ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2617.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2617/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce A. K. , zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská č. 120/7, proti žalované Doosan Škoda Power s.r.o. se sídlem v Plzni, Tylova č. 1/57, IČO 49193864, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 12 C 90/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2013, č. j. 56 Co 306/2013-170, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 4. 10. 2011, doručeným žalobci dne 31. 10. 2011, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, neboť na základě organizačních změn přijatých žalovanou ze dne 14. 9. 2011, s účinností od 1. 10. 2011, došlo k ukončení provozu Lehká obrobna, ve kterém žalobce pracoval jako vrchní mistr, přičemž provoz této výroby částečně přešel pod nově vzniklý provoz Lopatky. Výpověď z pracovního poměru zdůvodnila i tím, že se žalobce neúčastnil výběrového řízení na pracovní místo vrchního mistra provozu Lopatky a nesplňoval požadavky nezbytné pro výkon práce mistra provozu Lopatky (tj. především znalost anglického jazyka na komunikační úrovni a úplné středoškolské vzdělání s maturitou). Proto mu nebylo možné nabídnout práci vrchního mistra provozu Lopatky.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že organizační změna ze dne 14. 9. 2011 měla za následek pouze přesun některých středisek mezi jednotlivými provozy s tím, že na všech provozech zůstali, bez ohledu na organizační změny, dosavadní vrchní mistři, pouze na provoz Lopatky bylo vypsáno nové výběrové řízení. Žalobce má za to, že se nově vzniklý provoz Lopatky téměř shoduje s původním provozem Lehké obrobny.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 19. 3. 2013, č. j. 12 C 90/2012-138, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Koury. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost, a to pro chybějící předpoklad spočívající v nadbytečnosti zaměstnance (žalobce). Nemohl tak být splněn ani předpoklad příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele a nadbytečností zaměstnance. Vycházel ze zjištění, že dne 14. 9. 2011 (s účinností od 1. 10. 2011) žalovaná s ohledem na změny v technologii výroby lopatek rozhodla o provedení organizační změny v útvaru Výrobní provozy, jejímž předmětem bylo mimo jiné i ukončení provozu Lehká obrobna a zřízení nového provozu Lopatky. Střediska podřazená pod původní provoz Lehká obrobna měla následující osud: středisko Drobné díly přešlo pod již existující provoz Montáž, středisko Střední díly bylo zrušeno a zbývající část provozu Lehká obrobna, tedy konkrétně středisko Lopatky, přešla pod nově vzniklý provoz Lopatky, kterému byla podřízena činnost nově vzniklých středisek Lopatky I., Lopatky II. a Leštění lopatek. Při porovnání popisu pracovního místa žalobce jako vrchního mistra – vedoucího odboru pro úsek Turbíny a odbor Výrobní provozy, oddělení Lehká obrobna, s pracovním místem P. D. jako vrchního mistra - vedoucího provozu Lopatky pro úsek Turbíny, odbor Výrobní provozy, oddělení Lopatky, zjistil, že popis obou pracovních míst je v podstatě totožný jak v části nazvané Obecný účel, v části nazvané Hlavní úkoly, tak i v části nazvané „Provádí“. Popis pracovního místa P. D. je v části „Hlavní úkoly“ obohacen o „Klíčové činnosti“ spočívající v řízení výroby drobných statických a rotačních dílů na CNC strojích v nepřetržitém provozu, řízení procesu dokončovacích operací broušení a leštění lopatek na CNC řízeném stroji IBS a ručních pracovištích, provádění orientačního přezkoušení znalostí obsluh CNC strojů při výběrových řízeních při přijímání nových zaměstnanců, zpracování výstupů z podpůrného programu OMATIVE na sledování a optimalizaci zatížení strojů, zajišťování obsazení jednotlivých strojů podle kapacitních požadavků odboru RZP a denní sledování a vyhodnocování efektivity a OPR jednotlivých strojů a pracovišť. Popis těchto pracovních míst se prakticky neliší, i když v případě P. D., vrchního mistra provozu Lopatky, je v jedné části zpřesněn o to, co z hlavních úkolů vrchního mistra žalovaná považuje za klíčové. Výslechem svědků pak bylo prokázáno, že v době, kdy žalobce vykonával funkci vrchního mistra, se v provozu Lehká obrobna vyráběly lopatky, a to i na CNC řízených strojích (byť počet těchto strojů nebyl takový jako v současné době) a využíval se systém SINUMERIC. Odlišnost byla ovšem shledána ve skutečnosti, že v době, kdy funkci vrchního mistra vykonával žalobce, nebyl ještě zaveden systém OMATIV sloužící ke sledování a optimalizaci zatížení jednotlivých strojů. Za této situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že není splněna podmínka pro dání výpovědi z důvodu nadbytečnosti spočívající právě v nadbytečnosti žalobce. V provozu původně označeném jako Lehká obrobna a nyní jako Lopatky sice došlo ke zjevným změnám spočívajícím v utlumení určité části výroby a rozšíření výroby jiné, avšak žalovaná, jakožto zaměstnavatel, nepochybně měla možnost nadále žalobce zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 56 Co 306/2013-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 28.438,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Tomšíčka. Vyšel z toho, že rozhodnutí o organizační změně ze dne 14. 9. 2011, s účinností od 1. 10. 2011, předpokládalo zrušení provozu Lehká obrobna a zřízení nového provozu Lopatky, a že bylo odůvodněno změnami v technologii výroby lopatek. Byl – li zrušen provoz Lehká obrobna, logicky muselo být zrušeno i pracovní místo vrchního mistra tohoto provozu. Pracovní místo žalobce v nově vzniklém provozu Lopatky mělo poněkud jiný obsah pracovní náplně. Žalované se podařilo vyvrátit veškeré pochybnosti ohledně toho, že se snad nově zřízený provoz Lopatky téměř shoduje s původním provozem Lehká obrobna (došlo k přechodu na novou technologii výroby lopatek, s čímž souviselo zrušení či omezení výroby některých komponentů a jejich případný nákup od externích dodavatelů, čemuž tak doposud nebylo). Naopak žalobci se nepodařilo prokázat, že žalovaná veškeré své kroky činila pouze účelově ve snaze připravit žalobce o jeho pracovní zařazení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že nebyl splněn předpoklad nadbytečnosti ani příčinné souvislosti mezi nadbytečností a organizační změnou pro to, aby mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Zpochybňuje, zda skutečně u žalované došlo k organizační změně. Podle dovolatele šlo o pouhé přejmenování provozu Lehká obrobna na Lopatky; hlavním předmětem činnosti Lehké obrobny byla již před organizační změnou výroba lopatek. Jak provoz Lehká obrobna, tak přejmenovaný provoz Lopatky, jsou umístěny ve stejné výrobní hale, pracují zde stále stejní zaměstnanci a až na dva nové stroje výroba probíhá stále na stejných strojích. Zachován rovněž zůstal druh práce vrchního mistra. Připomíná skutkové zjištění, že popis pracovního místa vrchního mistra provozu Lehká obrobna a Lopatky je totožný a že k popisu pracovního místa vrchního mistra provozu Lopatky byly pouze přidány tzv. klíčové činnosti, které jsou jeho pouhým zpřesněním, nikoliv novou náplní pracovního místa. Dále namítá, že kdyby žalovaná měla skutečně v úmyslu zrušit provoz Lehká obrobna, musela by propustit pro nadbytečnost všechny zaměstnance tohoto provozu, avšak z jednání žalované je zřejmé, že nešlo o zrušení provozu, protože všichni další zaměstnanci zůstali na svých pracovních místech a nadále pracovali na svém pracovišti, které bylo nově nazváno Lopatky. Je přesvědčen, že žalovaná vůbec nebyla oprávněna vypsat nové výběrové řízení, jelikož existoval platný pracovní poměr žalobce s druhem práce vrchní mistr a v případě, že by žalovaná nebyla spokojená s prací žalobce nebo s jeho dosaženým vzděláním, pak bylo na místě zvážit možnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je „rozhodnutím správným“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [význam změny technologie výroby pro posouzení, zda došlo k organizační změně u zaměstnavatele], která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, ze dne 4. 10. 2011, která mu byla doručena dne 31. 10. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Okolnost, že ustanovení §52 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření, popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i „jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení §52 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce] a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti; vznikne – li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl tak splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl – li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala – li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba – bez ohledu na to, jak své opatření označil – dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska jeho platnosti; nejedná se tu totiž o přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení §52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod číslem 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze proto úspěšně dovozovat ani to, že by bylo rozhodnutí o organizační změně vydáno v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná odůvodnila výpověď z pracovního poměru tím, že dne 14. 9. 2011 přijala rozhodnutí o organizační změně, jehož předmětem bylo v rámci výrobních provozů žalované zrušení provozu Lehká obrobna a zřízení nového provozu Lopatky s účinností od 1. 10. 2011. Důvodem přijetí organizační změny byly změny v technologii výroby lopatek. V souvislosti se zrušením provozu Lehká obrobna došlo ke zrušení pracovního místa vrchní mistr provozu Lehká obrobna, tedy pracovního místa, které v té době zastával žalobce. Odvolací soud se proto správně zabýval též zkoumáním toho, zda žalovaná skutečně přijala rozhodnutí o změně úkolů, jejího technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách a zda se v příčinné souvislosti s takovým rozhodnutím stal žalobce skutečně nadbytečným.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná dala žalobci výpověď v souvislosti s organizační změnou proto, že jeho pracovní místo vrchního mistra provozu Lehká obrobna zrušila a že následně vzniklé pracovní místo vrchního mistra nově vzniklého provozu Lopatky nebylo a ani nemohlo být totožným pracovním místem, žalobce zpochybňuje a považuje jej za nesprávný.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že podle organizační změny ze dne 14. 9. 2011, účinné od 1. 10. 2009, došlo ke zrušení provozu Lehká obrobna, činnost střediska Drobné díly přešla pod již existující provoz Montáž a činnost střediska Střední díly byla v rámci činnosti žalované zcela ukončena. Zbývající část provozu Lehká obrobna, konkrétně středisko Lopatky, přešla pod nově vzniklý provoz Lopatky. Nově vzniklému provozu Lopatky byla podřízena činnost nově vzniklých středisek Lopatky I., Lopatky II. a Leštění lopatek. V nově vzniklém provozu Lopatky bylo zcela upuštěno od výroby Drobných a Středních dílů. Tyto díly jsou žalovanou nakupovány a dodávány od externích dodavatelů. Po zrušení žalobcem zastávaného pracovního místa - vrchní mistr provozu Lehká obrobna, nově vzniklé pracovní místo vrchní mistr provozu Lopatky v sobě spojovalo jak výkon práce původně z části zastávané žalobcem, tak řadu dalších pracovních úkolů, nazvaných jako tzv. klíčové činnosti.
V případě posuzování důvodnosti použití výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce je třeba vycházet z obsahu pracovní smlouvy a posoudit, zda došlo u zaměstnavatele k takové organizační změně, která by činila zaměstnance pro něj nadbytečným z hlediska funkce (druhu práce), na kterou zní pracovní smlouva (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1971, sp. zn. 3 Cz 2/71, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí býv. Nejvyšších soudů, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, str. 928). Jestliže při organizačních změnách u zaměstnavatele odpadne část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen, a jestliže nedojde k dohodě o změně obsahu pracovního poměru a ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 262/2012). Na těchto obecně přijímaných právních názorech dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Podle nově přijaté organizační struktury ze dne 14. 9. 2011, účinné od 1. 10. 2011, došlo ke zrušení provozu Lehká obrobna, z čehož logicky vyplývá i zrušení pracovního místa vrchního mistra tohoto provozu zastávaného žalobcem na základě pracovní smlouvy. Část provozu Lehká obrobna, tj. Drobné díly přešla pod již existující provoz Montáž a činnost střediska Střední díly byla zcela zrušena z důvodu nákupu těchto produktů od externích dodavatelů (tato část pracovní náplně žalobce odpadla) a zbývající část pracovních činností žalobce již nebyla pro žalovanou nadále potřebná z důvodu změny v technologii výroby lopatek založené na technologii ovládané CNC stroji. Pro obsluhu těchto strojů neměl žalobce patřičné vzdělání ani znalosti. Ze všech těchto zjištění vycházel i odvolací soud, když dospěl k závěru, že žalobce se stal v důsledku přijetí organizační změny ze dne 14. 9. 2011 pro žalovanou nadbytečným. Protože mezi účastníky nedošlo k dohodě o změně obsahu pracovního vztahu ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru, byla žalovaná oprávněna dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
Právně významnou pro posouzení věci nebyla skutečnost, kterou žalovaná uvedla ve výpovědi z pracovního poměru, totiž že žalobce nesplňoval požadavky nezbytné pro výkon práce vrchního mistra provozu Lopatky, tj. především znalost anglického jazyka na komunikační úrovni a úplné středoškolské vzdělání s maturitou, jelikož by tyto okolnosti zakládaly existenci zcela jiného výpovědního důvodu, konkrétně podle ustanovení §52 písm. f) zák. práce, který ovšem žalovaná (jak vyplývá z obsahu dopisu ze dne 4. 10. 2011, doručenému žalobci dne 31. 10. 2011), neuplatnila.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Tomáš Tomšíček neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada této daně z odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří.
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.300,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu