právnických osob uvedených v ustanovení §33 odst. 3 zák. práce. Žalobce by proto mohl být z uvedeného pracovního místa, na které byl zařazen na základě dohody se žalovaným o změně obsahu pracovního poměru (srov. §40 odst. 1 větu první zák. práce) založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2011, v níž se zavázal vykonávat pro žalovaného práci sekretáře redakce, odvolán, jen jestliže se žalovaným uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdání se tohoto pracovního místa a jestliže šlo o vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce. Vzhledem k tomu, že v takovém případě by se po odvolání žalobce z pracovního místa zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny neobnovilo – jak vyplývá z výše uvedeného - jeho předchozí pracovní zařazení na práci sekretáře redakce sjednané mezi účastníky pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2011, byl by žalovaný ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zák. práce povinen navrhnout žalobci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž by ho mohl dále zaměstnávat a která by odpovídala zdravotnímu stavu žalobce a jeho kvalifikaci. V případě, že by žalovaný takovou práci neměl nebo že by žalobce návrh na nové pracovní zařazení nepřijal, by nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele, po dobu jejíhož trvání by žalobce nebyl povinen docházet do zaměstnání u žalovaného, a proto by tím nemohl porušit povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Jestliže by mezi účastníky nebyla dohodnuta možnost odvolání a vzdání se pracovního místa zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny nebo jestliže by nešlo o vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce, bylo by odvolání žalobce z tohoto pracovního místa pro rozpor se zákonem neplatné (srov. §18 zák. práce a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) a v případě, že by se žalobce této neplatnosti právního úkonu dovolal (srov. §20 zák. práce), by byl žalovaný i nadále povinen přidělovat žalobci práci zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny podle dohodnuté změny obsahu pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Odvolací soud se však tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli dohodu o možnosti odvolání a vzdání se pracovního místa zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny a zda šlo o vedoucí pracovní místo uvedené v ustanovení §73 odst. 3 zák. práce, nezabýval. Jeho závěr, že v posuzovaném případě nebyly podmínky pro to, aby ve vztahu k žalobci bylo postupováno podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce, a že žalobce svou nepřítomností v práci poté, co byl odvolán z uvedeného pracovního místa, porušil zvlášť hrubým způsobem povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, proto nemůže být správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu