ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3996.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3996/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. L. H. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru č. 1, IČO 451 48 066, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod vilami č. 747/10, o zaplacení 84.000,- Kč s příslušenstvím, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 279/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2015 č.j. 23 Co 182/2015-263, 23 Co 183/2015, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.6.2015 č.j. 23 Co 182/2015-263, 23 Co 183/2015 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda činnost žalobkyně dne 4.10.2011, při které utrpěla poškození zdraví (úraz), lze považovat za plnění jejích pracovních úkolů, zejména, zda z hlediska místního, časového a především věcného (vnitřního účelového) šlo objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele, aniž by byl sám o sobě významný motiv, či pohnutka zaměstnankyně, srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, uveřejněný pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, k otázce přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2002, poř. č. 11 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2114/2013] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně v dovolání, že předmětná sportovní činnost „má charakter team-buildingu“ a úraz „je úrazem pracovním, i když v daném případě absentuje přímý příkaz k účasti od žalované“, zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, tedy uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a dovolání proto trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu