ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.306.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 306/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Real Bloom a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 133/1, IČO 01527207, proti žalovanému ŠkoFIN s. r. o. se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Pekařská č. 635/6, IČO 45805369, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 15/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014 č. j. 11 Co 257/2014-95, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že se potvrzuje rozsudek obvodního soudu také ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 6. 4. 2010, uzavřené mezi žalovaným jako zástavním věřitelem, manžely P. a M. E. jako zástavci a společností AUTOSPACE s. r. o. jako dlužníkem, k budově postavené na pozemku parc. č. 1328/2 v katastrálním území D. P., obec P., „neexistuje“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.926,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 25. 1. 2013 se žalobce (jeho právní předchůdce Pavonis a. s.) domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní právo dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2. 4. 2009 uzavřené mezi žalovaným jako zástavním věřitelem, manžely P. a M. E. jako zástavci a společností AUTOSPACE s. r. o. jako dlužníkem k budově stojící na pozemku parc. č. 1328/2 zapsané na listu vlastnictví č. 344 pro k. ú. D. P., obec P.,“ a „zástavní právo dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 6. 4. 2010 uzavřené mezi žalovaným jako zástavním věřitelem, manžely P. a M. E. jako zástavci a společností AUTOSPACE s. r. o. jako dlužníkem k budově stojící na pozemku parc. č. 1328/2 zapsané na listu vlastnictví č. 344 pro k. ú. D. P., obec P.“, „neexistují“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem uvedené nemovitosti, kterou nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s manžely P. a M. E., že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 2. 4. 2009, kterou dali manželé E. tuto nemovitost do zástavy, je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost v označení zajištěné pohledávky, neboť čl. IV odst. 1 uvedené zástavní smlouvy sice obsahuje odkaz na smlouvu o poskytnutí úvěru č. 684144 uzavřenou mezi žalovaným a dlužníkem AUTO-EXNER s. r. o. (nyní AUTOSPACE s. r. o.) dne 31. 3. 2009, jejímž předmětem je závazek žalovaného poskytnout dlužníkovi úvěrové prostředky ve výši 45.000.000,- Kč a závazek dlužníka vrátit žalovanému celou poskytnutou částku úvěru včetně příslušenství, avšak tento odkaz je nejednoznačný a nedostatečný, protože není jasné, co se rozumí zajištěnou pohledávkou „údajně specifikovanou“ v čl. II zástavní smlouvy ze dne 2. 4. 2009, neboť v čl. II této zástavní smlouvy žádná pohledávka specifikovaná není a není zde ani uvedeno, jakou podobu má nebo bude mít zajišťovaná pohledávka. Žalobce má za to, že z formulace tohoto článku lze stěží dovodit, že by bylo zakládáno zástavní právo k existující pohledávce, že strany měly možná v úmyslu založit zástavní právo k pohledávce vzniklé v budoucnu, avšak že „dle judikatury“ platí, že pokud má být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne teprve v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit „nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne“. Neplatnost zástavní smlouvy ze dne 2. 4. 2009 žalobce dovozuje také ze skutečnosti, že zajišťovaná pohledávka z úvěrové smlouvy „nikdy nevznikla“, neboť smlouva o poskytnutí úvěru č. 684144 ze dne 31. 3. 2009 „neobsahuje jednu ze základních náležitostí úvěrových smluv“, a to závazek žalovaného poskytnout úvěr dlužníkovi a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit. Z čl. II odst. 1 uvedené úvěrové smlouvy žalobce dovozuje, že úvěrové prostředky již byly poskytnuty před samotným uzavřením úvěrové smlouvy, že tato smlouva pouze deklaruje, že prostředky již byly poskytnuty, a že se proto nejedná o smlouvu o úvěru podle §497 obchodního zákoníku, ale o smlouvu „jiného typu“, a že pohledávky z této „jiné smlouvy“ nejsou zatíženy zástavním právem na nemovitosti žalobce. Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 6. 4. 2010 je podle názoru žalobce rovněž neplatná, neboť zde „opětovně chybí přesné a určité označení pohledávky, kterou zástava zajišťuje“. Zajišťovaná pohledávka je vymezena v čl. II odst. 1 zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010 odkazem na smlouvu o „poskytnutí“ finanční služby ze dne 17. 6. 2004, rámcovou smlouvu o poskytování finanční služby ze dne 16. 12. 2005 a rámcovou smlouvu o poskytování finanční služby ze dne 6. 4. 2010. Z uvedené zástavní smlouvy tak podle žalobce není zřejmé, která konkrétní pohledávka, z kterého konkrétního titulu a v jaké výši je zástavou zajištěna, a v rozporu se skutečností je v ní uvedeno, že smlouvu o „poskytnutí“ finanční služby ze dne 17. 6. 2004 uzavřeli žalovaný a společnost AUTOSPACE s. r. o. (dříve AUTO-EXNER s. r. o.), ačkoli ji ve skutečnosti uzavřely tři subjekty včetně společnosti ŠKODA AUTO a. s. Žalobce poukazuje na to, že předmětem zajištění měla být podle formulace čl. II odst. 1 zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010 zřejmě budoucí pohledávka, avšak že zástavní smlouva byla uzavřena až v roce 2010, tedy po pěti a šesti letech od uzavření smlouvy o „poskytnutí“ finanční služby ze dne 17. 6. 2004 a rámcové smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 16. 12. 2005, z nichž zajišťovaná pohledávka vzešla, že žalovaný tak na základě těchto smluv poskytoval finanční prostředky ještě před uzavřením zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010, a že se proto nemůže jednat o zástavní právo k budoucí pohledávce, ale o zajištění pohledávek, které již vznikly a které proto měly být specifikovány „konkrétně poskytnutým úvěrem, tj. jako pohledávka ze smlouvy o poskytnutí finanční služby, která po pěti letech musela již mít konkrétní vyjádření, zejména co do výše poskytnutých prostředků, které se mají zajistit“. Žalobce má za to, že zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, neboť smlouvy o „poskytnutí“ finanční služby mají rámcový charakter, a nemohly proto založit mezi žalovaným a společností AUTOSPACE s. r. o. žádný závazkový vztah a nemohly z nich vzniknout žádné pohledávky ani závazky. Žalobce se domnívá, že platně mohlo zástavní právo vzniknout pouze za předpokladu, že by zajišťovalo pohledávky vzniklé z tzv. realizačních smluv; zástavní smlouva ze dne 6. 4. 2010 však žádnou takovou pohledávku nezajišťuje. Bez vzniku pohledávky podle žalobce nemohlo vzniknout ani zástavní právo.
Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co usnesením ze dne 29. 5. 2013 č. j. 40 C 15/2013-44 připustil, aby na místo žalobce Pavonis a. s. vstoupil do řízení „nabyvatel práva“ Real Bloom a. s., na něhož přešlo vlastnictví k předmětné nemovitosti – rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 40 C 15/2013-74 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.456,- Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 2. 4. 2009 není neplatná pro neurčitost, neboť předmět, který se má stát zástavou, je dostatečně přesně určen v čl. III této zástavní smlouvy, v čl. II odst. 1 této zástavní smlouvy jsou dostatečně přesně určeny jak osoba věřitele (žalovaný) a dlužníka [AUTO-EXNER s. r. o. (nyní AUTOSPACE s. r. o.)], tak i právní důvod vzniku zástavy (uzavřená smlouva o poskytnutí úvěru), svou povahou se jedná o smlouvu zajišťující pohledávku vzniklou v budoucnu (§155 odst. 3 občanského zákoníku) a v takovém případě je třeba tuto budoucí pohledávku v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne, přičemž zástavní smlouva ze dne 2. 4. 2009 v celém čl. II dostatečně určitě označuje budoucí pohledávku jak co do titulu (pohledávka z úvěrové smlouvy), tak co do podoby (mimořádným ukončením úvěrové smlouvy vznikne žalovanému pohledávka do celkové výše 45.000.000,- Kč), a pohledávka je tak určena způsobem, který znemožňuje její záměnu s jinou pohledávkou. Tuto argumentaci lze podle soudu prvního stupně mutatis mutandis užít i na posouzení zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010, která je svým charakterem rovněž smlouvou zajišťující budoucí peněžitou pohledávku, jež je v čl. II odst. 1 a 2 této smlouvy dostatečně určitě označena. Z čl. II odst. 2 zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010 podle soudu prvního stupně vyplývá, že zajištěné jsou všechny splatné pohledávky z rámcových smluv o poskytování finanční služby uzavřených dne 16. 12. 2005 a dne 6. 4. 2010 a ze smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 17. 6. 2004, které jsou splatné ke dni mimořádného (předčasného) ukončení těchto smluv a které vznikly v souvislosti s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním těchto smluv [zástavní smlouva tedy nezajišťuje závazky z jednotlivých realizačních smluv odkazem na smlouvy rámcové, ale pohledávku, která v budoucnu vznikne v případě mimořádného (předčasného) ukončení rámcových smluv]; mimořádným ukončením těchto smluv tak vznikne žalovanému pohledávka až do celkové výše 120.000.000,- Kč, která je podle čl. IV zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010 zajištěna zástavním právem. Soud prvního stupně má za to, že toto určení pohledávky je dostatečně určité a že zástavní smlouva ze dne 6. 4. 2010 proto není neplatná pro neurčitost, a dodává, že na věci nic nemění ani to, že smlouva o poskytování finanční služby ze dne 17. 6. 2004 je smlouvou trojstrannou, stejně jako fakt, že smlouva o poskytování finanční služby ze dne 17. 6. 2004 a rámcová smlouva ze dne 16. 12. 2005 byly uzavřeny ještě před uzavřením zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010, neboť „zajišťována je budoucí pohledávka, která vznikne teprve mimořádným ukončením zajišťovaných smluv“ a existence závazků z jednotlivých realizačních smluv v době vzniku zástavní smlouvy nemůže vést k závěru, že se v daném případě nejedná o zástavní právo k budoucí pohledávce. Soud prvního stupně dal za pravdu žalobci v tom, že pro zástavní právo je typická akcesorická povaha, a to zejména v tom smyslu, že zástavní právo vznikne teprve tehdy, vznikne-li platně také pohledávka, která má být zástavním právem zajištěna, současně však zdůraznil, že v případě zajištění budoucí pohledávky musí být zásada akcesority vykládána „v jiném světle“, neboť v případě, že je budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí zajišťovaná pohledávka. Akcesorita zástavního práva zajišťujícího budoucí pohledávku se tak projevuje nikoliv při vzniku zástavního práva, ale až při „pokusu o jeho realizaci“. K argumentaci žalobce, že zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 2. 4. 2009 nikdy nevzniklo, protože nikdy nevznikla pohledávka z úvěrové smlouvy, soud prvního stupně uvedl, že úvěrová smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti, že je úvěrovou smlouvou ve smyslu ustanovení §497 obchodního zákoníku a že pohledávky vzniklé podle této smlouvy jsou v rozsahu určeném v zástavní smlouvě ze dne 2. 4. 2009 zajištěny zástavním právem k nemovitosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č. j. 11 Co 257/2014-95 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé „jen tak, že se určuje, že zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 6. 4. 2010 uzavřené mezi žalovaným jako zástavním věřitelem, manžely P. a M. E. jako zástavci a společností AUTOSPACE s. r. o. jako dlužníkem k budově stojící na pozemku parcelní číslo 1328/2 zapsané nyní na listu vlastnictví číslo 1257 pro katastrální území D. P., obec P., neexistuje“, jinak jej v tomto výroku potvrdil „s tím, že budova stojící na pozemku parcelní číslo 1328/2 je nyní zapsaná na listu vlastnictví číslo 1257 pro katastrální území D. P., obec P.,“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a s jeho právním posouzením věci ve vztahu k „existenci“ zástavního práva na základě zástavní smlouvy ze dne 2. 4. 2009. Ve vztahu k „existenci“ zástavního práva, které mělo vzniknout na základě zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010, však odvolací soud dospěl k právnímu posouzení věci odlišnému od soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 6. 4. 2010 měla zajišťovat budoucí pohledávku, jež byla v čl. II odst. 1 a 2 této zástavní smlouvy vymezena jako pohledávka vzniklá v případě mimořádného (předčasného) ukončení smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 17. 6. 2004, rámcové smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 16. 12. 2005 a rámcové smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 6. 4. 2010, tj. pohledávka na zaplacení „veškerých splatných pohledávek“ vyplývajících z uvedených smluv ke dni jejich mimořádného (předčasného) ukončení a „veškerých plateb“ spojených s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním až do celkové výše 120.000.000,- Kč s příslušenstvím, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že rámcové smlouvy nezakládají závazkový vztah, že pohledávky a závazky smluvních stran z nich nevznikají, že právní skutečností, z níž vzniká závazkový vztah, je teprve realizační smlouva a že, nevznikají-li z rámcových smluv pohledávky a závazky, nemohou z nich vzniknout ani v případě jejich mimořádného (předčasného) ukončení, s čímž ostatně počítaly i uvedené rámcové smlouvy, když předpokládaly, že v případě jejich ukončení dojde mezi stranami k narovnání. Odvolací soud přisvědčil názoru žalovaného, že není nezbytné zřizovat zástavní právo „separátně“ k pohledávkám z jednotlivých realizačních smluv, ale že je v tom případě nutné, aby budoucí pohledávky byly vymezeny ve smyslu ustanovení §155 odst. 4 občanského zákoníku nejen druhovým určením, ale též konkrétním určením časového úseku vymezeného počátkem i koncem, v němž budou vznikat, jinak je zástavní smlouva neplatná. Uvedl, že, měla-li zástavní smlouva ze dne 6. 4. 2010 zajišťovat „splatné pohledávky“ vyplývající z výše uvedených rámcových smluv ke dni jejich mimořádného ukončení, pak žádné takové pohledávky „neexistují“, a že pohledávka žalovaného na zaplacení veškerých plateb spojených s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním uvedených rámcových smluv není jako budoucí druhově určená pohledávka identifikována ani v podobě, v jaké měla vzniknout (narovnáním), ani časovým určením, které je nezbytné vzhledem k nižší míře určitosti vymezení zajišťované budoucí pohledávky v zástavní smlouvě a z ní vyplývající vyšší míře nejistoty stran zástavní smlouvy, a dospěl k závěru, že v tomto smyslu nelze hovořit o určitém vymezení pohledávky, jež měla být zástavní smlouvou ze dne 6. 4. 2010 zajištěna, že tato zástavní smlouva je proto ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 a §39 občanského zákoníku neplatná pro neurčité vymezení zajišťované pohledávky a pro rozpor se zákonem (§155 odst. 4 občanského zákoníku) a že na jejím základě zástavní právo k určitě vymezenému předmětu zástavy nevzniklo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadá ve výroku o věci samé v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Namítá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že z tzv. rámcové smlouvy nemohou smluvním stranám vznikat pohledávky, neboť to, že rámcové smlouvy předpokládají, že hlavní účel uzavření rámcových smluv bude realizován až prostřednictvím jednotlivých tzv. realizačních smluv, přičemž pravidla sjednaná v rámcové smlouvě se stanou součástí realizačních smluv, samo o sobě nijak nevylučuje, aby i v rámcové smlouvě samotné byly zcela perfektním způsobem upraveny závazkové vztahy mezi smluvními stranami a aby přímo ze vztahů založených rámcovou smlouvou vznikaly smluvním stranám pohledávky. Argumentaci odvolacího soudu považuje za „vnitřně rozpornou“, neboť odvolací soud na jednu stranu odmítá možnost „existence“ pohledávek přímo z „finančních smluv“, a na druhé straně argumentuje, že pohledávka žalovaného na zaplacení veškerých plateb spojených s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním „finančních smluv“ není identifikována dostatečně určitě. Žalovaný má za to, že není žádného důvodu, proč by pohledávky z jednotlivých realizačních smluv nemohly být zároveň považovány i za pohledávky vyplývající z rámcové smlouvy, jestliže realizační smlouvy byly uzavřeny na základě smlouvy rámcové a bez rámcové smlouvy nemohou samostatně existovat. Vytýká odvolacímu soudu, že vydal překvapivé rozhodnutí, neboť se odchýlil od názoru soudu prvního stupně v tom, že vymezení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě ze dne 6. 4. 2010 shledal na rozdíl od soudu prvního stupně nedostatečně určitým, ačkoliv žalobce ve svém odvolání se závěrem soudu prvního stupně ohledně určitosti vymezení zajišťovaných pohledávek nijak nepolemizoval, a že nedal žalovanému příležitost, aby se k argumentům prezentovaným až v napadeném rozsudku odvolacího soudu v průběhu odvolacího řízení vyjádřil. Zdůraznil, že žalobce ve své žalobě sice argumentuje údajnou neurčitostí zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010, činí tak ovšem zcela účelově výlučně tím, že poukazuje pouze na údajně neurčité vymezení zajišťovaných pohledávek v čl. II odst. 1 uvedené zástavní smlouvy, přičemž zcela opomíjí čl. II odst. 2 této zástavní smlouvy, a že určitost vymezení pohledávek v tomto ustanovení nezpochybnil ani žalobce, ani soud prvního stupně. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zcela potvrzuje, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé v části, v níž se mění rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce je vlastníkem budovy postavené na pozemku parc. č. 1328/2 zapsané na listu vlastnictví č. 1257 (původně na listu vlastnictví č. 344) pro obec P. a katastrální území D. P., že dne 2. 4. 2009 žalovaný jako zástavní věřitel, společnost AUTO-EXNER s. r. o. (nyní AUTOSPACE s. r. o.) jako dlužník a manželé P. E. a M. E. jako zástavci uzavřeli smlouvu o zřízení zástavního práva k uvedené nemovitosti ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o úvěru, specifikované v čl. II této zástavní smlouvy, a že dne 6. 4. 2010 žalovaný jako zástavní věřitel, společnost AUTO-EXNER s. r. o. (nyní AUTOSPACE s. r. o.) jako dlužník a manželé P. E. a M. E. jako zástavci uzavřeli (v pořadí druhou) smlouvu o zřízení zástavního práva k uvedené nemovitosti ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky žalovaného specifikované v čl. II odst. 1 a 2 této zástavní smlouvy tak, že „1. AUTO-EXNER a ŠkoFIN spolu uzavřely dne 17. 6. 2004 smlouvu o poskytnutí finanční služby č. SFS_23922_04_01, dne 16. 12. 2005 rámcovou smlouvu o poskytování finanční služby č. SFSO_23922_05_01 a dne 6. 4. 2010 rámcovou smlouvu o poskytování finanční služby č. SFSO_80051_10_01 (dále jen ,smlouvy o poskytnutí finanční služby‘), jejichž předmětem je závazek ŠkoFINu jako věřitele poskytnout společnosti AUTO-EXNER jako dlužníkovi finanční prostředky až do výše limitů poskytnutých na základě uvedených smluv o poskytnutí finanční služby, tj. finančních prostředků do celkové výše 120.000.000,- CZK a závazek AUTO-EXNER vrátit ŠkoFINu celou poskytnutou částku včetně příslušenství. 2. V případě mimořádného (předčasného) ukončení smluv o poskytnutí finanční služby vznikne dlužníkovi povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli (i) veškeré splatné pohledávky vyplývající ze smluv o poskytnutí finanční služby ke dni jejich mimořádného (předčasného) ukončení a (ii) veškeré platby spojené s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním. Mimořádným ukončením smluv o poskytnutí finanční služby tak zástavnímu věřiteli vznikne pohledávka až do celkové výše 120.000.000,- CZK s příslušenstvím blíže popsaným ve smlouvách o poskytnutí finanční služby.“ V čl. IV zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010 bylo uvedeno, že „k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem specifikované v čl. II. této smlouvy zřizují zástavci ve prospěch zástavního věřitele zástavní právo k předmětu zástavy specifikovanému v čl. III. této smlouvy a to do výše 120.000.000,- CZK spolu s příslušenstvím a ŠkoFIN s. r. o. jako zástavní věřitel zřízení tohoto zástavního práva k zajištění svých výše uvedených pohledávek přijímá“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jak měly být v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6. 4. 2010 označeny zajišťované pohledávky určitého druhu, které mají zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi vznikat v budoucnu. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Otázku, jak je třeba ve smlouvě o zřízení zástavního práva označit zajišťované pohledávky určitého druhu, které mají zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi vznikat v budoucnu, je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná zástavní smlouva byla uzavřena dne 6. 4. 2010 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §155 odst. 1 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá; zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.
Podle ustanovení §155 odst. 2 obč. zák. nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva.
Podle ustanovení §155 odst. 3 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Zástavní právo smí být zřízeno též pro určitý druh pohledávek, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v určité době.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. – kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 967/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Smlouva o zřízení zástavního práva pro pohledávky určitého druhu, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu a které z povahy věci nelze v zástavní smlouvě (vůbec) individuálně a jednoznačně identifikovat (například pohledávky z dodávky druhově označeného zboží z kupních smluv nebo pohledávky z úvěrů poskytnutých stejnému dlužníku), musí – jak vyplývá z ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. – obsahovat též ujednání o době, ve které mohou takto určené pohledávky vzniknout, a o výši, do které se tyto pohledávky zajišťují.
Slovní spojení obsažené v ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. (pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v „určité době“) zjevně vystihuje záměr zákonodárce vymezit zajišťované pohledávky, které mají vznikat v budoucnu, nejen jejich druhovým určením, nýbrž i konkrétním určením časového úseku (vymezeného počátkem i koncem), ve kterém tyto pohledávky budou vznikat. Vymezení doby jako „určité“ nepřekáží, není-li její konec stanoven uplynutím určitého časového období (např. měsíců) popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž běh této doby skončí, nýbrž tak, že trvání této doby je vázáno na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy příslušné období skončí. V době sjednání příslušné dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že daná skutečnost nastane. Jinak řečeno, požadavek vymezení „určité doby“, ve které mají v budoucnu vznikat zajišťované pohledávky, lze typově naplnit např. tím, že se tak bude dít po dobu trvání rámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy účastníků, z nichž vznikají pohledávky určitého druhu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Odo 423/2006, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V posuzovaném případě z ustanovení čl. IV ve spojení s ustanovením čl. II odst. 2 zástavní smlouvy ze dne 6. 4. 2010 vyplývá, že zástavní právo se zřizuje k zajištění všech (budoucích) splatných pohledávek vyplývajících ze smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 17. 6. 2004, z rámcové smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 16. 12. 2005 a z rámcové smlouvy o poskytování finanční služby ze dne 6. 4. 2010 ke dni jejich mimořádného (předčasného) ukončení a veškerých plateb spojených s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním, až do celkové výše 120.000.000,- Kč s příslušenstvím blíže popsaným v uvedených smlouvách o poskytování finanční služby. Budoucí zajišťované pohledávky tak byly v zástavní smlouvě ze dne 6. 4. 2010 vymezeny nejen druhovým určením [všechny budoucí splatné pohledávky vyplývající z uvedených smluv o poskytování finanční služby ke dni jejich mimořádného ukončení a veškeré platby spojené s mimořádným ukončením a finančním vypořádáním (okolnost, že uvedené pohledávky nevznikly přímo z „rámcových“ smluv o poskytování finanční služby, nýbrž až z jednotlivých smluv o poskytnutí finanční služby uzavřených na základě „rámcových“ smluv, není z hlediska určitosti vymezení budoucích zajišťovaných pohledávek významná)] a sjednanou výší, do které se zajišťují (až do celkové výše 120.000.000,- Kč s příslušenstvím blíže popsaným v uvedených smlouvách o poskytování finanční služby), ale ze způsobu vymezení zajišťovaných pohledávek vyplývá také konkrétní určení doby, ve které mohou takto určené pohledávky vznikat [po dobu trvání uvedených rámcových smluv o poskytování finanční služby a smlouvy o poskytování finanční služby, ohraničenou okamžikem jejich mimořádného (předčasného) ukončení], aniž by tato doba byla ve smlouvě o zřízení zástavního práva (a aniž by v ní – jak vyplývá z výše uvedeného – musela být) stanovena uplynutím určitého časového období nebo uvedením konkrétního dne, k němuž běh této doby skončí.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouva ze dne 6. 4. 2010 je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 a §39 obč. zák. neplatná pro neurčité vymezení zajišťované pohledávky a pro rozpor se zákonem (§155 odst. 4 obč. zák.) a že proto zástavní právo podle této smlouvy nevzniklo, není správný.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek městského soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek obvodního soudu také ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 6. 4. 2010 uzavřené mezi žalovaným jako zástavním věřitelem, manžely P. a M. E. jako zástavci a společností AUTOSPACE s. r. o. jako dlužníkem, k budově postavené na pozemku parc. č. 1328/2 v katastrálním území D. P., obec P., „neexistuje“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný v nich měl ve věci plný úspěch, a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací řízení ve výši 20.000,- Kč a pro dovolací řízení ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému v odvolacím řízení náklady spočívající ve dvou paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč a v dovolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v dovolacím řízení náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 10.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v odvolacím řízení ve výši 4.326,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 2.163,- Kč.
Žalobce je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 24.926,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 22.463,- Kč zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v těchto řízeních zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu