ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4124.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4124/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. I. S. , proti žalovanému Vysokému učení technickému v Brně se sídlem v Brně - Veveří, Antonínská č. 548/1, IČO 00216305, zastoupenému JUDr. Milošem Hejmalou, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí č. 603/4, o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 314/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2014 č. j. 15 Co 315/2013-491, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 10. 12. 2001 (doplněnou podáním doručeným tomuto soudu dne 15. 5. 2006 a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne 19. 10. 2007) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za období od 1. 1. 1999 do 28. 2. 2005 částku 1.211.075,- Kč, úroky z prodlení za období od 1. 1. 1999 do 31. 8. 2006 ve výši 354.108,- Kč a úrok z prodlení z částky 1.565.183,- Kč od 31. 8. 2006 do zaplacení ve výši 7 % ročně „zvýšený v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, o výši repo sazby, stanovené ČNB pro 1. den kalendářního pololetí“. Žalobu zdůvodnil tím, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2000 bylo vyhověno jeho žalobě o určení, že výpověď, kterou mu dal žalovaný dne 2. 9. 1998, je neplatná, že sdělil žalovanému, že trvá na tom, aby jej i nadále zaměstnával, a že je proto žalovaný povinen poskytnout mu náhradu mzdy do doby, než mu umožní pokračovat v práci anebo než dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Žalovaný namítal, že žalobce se o práci nezajímal, nikde nepracoval, do práce se nezapojil, v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce v předmětném období nebyl nikdy evidován, a proto navrhl, aby soud podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce žalobci náhradu mzdy za období přesahující 6 měsíců nepřiznal. Dále uvedl, že za období 6 měsíců od března do srpna 1999 žalobci náhradu mzdy již uhradil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 9. 2008 č. j. 49 C 314/2001-259 doplněným rozsudkem ze dne 14. 10. 2008 č. j. 49 C 314/2001-281 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 18.623,- Kč a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 1.192.452,- Kč s úroky z prodlení, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 49.497,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Hejmaly, a zastavil řízení v části, „že žalovaný je povinen žalobci vydat zápočtový list“. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byl dne 21. 7. 1997 sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou na místo technického pracovníka, že „v září 1998“ žalovaný doručil žalobci výpověď z pracovního poměru „z organizačních důvodů“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, že rozsudkem Městského soudu v Brně, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně a nabyl právní moci dne 12. 11. 2004, byla výpověď z pracovního poměru určena neplatnou, že žalobce přípisem ze dne 23. 12. 1998 oznámil žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnávání, a že v lednu 1999 žalovaný doručoval žalobci „doporučeně“ zápočtový list, avšak žalobce si zásilku nepřevzal. Dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada mzdy za období 6 měsíců od 1. 1. 1999 do 30. 6. 1999, kterou mu žalovaný vyplatil, a - vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že se „po celou dobu řádně zajímal o zaměstnání“, neboť se bezprostředně po neplatném skončení pracovního poměru nezajímal u jiného zaměstnavatele o zaměstnání a nenahlásil se na Úřadu práce jako nezaměstnaný – přiznal žalobci pouze část náhrady mzdy za období od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2003, kdy byl zaměstnán u společnosti NADĚJE, a za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004, kdy pracoval u „firmy RECYDO ULEHLA“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2010 č. j. 15 Co 187/2009-310 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že návrhem žalovaného na snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců se měl soud prvního stupně zabývat až v případě, že žalovaný prokáže, že se žalobce buď zapojil, nebo mohl zapojit (a bez vážného důvodu se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Usoudil, že na přiznání požadované náhrady mzdy bude mít vliv i skutečnost, že žalobci byl přiznán částečný invalidní důchod, a že proto bude nutné zabývat se i tím, zda k přiznání částečného invalidního důchodu došlo po neplatném rozvázání pracovního poměru, zda „vyplácená částka mohla z části nahrazovat výdělek do té doby dosahovaný ze zaměstnání“ a zda jsou z tohoto důvodu dány předpoklady pro snížení náhrady mzdy. Zdůraznil, že při rozhodování o náhradě mzdy je třeba „důkladně“ se zabývat průměrným výdělkem, kterého žalobce dosahoval u žalovaného před skončením pracovního poměru v rozhodném období.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2012 č. j. 49 C 314/2001-445 žalobu zamítl, řízení částečně zastavil „pro dlužnou mzdu za období od 1. 3. 2005 do 30. 6. 2005“ a rozhodl, že České republice se nepřiznává náhrada nákladů a že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Při stanovení výše náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne 31. 8. 1998, doručenou žalobci dne 2. 9. 1998, za dobu od 1. 1. 1999 do 30. 6. 1999 vycházel ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Dariny Horákové, podle něhož při průměrném hodinovém výdělku žalobce za rozhodné období 3. čtvrtletí roku 1998 ve výši 70,389 Kč náležela žalobci za dobu 6 měsíců náhrada mzdy ve výši 83.773,- Kč „hrubého“, a po zjištění, že žalovaný za toto období zaplatil žalobci na náhradě mzdy 106.795,- Kč „hrubého“, dovodil, že žalobci bylo na náhradě mzdy za dobu prvních 6 měsíců vyplaceno více, než mu náleželo. Na základě zjištění, že žalobce se nikdy nezaevidoval na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přestože v „oboru žalobce“ byla v rozhodném období nabízena „celá řada“ volných míst, a že žalovaný informoval žalobce o možnosti zúčastnit se konkurzů na nově vznikající a volná pracovní místa, které žalobce nevyužil (přihlásil se pouze do jednoho výběrového řízení), a o volných pracovních místech, která „jsou poptávána zaměstnavateli přímo u žalovaného“, dospěl k závěru, že žalovaný prokázal důvody pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za období delší než šest měsíců a že jednání žalobce lze „jednoznačně chápat jako výkon práva zneužívaný k újmě zaměstnavatele“. Zdůraznil, že „jakékoliv kroky žalovaného směřující k usnadnění uplatnění žalobce na trhu práce“ žalobce „vytrvale ignoroval“, a poukázal na to, že žalobce „po část rozhodné doby“ pracoval a byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a že by mu proto za tuto dobu náhrada mzdy nepříslušela, jakož i na to, že byl zabezpečen částečným invalidním důchodem, který mu byl přiznán v době od 14. 10. 1998 do 18. 6. 2006 (v době od 19. 7. 1992 do 13. 10. 1998 byl poživatelem plného invalidního důchodu) a který nebyl z důvodu souběžného pobírání příjmu krácen.
K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2014 č. j. 15 Co 315/2013-491 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 872.103,- Kč, potvrdil jej ve výroku o zamítnutí žaloby co do 338.972,- Kč a v části, ve které byla zamítnuta žaloba co do úroků z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že vzhledem ke vzniku nároku žalobce na náhradu mzdy dnem 1. 1. 1999 je rozhodným obdobím pro zjištění jeho průměrného výdělku 4. čtvrtletí roku 1998, zjistil, že průměrný měsíční výdělek žalobce za toto období je 17.766,- Kč, dovodil, že při této výši průměrného výdělku má žalobce za dobu od 1. 1. 1999 do 30. 6. 1999 právo na náhradu mzdy ve výši 106.596,- Kč „hrubého“, a s přihlédnutím k tomu, že žalobce od žalovaného obdržel 67.256,- Kč „čistého“, uzavřel, že žalobci za toto období přísluší doplatek náhrady mzdy ve výši 39.340,- Kč. Na rozdíl do soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců od 1. 7. 1999 do právní moci rozsudku soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (tj. do 12. 11. 2004) nelze pokládat za zneužití výkonu práva žalobce ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce a že žalobci „je třeba přiznat náhradu mzdy za stejných podmínek, ovšem s vyloučením doby jeho pracovní neschopnosti a doby, kdy byl za výhodnějších podmínek zaměstnán u jiných zaměstnavatelů“. S přihlédnutím k tomu, že žalobce byl v době od 13. 1. 2003 do 12. 1. 2004 v pracovní neschopnosti a že v době od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2003 byl zaměstnán u občanského sdružení NADĚJE jako vedoucí provozu se „základní“ mzdou ve výši 15.500,- Kč a v době od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 pracoval u společnosti RECYDO ULEHLA, s. r. o. jako stavební a realitní technik se „základní“ mzdou ve výši 16.000,- Kč, a to v obou případech za „podstatně“ výhodnějších pracovních podmínek než u žalovaného, dospěl k závěru, že v období od 1. 7. 1999 do 12. 11. 2004 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy - s vyloučením uvedených dob - za 46 měsíců a 19 dnů ve výši 832.763,- Kč. V části, ve které se žalobce domáhal náhrady mzdy za dobu od 13. 11. 2004 (tj. po právní moci rozsudku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) do 28. 2. 2005, odvolací soud neshledal žalobu důvodnou, neboť žalobce v období od 13. 11. 2004 „pokračoval“ v pracovním poměru u společnosti RECYDO ULEHLA, s. r. o., a to za výhodnějších podmínek než u žalovaného, a navíc byl v době od 16. 11. 2004 do 18. 9. 2006 v pracovní neschopnosti; po pravomocném skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí tedy nebyl připraven nastoupit do práce u žalovaného. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně úroků z prodlení, odvolací soud odůvodnil jeho nepřezkoumatelností v této části.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadá ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Má za to, že prokázal důvody svědčící pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za období delší než šest měsíců, neboť žalobce se o práci „vůbec nikdy nezajímal“. Uvedl, že v rámci reorganizace, která u žalovaného proběhla v roce 1998, byla žalobci nabídnuta čtyři pracovní místa odpovídající jeho kvalifikaci; žalobce si vybral místo vedoucího oddělení, které jako jediné podléhalo „konkurznímu řízení podle Konkurzního řádu VUT v Brně“, v němž byl ale neúspěšný, a nevyužil možnosti přihlásit se na jiné z nabízených míst bez konkurzního řízení. Poukázal na to, že během výpovědní doby byla žalobci „nabízena - doporučena“ místa u jiných zaměstnavatelů, na která ale vůbec nereagoval, že po rozvázání pracovního poměru nikdy „nenavštívil“ úřad práce a jeho jméno se v evidenci úřadu práce „nikdy nevyskytovalo“, že Úřad práce Brno - město nabízel v období let 1999-2004 v profesi stavební inženýr celou řadu volných míst, že žalobce nevyužil ani možnosti ucházet se o některé z pracovních míst „inzerovaných“ v budovách žalovaného, že byl za celé období, za které požaduje náhradu mzdy, zaměstnán pouhé čtyři měsíce u občanského sdružení NADĚJE od 1. 10. 2002 do 31. 1. 2003, kde ukončil pracovní poměr dohodou na vlastní žádost, a že teprve v měsíci říjnu 2004 se nechal zaměstnat u společnosti RECYDO ULEHLA, s. r. o. Dovolatel má za to, že jednání žalobce lze „jednoznačně chápat jako výkon práva zneužívaný k újmě zaměstnavatele, kdy náhrada mzdy by v daném případě měla sankční charakter nad období 6 měsíců“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný dal žalobci, který u něj pracoval od 21. 7. 1997 v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou jako technický pracovník s místem výkonu práce v Brně, dopisem ze dne 31. 8. 1998 doručeným žalobci dne 2. 9. 1998 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Dopisem ze dne 23. 12. 1998 žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby jej žalovaný dále zaměstnával. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2002 č. j. 49 C 23/99-61 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004 č. j. 15 Co 197/2003-86, které nabyly právní moci dne 12. 11. 2004, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. V únoru 1999 se žalobce neúspěšně ve výběrovém řízení ucházel o místo manažera u společnosti Agrostyl Brno spol. s r. o., v době od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2003 byl zaměstnán u občanského sdružení NADĚJE jako vedoucí provozu, v době od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 pracoval u společnosti RECYDO ULEHLA, s. r. o. jako stavební a realitní technik a v době od 13. 1. 2003 do 12. 1. 2004 byl v pracovní neschopnosti. Žalovaný požádal, aby soud podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce žalobci nepřiznal náhradu mzdy za období přesahující 6 měsíců, neboť žalobce se do práce nezapojil, o práci se nezajímal a v období od 1. 1. 1999 do 28. 2. 2005, za které se domáhal náhrady mzdy, nebyl evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek může soud přiměřeně snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy, příslušející zaměstnanci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Otázku náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď ze dne 31. 8. 1998 byla žalobci doručena dne 2. 9. 1998 a že žalobce oznámil žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnávání, dopisem ze dne 23. 12. 1998 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je – jak vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo bod IX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo bod V. již zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004).
Při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje.
V projednávané věci se žalobce, se kterým žalovaný neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 31. 8. 1998, na základě níž měl pracovní poměr účastníků skončit dne 31. 12. 1998, v období od 1. 1. 1999 do 12. 11. 2004 zapojil do práce jen v době od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2003 a v době od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004, kdy podle zjištění odvolacího soudu vykonával práci u jiných zaměstnavatelů za výhodnějších pracovních podmínek, než které by měl při výkonu práce technického pracovníka podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Protože z výsledků dokazování nelze po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že by žalobce měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se za výhodnějších (nebo alespoň rovnocenných) pracovních podmínek do práce u jiného zaměstnavatele i v dalších obdobích, nebyl důvod k tomu, aby náhrada mzdy příslušející žalobci za dobu přesahující šest měsíců (od 1. 7. 1999 do 12. 11. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu, jímž byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru) byla přiměřeně snížena, popřípadě nebyla žalobci vůbec přiznána, i za další dobu než jen za období od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2003 a od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004. Okolnosti, zda žalobce vyvíjel náležitou aktivitu k tomu, aby si po neplatném rozvázání pracovního poměru zajistil zaměstnání i v další době, a zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, nejsou pro posouzení, zda jsou v jeho případě splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, významné, neboť - jak vyplývá z výše uvedeného - se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, není možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy spojena.
Na tom, že u žalobce nejsou – s výjimkou dob od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2003 a od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 - splněny podmínky pro nepřiznání ani pro snížení náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobce nevyužil možnosti ucházet se o některé z pracovních míst „inzerovaných“ v budovách žalovaného. I kdyby byly podmínky těchto pracovních míst rovnocenné nebo dokonce výhodnější v porovnání s podmínkami, které by měl žalobce při výkonu práce podle pracovní smlouvy uzavřené se žalovaným (zejména z hlediska výše výdělku, druhu práce a místa jejího výkonu), nepředstavovaly inzerované nabídky těchto míst, které byly adresovány neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta, bezprostřední možnost, aby se žalobce na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa - vedle případných dalších zájemců - ucházel a snažil se je získat. Vzhledem k tomu, že při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce soud přihlíží jen ke skutečnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (tj. v posuzovaném případě po 1. 7. 1999), nebyly pro posouzení věci významné ani nabídky pracovních míst učiněné žalovaným před doručením výpovědi ze dne 31. 8. 1998 žalobci, stejně jako „nabídky“ či „doporučení“ míst u jiných zaměstnavatelů, k nimž žalovaný přistoupil v průběhu výpovědní doby (nehledě k tomu, že soudy nebylo zjištěno, že by podmínky těchto žalovaným nabízených či doporučovaných pracovních míst byly rovnocenné, popřípadě výhodnější než podmínky, které by měl žalobce při výkonu práce technického pracovníka podle pracovní smlouvy uzavřené se žalovaným).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu