ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2094.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2094/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce P. U., zastoupeného JUDr. Jindřiškou Szarowskou Janouchovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky č. 129/12, proti žalovaným 1) I. L., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 741/15, 2) L. L. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 50/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2014, č. j. 11 Co 514/2014-221, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. května 2014, č.j. 42 C 50/2012-181, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 14.2.2012 se žalobce domáhal určení, že „je dědicem ze závěti pořízené dne 11.3.2011 zůstavitelem J. H., zemřelým dne 29.9.2011“ (dále také jen „zůstavitel“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že zůstavitel „pořídil dvě holografní závěti, každou ze dne 11.3.2011, a to na listu vlastnictví pro katastrální území a obec M., LV 42, kde je uvedeno 11.3.2011 po mé smrti jenom barák jedna polovina L. L., dále je tam napsáno L. jedna polovina a podpis a na listu vlastnictví pro katastrální území a obec M. LV 550, kde je uvedeno 11.3.2011 po mé smrti vše P. U. a podpis“; že „je závětním dědicem zůstavitele ze závěti pořízené dne 11.3.2011, která byla pořízena na listině označené jako výpis z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu 2.2.2011 na listu vlastnictví 550 pro katastrální území M., obec M.“; že „tato holografní závěť byla předložena JUDr. Janě Šebestové, soudní komisařce, JUDr. Magdou Fajovou, notářkou se sídlem ve Frýdku-Místku, dopisem ze dne 6.12.2011“; že „z citovaného dopisu notářky JUDr. Magdy Fajové je zřejmé, že ji zůstavitel začátkem roku 2011 oslovil s přáním udělat pořádek s majetkem“; že „na základě jeho žádosti vyhotovila připojované výpisy z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 42 a č. 550, oba pro katastrální území M.)“; že „po nějaké době přinesla neznámá osoba do notářské kanceláře uvedené výpisy z katastru nemovitostí s napsanými dispozicemi pro případ úmrtí, datem a podpisem“; že „podle názoru JUDr. Magdy Fajové zůstavitel J. H. uvedenými listinami pořídil holografní závěti týkající se nemovitostí uvedených na příslušných listinách“. Je přesvědčen, že „obě holografní závěti ze dne 11.3.2011 mohou vedle sebe obstát“ a že „z textu po mé smrti vše P. U. jednoznačně vyplývá, že žalobce je závětním dědicem veškerého zůstavitelova majetku“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21.5.2013, č.j. 42 C 50/2012-97, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.776,- Kč. Soud prvního stupně vycházel z toho, že „z projevu vůle, na jehož základě se žalobce domáhá určení, že je závětním dědicem zemřelého, není určité, jaká byla skutečná vůle zemřelého, tato jeho vůle je nesrozumitelná, což činí daný projev neplatným právním úkonem“. Dospěl k závěru, že „tyto dvě listiny vedle sebe nemohou obstát, jsou ve vzájemném rozporu, což kromě nedokonalého jazykového vyjádření vyvolává jednoznačnou pochybnost o určitosti a srozumitelnosti listiny, na níž je postaven nárok žalobce v tomto řízení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.9.2013, č.j. 11 Co 462/2013-142, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z toho, že usnesení dědického soudu v projednávané věci „nevyhovuje požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „výrok usnesení byl formulován tak, že žalobce a L. L. mají podat žalobu (pouze) proti I. L., aniž by z něj současně vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jeden z nich žalobu ve lhůtě nepodal“; že „za této situace měl především soud prvního stupně poskytnout žalobci potřebné poučení o tom, že žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, dokud se žalovaným ve sporu nestane také L. L.; na tom nic nemění ani okolnost, že žalobce byl zastoupen advokátem“. Dospěl proto k závěru, že „okresní soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „teprve po splnění poučovací povinnosti a poté, co bude žalobci poskytnut prostor k případnému procesnímu úkonu, může okresní soud žalobu věcně projednat a rozhodnout o ní“, a že rozhodnutí soudu prvního stupně je proto „předčasné“.
K návrhu žalobce Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 6.1.2014, č.j. 42 C 50/2012-153, podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. připustil přistoupení L. L. do řízení na straně žalované.
Poté Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20.5.2014, č.j. 42 C 50/2012-181, žalobu zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 17.809,10 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že „oba písemné texty jsou vyjádřeny tak, že působí zcela nesouvisle – s ohledem na konstrukci písemného projevu na obou LV, kdy v obou písemných projevech absentuje sloveso, kterým by zůstavitel vyjadřoval, co tímto projevem činí“; že „navíc není vůbec zřejmé, zda se vyjádřením Vše mělo jednat o veškerý majetek zůstavitele či toliko majetek zachycený na daném výstupu z LV č. 550 pro obec a katastrální území M., navíc za situace, kdy měla tatáž osoba zachytit i svoji vůli na listu vlastnictví č. 42 pro obec a katastrální území M. (aniž by bylo možné zjistit, který z těchto projevů byl učiněn dříve a který později), na němž je hovořeno o ½ baráku – zřejmě domu a osobě od žalobce zcela odlišné – žalovaném 2)“. Dospěl proto k závěru, že „tyto projevy vůle jsou neurčité a nesrozumitelné“, a to „vzhledem k tomu, že vůle zemřelého byla vyjádřena na výpisu z katastru nemovitostí – LV č. 550 pro obec a katastrální území M., na němž se nacházely pouze některé, nikoliv všechny nemovitosti ve vlastnictví zemřelého, navíc v tentýž den zemřelý vyjádřil stejnou formou jinou svou vůli k určitým dalším nemovitostem na jiném listu vlastnictví – LV č. 42 pro obec a katastrální území M.“; že „tyto dvě listiny vedle sebe nemohou obstát, jsou ve vzájemném rozporu, což kromě nedokonalého jazykového vyjádření vyvolává jednoznačnou pochybnost o určitosti a srozumitelnosti listiny, na níž je postaven nárok žalobce v tomto řízení“; že „z projevu vůle, na jehož základě se žalobce domáhá určení, že je závětním dědicem zemřelého, tak není, dle názoru soudu, určité, jaká byla skutečná vůle zemřelého, tato jeho vůle je nesrozumitelná, což činí daný projev neplatným právním úkonem“, a že „má za to, že by nebylo ekonomické zabývat se např. otázkou, zda předmětný projev byl skutečně sepsán vlastní rukou zemřelého, kdy tato námitka byla v řízení mezi jiným rovněž vznesena, neboť, i kdyby se jednalo o skutečný text a podpis psaný vlastní rukou zemřelého, i tak tento jeho písemný projev není platným právním úkonem, kterým by zemřelý pořídil se svým majetkem pro případ své smrti“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2014, č.j. 11 Co 514/2014-221, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč a rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „takto formulovaný projev vůle je neurčitý a nesrozumitelný, takže jej nelze považovat za řádnou vlastnoručně pořízenou závěť zůstavitele“. Vycházel z toho, že „LV č. 550 mohl sloužit pouze jako podkladový materiál pro sepis závěti zůstavitelem, avšak ani za pomoci výkladového §35 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nelze tento text uznat jako řádnou závěť“; že „byť se tomu žalobce brání, je nutno vzít na zřetel, že jsou zde 2 listy vlastnictví a na každém je uveden text, který je možno pokládat za projev vůle zůstavitele (v této fázi řízení se pro nadbytečnost okresní soud rozumně nezabýval tím, zda je text psán skutečně vlastnoručně zůstavitelem či nikoliv)“; že „na obou listech vlastnictví je uvedeno datum 11.3.2011 a není možno zjistit, který z textů byl napsán dříve“; že „nelze izolovaně posuzovat pouze text napsaný na LV č. 550 a opomenout listinu - LV č. 42 s dalším závětním textem“; že „okresní soud správně posuzoval obě listiny a odvolací soud s tímto postupem zcela souhlasí“; že „k doložení skutečné vůle pisatele závěti je nutno zjišťovat vedle textu listiny i všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle učiněn“; že „ačkoliv to žalobce popírá, nelze odhlédnout od toho, že jsou zde 2 závětní texty na dvou listech vlastnictví, přičemž i kdybychom je považovali za projev vůle zůstavitele odkázat majetek, tyto dva texty se ve svých důsledcích navzájem vylučují“; že „v obou textech chybí sloveso, takže není zřejmé, co se s označeným majetkem (vše, popř. ½ baráku) má stát“; že „i kdybychom dovodili, že s ohledem na slova po mé smrti lze dovodit vůli zůstavitele, že se jedná o odkaz jeho majetku, jsou zcela neurčitá označení slovy Vše a slovy ½ baráku, neboť takto označený majetek je ve vzájemném rozporu“, a že, „bude-li pravomocně určeno otcovství zemřelého J. H. k žalobci, stane se ve smyslu §479 občanského zákoníku neopomenutelným dědicem zůstavitele“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „nelze souhlasit se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že závěť, kterou předložil žalobce, ani za pomoci výkladového §35 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nelze uznat jako řádnou závěť“ a že „závěr je předčasný, neboť soudy se měly zabývat komplexně nejen předloženou listinou, ale také i důkazy, které byly navrženy žalobcem“. Dále namítá, že odvolací soud „nad rámec předložené listiny (pracovně nazvané jako text napsaný na LV č. 550) posuzoval i listinu (pracovně nazvanou jako text napsaný na LV č. 42) a dospěl k závěru, že je nutno posuzovat obě tyto listiny společně“; že „z procesního postoje žalovaného 2) je zřejmé, že svá práva z holografní závěti nehodlal a nehodlá nikterak uplatňovat“; že „z tohoto důvodu soud neměl v žádném případě posuzovat listinu (pracovně nazvanou jako text napsaný na LV č. 42)“; že „závěť nelze posuzovat zcela izolovaně od ostatních skutečností, jejichž pomocí lze zjistit skutečnou vůli jednající osoby“; že „takovouto skutečností je bezpochyby i závěr učiněný rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8.9.2014, č.j. 0 Nc 5210/14, kterým bylo určeno, že zemřelý J. H. je otcem žalobce“; že „dalšími důkazy, které by mohly objasnit skutečnou vůli zůstavitele, jsou žalobcem již navrhovaní svědci“; že „byli svědky toho, jak zemřelý prohlašoval veřejně, že po jeho smrti vše zdědí“, a že „zřejmě proto, že se zemřelý cítil být jeho biologickým otcem, ustanovil ho jako závětního dědice“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že má za to, že „jedinou platnou závětí je závěť ze dne 6.3.1992 sepsaná formou notářského zápisu, kdy se jedná o závěť dostatečně srozumitelnou a prokazatelně pořízenou zůstavitelem“, a že „rukou psané věty na výpisech z katastru nemovitostí LV č. 42 a LV č. 550 nemohou být dle právních předpisů považovány za platné závěti sepsané rukou zůstavitele“. Navrhla proto, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobce jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a posuzovanou věc je třeba i v současné době projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. (řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014) – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20.5.2014, č.j. 42 C 50/2012-181, a z napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 2.10.2014, č.j. 11 Co 514/2014-221, založily svá rozhodnutí na závěru, že text napsaný na výpisu z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 550 pro obec a katastrální území M.) není dostatečně určitý a srozumitelný, a tudíž jej nelze považovat za platnou holografní závěť pořízenou zůstavitelem J. H. Vzhledem k tomu, že soudy vyhodnotily tuto listinu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že dědické právo po J. H., zemřelém dne 29.9.2011 (dále též jen „zůstavitel“), svobodném a bezdětném, svědčí ze závěti sepsané notářským zápisem dne 6.3.1992 žalované 1), s níž a s jejímž manželem - žalovaným 2) - v době pořízení závěti bydlel zůstavitel ve společné domácnosti. V průběhu dědického řízení byly předloženy dvě holografní závěti datované dnem 11.3.2011 (bez bližšího určení hodinou), obsažené na spodních stranách prvních listů výpisů z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 42 a č. 550 pro obec a katastrální území M., dále též jen „LV č. 42“ a „LV č. 550“) prokazujících stav evidovaný k datu 2.2.2011, začínající datem „11.3.2011“ a pokračující slovy na samostatných řádcích: „Po mé smrti jenom barák ½ L., ½ L. L.“ (LV č. 42) a „Po mé smrti Vše P. U.“ (LV č. 550); texty jsou v obou případech zakončeny podpisem (pravděpodobně příjmením zůstavitele). Ze sdělení notářky JUDr. Magdy Fajové ze dne 6.12.2011 dále vyplývá, že její „notářské kanceláři byly obě listiny v minulosti předány“; že ji „zůstavitel začátkem roku“ (2011) „oslovil s přáním udělat pořádek s majetkem“; že „na základě jeho žádosti vyhotovila připojované výpisy z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 42 a č. 550, oba pro katastrální území M.)“; že „si je odnesl“; že „mu při této příležitosti vysvětlovala, jakým způsobem a formou lze pořídit závěť pro případ úmrtí“; že „po nějaké době přinesla neznámá osoba do notářské kanceláře uvedené výpisy z katastru nemovitostí s napsanými dispozicemi pro případ úmrtí, datem a podpisem“; že „protokol o přijetí listin do úschovy notáře nebyl sepisován, jelikož uvedená neznámá osoba pouze listiny u nich odložila a odešla“; že se zůstavitel „již nikdy nedostavil“, a že „proto nedošlo ani k oznámení těchto listin do Centrální evidence závětí u Notářské komory ČR“. V závěru sdělení uvedla, že je toho názoru, že zůstavitel „uvedenými listinami pořídil holografické závěti“.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce nezbytné vyřešení právní otázky, zda ke dni smrti zůstavitele existovala platná (tj. určitá a srozumitelná) závěť v jeho prospěch. Jelikož mezi účastníky bylo pochyb i o tom, zda zůstavitel tuto závěť napsal a podepsal vlastní rukou, byl žalobce dědickým soudem odkázán k podání žaloby o určení dědického práva ze závěti ve sporném řízení [vzhledem k tomu, že v daném případě záviselo rozhodnutí o dědickém právu nejen na právním posouzení věci (otázce výkladu určitosti a srozumitelnosti listiny ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce), ale i na posouzení otázky skutkové, soudy správně postupovaly podle §175k odst. 2 o.s.ř. a šetřily podmínky dědického práva ve sporném řízení]. Z hlediska výkladu projevu vůle zůstavitele bylo určující zejména to, zda se obě listiny datované dnem 11.3.2011 „navzájem vylučují“, zvláště pak, zda slovy „Vše“ a současně slovy „1/2 baráku“ zůstavitel jednoznačně určil majetek, který se pro případ jeho smrti stane předmětem dědického práva ze závětí. Odvolací soud - poté, co v souladu se zásadou respektování vůle zůstavitele správně přistoupil k výkladu obsahu obou předmětných listin - dovodil, že jsou „zcela neurčitá“ označení slovy „Vše“ a slovy „½ baráku“, neboť takto označený majetek „je ve vzájemném rozporu“. V projednávané věci pak dospěl k závěru, že závěť ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce je „neurčitá a nesrozumitelná“ a že „ani za pomoci ustanovení §35 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nelze tento text uznat jako řádnou závěť“. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §477 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Jak je zřejmé z citace zákonného ustanovení §477 odst. 1 věty první obč. zák., k obligatorním náležitostem závěti patří označení majetku, o kterém zůstavitel závětí pořizuje.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je pořizováno, nebo v označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).
Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a interpretoval ustanovení §35 odst. 2, §37 odst. 1 a §477 odst. 1 obč. zák. v rozporu s uvedenou judikaturou. Nesouhlasí se závěrem o neurčitosti závěti ze dne 11.3.2011 pořízené ve prospěch žalobce z důvodu nejednoznačného označení majetku, zejména pak že jsou „zcela neurčitá“ označení slovy „Vše“ a slovy „½ baráku“, neboť takto vymezený majetek „je ve vzájemném rozporu“.
Současně je však - na rozdíl od názoru žalobce - přesvědčen, že obsah závěti ze dne 11.3.2011 pořízené v jeho prospěch je možné vyložit nejen výkladem jazykovým ( z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů) tak, jak to učinil soud odvolací, ale i výkladem logickým (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a systematickým (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu) tak, že zůstavitel chtěl, aby žalobce zdědil „vše“, rozuměno všechny nemovitosti uvedené na LV č. 550, nikoliv veškerý jeho majetek, a to právě vzhledem k umístění textu závěti na příslušném výpisu z katastru nemovitostí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 , který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999). V tomto ohledu se názor dovolacího soudu od žalobcem předestíraných závěrů o dědickém právu k veškerému zůstavitelovu majetku vyplývajícímu ze závěti pořízené dne 11.3.2011 v jeho prospěch podstatně liší. Zároveň jedině v případě výkladu v souladu s tímto názorem nemůže být závěť pořízená ve prospěch žalobce v rozporu se závětí pořízenou téhož dne ve prospěch žalovaných, neboť v ní zůstavitel odkázal každému z nich „1/2 baráku“ (rodinného domu na LV č. 42), tedy nemovitosti neuvedené mezi nemovitostmi na LV č. 550, které by měl všechny zdědit žalobce.
Pochybnosti o výkladu zůstavitelovy poslední vůle vznesl již soud prvního stupně, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „není vůbec zřejmé, zda se oním vyjádřením Vše mělo jednat o veškerý majetek zůstavitele, či toliko o majetek zachycený na daném výstupu z LV č. 550 pro obec a katastrální území M.“. Odvolací soud se však posledně nastíněným možným výkladem závěti ve prospěch žalobce (korespondujícím navíc se závětí pořízenou ve prospěch žalovaných) nezabýval a pouze uzavřel, že závěti jsou ve vzájemném rozporu a že závěť ve prospěch žalobce je nesrozumitelná a neurčitá. Dovolací soud je naopak přesvědčen, že, pokud zůstavitel svůj projev vůle zaznamenal na výpisu z katastru nemovitostí, mohl mít vůli pořídit o majetku jmenovitě uvedeném právě na této listině, a to nikoliv pouze na její první straně, kde je uveden text závěti, jak namítá žalovaná 1). Je totiž víc než pravděpodobné, že zůstavitel pořizoval o všech položkách uvedených na výpisu (LV č. 550), když i v případě „baráku“ na předmětném výpisu z katastru nemovitostí (LV č. 42) zaznamenal projev vůle na první straně, přestože položka „M., rod. dům“, je uvedena až na straně třetí tak, že uvedl „po mé smrti jenom barák ½ L., ½ L. L.“, přičemž výraz jenom zjevně nasvědčuje výběru z více položek celého výpisu. Lze navíc předpokládat, že za situace, kdy žádným z účastníků nebyly vzneseny a ani jinak z obsahu spisu nevyplývají a v řízení nevyšly najevo pochybnosti o zdravotním stavu zůstavitele v době sepisu závěti, byl zůstavitel osobou plně způsobilou k právním úkonům a měl v úmyslu pořídit o svém majetku tak, aby vedle sebe obě listiny pořízené téhož dne, tj. bez většího časového odstupu případně objasňujícího jejich „rozpor“, obstály.
Pokud pak dovolatel namítá, že se soudy „měly zabývat komplexně nejen předloženou listinou, ale i důkazy, které jím byly navrženy“, jsou jeho námitky opodstatněné. Nelze totiž přehlížet, že nejen žalobce, ale i žalovaná 1), navrhli důkazy výslechy svědků, z nichž by mohly vyplývat okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné vůle zůstavitele, resp. eventuálně podporující výklad uvedený výše. Nezbytným se v tomto ohledu jeví důkaz výslechem JUDr. Magdy Fajové, která, jak vyplývá z obsahu jejího sdělení ze dne 6.12.2011, uvedla, že „pokud pro účely dostatečné srozumitelnosti bude přínosná její svědecká výpověď, nabízí tuto výpověď k okolnostem pořízení závětí“. Jak je však zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně návrhy na dokazování při jednání dne 20.5.2014 zamítl s tím, že „v této fázi řízení se zaměří nejprve na posouzení platnosti předmětného právního úkonu ve smyslu náležitostí stanovených občanským zákoníkem účinným do 31.12.2013, kdy se nejedná o spornou skutečnost, nýbrž o právní posouzení písemného projevu vůle“, a že „v tomto směru není tedy zapotřebí provádět další doplnění dokazování“, a odvolací soud jeho závěr potvrdil. Takový postup soudů není správný. Pokud totiž projev vůle sám o sobě není dostatečně určitý a srozumitelný, resp. existují pochybnosti o jeho určitosti a srozumitelnosti jako v daném případě, vyžaduje závěr o výkladu podle ust. §35 odst. 2 obč. zák. nepochybně další skutková zjištění (vyplývající ze za tím účelem provedeného dokazování) [k tomu opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 , který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999]. K žalobcem navrhovanému důkazu posudkem z oboru písmoznalectví dovolací soud pro úplnost podotýká, že až tehdy, pokud soud dospěje k závěru o určitosti a srozumitelnosti právního úkonu, může být případně dále řešena otázka posouzení jeho pravosti.
Závěrem dovolací soud rovněž zmiňuje, že za bezpředmětnou považuje skutečnost namítanou žalovanou 1), že zůstavitel již v minulosti pořídil závěť notářským zápisem (ze dne 6.3.1992), byl tedy srozuměn s možností pořízení pro případ smrti tímto (formálnějším) způsobem a „nelze tedy očekávat, že by při pořízení nové závěti opět nepřistoupil k sepsání závěti touto formou“. Pro posouzení dědického práva ze závěti je rovněž bezpředmětné určení otcovství zůstavitele k žalobci, neboť tato skutečnost je zohlednitelná v rámci dědického práva ze zákona s důsledky pro žalobce z toho vyplývajícími (k tomu srov. ust. §479 obč. zák.), jak již uvedl ve svém rozhodnutí i odvolací soud.
Jelikož soudy v řízení nepostupovaly tak, jak uvedeno výše, dosud neprovedly žádné dokazování potřebné ke zjištění, jaká byla vůle zůstavitele (zejména jaký majetek měl podle zůstavitelovy vůle zdědit žalobce a jaký žalovaní), když nelze vycházet pouze ze znění listiny, na němž je projev vůle zachycen, není závěr odvolacího soudu, že závěť ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce je – co do určení majetku – „neurčitá“ a podle §37 odst. 1 obč. zák. „neplatná“ a že žalobce není závětním dědicem zůstavitele, správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu