ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.291.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 291/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze 5, Plaská č. 622/3, IČO 61944017, zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 696/43, proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Zelená č. 3158/34a, o vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 364/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2012, č. j. 11 Co 319/2009 - 143, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. října 2008, č. j. 32 C 364/2007-69, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vylučovací žalobou podle ustanovení §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podanou u soudu prvního stupně dne 28. 11. 2007, domáhal vydání rozsudku, jímž bude rozhodnuto, že z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, se vylučují nemovitosti zapsané na listech vlastnictví č. 1488 a č. 810 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, specifikované v petitu žaloby (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že vlastníkem předmětných nemovitostí se stal na základě kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., IČO 49609181, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 25. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že na majetek této společnosti byl ke dni 31. 7. 2001 prohlášen konkurs a protože na uvedených listech vlastnictví byla v době převodu předmětných nemovitostí zaznamenána „řada“ zástavních práv k zajištění pohledávek třetích osob, vyzval správce konkursní podstaty úpadce žalobce výzvou ze dne 29. 5. 2002 ke složení ceny věcí podle ustanovení §27 zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), které žalobce vyhověl dne 30. 5. 2002, o čemž svědčí prohlášení správce konkursní podstaty ze dne 21. 11. 2002; tím zanikla veškerá zajišťovací práva k předmětným nemovitostem v souladu s ustanovením §28 odst. 5 ZKV. Na základě toho pak Katastrální úřad v Ostravě vyhověl návrhu žalobce na výmaz veškerých zástavních práv, záznamů a „obdobných břemen“, zapsaných na LV č. 1488 a LV č. 810, a ke dni 16. 7. 2002 byly tyto listy vlastnictví prosty jakýchkoliv záznamů o zajišťovacích právech; teprve v roce 2003 byl na nich zapsán záznam o zřízení soudcovského zástavního práva podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, jímž k návrhu žalované ze dne 28. 5. 1998 byl nařízen výkon rozhodnutí pro pohledávku proti OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. (dále též jen „úpadce“). Protože katastrální úřad odmítl bez pravomocného rozhodnutí soudu, případě „návrhu žalované“, provést výmaz soudcovského zástavního práva, nezbylo žalobci, než podat excindační žalobu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 C 364/2007-69, rozhodl, že z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, se vylučují předmětné nemovitosti, zapsané na LV č. 1488 a LV č. 810 vedených Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrálním pracovištěm Ostrava; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se stal k datu 25. 8. 1998 vlastníkem předmětných nemovitostí, které nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s úpadcem, na jehož majetek byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs, a že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce. Dne 29. 5. 2002 vyzval správce konkursní podstaty úpadce žalobce ke složení ceny předmětných nemovitostí, což žalobce učinil dne 30. 5. 2002, a dne 16. 7. 2002 byla zástavní práva váznoucí na nemovitostech k datu 25. 8. 1998 vymazána. Dne 28. 5. 1998 podala žalovaná návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva mimo jiné i na předmětných nemovitostech k uspokojení pohledávky proti povinnému-úpadci, jemuž bylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, č. j. 52 E 658/98-138, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2002, č. j. 52 E 658/98-147, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Co 534/2003-153, pravomocným dne 2. 12. 2003, s tím, že pořadí pohledávky se stanoví datem 28. 5. 1998. Dále bylo zjištěno, že konkursní řízení úpadce vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 K 64/97 nebylo dosud ukončeno a že u téhož soudu probíhá k návrhu žalobce pod sp. zn. 12 Cm 188/2003 řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Při právním posouzení věci soud odkázal na ustanovení §27 odst. 5 ZKV, ve znění platném k datu 30. 5. 2002, které určovalo, že „pokud vlastník nemovitostí, jež jsou zatíženy zástavním právem a dané nemovitosti jsou sepsány do konkursní podstaty, složí jejich cenu na základě výzvy správce konkursní podstaty, dojde k zániku všech zástavních práv na nemovitostech váznoucích a vlastnické právo k nemovitostem tak již nebude nadále nijak zatíženo“. Dovodil, že bylo-li v daném případě soudcovské zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízeno dnem 2. 12. 2003, tj. „po okamžiku, kdy žalobce složil cenu předmětných nemovitostí, avšak na základě návrhu podaného předtím, dokonce před nabytím vlastnického práva žalobce k nemovitostem, nelze přičíst k tíži žalobce, že o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo soudy rozhodnuto a soudcovské zástavní právo tak zřízeno až po tomto okamžiku“. Pokud by ke vzniku soudcovského zástavního práva došlo před složením ceny předmětných nemovitostí, „toto by v důsledku právního významu daného institutu zaniklo také“. Opačný názor by podle soudu „byl zcela v rozporu s úmyslem zákonodárce co do právního institutu složení ceny věci podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí je důvodná, neboť žalobci svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. v „logické souslednosti s §27 odst. 5 ZKV, a to právo vlastnické, nezatížené zástavním právem, neboť složením ceny věci se žalobce z povinnosti, jež přechází v rámci soudcovského zástavního práva i na nabyvatele nemovitostí, tzv. vykoupil“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, č. j. 11 Co 319/2009-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jeho právní závěry však nepovažoval za správné. Zánik soudcovského zástavního práva, jenž „žalobce dovozoval z §170 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve spojení s §27 odst. 5 ZKV“ (potažmo jeho výmaz z katastru nemovitostí), totiž podle odvolacího soudu „ještě neznamená, že by nemovitosti už bez tohoto zajištění nemohly být výkonem rozhodnutí postiženy“. Řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce (předchozího vlastníka) vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003 je samostatným řízením, které nemá vliv na rozhodnutí v této právní věci. Pokud totiž dojde Krajský soud v Ostravě k závěru, že předmětné nemovitosti patří do konkursní podstaty, dojde k jejich prodeji v rámci konkursu. Dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že chtěl-li se žalobce domoci výmazu soudcovského zástavního práva „ve vztahu k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí [neboť nastala skutečnost předpokládaná §170 odst. 1 písm. g) o. z. ve spojení s §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání pro jeho zánik], pak měl volit jiný postup, nikoliv však žalobu podle §267 o. s. ř.“; otázku zániku soudcovského zástavního práva tak podle jeho názoru nebylo nutno řešit.
Na základě dovolání podaného žalobcem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 20 Cdo 2316/2010-121, rozsudek odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 20. 7. 2012, č. j. 11 Co 319/2009-143, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že soudcovské zástavní právo, které bylo zřízeno na nemovitostech žalobce, nezaniklo (nemohlo zaniknout) složením ceny věcí správci konkursní podstaty úpadce podle ustanovení §27 ZKV dne 30. 5. 2002, neboť na základě rozhodnutí soudu vzniklo soudcovské zástavní právo až dne 2. 12. 2003 (§160 odst. 1 obč. zák.). Nedůvodná podle odvolacího soudu je též argumentace žalobce (nově uplatněná v průběhu odvolacího řízení), že „předmětné soudcovské zástavní právo zaniklo nejpozději ke dni, kdy úpadce v konkursním řízení vznesl námitku promlčení všech pohledávek, a to ve vztahu ke všem věřitelům, tedy i k takto zajištěné pohledávce žalované“. Samotné uplatnění námitky promlčení totiž ještě neznamená její důvodnost, a i kdyby k promlčení takto zajištěné pohledávky došlo, pak podle ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. platí, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká. Pro úplnost odvolací soud dodal, že návrh úpadce na zrušení konkursu odůvodněný takto vznesenou námitkou promlčení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2012 (dle sdělení zástupce žalobce do protokolu dne 16. 7. 2012) zamítnut. Nezaniklo-li „takto zřízené soudcovské zástavní právo“ k předmětným nemovitostem, není důvod zkoumat otázku vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem, neboť již z tohoto důvodu nemůže být žalobě vyhověno. Tato otázka by měla právní význam jen tehdy, kdyby k zániku soudcovského zástavního práva došlo a žalobce by mohl (na základě prokázaného vlastnictví) s žalobou uspět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel opětovně namítá, že soudcovské zástavní právo na předmětných nemovitostech k zajištění pohledávky žalované zaniklo složením ceny věcí žalobcem dne 30. 5. 2002 podle ustanovení §170 odst. 1 obč. zák. a §27 odst. 5 ZKV, a dále, že žalované v konkursu prohlášeném na majetek úpadce nevzniklo právo na oddělené plnění, a to jednak z toho důvodu, že svoji pohledávku nepřihlásila ve lhůtě dvou měsíců od konání prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 ZKV), a dále proto, že je získala až po podání návrhu na prohlášení konkursu úpadce [§14 odst. 1 písm. f) ZKV]. Dále dovolatel namítá, že pohledávka žalované je promlčena, přičemž skutečnost, že návrh úpadce na zrušení konkursu odůvodněný touto námitkou byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2012 zamítnut, neznamená, že nebyla vznesena důvodně. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno tak, jak stanoví ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Poukázala na to, že pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva byl rozhodující stav v době zahájení řízení, a nesouhlasila ani s názorem žalobce, že soudcovské zástavní právo zaniklo podle ustanovení 14 odst. 1 písm. f) ZKV v tehdy platném znění, a i v důsledku námitky promlčení všech pohledávek vznesené úpadcem v konkursním řízení. Dále vyslovila názor, že dovolání není ani přípustné, neboť směřuje jen proti odůvodnění napadeného rozhodnutí (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7., části první zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (bez nařízení jednání - §243a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud náležitě nezohlednil skutečnost namítanou žalovanou v odvolání, že „rozhodnutí soudu prvního stupně je předčasné vzhledem k probíhajícímu řízení na základě žaloby podané žalobcem o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003“.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu v případě přípustného dovolání přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle §267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006).
K excindační žalobě podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. je aktivně věcně legitimována třetí osoba (osoba rozdílná od oprávněného, dalšího oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní má právo, které výkon rozhodnutí nepřipouští.
Právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí je především vlastnické právo třetí osoby (§126 obč. zák.), jestliže nabyla své vlastnictví na základě platného právního úkonu nebo jestliže jinak podle zákona nabyla své vlastnictví, dále právo třetí osoby jako oprávněného držitele (§129, §130 obč. zák.) a nepravého dědice (§485 obč. zák.). Excindační žaloba je přípustná také ve vztahu k výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (§338b a násl. o. s. ř.), a to za podmínek, jako vůči prodávané nemovitosti.
Vlastnické právo je současně právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník jako třetí osoba právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své, výkonem rozhodnutí postižené věci (práva nebo jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného (nebo odporovatelného) právního úkonu. Neúčinné (nebo odporovatelné) právní úkony nejsou neplatné, nastolují toliko stav tzv. relativní bezúčinnosti, což znamená, že v právních vztazích obecně sice mají dotčené právní úkony sledované právní následky (zejména nabytí vlastnictví), avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla neúčinnost (nebo odporovatelnost) založena, se na ně hledí tak, jako kdyby jejich právní účinky nenastaly. Neúčinnost právních úkonů nastává ze zákona např. podle ustanovení §260h o. s. ř. nebo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) a §15 zákona o konkursu a vyrovnání a působí ve prospěch osob v zákoně uvedených. Získala-li třetí osoba své vlastnické právo na základě neúčinného (nebo odporovatelného) právního úkonu, má oprávněný nebo jiný věřitel povinného právo požadovat, aby dluh povinného byl uspokojen i z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které tímto způsobem ušly z majetku povinného. Vůči oprávněnému nebo jinému věřiteli povinného, v jejichž prospěch působí, za této situace vlastnické právo není právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí. Neúčinnost právního úkonu nastává přímo ze zákona (k tomu srov. Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 2221).
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalovaná jako oprávněná podala dne 28. 5. 1998 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného-úpadce (předmětných nemovitostech) k zajištění její peněžité pohledávky vůči povinnému-úpadci, jemuž bylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, č.j. 52 E 658/98-138, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2002, č. j. 52 E 658/98-147, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Co 534/2003-153, pravomocným dne 2. 12. 2003, s tím, že pořadí pohledávky se stanoví datem 28. 5. 1998. Úpadce prodal předmětné nemovitosti kupní smlouvou s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 25. 8. 1998 žalobci. D ne 31. 7. 2001 soud prohlásil konkurs na majetek úpadce, přičemž předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce. Dne 29. 5. 2002 vyzval správce konkursní podstaty úpadce žalobce ke složení ceny předmětných nemovitostí, což žalobce učinil dne 30. 5. 2002, a dne 16. 7. 2002 byla zástavní práva váznoucí na nemovitostech k datu 25. 8. 1998 vymazána z katastru nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že u Krajského soudu v Ostravě probíhá pod sp. zn. 12 Cm 188/2003 k návrhu žalobce řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce.
Podle ustanovení §19 ZKV (ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek úpadce), jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Povahu soupisu majetku konkursní podstaty a předpokládaný postup správce konkursní podstaty při soupisu majetku konkursní podstaty popsal Nejvyšší soud podrobně již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“) pod bodem XXIX. (str. 197-199/373-375/). V něm především formuloval a odůvodnil závěr, že provedení soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty patří k jednomu ze základních úkolů správce konkursní podstaty. Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat.
Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), správce vyrozumí konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě, aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud - nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit - usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací či excindační žalobou).
Podstatou vylučovací žaloby podle §19 ZKV je pro konkurs (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit právě otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje.
Platí také, že osoba, která tvrdí, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota do konkursní podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda k jejímu podání byla konkursním soudem vyzvána. Legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. Soud ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 ZKV uloží této osobě podat vylučovací žalobu tehdy, jestliže tak dosud neučinila z vlastní iniciativy. Právní úprava tím sleduje, aby ten, kdo uplatňuje, že věc neměla být zařazena do soupisu, byl o nutnosti podat vylučovací žalobu (chce-li dosáhnout vyloučení věci ze soupisu podstaty) poučen; marné uplynutí stanovené lhůty pak má za následek nevyvratitelnou právní domněnku, že věc byla pojata do soupisu oprávněně, a že tedy může být bez ohledu na původní pochybnosti, zda patří do podstaty, jako součást konkursní podstaty zpeněžena (srov. opět bod XXIX. stanoviska, str. 199/375/).
Vylučovací žaloba je svou povahou žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179).
Nevyvratitelná právní domněnka, že určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, nenastane tehdy, jestliže soud na základě včas podané žaloby pravomocně rozhodne, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je tedy povolán řešit výlučně soud na základě žaloby o vyloučení majetku z majetkové podstaty jako spor vyvolaný konkursem [srov. §19 odst. 2 ZKV]. Nikdo jiný než soud projednávající takový incidenční spor nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě úpadce, a to ani jako otázku předběžnou, už proto, že žádné řízení vedené (a výsledek takového řízení) před jiným orgánem než soudem k tomu povolaným nemůže zabránit tomu, aby nenastala nevyvratitelná právní domněnka, že věc byla pojata do soupisu oprávněně.
Vylučovací žaloba podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. tedy nemůže být úspěšná (již) tehdy, jestliže věci (práva nebo jiné majetkové hodnoty) třetí osoby nebyly z majetkové podstaty úpadce pravomocným rozhodnutím soudu vyloučeny, neboť v takovém případě má třetí osoba (v daném případě vlastník nemovitostí) právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného-úpadce ze svého majetku, jak bylo uvedeno shora. Z toho vyplývá, že není-li řízení o vyloučení majetku (který byl k návrhu oprávněného postižen zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech) z majetkové podstaty úpadce pravomocně skončeno, soud řízení o excindační žalobě (§267 odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přeruší (srov. obdobně závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014).
V projednávané věci podal žalobce - jak bylo zjištěno - žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty úpadce (v řízení o výkon rozhodnutí povinný) u Krajského soudu v Ostravě v roce 2003 (přičemž věc je vedena pod sp. zn. 12 Cm 188/2003) a v době vydání rozsudku soudu prvního stupně, tj. dne 23. 10. 2008, nebylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto; odvolací soud se však při svém rozhodnutí odvolací námitkou žalované, že soud prvního stupně rozhodl „předčasně“ o žalobě žalobce o vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, pravomocným dne 2. 12. 2003, a to vzhledem k probíhajícímu řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty úpadce, nezabýval.
K námitce dovolatele, že soudcovské zástavní právo zřízené pravomocným rozhodnutím soudu na předmětných nemovitostech k zajištění pohledávky žalované vůči úpadci zaniklo složením ceny věcí žalobcem dne 30. 5. 2002 podle ustanovení §170 odst. 1 obč. zák. a §27 odst. 5 ZKV, je možno poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2006, pod číslem 179, a dále odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněného pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudků ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 543/2005, a ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, jakož i obdobně odůvodnění rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněného pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která dovodila, že navzdory skutečnosti, že osoba odlišná od úpadce, jejíž majetek byl sepsán do konkursní podstaty úpadce, uhradila (do konkursní podstaty) částku požadovanou správcem podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, není správce vázán důvodem, pro který dotčený majetek pojal do soupisu, neboť mu nic nebrání v tom, aby majetek osoby odlišné od úpadce do soupisu majetku konkursní podstaty sepsal z jiného důvodu (respektive, aby jej ze soupisu majetku konkursní podstaty nevyloučil). Ostatní námitky dovolatele se netýkají daného řízení, nýbrž řízení konkursního.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou, která mohla mít (a v dané věci měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jinou vadu řízení dovolací soud neshledal), Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu