ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3767.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3767/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po F. Z., za účasti E. E., zastoupené JUDr. Petrem Hlaváčem, advokátem se sídlem ve Slušovicích, Padělky č. 533, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. D 43/2002, o dovolání E. E. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č. j. 18 Co 236/2009-214, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání E. E. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2011, č.j. 18 Co 236/2009-214, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24.6.2009, č.j. D 43/2002-192, kterým byla určena obvyklá cena majetku zůstavitelky F. Z. ke dni její smrti částkou 1.369.582,40 Kč, výše dluhů částkou 0,- Kč, čistá hodnota dědictví částkou 1.369.582,40 Kč, kterým bylo potvrzeno, že celé dědictví po zůstavitelce nabývá E. E., a kterým bylo rozhodnuto, že E. E. je povinna zaplatit odměnu soudní komisařky JUDr. Lenky Řezáčové, náhradu hotových výdajů a DPH v celkové výši 16.050,- Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož soud prvního stupně nerozhodl ve svém usnesení ve věci samé jinak než ve svých dřívějších usneseních ze dne 10.12.2002, č.j. D 43/2002-27, a ze dne 27.2.2006, č.j. D 43/2002-51, proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení soudu prvního stupně zrušil (odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v prvním případě z důvodu nepřezkoumatelnosti, v druhém případě z důvodu vady řízení). Dovolání E. E. nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud při posouzení platnosti „Smluvní dohody zúčastněných stran o půjčce se zástavní smlouvou na propadnutí věci a vlastnických práv k podnikatelskému subjektu firmě MOEX, IČO 13673483, s dohodou o možném předkupním právu“ uzavřené mezi Ing. I. E. a zůstavitelkou dne 24.2.1993 a „Smluvní dohody o prodeji podniku firmy Ing. Ivo Exel, IČO 13673483-dříve MOEX“ uzavřené mezi Ing. I. E. a zůstavitelkou dne 25.2.1995 (dále také jen „předmětné smlouvy“) v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení §39 a §151a obč. zák. ve znění účinném do 31.12.2000 v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k neplatnosti ujednání o tzv. propadné zástavě srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 131, ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 27, ročník 2005). Závěr soudů o tom, že podnik Ing. Ivo Exel nebyl ke dni smrti zůstavitelky v jejím vlastnictví, protože předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s §39 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.2000, je proto správný.
Kromě polemiky se závěry soudů o prokázání platnosti převodu podniku Ing. Ivo Exel, IČO 13673483, do vlastnictví zůstavitelky, již dovolatelka v ostatním obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jejích dalších námitek je jednak tvrzená vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud jí neumožnil „ve veřejném řízení uvést věci na pravou míru“. Tato námitka však nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a nemůže proto založit závěr o přípustnosti dovolání E. E. podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být - jak je nepochybné ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Konečně dovolatelka namítá, že v řízení bylo zkráceno její „právo na rovné postavení před nezávislým či nepodjatým soudem“ a že byla poškozena na „svých právech občana ČR, a to v principu právní jistoty a v principu právního státu“, aniž by současně uvedla, v čem konkrétně pochybení soudů v ústavní rovině spatřuje. Ani tyto námitky dovolací soud neshledává opodstatněnými, neboť dovolateka zcela pomíjí, že k jejímu návrhu byl v této věci vyloučen z úkonů soudního komisaře JUDr. Radomír Pavelka, notář ve Zlíně, a provedením úkonů v dalším řízení byla pověřena JUDr. Lenka Řezáčová, notářka ve Zlíně, přičemž dovolatelka žádnou další námitku podjatosti v řízení nevznesla. Dovolatelka také přehlíží, že odvolací soud k jejímu odvolání ve věci dvakrát zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, že pro dovolací řízení byla osvobozena od soudních poplatků v plném rozsahu a že k hájení práv jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Dovolací soud proto nesdílí názor dovolatelky, že „její práva nebyla v řízení řádně respektována“.
Protože dovolání E. E. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu