ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2330.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2330/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po J. B. , zemřelém dne 8. března 2009, za účasti 1) Ing. P. B. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Čujkovova č. 1736/30, a 2) P. B. , zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova č. 9/223, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 820/2009, o dovolání P. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2013, č. j. 10 Co 1126/2012-294, takto:
I. Dovolání P. B. proti usnesení krajského soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o určení odměny a náhrady hotových výdajů soudní komisařky Mgr. Evy Studentové, se odmítá.
II. Usnesení krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po J. B., zemřelém dne 8.3.2009, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8.4.2009, č.j. 99 D 820/2009-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena Mgr. Eva Studentová, notářka v Ostravě (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4.8.2009, č.j. 99 D 820/2009-73, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 2,651.268,14 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2,651.268,14 Kč; schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví tak, že dědictví po zůstaviteli nabývá Ing. P. B. a že P. B. „z dědictví po zůstaviteli nenabývá ničeho, neboť úhradu svého dědického podílu nežádá“; stanovil odměnu soudní komisařky Mgr. Evy Studentové ve výši 19.560,- Kč, její hotové výdaje ve výši 164,- Kč, ostatní výdaje ve výši 90,- Kč a DPH 19% ve výši 3.748,- Kč, celkem 23.562,- Kč, a povinnost k jejich úhradě uložil Ing. P. B.; a současně rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě zjištění, že zůstavitel „zemřel jako vdovec“ a „závěť nezanechal“, že „jako jediní dědicové ze zákona v I. dědické skupině dle §473 občanského zákoníku byli povoláni dědit Ing. P. B. a P. B.“, kteří „jsou ke všem právním úkonům zcela způsobilí“ a kteří „dědictví po zůstaviteli neodmítli“ a ohledně zanechaného majetku zůstavitele „uzavřeli dohodu“, dospěl k závěru, že dohoda dědiců „neodporuje zákonu ani dobrým mravům“, a proto ji schválil.
K žalobě pro zmatečnost podané P. B. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 18.7.2011, č.j. 99 D 820/2009-172, zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.8.2009, č.j. 99 D 820/2009-73. Nejprve uzavřel, že žaloba pro zmatečnost „byla podána včas“, že „je přípustná“ a že „byla podána osobou oprávněnou“ – účastníkem řízení, který o sobě tvrdí, že neměl v daném řízení procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Poté na základě zjištění, že P. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.1.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009, který nabyl právní moci dne 6.2.2010, „omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen právních úkonů s výjimkou hospodaření s majetkem a finančními prostředky do částky 1.000,- Kč měsíčně“, že dle znaleckého psychiatrického posudku ze dne 17.12.2009 P. B. „trpí smíšenou poruchou osobnosti při mírně podprůměrném intelektu“ a jeho právní úkony „determinuje úzkost s potřebou ze situací uniknout, což se projevuje řádově již 10 let“, že podle lékařské zprávy MUDr. Lucie Provazníkové ze dne 28.5.2009 je P. B. „v běžném životě neschopen cokoliv zařizovat a vyřizovat a přiměřeně se brát o svůj prospěch“ a „neustále u něj hrozí, že se nechá zmanipulovat“, dovodil, že „důvody pro omezení způsobilosti P. B. u něj nastaly již před 14.5.2009“, kdy udělil Ing. P. B. plnou moc v rámci dědického řízení, a dospěl k závěru, jednak že „v době udělení plné moci Ing. P. B. byl P. B. omezen ve způsobilosti k právním úkonům v takovém rozsahu, že nebyl schopen takovou plnou moc řádně udělit“, jednak že „plná moc ze dne 14.5.2009 je neplatná“, protože zde „zcela jasně existuje rozpor v zájmech zástupce a zastupovaného“, když Ing. P. B. uzavřel jménem P. B. dědickou dohodu s obsahem korespondujícím se situací, kdy by P. B. dědictví odmítl, byť čistá hodnota dědictví činila 2,651.268,14 Kč.
Okresní soud v Ostravě - poté, co usnesením ze dne 16.4.2012, č.j. 99 D 820/2009-213, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 2,651.268,14 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2,651.268,14 Kč – usnesením ze dne 10.10.2012, č.j. 99 D 820/2009-245, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, dle které dědictví po zůstaviteli nabývá Ing. P. B., který „se zavazuje vyplatit dědický podíl P. B.“, a to finanční hotovost ve výši 1,325.634,07 Kč; stanovil odměnu soudní komisařky Mgr. Evy Studentové ve výši 19.560,- Kč, její hotové výdaje ve výši 458,- Kč, DPH 20% ve výši 4.004,- Kč a ostatní výdaje ve výši 90,- Kč, celkem 24.112,- Kč, a povinnost k jejich úhradě uložil P. B. částkou ve výši 12.056,- Kč s tím, že Ing. P. B. odměnu notáře ve výši 12.056,- Kč uhradil zálohově dne 4.8.2009; současně určil, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že zůstavitel „zemřel jako vdovec“ a „závěť nezanechal“, že „jako jediní dědicové ze zákona v I. dědické skupině dle §473 občanského zákoníku byli povoláni dědit Ing. P. B. a P. B.“, že Ing. P. B. „je ke všem právním úkonům zcela způsobilý“ a „dědictví po zůstaviteli neodmítl“, že P. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.1.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009, „omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen právních úkonů s výjimkou hospodaření s majetkem a finančními prostředky do částky 1.000,- Kč měsíčně“, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.2.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009, mu byl ustanoven zástupce (stálý opatrovník – Městská část Praha 21), který dědictví po zůstaviteli za P. B. „neodmítl“, a že ohledně majetku zanechaného zůstavitelem „dědicové uzavřeli dohodu“, která byla za nesvéprávného P. B. schválena pravomocným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 9 (správně jde o Obvodní soud pro Prahu 9) ze dne 29.5.2012, č.j. 11 P 84/2010-94, a uzavřel, že „dědická dohoda neodporuje zákonu ani dobrým mravům“, a proto rozhodl o jejím schválení. Dále uvedl, že o odměně notářky jako soudní komisařky rozhodl podle ustanovení §13 vyhlášky č. 196/2001 Sb. a ustanovení §140 odst. 3 občanského soudního řádu, dle kterého dědicové hradí odměnu notáře dle vzájemného poměru čisté hodnoty svých dědických podílů, a odmítl návrh P. B. na přiznání náhrady nákladů řízení s tím, že ve smyslu §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu okolnosti případu jejich přiznání „neodůvodňují“, když „v postupu Ing. P. B. neshledává takovou míru zavinění, aby byl povinen uhradit druhému účastníku náklady řízení“, neboť „v květnu 2009 při udělení plné moci pro dědické řízení, řízení za účelem omezení způsobilosti k právním úkonům neprobíhalo“, „bylo zahájeno až v červnu 2009 a skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.1.2010, sp. zn. 25 Nc 3023/2009“, a přestože dle rozsudku „v době udělení plné moci Ing. P. B. byl P. B. omezen ve způsobilosti k právním úkonům“, Ing. P. B. „nemohl tuto skutečnost svým vnímáním rozpoznat“, stejně jako tajemnice notářské kanceláře, která provedla legalizaci podpisu P. B.
K odvolání P. B. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.2.2013, č.j. 10 Co 1126/2012-294, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o odměně, hotových výdajích a DPH soudní komisařky Mgr. Evy Studentové a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že Ing. P. B. uložil povinnost „zaplatit P. B. na nákladech řízení částku 16.387,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové“; současně určil, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Poté, co odmítl námitku P. B. o podjatosti notářky Mgr. Evy Studentové, neboť „neshledal z obsahu spisu ničeho, co by nasvědčovalo existenci okolností odůvodňujících její vyloučení“, odvolací soud nepřipustil ani námitku P. B. proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů notáře jako soudního komisaře s odůvodněním, že „základem odměny notáře jako soudního komisaře je obvyklá cena zůstavitelova majetku“ a že „pokračování v dědickém řízení po zrušení původního rozhodnutí v důsledku zmatečnostní žaloby výši odměny neovlivnilo“, když „obvyklá cena majetku zůstavitele zůstala stejná“ a „pouze se zvýšily hotové výdaje o částku 294,- Kč vynaloženou na poštovném“, které představují „účelně vynaložené náklady“, a že změnu celkových nákladů „ovlivnila i změna sazby DPH z 19% na 20% v době rozhodování soudu prvního stupně“, a uzavřel, že byl-li „v původním dědickém řízení zavázán k zaplacení odměny a hotových nákladů soudního komisaře v plném rozsahu Ing. P. B., který podle dědické dohody nabyl veškerý majetek“, muselo se následné vypořádání dědictví jiným způsobem „logicky projevit i v určení poměru, v jakém se budou dědicové na odměně a hotových výdajích soudního komisaře podílet“, neboť „ustanovení §140 odst. 3 občanského soudního řádu má kogentní povahu a odchýlit se od něho nelze“. Dále odvolací soud vyhověl požadavku P. B. „ve vztahu k nákladům vzniklým s uplatněním zmatečností žaloby“, neboť „uvedená část má povahu řízení sporného“ a „P. B. byl v této části řízení úspěšný“, jinak však uzavřel, že „náhrada nákladů dědického řízení podle §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu účastníkům zásadně nenáleží“ a že „okolnosti případu přiznání náhrady nákladů dědického řízení P. B. neodůvodňují“, protože „v původním dědickém řízení P. B. žádné náklady nevznikly“, že „v řízení navazujícím na řízení ve věci zmatečnosti, jehož předmětem bylo pouze vypořádání dědictví, byl P. B. zastoupen opatrovníkem“, že „bylo pouze na úvaze opatrovníka, zda se nechá zastoupit či nikoliv“, že „průběh dědického řízení v této fázi nebyl ničím výjimečný“, a tedy že Ing. P. B. „nezavdal svým chováním příčinu, aby byl k náhradě nákladů vzniklých v důsledku zastoupení P. B. zavázán“, a že jeho prohlášení o tom, že se bude výlučně podílet na nákladech řízení vzniklých po zrušení původního rozhodnutí, je třeba vykládat „s přihlédnutím ke kogentní úpravě“ tak, že „se jmenovaný vzdává nároku na náhradu nákladů řízení“, neboť účastník může v řízení disponovat pouze s vlastním nárokem na náhradu nákladů řízení, a že „výše odměny advokáta pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dědického řízení se zásadně stanoví podle vyhl. č. 484/2000 Sb. a nikoliv podle vyhl. č. 177/1996 Sb.“. Nepřiznání nákladů odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. B. dovolání. Nejprve odvolacímu soudu vytýká, že se „nikterak nezabýval poslední větou výroku II. usnesení soudu prvního stupně, že Ing. P. B. uhradil odměnu notáře ve výši 12.056,- Kč zálohově dne 4.8.2009“, když „Ing. P. B. v původním řízení uhradil odměnu 23.562,- Kč“, a namítá, že pokud tímto postupem vznikly mezi dědici závazky, „bylo a je pouze na nich samotných, jakým způsobem si je mezi sebou vzájemně vypořádají“. Dovolatel vyjadřuje nesouhlas také se závěrem odvolacího soudu o tom, že okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení nikterak neodůvodňují a že Ing. P. B. nezavdal svým chováním příčinu k tomu, aby byl k náhradě nákladů řízení zavázán, když dovolatel na základě plně úspěšné žaloby pro zmatečnost „zcela zvrátil původní rozhodnutí soudu“ a „domohl se svého dědického práva“ a že Ing. P. B. o zdravotních potížích P. B. – pokud jde o jeho psychický stav – „dlouhodobě věděl“, ale tuto skutečnost „zamlčel“ a předložil P. B. plnou moc, která „nebyla platnou“, a z toho dovozuje, že takové jednání Ing. P. B. „nelze považovat ani za standardní, ani za jednání bona mores a snad ani za jednání v souladu se zákonem“. Dovolatel má za to, že přiznání nákladů řízení v části, v níž byl plně úspěšný se žalobou pro zmatečnost, zapříčinilo „zjevnou nutnost a evidentní potřebu právního zastoupení i pro řízení navazující“, a tedy „odůvodněnost“ přiznání nákladů řízení i v řízení nesporném, neboť „jednání účastníků nelze posuzovat odděleně v původním řízení a v řízení po úspěšné žalobě pro zmatečnost“, ale „za celé řízení a v kontextu s projednávanými skutečnostmi jako celek“, a odůvodňovalo také „přiznání poměrné části nákladů odvolacího řízení“, přičemž dle názoru dovolatele je s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 25.4.2013 „na místě, aby mu byly nahrazeny náklady řízení ve výši účtované dle vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ve výroku o odměně a náhradě hotových výdajů notáře jako soudního komisaře tak, že odměnu notářky Mgr. Evy Studentové jako soudní komisařky v celkové výši 24.112,- Kč „jsou povinni platit synové rovným dílem“ a že „Ing. P. B. na odměnu notářky uhradil zálohově dne 4.8.2009 částku 23.562,- Kč“, ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že „Ing. P. B. je povinen uhradit P. B. částku 181.974,51 Kč k rukám opatrovníka“, a aby P. B. přiznal „náhradu nákladů dovolacího řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání podle §237 není přípustné
a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení,
b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství,
c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství,
d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,
e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce,
f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4,
g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném (§238 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání P. B. proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o určení odměny a náhrady hotových výdajů notářky Mgr. Evy Studentové jako soudní komisařky, není dána, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.; k otázce přípustnosti dovolání proti výroku o nákladech řízení srov. zejména právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80, ročník 2013]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání P. B. proti uvedenému výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek, zda lze při rozhodování o náhradě nákladů řízení o dědictví rozhodnout samostatným výrokem o náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost a zda úspěšná žaloba pro zmatečnost může představovat okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem o.s.ř. Vzhledem k tomu, že posouzení těchto právních otázek bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože tyto otázky procesního práva dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání P. B. je v uvedené části podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, opodstatněné.
Podle ustanovení §137 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle §100 odst. 3.
Podle ustanovení §140 odst. 1 o.s.ř. každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem. Účastníci uvedení v §91 odst. 2 platí společné náklady společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení.
Podle ustanovení §151 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle §147 a §148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Z této úpravy vyplývá, že výrok o náhradě nákladů musí obsahovat každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj řízení končí, a to i konečná rozhodnutí vydaná v řízeních, která mohla být zahájena i bez návrhu, v nichž nelze dobře hovořit o úspěchu či neúspěchu a v nichž se náhrada nákladů řízení řídí ustanovením §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ledaže by v řízení vystupoval jen jediný účastník), a že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009). Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou pak upraveny v §140 a násl. o.s.ř. a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu.
Obecně platí, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje podle míry úspěchu ve věci (srov. ustanovení §142 o.s.ř.). Z citovaných ustanovení však vyplývá, že to neplatí v „nesporných“ řízeních, v nichž zásadně žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. V těchto věcech lze přiznat účastníku řízení proti jinému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení pouze výjimečně, a to odůvodňují-li jejich přiznání „okolnosti případu“. Výklad ustanovení §146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem o.s.ř. z hlediska otázky odůvodněnosti přiznání práva na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku také v řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu, vychází z premisy, že toto zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda okolnosti případu odůvodňují přiznání práva na náhradu nákladů řízení účastníku, který by – vzhledem k tomu, že řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu - jinak právo na náhradu nákladů řízení neměl, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Dle právní teorie přitom k okolnostem případu odůvodňujícím přiznání práva na náhradu nákladů řízení v „nesporných“ věcech patří zejména výsledek řízení (do jaké míry byly rozhodnutím soudu zohledněny návrhy účastníků, které učinili v průběhu řízení) a okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh ( srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989).
V projednávané věci odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) přiznal P. B. právo na náhradu nákladů řízení „ve vztahu k nákladům vzniklým s uplatněním zmatečnostní žaloby“, když odůvodněnost jejich přiznání shledal v tom, že uvedená část „má povahu řízení sporného“ a že P. B. „byl v této části úspěšný“. Neshledal však okolnosti případu, jež by odůvodňovaly přiznání práva na náhradu nákladů řízení P. B. podle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s ohledem na to, že mu „v původním řízení žádné náklady nevznikly“, že „v navazujícím řízení na řízení ve věci zmatečnosti, jehož předmětem bylo pouze vypořádání dědictví, byl zastoupen opatrovníkem“, jehož úkony v řízení „vyžadují schválení opatrovnického soudu, který zkoumá jejich soulad se zájmy opatrovaného“, a tedy že „bylo pouze na úvaze opatrovníka, zda se nechá zastoupit či nikoliv“, a že „průběh dědického řízení v této fázi nebyl ničím výjimečný“ a Ing. P. B. „nezavdal svým chováním příčinu k tomu, aby byl k náhradě nákladů řízení zavázán“.
Bylo-li napadené rozhodnutí pro zmatečnost zrušeno, soud, o jehož rozhodnutí jde, věc, jakmile usnesení nabude právní moci, bez dalšího návrhu projedná a rozhodne (§235h odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě; o náhradě nákladů původního řízení však nerozhodne, jestliže rozhodnutí po povolení obnovy nenahrazuje původní rozhodnutí (§235i odst. 1 o.s.ř.).
Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řízení koncipována jako mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím, kterými bylo řízení před soudy skončeno a která jsou pravomocná, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům, a kterou projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni (srov. §235a odst. 1 věta první o.s.ř.). Řízení o žalobě pro zmatečnost končí zrušením napadeného rozhodnutí, popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně, které nebylo žalobou napadeno, nebo zamítnutím žaloby, odmítnutím žaloby anebo zastavením řízení. Zruší-li soud napadené rozhodnutí, v novém rozhodnutí o věci rozhodne o náhradě nákladů vzniklých v původním řízení, v řízení o žalobě pro zmatečnost a v novém řízení po zrušení původního rozhodnutí. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v novém rozhodnutí o věci přitom soud postupuje podle ustanovení §142 až §151a o.s.ř. Přesunutí rozhodování o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost do „nového rozhodnutí“ však neznamená, že o těchto nákladech rozhoduje soud izolovaně, odděleně od nákladů řízení původního; naopak tyto náklady tvoří součást všech nákladů, jež v obou řízeních vznikly, a pro náhradový režim pak rozhodující rámec představuje řízení původní, resp. jeho výsledek. Jestliže je „novým rozhodnutím“ ve věci usnesení o zastavení odvolacího řízení (§207 odst. 2 o.s.ř.), pak se pro rozhodnutí o nákladech řízení (včetně těch, jež vznikly stěžovateli v řízení o žalobě pro zmatečnost) uplatní prostřednictvím §224 odst. 1 o.s.ř. zásady vyslovené v §146 odst. 2 o.s.ř. (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. III. ÚS 174/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 73, ročník 2007).
Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jednalo o řízení o dědictví, které je řízením, jež může být zahájeno i bez návrhu, tedy má charakter řízení nesporného, a žaloba pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek byla podána proti usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno (proti usnesení o dědictví, jímž byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví), je třeba dovodit, že v takovém případě je řízení o žalobě pro zmatečnost součástí tohoto nesporného řízení, a soud měl proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení – včetně nákladů řízení vzniklých v řízení o žalobě pro zmatečnost - v novém rozhodnutí (usnesení o dědictví, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví) uplatnit zásady vyslovené v ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ledaže jejich přiznání odůvodňují okolnosti případu.
V souladu s výše zmíněnými názory tak má dovolací soud za to, že dovolatel právem odvolacímu soudu vytýká, že jednání účastníků řízení posuzoval „odděleně v původním řízení a v řízení po úspěšné žalobě pro zmatečnost“, když bylo nezbytné jednak hodnotit jednání účastníků řízení – jak dovolatel správně uvádí - „za celé řízení a v kontextu s projednávanými skutečnostmi jako celek“, jednak k tomu uvážit také výsledek řízení a okolnosti průběhu řízení. V projednávané věci proto bylo na místě, aby odvolací soud zvážil nejen výsledek řízení, tedy jak bylo rozhodnuto o dědictví po zůstaviteli – kdo a v jakém rozsahu dědictví nabyl, a okolnosti průběhu řízení o dědictví v rámci „navazujícího řízení na řízení ve věci zmatečnosti“, ale aby uvážil také okolnosti průběhu řízení předcházejícího řízení ve věci zmatečnosti, tedy za jakých okolností bylo řízení o dědictví zahájeno, procesní postavení a aktivitu účastníků řízení, jakož i to, že byla podána žaloba pro zmatečnost, proti jakému rozhodnutí, z jakých důvodů a jak o ní bylo rozhodnuto.
Dospěl-li tedy odvolací soud – zatím předčasně - k názoru, že okolnosti případu neodůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení o dědictví P. B., nebylo současně možné přiznat mu náhradu nákladů řízení vzniklých s uplatněním žaloby pro zmatečnost, neboť náklady za řízení o žalobě pro zmatečnost nelze z rozhodování o náhradě nákladů řízení vyjmout a rozhodnout o nich odděleně od nákladů původního a nového řízení.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není ve výroku, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; veden chybným právním názorem se odvolací soud blíže nezabýval všemi okolnostmi případu, které je soud povinen ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zjišťovat. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku, jakož i v akcesorickém výroku [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu