ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2406.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2406/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně ONYX engineering, spol. s r. o. se sídlem v Olomouci, Pavelkova č. 598/11, IČO 64615341, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 645/2, proti žalované K. M. , zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova č. 441/14, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 586/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 16 Co 205/2014-121, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18. 11. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní „ruší pracovní poměr okamžitě podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“, neboť jí žalobkyně nevyplatila náhradu mzdy „za 26., 27. a 30. září tohoto roku, která jí náleží z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle §208 zákoníku práce“, a to ani do 15 dnů po uplynutí termínu její splatnosti.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou jako zaměstnancem žalobkyni jako zaměstnavateli ze dne 18. 11. 2013 je neplatné“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 2. 2006 pracovala u žalobkyně v pracovním poměru na dobu neurčitou s pracovním zařazením jako asistentka obchodního oddělení s místem výkonu práce O., kde se v té době nacházelo sídlo žalobkyně. Následně žalovaná nastoupila na mateřskou a posléze rodičovskou dovolenou a žalobkyně změnila sídlo na adresu O. Ode dne 2. 7. 2013 vedla žalovaná s žalobkyní korespondenci ohledně dalšího působení žalované u žalobkyně. E-mailem ze dne 25. 9. 2013 žalovaná sdělila, že „s ohledem na přemístění sídla žalobkyně jako zaměstnavatele a konec její rodičovské dovolené jí žalobkyně nemůže dále přidělit původní práci a pracoviště dle pracovní smlouvy, že ona se změnou pracovní smlouvy nesouhlasí a že tak od 26. 9. 2013 nastává tzv. jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele dle §208 zákoníku práce“. Přesto, že žalobkyně dopisem ze dne 10. 7. 2013 žalované sdělila, že „je i nadále schopna žalované přidělit práci dle pracovní smlouvy, a to v místě výkonu práce dle této pracovní smlouvy“, žalovaná do práce nenastoupila a dopisem ze dne 28. 11. 2013 okamžitě zrušila pracovní poměr. Žalobkyně je přesvědčena, že s ohledem na uvedené skutečnosti po skončení rodičovské dovolené žalované překážka v práci na straně žalobkyně nevznikla a proto žalobkyně ani nebyla povinna platit žalované náhradu mzdy.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 16 C 586/2013-95, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou, jako zaměstnancem žalobkyni, jako zaměstnavateli ze dne 18. 11. 2013 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 15.552,- Kč k rukám zástupce žalobkyně. Vyšel z toho, že žalovaná byla až do 25. 9. 2013 na rodičovské dovolené a před nástupem do zaměstnání po skončení této dovolené probíhala mezi účastníky korespondence, ze které zjistil, že „žalovaná řešila zejména změnu pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce s ohledem na to, že žalobkyně dopisem ze dne 10. 7. 2013 nabídla změnu místa výkonu práce žalované, s čímž žalovaná nesouhlasila“ a že „žalovaná pak v době, kdy mělo dojít ke skončení rodičovské dovolené, se do sídla žalobkyně nedostavila“. Z předložených listinných důkazů, zejména smlouvy o nájmu nebytových prostor a z výpovědi svědků Mgr. P. H. a J. D., dále zjistil, že „bylo pro žalovanou nachystáno pracoviště v původním místu výkonu práce“. Na základě uvedených zjištění dospěl k závěru [s odkazem na ustanovení §38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce], že „bylo povinností žalované dostavit se po skončení rodičovské dovolené do zaměstnání“, a to „do sídla zaměstnavatele, kde by jí mělo být ze strany zaměstnavatele sděleno, jakým způsobem je pro ni zajištěna možnost vykonávat své pracovní povinnosti v souladu s pracovní smlouvou tedy i ve směru k místu výkonu práce“. Teprve tehdy, pokud by žalobkyně nebyla schopna zajistit možnost plnit pracovní povinnosti žalované v souladu s pracovní smlouvou i ve vztahu k místu výkonu práce, vznikla by překážka na straně zaměstnavatele v souladu ustanovením §208 zák. práce a žalované by vznikl nárok na náhradu mzdy. Žalovaná však „nesplnila svoji povinnost, do práce se nedostavila a žalobkyně dle názoru soudu prokázala, že měla pro žalovanou zajištěny prostory O., tedy v místě výkonu práce, jak bylo dohodnuto v pracovní smlouvě“. Žalované tak nevznikl nárok na náhradu mzdy za dny uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru. To, že „mezi účastnicemi docházelo v době před skončením rodičovské dovolené žalované ke korespondenci, která řešila případnou změnu pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce“, považoval za nerozhodné.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 16 Co 205/2014-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalobkyni dopisem žalované ze dne 18. 11. 2013 zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 18.053,- Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Sochora. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není rozhodné, že mezi účastníky v době před skončením rodičovské dovolené žalované docházelo ke korespondenci, která řešila případnou změnu pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce, a že bylo povinností žalované dostavit se den následující po skončení rodičovské dovolené do sídla žalobkyně. Podle názoru odvolacího soudu z obsahu korespondence mezi účastnicemi „vyplývá jednoznačný závěr“, že žalobkyně „v žádném případě žalované nesdělila, že se žalovaná mýlí, pokud má za to, že došlo ke zrušení sjednaného místa výkonu práce podle její pracovní smlouvy a že po svém návratu z rodičovské dovolené bude vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce, naopak žalobkyně tento závěr žalované nerozporovala, ale uklidňovala ji tím, že nové prostory žalobkyně jsou podstatně důstojnější, než byly prostory na Nešverové ul., a že pokud nemá zájem vrátit se do firmy, nebudou jí již činit žádné problémy s ukončením pracovního poměru“, že se její postoj nezměnil „ani poté, co byl žalobkyni doručen dopis žalované ze dne 25. 9. 2013“, v němž sdělovala, že „dnešním dnem jí končí rodičovská dovolená a s ohledem na skutečnost, že došlo k přemístění sídla zaměstnavatele a dále její původní pracovní pozice je obsazena, nastala situace, kdy jí nemůže žalobkyně přidělit původní práci a pracoviště, a v této souvislosti uvádí, že nesouhlasí se změnou pracovní smlouvy, a to jak se změnou místa výkonu práce, tak se změnou druhu práce a od zítřejšího dne nastane tzv. jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele podle §208 ZP.“ Vycházeje z uvedených závěrů uzavřel, že „to byla žalobkyně, která ke dni 26. 9. 2013 nepřidělila žalované práci podle pracovní smlouvy, resp. v místě sjednaném jako místo výkonu práce, a žalovaná tak nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele a vznikl jí tedy nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §208 zákoníku práce“. Nevyplatila-li žalobkyně žalované za dny 26., 27., a 30. 9. 2013 náhradu mzdy, a to ani do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti, žalovaná zcela důvodně okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobkyní.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že (oproti názoru odvolacího soudu, že žalobkyně nepřidělila žalované práci v místě sjednaném jako místo výkonu práce) měla pro žalovanou zajištěny prostory O., tedy v místě výkonu práce, jak bylo dohodnuto v pracovní smlouvě ze dne 6. 2. 2006, a že tato skutečnost byla před soudem prvního stupně jednoznačně prokázána, a to listinnými důkazy (zejména smlouvou o nájmu nebytových prostor) a dále výpověďmi svědků Mgr. P. H. a J. D. Nesouhlasí ani s tím, že se odvolací soud v rozporu s ustanovením §213 občanského soudního řádu odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž „by jakkoli doplnil dokazování“. Navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu ustanovení §213 o. s. ř., která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 11. 2013, která jí byla doručena dne 19. 11. 2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2013, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále též jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§141 odst. 1).
Podle ustanovení §208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v §207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§86 a 87).
V projednávané věci žalovaná opřela přezkoumávané okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce o tvrzení, že jí žalobkyně nevyplatila náhradu mzdy „za 26., 27. a 30. září tohoto roku, která jí náleží z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle §208 zákoníku práce“. Správně se proto soudy k námitce žalobkyně zabývaly tím, zda skutečně nastala na straně žalobkyně překážka v práci [podle žalované z důvodu, že žalobkyně nebyla schopna (nemohla) žalované přidělovat práci v místě sjednaném v pracovní smlouvě] a vznikla tak žalobkyni povinnost platit žalované za dny 26., 27. a 30. 9. 2013 náhradu mzdy.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně na základě soudem prvního stupně provedených důkazů, musí zopakovat všechny důkazy, o něž své skutkové závěry soud prvního soudu opřel, bez ohledu na to, zda podle jeho názoru (odvolacího osudu) některé z důkazů provedených soudem prvního stupně nebyly pro náležité objasnění skutkového stavu významné (potřebné). Je tomu tak proto, že chce-li se odvolací soud od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit, musí se tak stát na základě rovnocenných poznatků. Kdyby tomu tak nebylo, rozhodoval by odvolací soud (a měnil názor soudu prvního stupně) na základě jiných poznatků (méně poznatků), než které měl soud prvního stupně k dispozici. Jiná situace nastává, rozhoduje-li odvolací soud poté, co zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy, k nimž však soud prvního stupně nepřihlédl (§213 odst. 3 o. s. ř.) nebo co provedl zcela jiné, soudem prvního stupně neprovedené, důkazy (§213 odst. 4 o. s. ř.). V těchto případech rozhoduje odvolací soud na základě jiných, nikoli rovnocenných poznatků, nežli soud prvního stupně.
V projednávané věci soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že „bylo pro žalovanou nachystáno pracoviště v původním místě výkonu práce“, a to, že „mezi účastnicemi docházelo v době před skončením rodičovské dovolené žalované ke korespondenci, která řešila případnou změnu pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce“, považoval za nerozhodné. Vycházel přitom z předložených listinných důkazů, zejména smlouvy o nájmu nebytových prostor a z výpovědi svědků Mgr. P. H. a J. D. Naproti tomu odvolací soud vyšel z toho, že z obsahu korespondence mezi účastnicemi „vyplývá jednoznačný závěr“, že žalobkyně „v žádném případě žalované nesdělila, že se žalovaná mýlí, pokud má za to, že došlo ke zrušení sjednaného místa výkonu práce podle její pracovní smlouvy a že po svém návratu z rodičovské dovolené bude vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce, naopak žalobkyně tento závěr žalované nerozporovala, ale uklidňovala ji tím, že nové prostory žalobkyně jsou podstatně důstojnější, než byly prostory na Nešverové ul.“, a uzavřel, že „to byla žalobkyně, která ke dni 26. 9. 2013 nepřidělila žalované práci podle pracovní smlouvy, resp. v místě sjednaném jako místo výkonu práce, a žalovaná tak nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele“.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkového zjištění soudu prvního stupně (že „bylo pro žalovanou nachystáno pracoviště v původním místu výkonu práce“) odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení §213 odst. 2, příp. odst. 4 o. s. ř. (za podmínky zopakování všech provedených důkazů, případně doplnění dokazování o dosud neprovedené a navržené důkazy, bylo-li by to v principu neúplné apelace možné).
Jak ale vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem v této věci ze dne 20. 11. 2014, odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Toliko k důkazu sdělil podstatný obsah „korespondence z č. l. 38 – 49“ a „dopis žalobkyně ze dne 7. 10. 2013, č. l. 13“; důkaz výslechem svědků Mgr. P. H. a J. D. neprovedl. Je tedy zřejmé, že nesprávně vyložil ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. (vycházel z toho, že může dospět k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, i když zopakuje jen ty důkazy, které pro svůj odlišný závěr považuje za potřebné).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu