ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.268.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 268/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 22, proti žalované Škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Střední odborné škole, s.r.o. se sídlem v Praze 4, Michelská č. 12/12, IČO 251 33 241, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o 15.000.000,-Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 239/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 17 Co 445/2014-375, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. srpna 2013 č. j. 56 C 239/2010-294 se potvrzuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění 15.000.000,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se v září 2008 účastnil školního pobytu organizovaného žalovanou v rekreačním středisku Březová, v němž se nacházel i mělký rybník. Dne 9.9.2008 utrpěl vážný úraz při skoku do tohoto rybníka, kdy došlo k poranění míchy a fraktuře krční páteře – zlomení obratlů s neurologickou lézí - kvadruplegií. Následkem úrazu se stal plně invalidní, a oproti aktivitám před poškozením zdraví, zejména s ohledem na jeho aktivní sportovní život (žalobce závodil na osmiveslici a skifu), jsou nyní jeho možnosti seberealizace jak v zaměstnání, tak i v dalších sférách života zcela vyloučeny.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13.8.2013 č.j. 56 C 239/2010-294 žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že studenti, kteří se zúčastnili adaptačního kurzu, byli dostatečně poučeni jak ze strany školy a třídní učitelky, tak ze strany instruktorů sdružení STAN o pravidlech bezpečnosti v areálu a o zákazu koupání bez souhlasu učitele. Jednání žalobce bylo impulsivní, bez rozmyslu a zcela proti pokynům třídního učitele, neboť studenti se měli odebrat na chatky k polednímu klidu. Jelikož žalovaná prokázala, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví, ač s nimi byl řádně seznámen a jejich dodržování bylo vyžadováno a kontrolováno, a že toto porušení bylo výlučnou příčinou vzniklé škody, své odpovědnosti za vzniklou škodu se zcela zprostila. Podle názoru soudu prvního stupně škoda vznikla výlučně zaviněním žalobce, neboť u patnáctiletého studenta lze oprávněně předpokládat, „že má a může vědět, že skokem po hlavě do vody bez vědomosti o její hloubce si lze přivodit i fatální zranění“. Soud prvního stupně zdůraznil, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu žalovaná nezanedbala náležitý pedagogický dohled.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.5.2014 č. j. 17 Co 445/2013-375 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stejně jako soud prvního stupně „má za prokázané, že mezi pravidly chování na adaptačním kurzu byl i zákaz koupání v rybníce“, a že, pokud v průběhu přesunu do chatek a při poledním klidu nebyli studenti pod dozorem učitelů, žalovaná nezanedbala žádnou svoji povinnost z hlediska vykonávání dozoru a dohledu. Zdůraznil však, že studenti byli sice seznámeni se zákazem koupat se bez dozoru v rybníce, ale nebylo zjištěno, zda „byl uveden důvod zákazu spočívající v tom, že voda je mělká a při skoku do vody může dojít k závažnému poranění“. Poučení o tom, že „voda je mělká, nebylo natolik důrazné, aby si ho studenti takto pamatovali“. Odvolací soud dovodil, že pokyn, který studenti dostali, nebyl zcela dostatečný, neboť žalovaná bez přiměřeného důvodu spoléhala na to, že všichni studenti jsou si vědomi nebezpečí pramenícího ze skoku do mělké vody a nepřizpůsobila vyslovený zákaz okruhu poučovaných. Žalobce se totiž nacházel ve věkové skupině s velmi rizikovými vzorci chování a jeho jednání ovlivnila i nedostatečná rozumová vyspělost. Na vzniku škody se tedy podílely i další příčiny, a proto se žalované podařilo zprostit své odpovědnosti ve smyslu ustanovení §367 odst. 2 písm. a) zák. práce pouze zčásti, „a to z převážné části, nikoliv však zcela“. Protože soud prvního stupně na posuzovaný případ neaplikoval uvedené ustanovení, a vzhledem k odlišnému názoru neprovedl dokazování k výši škody, odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby „percentuálně vyjádřil míru odpovědnosti žalované“ a zabýval se výší škody.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že prokázala, že žalobce byl řádně poučen o nutnosti dodržování pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví a také dodržování těchto pokynů bylo ze strany žalované náležitě kontrolováno. Podle ustanovení §349 odst. 2 zákoníku práce je třeba, aby pokyn k zajištění bezpečnosti práce byl dostatečně konkrétní, jeho formu však zákon nestanoví. Podmínkou dostatečné konkrétnosti pokynu není „vysvětlení“, proč vlastně má být takový pokyn dodržován. Dovolatelka má za to, že pokyn „zákaz koupání v rybníku“ je dostatečně konkrétní a zahrnuje v sobě závazné pravidlo chování, resp. zdržení se určitého chování. Namítá, že tvrzení odvolacího soudu, že pokyn nebyl dostatečně důrazný a nebyl odůvodněn, nemá oporu v zákoně a že názor odvolacího soudu, že k tomu, aby byl pokyn dostatečně konkrétní, je třeba „žákům zdůraznit, co se v případě porušení zákazu může stát“, odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce namítl, že u patnáctiletého dítěte, aby pochopilo objektivní nebezpečnost situace, je třeba vyžadovat vedle obecného pokynu také vysvětlení důvodů, proč je určité chování zakázáno. Vzhledem ke skutečnosti, že pokyn žalované adresovaný žalobci nebyl konkrétně vysvětlen a žalobce jako nezletilý nebyl zcela rozumově vyspělý, aby posoudil možné doživotní následky porušení zákazu, nese žalovaná částečnou odpovědnost za úraz žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se po žalované domáhá náhrady škody v souvislosti s úrazem, který utrpěl dne 9.9.2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb. a č. 126/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2008 (dále jen „zák. práce“).
Soudům je třeba přisvědčit, že ustanovení §391 odst. 3 zák. práce rozšiřuje věcnou působnost ustanovení zákoníku práce i na případy, kdy se nejedná o vztah ze závislé práce, stanoví-li, že příslušná právnická osoba vykonávající činnost školy, odpovídá žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. V případě odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem je tedy třeba – jak odvolací soud zdůrazňuje – aplikovat všechna ustanovení upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem.
Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech podle ustanovení §366 zák. práce je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele (v posuzovaném případě právnické osoby vykonávající činnost školy). Tato odpovědnost je dána (srov. §366 odst. 4 zák. práce), i když zaměstnavatel (odpovědná právnická osoba) dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.
Zaměstnavatel se může zprostit odpovědnosti za škodu zcela též podle ustanovení §367 odst. 1 písm. a) zák. práce, prokáže-li, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel může z uvedených důvodů zprostit odpovědnosti podle ustanovení §367 odst. 2 zák. práce, prokáže-li, že škoda vznikla v důsledku výše uvedených skutečností a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody.
Přitom je třeba mít na zřeteli, že existenci liberačních důvodů uvedených v ustanovení §367 odst. 1 písm. a), případně §367 odst. 2 písm. a) zák. práce soud vždy zkoumá s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména se zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem vydán (zda šlo o pokyn přiměřený dané situaci), komu byl bezpečnostní pokyn určen (zda byl adresátovi s ohledem na jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný), popřípadě čeho jím mělo být dosaženo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 576/2008).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce se v rámci vzdělávání zúčastnil ode dne 5.9.2008 školního pobytu - adaptačního kurzu v areálu Rekreačního střediska Březová. Dne 9.9.2008 po obědě, kdy se žáci přesouvali do chatek, kde měli trávit polední klid, žalobce, ve snaze vylovit z malého rybníka spolužákovu botu, se v rychlosti převlékl do plavek a při skoku šipkou do mělké vody utrpěl úraz. Úrazem došlo k poranění míchy a fraktuře krční páteře – zlomení obratlů s neurologickou lézí – kvadruplegií. Žalovaný nezanedbal žádnou povinnost z hlediska vykonávání dozoru a dohledu, žákům (i žalobci) se dostalo jak od třídní učitelky před odjezdem, tak od instruktora sdružení STAN na místě poučení, že – kromě jiného - je zakázáno koupat se bez dozoru v rybníce. Žalobce se domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění, žalovaná tuto náhradu odmítá zaplatit s odůvodněním, že se zcela zprostila své odpovědnosti, neboť žalobce porušil pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a toto potušení bylo jedinou příčinou škody.
S názorem odvolacího soudu, že k úplnosti pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který stanoví zákaz určité činnosti, je zapotřebí, aby jeho součástí bylo i „důrazné vysvětlení důvodu zákazu koupat se bez dozoru v rybníku“, nelze vyslovit souhlas.
Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§349 odst. 3 zák. práce). Z tohoto ustanovení vyplývá, že, kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Není ničím vyloučeno, aby s ohledem na případnou složitost problematiky, v jejímž kontextu je vydáván, byl pokyn pro snazší pochopení doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by – důsledně vzato – jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat. Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že „zákaz koupat se bez dozoru v rybníce“ jako objektivní, srozumitelně vyjádřené pravidlo chování, má charakter pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 25.11.1988 sp. zn. 6 Cz 79/1988) a splňuje požadavky, které na pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci klade ustanovení §349 odst. 3 zák. práce.
Je také mimo pochybnost – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že s uvedeným pravidlem byli studenti seznamováni jak před odjezdem, tak i na místě samém. Soud prvního stupně vycházel po skutkové stránce z toho, že studenti byli výslovně „po příjezdu do rekreačního střediska poučeni o tom, že bez přítomnosti učitele nebo vedoucího je zakázáno vstupovat do rybníka“, že „studentům bylo výslovně sděleno, že je tam mělko“, a že „o zákazu skákání do rybníka výslovně žáky poučila i třídní učitelka“. Uvádí-li odvolací soud, že však poučení o tom, že je voda mělká, nebylo „natolik důrazné, aby si ho pamatovali“, řečeno jinak – že seznámení s pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebylo provedeno, jak ustanovení §367 odst. 1 písm. a) zák. práce stanoví, řádně, pak tomuto názoru nelze přisvědčit. Je jistě správné, že seznámení s uvedeným pokynem bylo „adresováno nezletilým studentům“, nicméně z provedeného dokazování vyplývá, že studenti pokyn z hlediska jeho obsahu vnímali a chápali i v celkovém kontextu prostředí, na které se vztahoval. Odkazuje-li dále odvolací soud rovněž na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.11.1967 sp. zn. 6 Cz 170/1966, pak tento odkaz není případný již vzhledem k rozdílným skutkovým východiskům, neboť na rozdíl od uváděné věci, kde byl kladen požadavek přijetí opatření, které by školákům porušování vydaného zákazu účinně znemožnilo (uzamčení školní budovy), v nyní posuzovaném případě již z povahy věci vyplývá, že přijetí podobného opatření, které by studentům fyzicky zabránilo, aby vydaný pokyn nebyl porušován, nebylo dobře možné a prakticky uskutečnitelné.
Předpoklad řádného seznámení s pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jako podmínky úplného nebo částečného zproštění se odpovědného subjektu ve smyslu ustanovení §367 odst. 1 písm. a) a §367 odst. 2 písm. a) zák. práce souvisí s další podmínkou, že totiž musí jít o zaviněné porušení těchto pokynů (srov. při obsahově nezměněné právní úpravě stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/1974, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 103). Zavinění, jako vnitřní psychický vztah poškozeného ke svému jednání a k jeho následkům, může být zkoumáno jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah poškozeného k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, jinak řečeno – protože poškozený za normálních okolností nechce sám sobě přivodit poškození zdraví úmyslně – prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, že poškozený věděl, nebo vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že si svým jednáním může poškození zdraví způsobit. Je možné, že žalobce hodnotil vyslovený zákaz jinak a také reagoval jinak, než by reagovali ostatní jeho spolužáci (kteří jej ostatně podle skutkových zjištění odvolacího soudu těsně před nehodou varovali, aby do vody neskákal), nicméně vzhledem k okolnostem a osobním poměrům měl a mohl i jako dospívající mladý muž vědět, že pokyn, který byl vysloven jak před odjezdem, tak na místě samém, musí respektovat a dodržovat.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení (skutkový stav zjištěný oběma soudy) ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [§243d písm. b), §219 o.s.ř.].
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2, §150 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť vzhledem k vyjímečným okolnostem projednávané věci, následkům, které úraz na straně žalobce zanechal, bylo by uložení povinnosti k náhradě nákladů neúspěšnému žalobci nepřiměřenou tvrdostí, přičemž na druhé straně nebude úspěšná žalovaná nepřiznáním náhrady nákladů řízení významnějším způsobem dotčena. Dovolací soud proto v tomto vyjímečném případě hodném mimořádného zřetele náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. září 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu