ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3614.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3614/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. L. , zastoupeného Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 1204/8, proti žalovanému Dětskému ranči Hlučín, spolku se sídlem v Hlučíně, Celní č. 1996/10b, IČO 66144400, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Nové Bělé, Ovesná č. 356/7, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 97/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 16 Co 191/2014-191, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2014, č. j. 16 Co 191/2014-191, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm přijatý právní názor, podle kterého při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance, anebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovozuje-li žalovaný přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí právní otázku, „jaký význam má pro skončení pracovního poměru výpovědí okolnost, že je v ní nesprávně uvedena výpovědní doba“, přičemž poukazuje na „Sborník III., s. 70“ a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2209/2000, přehlíží, že řešení této dovolatelem formulované otázky nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), neboť předmětem tohoto řízení není určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru [dané žalobci dne 13. 8. 2012 podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce], ale určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 2012 podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce doručeného žalobci dne 23. 8. 2012. Odvolací soud tedy neposuzoval platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 8. 2012, ale z obsahu této listiny – jako jednoho z provedených důkazů – pouze dovodil, že „pokud žalovaný s žalobcem ukončil pracovní poměr ke dni 12. 8. 2012 a tuto skutečnost mu sděloval dne 13. 8. 2012, vyplývá z této skutečnosti zcela jednoznačně, že neměl v úmyslu žalobci přidělovat práci, neboť pracovní poměr dle vůle žalovaného měl skončit ke dni 12. 8. 2012“.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně) o tom, že žalovaný ode dne 13. 8. 2012 od 12:56 hod. nepřiděloval žalobci práci, neboť „nadřízený žalobce pan D. vyhodil žalobce z areálu žalovaného po schůzce, která se konala dne 13. 8. 2012, a učinil opatření, aby žalobce již fakticky nemohl vykonávat práci“, a další skutková zjištění, na nichž soudy založily svůj právní závěr, že okamžité zrušené pracovního poměru ze dne 21. 8. 2012 je neplatné (neboť žalobce se vytýkané nepřítomnosti v práci „ve dnech od 13. do 21. srpna 2012 včetně“ nedopustil); podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud provedené důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce se „svou neomluvenou absencí v práci v době od 13. 8. 2012 do 21. 8. 2012“ dopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, a proto s ním byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením v souladu se zákonem)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu