ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2861.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2861/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele Ing. J. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci V -Kristiánově, 8. března č. 21/13, proti zástavnímu dlužníkovi M. P. , zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická č. 1659/4, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 94/2011, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. září 2014, č. j. 35 Co 263/2012-104, takto:
I. Dovolání zástavního věřitele se odmítá .
II. Zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jindřicha Vališe, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická č. 1659/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 9. 2014, č. j. 35 Co 263/2012-104, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 640/2013-87 (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.), a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k výkladu ustanovení §200z odst. 1 občanského soudního řádu srov. například usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. prosince 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 89/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a konkrétně k otázce doložení zajištěné pohledávky z půjčky v řízení o soudním prodeji zástavy srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak; takovým důvodem nemůže být pouhá nespokojenost dovolatele s výsledkem sporu.
Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, s tvrzením, že odvolací soud se při řešení právní otázky, „do jaké míry je zde dána závaznost právního názoru Nejvyššího soudu“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž cituje z odůvodnění citovaného rozhodnutí dovolacího soudu větu „Má-li být soud prvního stupně skutečně vázán právním názorem odvolacího soudu, musí odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení zřetelně uvést, z jakého právního názoru vycházel“, a dovozuje, že „s odkazem na §243g odst. 1 o. s. ř. se pro vztah mezi dovolacím soudem a soudem, kterému byla věc vrácena, uplatní ustanovení §226 odst. o. s. ř. a tedy i představené rozhodnutí obdobně“), pak přehlíží, že Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 640/2013-87, jasně a srozumitelně uvedl, z jakého právního názoru při výkladu ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. vycházel, a že po zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2012, č. j. 35 Co 263/2012-65, se skutkový základ věci nezměnil natolik, aby byla vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušovacím usnesení, je nesprávný (z důvodů, které v dovolání rozvádí), polemizuje-li se závěry dovolacího soudu a dovozuje-li svůj vlastní právní názor na věc, vyjadřuje tím pouze nesouhlas s důvody uvedenými v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Uvedené platí i ve vztahu k polemice se závěry odvolacího soudu uvedenými v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (srov. §236 odst. 2 o. s. ř.).
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, v souvislosti s druhou jím nastolenou právní otázkou „problematiky osvědčení rozhodných skutečností pro nařízení prodeje zástavy“ je nepřípadný, neboť usnesení odvolacího soudu – jak je výše výslovně uvedeno - je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního věřitele podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu